Antonín Dvořák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hudebním skladateli. Další významy jsou uvedeny v článku Antonín Dvořák (rozcestník).
Antonín Dvořák
Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886
Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886
Základní informace
Rodné jméno Antonín Leopold Dvořák
Narození 8. září 1841
Nelahozeves
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 1. května 1904 (ve věku 62 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Žánry opera, Symfonie č. 9 a klasická hudba
Povolání hudební skladatel
Nástroje varhany, klavír, housle a viola
Významná díla Symfonie č. 1
Symfonie č. 9
Stabat Mater
Svatá Ludmila
Rekviem
… více na Wikidatech
Příbuzní Josef Suk starší (zeť)
Josef Suk mladší (pravnuk)
Václav Robert z Kounic (švagr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves[1]1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec.[2][3]

Dvořákova symfonická díla jsou obvyklou součástí repertoáru významných orchestrů a jsou hrána na festivalech vážné hudby po celém světě. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům (je znám Brahmsův výrok: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní…“).

Proslavil se svými symfoniemi a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i komorní hudbou a operami. Dvořák je čelným světovým představitelem tzv. klasicistně-romantické syntézy.

Předkové[editovat | editovat zdroj]

Praděd Antonína Dvořáka, rolník Jan Dvořák (1724–1777), se narodil i zemřel v Třeboradicích. Antonínův děd, Jan Nepomuk Dvořák, se narodil v Třeboradicích v roce 1764. Ten měl v letech 1818–1824 a 1830–1838 v Nelahozevsi v domě č. 24 pronajatý řeznický krám. Se svou manželkou Annou, rozenou Bobkovou, měl 14 dětí. Zemřel v Nelahozevsi v roce 1842, jeho žena pak roku 1848. Kromě v Nelahozevsi měli pronajato řeznictví i v Dřínově, kde se jim roku 1814 narodil František Dvořák, skladatelův otec. Vyučil se řezníkem a poté odešel na osm let na „zkušenou“ na Moravu a do Uher. Po návratu se v roce 1840 v Chržíně oženil s Annou Zdeňkovou z Uhů (1820–1882), dcerou správce lobkovického panství. K provozování řeznictví si v Nelahozevsi pronajali dům č. 24 a později i tzv. Engelhardtovu hospodu na č. 12.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi

V Nelahozevsi v domě č. 12 se manželům Františkovi a Anně Dvořákovým 8. září 1841 narodil syn Antonín, první z osmi dětí. V roce 1847 začal Antonín Dvořák chodit do školy a pod vedením učitele Josefa Spitze také hrát na housle. Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 18531856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitelvarhaník Antonín Liehmann. Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavírvarhany.

V šestnácti letech věku (1857) odešel Antonín Dvořák do Prahy studovat na varhanické škole, kterou absolvoval v roce 1859. Od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla, jehož dirigentem se roku 1866 stal Bedřich Smetana.[4] V tomto orchestru setrval Dvořák do roku 1871.[5]

Kvůli zvýšení svých příjmů poskytoval mladý Dvořák hodiny hry na klavír. Tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a provdala se později za hraběte Václava Roberta z Kounic. V roce 1873 se Antonín Dvořák oženil s mladší sestrou Josefy, Annou (1854–1931).

Manželům Antonínovi a Anně Dvořákovým se narodilo celkem devět dětí:

  • Otakar (4. 4. 1874 – 8. 9. 1877), zemřel na onemocnění neštovicemi;
  • Josefa (19. 8. 1875 – 21. 8. 1875);
  • Růžena (18. 9. 1876 – 13. 8. 1877), zemřela na otravu fosforem;
  • Otilie (6. 6. 1878 – 5. 7. 1905), v roce 1898 se provdala za Dvořákova žáka, hudebního skladatele Josefa Suka, 1 syn;[6]
  • Anna (13. 1. 1880 – 10. 9. 1923), manžel Josef Sobotka, 2 děti;
  • Magdalena (17. 8. 1881 – 25. 3. 1952), koncertní pěvkyně, manžel Karel Šantrůček, bezdětná;
  • Antonín (7. 3. 1883 – 20. 6. 1956), manželka Julie Janoušková, bezdětný;
  • Otakar (9. 2. 1885 – 15. 9. 1961), v roce 1960 vydal knihu o svém otci Antonínu Dvořákovi, manželka Marie Šrámková, 2 děti;
  • Aloisie (4. 4. 1888 – 28. 4. 1967), manžel Josef Fiala, 4 děti.

Skladatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

Dvořák s manželkou Annou v Londýně, 1886
Dvořák s rodinou a přáteli v USA (1893): zleva manželka Anna, syn Antonín, Sadie Siebertová, Josef Jan Kovařík, matka Sadie Siebertové, dcera Otilie, Antonín Dvořák

Počátky a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Počátek Dvořákovy skladatelské tvorby se dá zdokumentovat k roku 1861.[7] Jeho první skladatelské pokusy se však nesetkaly s větším veřejným ohlasem.[8] Po své svatbě začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě.[9]

Do Dvořákovy skladatelské dráhy zasáhl významným způsobem pražský rodák, hudební kritik působící ve Vídni Eduard Hanslick. V roce 1877 informoval Dvořáka, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu, skladatele Johannese Brahmse,[10] který jej posléze doporučil berlínskému nakladateli hudebních děl Fritzi Simrockovi. Dvořák pak pro Simrocka v roce 1878 napsal první řadu svých Slovanských tanců a získal za ni velmi pozitivní kritiku, a to i od Hanslicka samotného. S Brahmsem zůstal Dvořák po dlouhá léta v přátelském poměru. Navštívil jej na smrtelné posteli a pak se zúčastnil jeho pohřbu, který se konal 6. dubna 1897.[11]

Rodina Dvořákových byla častými hosty hraběte JUDr. Václava Roberta z Kounic na zámečku ve Vysoké u Příbramě. Zde Antonín Dvořák bydlel nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, který byl jeho švagrem. Později od něj koupil (není zjištěno, že kupní obnos musel uhradit[zdroj?]) ovčín se špýcharem na východním druhém konci vesnice. Špýchar nechal přestavět na své letní sídlo, kde s nadšením sadařil, choval holuby a komponoval.

Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti. Na základě svých hudebních úspěchů získal doktorátPraze a na Cambridgeské univerzitě.

Americké angažmá (1892–1895)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 18921895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost.

Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů[12]. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Dvořákův pohřeb 5. května 1904 byl národní událostí[13]

Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper – Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby mu byl inspirací také český folklór.

Hrobka Antonína Dvořáka na Vyšehradském hřbitově (Slavíně). Sochu vytvořil Ladislav Šaloun.

V roce 1895 se Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři,[14] kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později, v roce 1897, oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm.

Dvořákovo dílo bylo nyní uváděno a oslavováno doma i v zahraničí. Gustav MahlerHans Richter přispěli k jeho popularitě koncerty ve Vídni, Joseph Joachim a Hans von Bülow zpopularizovali Dvořákovu hudbu v Německu, Joseph BarnbyAlexander Mackenzie v Anglii.[15]

Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí.[16]

Již předtím, v dubnu 1901, jej rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu jako rytíře (Ritter von Dvořák). Stal se tak členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni.[17] Spolu s ním byl rytířem a členem sněmovny jmenován také další významný český umělec, básník Jaroslav Vrchlický.[18] V roce 1901 se Dvořák stal nástupcem Antonína Bennewitze jako ředitel Pražské konzervatoře.[19]

Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci dne 1. května 1904 na mozkovou mrtvici.[20] 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.[21] Zanechal po sobě velké dílo a také několik nedokončených prací.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Dvořák byl velmi zbožný muž, měl laskavou a nekomplikovanou osobnost. Mezi jeho velké záliby (vyjma lásky k hudbě) patřila železnice a chov holubů. Trpěl agorafobií, která se ke konci života stupňovala.

