Joseph Joachim

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Joseph Joachim
Základní informace
Narození 28. června 1831
Kittsee, Rakouské císařství
Původ maďarský
Úmrtí 15. srpna 1907
Berlín, Německé císařství
Žánry klasická hudba
Povolání houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog
Nástroje housle
Ocenění Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1871)
Řád Maxmiliánův pro vědu a umění (1897)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Významný nástroj
housle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joseph Joachim (28. června 1831 Kittsee15. srpna 1907 Berlín) byl maďarský houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších houslistů 19. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům v Kittsee

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rakouské obci Kittsee (slovensky Kopčany) ležící nedaleko Bratislavy. Byl sedmým z osmi dětí obchodníka s vlnou Julia Joachima a jeho ženy Fanny, která byla maďarsko-židovského původu. Dětství strávil jako člen Židovské obce, jedné z prominentních židovských komunit pod ochranou šlechtické rodiny Esterházy. Byl bratrancem Fanny Wittgensteinové, matky ocelářského magnáta Karla Wittgensteina (mj. zakladatele kladenských oceláren) a babičky filosofa Ludwiga Wittgensteina a klavíristy Paula Wittgensteina.

V roce 1833 se rodina přestěhovala do Pešti a Joseph zde studoval hru na housle u koncertního mistra operního orchestru Stanisława Serwaczyńského. Serwaczyński byl později také učitelem jiného vynikajícího houslisty: Henryka Wieniawského. Od roku 1839 pokračoval Joachim ve studiu na Univerzitě múzických umění ve Vídni pod vedením Misky Hausera, Georga Hellmesbergera a Josepha Böhma. Se svou sestřenicí Fanny Wittgensteinovou pak odjel k dalšímu studiu do Lipska, kde se stal oblíbencem skladatele a dirigenta Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V Lipsku také poprvé veřejně vystoupil v koncertní síni Gewandhausu s fatasií Otelo skladatele brněnského původu Heinricha Wilhelma Ernsta.

Ve věku necelých třinácti let debutoval v Londýně s houslovým koncertem Ludwiga van Beethovena za řízení Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Koncert se setkal s mimořádným úspěchem. Joachim se pak stal favoritem londýnského publika po celý zbytek jeho kariéry.

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Po Mendelssohnově smrti v roce 1847 zůstal Joachim v Lipsku. Učil na konzervatoři a hrál u prvního pultu houslí Gewandhaus orchestru společně s dalším houslovým virtuózem Ferdinandem Davidem. V roce 1848 přišel do Výmaru Franz Liszt s touhou obnovit pověst města jako německých Athén. Obklopil se mladými avantgardními umělci, kteří byli v opozici vůči lipským konzervativním kruhům. Joachim byl mezi prvními. Sloužil Lisztovi jako koncertní mistr a po několik let vyznával Lisztovu „psychologickou hudbu“, jak ji sám nazval. V roce 1852 se s touto tzv. Novou německou školou, reprezentovanou kromě Liszta také Hectorem Berliozem, Richardem Wagnerem a jejich následovníky, rozešel a přestěhoval se do Hanoveru. Zde se také setkal s dvacetiletým, tehdy ještě zcela neznámým, skladatelem Johannesem Brahmsem. Brahms udělal na Joachima hluboký dojem. Doporučil ho Robertovi a Claře Schumannovým a postupně vzniklo mezi nimi hluboké přátelství.

Joseph Joachim s manželkou

Doba strávená v Hanoveru byla nejplodnějším obdobím jeho skladatelské činnosti. Od té doby až do konce své kariéry často koncertoval s Clarou Schumannovou. V Londýně byl častým hostem „Populárních koncertů“ komorní hudby. V roce 1898 a později v letech 1901–1904 zde vystupoval také ve smyčcovém kvartetu (Joseph Ries – 2. housle, J. B. Zerbini – viola a Alfredo Piatti – violoncello). George Bernard Shaw napsal, že Populární koncerty přispěly k rozšíření a zlepšení hudebního vkusu Anglie.

Joachim vedl čilou korespondenci jak s Clarou Schumannovou, tak s Brahmsem. Brahms velmi oceňoval Joachimovy připomínky k jeho novým skladbám, zejména pak při instrumentaci svého 1. klavírního koncertu. V roce 1860 společně publikovali manifest proti progresivní hudbě Nové německé školy. Tento manifest sice získal několik spolupodpisů, ale setkal se také s odporem zejména u příznivců Richarda Wagnera.

