Esterházyové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Esterházyové
Erb rodu Esterházy de Galántha
Erb rodu Esterházy de Galántha
země Rakouské císařství (Uherské království)
tituly Knížata
rok založení 13. století

Esterházyové (maďarsky: většinou Eszterházy, latinsky: Estoras) jsou dříve mocný uherský šlechtický rod.

Knížecí erb na průčelí Esterházyovského paláce ve Vídni

Původ rodiny Esterházyů[editovat | editovat zdroj]

Hrad Forchtenstein je v držení rodu od roku 1622

Původ rodu lze zpětně sledovat až do 13. století. Poprvé je v dokumentech uvedena rodina "Zerház de Zerhásház" v roce 1527. Sňatkem získali přívlastek „de Galanta" podle slovenského města nedaleko Bratislavy na Malém Dunaji východně od města.

Tři bratři baron Mikuláš Esterházy (1582–1645), baron Pavel Esterházy a baron Daniel Esterházy založili hlavní rodinné větve Esterházyů po otci až do současnosti, postupně získali panství Forchtenstein, Zvolen a Česnek.

Od malé šlechty k magnátům[editovat | editovat zdroj]

Baron Mikuláš Esterházy mezi svými dvěma bratry vyčníval, dopracoval se až k diplomatickému vyjednávání mezi malou maďarskou šlechtou s velkými a rozhodujícími velmoži. Dříve protestantská rodina konvertovala ke katolictví a prokazovala věrnost císaři Svaté říše římské (uherský král). Dosáhl vzestupu rodu až k povýšení do hraběcího titulu.

Osmanská hrozba[editovat | editovat zdroj]

Pro císaře znamenal Esterházy důležitou vojenskou záštitu proti Turkům, kteří byli hrozbou pro Uhry i celou střední Evropu, protože rodina vedla boj proti Turkům na vlastní náklady. Bylo pozoruhodné, sestavit vojenský kontingent a motivovat tím uherskou šlechtu k napodobení. Členové rodu Esterházy opakovaně bojovali proti Turkům, především v 17. století.

bitvě u Vozokan (maďarsky: Nagyvezekény, slovensky v roce 1652: „Veľké Vozokany“) padli čtyři členové rodiny, mezi nimi Ladislav Esterházy de Galanta (1626–1652), syn palatina Mikuláše Esterházyho (1582–1645) a jeho bratranci František, Tomáš a Kašpar.

Hrabě Mikuláš a jeho syn, pozdější kníže Pavel I. Esterházy z Galanty (1635–1713), zastávali po dvě generace úřad palatina.

Povýšení do knížecího stavu[editovat | editovat zdroj]

Zámek Eisenstadt – hlavní rodové sídlo
Letecký pohled na zámek Fertőd, nechal vystavět uměnímilovný kníže Mikuláš I. Esterházy jako své letní sídlo

V roce 1687 byl hrabě Pavel I. císařem Leopoldem I. (1640–1705) povýšen do knížecího stavu. Nejdříve se povýšení vztahovalo jen na Pavla I. a teprve roku 1712 byl právě prvorozený syn Esterházy z větve Forchtensteinů, potom podle dědičného výnosu také druhá větev, která obdržela dědičný knížecí titul. Forchtensteinská větev si vybrala jako své sídlo Eisenstadt a vybudovala tam nynější zámek jako knížecí sídlo. Za císaře Josefa II. (1741–1790) knížecí titul dostala primogenitura a ostatní mužští příslušníci knížecího rodu dostali propůjčený titul prince.

Oddanost císařskému domu[editovat | editovat zdroj]

Esterházyové byli ve všech válečných sporech vždy na straně císařského domu, za tureckých výpadů, přes třicetiletou válku (1618–1648) až ke koaliční válce proti Napoleonovi (1792–1815).