Přicházíval do mé kanceláře, buď když končil některé své dílo nebo když se děly zkoušky k jeho pracím. Nepamatuji se, že by býval kdy usedl. Obyčejně chodil, někdy se postavil k mému psacímu stolu nebo oknu, a pohlížeje střídavě do neurčita mluvil nebo poslouchal. A stávalo se, že uprostřed některé věty náhle ustal a zamyslil se. To mu v duši vylétl a počal pěti skřivan některé myšlenky hudební, které si někdy hned počal hvízdati. Teprve po chvíli vracel se ze své zasněnosti k řeči. A někdy také uprostřed řeči se obrátil a odkvapil. A přišel třeba za několik dní, aby "domluvil, v čem jsme předešle přestali". To vše působila v něm hudba. Bylo mu v očích a na tváři skoro znáti, jak v něm stále vře a tryská gejzír tónů v oněch nesčetných melodických kombinacích, jimiž tvořil svá díla.
— František Adolf Šubert
Pravda bez pozlátka, pravá demokracie nedvořící se mocným a nezdůrazňující vlastní velikost oproti "nižším", sebevědomí Vyvoleného bez ješitnosti, nejhlubší cit bez sentimentálnosti, nevýslovná radost z práce, čistý a prostý poměr k Bohu a lidem, to byly vlastnosti jeho duše. A stálý tvůrčí neklid! Vidím Mistrovu ruku, která neustále, někdy i během přestávky v rozmluvě, nepokojně hraje na kabátě, jakoby na piáně. Zdálo se, že myslí jen hudbou.
— Josef Suk starší

Kriminalistický ústav v Praze na základě rozboru DNA skladatelova vnuka Antonína Dvořáka (*1929) (syna Otakara Dvořáka), zjistil, že předkové Dvořáků v mužské linii pochází z Kazachstánu nebo Pákistánu.[22]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zámeček ve Vysoké u Příbramě a jeho okolí inspirovalo Antonína Dvořáka k dílům jako Rusalka nebo Armida
Související informace naleznete také v článku Seznam děl Antonína Dvořáka.

Jeho umění je naprosto osobitou klasicistně-romantickou syntézou. Síla a absolutní jedinečnost skladatelova je přítomna především v orchestraci a instrumentaci. Jeho tvůrčí vývoj probíhal v několika etapách: první skladby vyrůstají z odkazu Beethovena a Schuberta, druhá fáze jeho úsilí je však již zcela v režii jeho osobitého cítění, kdy projevuje již naprosto originální a specifické hudební chápání jak po formální, tak obsahové stránce. Třetí období je typickým příklonem k vlasteneckým námětům a českým hudebním inspiracím (kantáta Hymnus, Moravské dvojzpěvy).

Zvláštního zabarvení dodalo jeho hudbě úsilí o obecně slovanský ráz tvorby, kterým obohatil nejvýrazněji světovou hudební tvorbu. Podobně (aniž by však opustil české a slovanské charakteristiky) byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané Novosvětská, která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební historii. V posledním období dospěl k osobitě barvitému projevu v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi (opery Čert a Káča, Rusalka).

Napsal celkem devět symfonií, několik symfonických básní, velké skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), 5 koncertních ouvertur, množství komorních skladeb (nejznámější je Smyčcový kvartet F dur, zvaný Americký), koncertů (houslový, violoncellový a klavírní), písně (Biblické písně), sbory, klavírní skladby (verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), 10 oper (nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida). Uctíván celým světem nečekaně zemřel v Praze 1. května 1904.

Nejrůznější dokumenty a další památky (notové autografy, korespondence, listinné materiály, výtvarná díla, dobové fotografie, programy, plakáty) na tohoto výjimečného skladatele jsou umístěny v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze.

Jeho dílo je bohaté jak svým počtem, tak rozsahem forem – čítá téměř 120 opusů, z nichž většina představuje velká orchestrální, vokálně-instrumentální či hudebně dramatická díla.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Památník Antonína Dvořáka se nachází ve Vysoké u Příbramě, kde je stálá expozice o skladateli a jeho pobytech v obci.