10. května 1863 se Joachim oženil s altistkou Amalií Schneeweissovou (uměleckým jménem Amalie Weiss) (1839–99), která se vzdala operní kariéry a porodila mu šest dětí. Dále však účinkovala v oratoriích a písňových recitálech. V roce 1865 vystoupil ze služeb hanoverského krále na protest proti tomu, že intendant opery odmítl prodlooužit smlouvu jednomu z orchestrálních hráčů z důvodu jeho židovského původu. V roce 1866 se Joachim přestěhoval do Berlína, kam byl pozván, aby pomohl vybudovat nové oddělení Královské hudební akademie. Stal se ředitelem Hochschule für ausübende Tonkunst (Vysoké školy reprodukčního umění). V Berlíně pak setrval až do své smrti.

V roce 1869 založil Joachimovo smyčcové kvarteto ve složení Karel Halíř (2. housle), Emanuel Wirth (viola) a Robert Hausmann (violoncello), které si rychle získalo pověst vrcholného evropského kvarteta.

Joachimovo kvarteto. Zleva doprava:Robert Hausmann (violoncello), Josef Joachim (1. housle), Emanuel Wirth (viola) a Karel Halíř (2. housle)

V roce 1884 se Joachim rozešel se svou ženou, neboť měl podezření, že Amalie má poměr s hudebním vydavatelem Fritzem Simrockem. Brahms, který si byl jist, že toto podezření je neopodstatněné, napsal Amalii sympatizující dopis, který ona později použila při rozvodovém řízení. To vedlo k ochlazení vztahu mezi Joachimem a Brahmsem. Ke smíření došlo až o několik let později u příležitosti provedení Brahmsova Koncertu a-moll pro housle a violoncello, který Brahms věnoval jeho prvním sólistům: Josephu Joachimovi a Robertu Hausmanovi.

V roce 1899 byl pozván, aby se stal prezidentem nově ustaveného hudebního sdružení Oxford & Cambridge Musical Club v Londýně. V této funkci zůstal až do své smrti.

17. srpna 1903 nahrál, jako jeden z prvních hudebních umělců, 5 gramofonových desek pro firmu The Gramophone & Typewriter Ltd. Tyto nahrávky jsou důležitým svědectvím o interpretačním stylu houslové hry 19. století.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Joachim patřil k nejslavnějším houslovým virtuózům své doby. Celá řada nejproslulejších skladatelů včetně Schumanna, Maxe Brucha, Brahmse i Antonína Dvořáka, měla při kompozici na mysli právě jeho. Nicméně Joachim např. nikdy neprovedl Schumanův Houslový koncert d-moll ačkoliv jej Schumann psal přímo pro něj. Rovněž Dvořák se nedočkal provedení svého koncertu a-mol, ačkoli vyhověl Joachimovým připomínkám a také mu tento koncert věnoval.

Joachimovo skladatelské dílo je mnohem méně známé. Mezi jeho skladbami převažují skladby pro housle, včetně tří koncertů s orchestrem. Zkomponoval rovněž orchestrální předehry k Shakespearovým hrám Jindřich IV. a Hamlet. Napsal také řadu kadencí k houslovým koncertům jiných skladatelů

  • Op. 1, Andantino a Allegro scherzoso pro housle a klavír (1848)
  • Op. 2, Tři skladby pro housle nebo violu a klavír (cca 1848–1852): Romanze, Fantasiestück, Eine Frühlingsfantasie for Violin or Viola and Piano
  • Op. 3, Houslový koncert g-moll (jednovětý)(1851)
  • Op. 4, Hamlet, předehra (1853)
  • Op. 5, Tři skladby pro housle a klavír: Lindenrauschen, Abendglocken, Ballade
  • Op. 6, Demetrius, předehra (Herman Grimm)
  • Op. 7, Jindřich IV, předehra (1854)
  • Op. 8, Předehra ke Gozziho komedii (1854)
  • Op. 9, Židovské melodie pro violu a klavír (1854–1855)
  • Op. 10, Variace na vlastní téma pro violu a klavír (1855)
  • Op. 11, Houslový koncert č. 2 d-moll "in the Hungarian Manner" (cca 1853, publikován 1861)
  • Op. 12, Notturno pro housle a orchestr A-dur (1858)
  • Op. 13, Elegická předehra "In Memoriam Heinrich von Kleist" (cca 1877)
  • Op. 14, Scéna Marfy ze Schillerova nedokončeného dramatu Demetrius (cca 1869)

Bez opusových čísel:

  • Houslový koncert č. 3 G-dur (1875)
  • Ich hab' im Traum geweinet pro zpěv a klavír, pub. Wigand, 1854.
  • Scena z Schillerova Demetria (1878)
  • Rain, rain and sun, Merlinova píseň (text Tennyson), pub. C. Kegan & Co., 1880.
  • Melodrama zu einer Schillergedenkfeier (nepublikováno, rukopis v Hamburg Staats- und Universitätsbibliothek)
  • Overture in C major (Konzertouvertüre zum Geburtstag des Kaisers) (1896)
  • Dva pochody pro orchestr
  • Andantino a-moll pro housle a orchestr
  • Romance B-dur pro housle a klavír
  • Romance C-dur pro housle a klavír
  • Smyčcový kvartet c-moll(1 věta)
  • Variationen über ein irisches Elfenlied pro klavír
  • Variace pro housle a orchestr e-mol (cca 1879)

V roce 1855 instrumentoval pro velký orchestr Grand Duo C-dur pro dva klavíry Franze Schuberta o němž se někteří hudebníci domnívali (patrně nesprávně), že jde o klavírní výtah ztracené symfonie. Pro housle s doprodvodem klavíru rovněž upravil všech 21 Uherských tanců Johanese Brahmse.