Po Dvořákovi je pojmenován impaktní kráter Dvořák na planetě Merkur[23][24] a planetka 2055 Dvořák.

Zajímavostí je, že první skladba, která zazněla po přistání amerických kosmonautů na Měsíci, byla Dvořákova Novosvětská symfonie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Exhibitions: Antonín Dvořák, České muzeum hudby
  3. Facts: Antonin Dvorak, Prague Minos Guide
  4. Burghauser (2006), s. 13 ("... od roku 1866 pak pod Bedřichem Smetanou, který vystřídal Maýra ve vedení opery.")
  5. Černušák (1963), s. 276 ("...setrval v orch. do 1871")
  6. Národní politika, 7.7.1905, s.11, úmrtní oznámení Otilie Sukové [1]
  7. Černušák (1963), s. 276 ("Přesto pilně skládal již 1861 smyčc. kvintet, 1862 smyčc. kvartet")
  8. Černušák (1963), s. 277 ("Tyto skladby ... tvoří D. přípravné období bez ohlasu na veřejnosti.")
  9. Burghauser (2006), s. 22 ("... u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském, kde byl ředitelem kůru Josef Förster, otec Josefa Bohuslava Foerstera.")
  10. Burghauser (2006), s. 35 ("Došlo k němu z podnětu Eduarda Hanslicka ... a sděluje mu, že se Brahms jako člen poroty o jeho díla velmi zajímá.")
  11. Burghauser (1960), s. 560
  12. De Lerma, Dominique-Rene. "African Heritage Symphonic Series". Liner note essay. Cedille Records CDR055.
  13. Burghauser, Antonín Dvořák Thematický Katalog (2006), s. 105 ("Dvořákův pohřeb je opět i národní manifestací.")
  14. Černušák (1963), s. 278 ("... nastoupil opět jako prof. pražské kons. [od X. 1895]")
  15. Černušák (1963), s. 278 ("... zakotvilo jeho dílo ve Vídni zásluhou H. Richtra i G. Mahlera, v Německu vlivem H. Bülowa a Jos. Joachima; v Anglii se o ně zasloužil Jos. Barnby a Alex. Mackenzie.")
  16. Černušák (1963), s. 279 ("Premiéra Rusalky ... a D. šedesátka byly počátkem rozsáhlých oslav v cizině i doma ...")
  17. Clapham, John, Dvořák, New York: W. W. Norton 1979, ISBN 0-393-01204-2, str. 161.
  18. Černušák (1963), s. 278–279 ("... s Jar. Vrchlickým byl jmenován členem panské sněmovny ve Vídni [IV. 1901]")
  19. Honolka (2004), s. 108
  20. Černušák (1963), s. 279 ("Zemřel, raněn mozkovou mrtvicí ...")
  21. Schönzeler, s. 194
  22. *Glóbus Antonína Dvořáka Video z archivu České televize, pořad Příběhy předmětů, 2011
  23. Crater Dvorak on Mercury Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  24. Česká jména ve vesmíru, VTM, cit. 5. 12. 2013 (česky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Tematický katalog. Export Artia 1960, Bārenreiter Supraphon 1966, 1996.
  • BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Praha: Bärenreiter Supraphon 2006. ISBN 80-86791-26-2
  • CLAPHAM, John. Dvořák. New York: W. W. Norton 1979. ISBN 0-393-01204-2
  • DÖGE, Klaus. Antonín Dvořák. Život - dílo - dokumenty. Praha: Vyšehrad 2013. 358 str. Nová kniha německého muzikologa Klause Dögeho, věnovaná Antonínu Dvořákovi Záznam z archivu Českého rozhlasu, pořad Studio D, 14.2.2013
  • ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. 4 sv. Praha : Hudební Matice Umělecké besedy, 1922–1933
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 273–275.  
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Antonín Dvořák (1841–1904). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22(3-4), s. 86–89. ISSN 1210-6097.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha : Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 468–469.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]