Kadence:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adolph Kohut: Josef Joachim. Ein Lebens- und Künstlerbild. Festschrift zu seinem 60. Geburtstage, am 28. Juni 1891, Berlin: A. Glas, 1891.
  • Johannes Joachim and Andreas Moser (eds.): Briefe von und an Joseph Joachim, 3 vols., Berlin: Julius Bard, 1911–1913
  • Andreas Moser (ed.): Johannes Brahms im Briefwechsel mit Joseph Joachim, 2nd ed., Berlin: Deutsche Brahms-Gesellschaft, 1912.
  • Letters From and To Joseph Joachim, selected and translated by Nora Bickley with a preface by J. A. Fuller-Maitland, New York: Vienna House, 1972.
  • Andreas Moser: Joseph Joachim: Ein Lebensbild, 2 vols. Berlin: Verlag der Deutschen Brahms-Gesellschaft, vol. 1: 1908; vol. 2: 1910.
  • Andreas Moser: Joseph Joachim: A Biography, translated by Lilla Durham, introduction by J. A. Fuller Maitland, London: Philip Wellby, 1901.
  • J. A. Fuller-Maitland: Joseph Joachim, London & New York: John Lane, 1905.
  • F. G. E.: "Joseph Joachim", The Musical Times, 48/775 (September 1, 1907): 577–583.
  • Hans Joachim Moser: Joseph Joachim, Sechsundneunzigstes Neujahrsblatt der Allgemeinen Musikgesellschaft in Zürich, Zürich & Leipzig: Hug & Co., 1908
  • Karl Storck: Joseph Joachim: Eine Studie, Leipzig: Hermann Seemann Nachfolger, n.d.
  • Siegfried Borris: "Joseph Joachim zum 65. Todestag", Oesterreichische Musikzeitschrift XXVII (June 1972): 352–355.
  • Barrett Stoll: Joseph Joachim: Violinist, Pedagogue, and Composer, Ph.D. Diss., Univ. of Iowa, 1978.
  • Brigitte Massin: Les Joachim: Une Famille de Musiciens, Paris: Fayard, 1999. ISBN 2-213-60418-5
  • Otto Biba: "'Ihr Sie hochachtender, dankbarer Schüler Peppi' Joseph Joachims Jugend im Spiegel bislang unveröffentlicher Briefe", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 200–204.
  • Beatrix Borchard: Stimme und Geige: Amalie und Joseph Joachim, Biographie und Interpretationsgeschichte, Wien, Köln, Weimar, Böhlau Verlag, 2005.
  • Beatrix Borchard: "Groß-männlich-deutsch? Zur Rolle Joseph Joachims für das deutsche Musikleben in der Wilhelminischen Zeit", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 218–231.
  • Dietmar Shenk: "Aus einer Gründerzeit: Joseph Joachim, die Berliner Hochschule für Musik und der deutsch-französische Krieg", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 232–246.
  • Ute Bär: "Sie wissen ja, wie gerne ich, selbst öffentlich, mit Ihnen musicire! Clara Schumann und Joseph Joachim", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 247–257.
  • Gerhard Winkler (ed.): "Geigen-Spiel-Kunst: Joseph Joachim und der 'Wahre' Fortschritt", Burgenländische Heimatblätter, vol. 69, nr. 2, 2007.
  • Robert W. Eshbach: "Der Geigerkönig: Joseph Joachim as Performer", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 205–217.
  • Robert W. Eshbach: "Verehrter Freund! Liebes Kind! Liebster Jo! Mein einzig Licht. Intimate letters in Brahms's Freundeskreis", Die Tonkunst, vol. 2, nr. 2, April 2008, 178–193.
  • Robert W. Eshbach: "Joachims Jugend", Die Tonkunst, vol. 5, nr. 2, April 2011, 176–190.
  • Robert W. Eshbach: "Joachim's Youth – Joachim's Jewishness", The Musical Quarterly, vol. 94, no. 4, Winter 2011, 548–592
  • Margaret Campbell: The Great Violinists, Doubleday, Garden City, New York, 1981
  • Berthold Litzmann: Clara Schumann: An Artist's Life based on material found in Diaries and Letters, Translated from the fourth German edition by Grace E. Hadow, MacMillan, London, 1913.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Joachim na anglické Wikipedii.