Díky své loajalitě a věrnost císařskému domu dostali Esterházyové z Galanty novou možnost k rozšíření svých držav, a to zejména díky územním změnám v napoleonské Evropě. Tehdy nabyl knížecí dům v roce 1804 krátce před sekularizací ženský klášter Edelstetten u Krumbachu v Bavorsku za 28 000 zlatých jako nové říšské hrabství. Po změně Bavorského království v roce 1806 se Esterházyové dostali za nové vlády roku 1813 do bavorského jmenného seznamu šlechty.

Dne 18. června 1812 měla v Řezně svatbu princezna Marie Terezie z Thurn-Taxisu. Z manželství se narodil syn Mikuláš (* 1817), jehož sňatkem se Sarah Child-Villiers, dcerou jerseyského hraběte, vzniklo přímé příbuzenství mezi rodem Esterházyů s anglickým královským domem.

Také po revoluci roku 1848 zůstali Forchtensteinští Esterházyové na straně Habsburků. Pavel III. Antonín Esterházy, který byl na dlouhodobé akreditaci Rakouským císařstvím v Londýně, byl povolán zpět.

Současný rod[editovat | editovat zdroj]

Konec Dunajské monarchie přinesl také změny pro rodinu Esterházy. Trianonská smlouva v roce 1920 náhle rozdělila majetky rodu Esterházy do šesti nově vzniklých států: Maďarsko, Československo, Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko a Rakousko.

Také druhá světová válka znamenala velký zásah do života rodiny Esterházyů. Část rodiny uprchla před sovětskou okupací. Další, jako hrabě Moritz Esterházy (1881–1960), byl v roce 1917 zvolen předsedou vlády v Maďarsku.

Hospodářský archivní materiál knížecí větve se dnes nachází na hradě Forchensteinu, zatímco další část rodinného archivu od té doby je uložena v Maďarském státním archivu v Budapešti. Majetky v Maďarsku byly za komunistické vlády po roce 1947 znárodněny. Majetky v Burgenlandu na zemských hradech zůstaly v soukromém vlastnictví a byly po zrušení fideikomisu převedeny do Maďarska ve 30. letech a v Rakousku v říjnu 1938 převedeny na Pavla V. (1901–1989).

V roce 1948 byl kníže Pavel V. v podivném procesu, společně s kardinálem Józsefem Mindszentym (1892–1975), komunisty odsouzen k 15 letům vězení. V dalších letech se také ostatní členové rodiny stali obětí věznění a deportací, jako výsledek podezřelých justičních kauz. Tyto události jsou popsány v knihách Greif und Rose od Hanna Moldena a Harmonia Caelestis od Pétera Esterházy (1950–2016).

Melinda Esterházy (Melinda kněžna Esterházy de Galanta; * 1920, roz. Ottrubay) je vdova po Pavlu V., knížeti Esterházym zemřelém v roce 1989. Dřívější fideikomisní majetek v Rakousku byl na její přání vložen do nadace.

Současnému knížecímu rodu Esterházů dodnes patří např. dolnorakouský hrad Schwarzenbach,[1] bývalý klášter Edelstetten v Bavorsku, zámek Lackenbach v Burgenlandsku ad.

Knížecí větev rodu Esterházy[editovat | editovat zdroj]

Další členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Umělci ve službách rodu[editovat | editovat zdroj]

Rod Esterházyů byl znám kulturní angažovaností, zvláště proto, že kníže Pavel II. Antonín a především Mikuláš I. v letech 17611790 držel u dvora Joseph Haydna. Na objednávku knížete stihl Haydn, zakladatel klasické hudby, za 30 let vytvořil svá nejdůležitější díla.

Talentovaný Franz Liszt, jehož otec byl správcem statku na Esterházyovském majetku, byl knížetem objeven a uveden do světa.

Franz Schubert byl učitelem hry na klavír pro mladé hraběnky Caroline a Marie.

Nesčetní stavitelé, architekti a jiní umělci byli po staletích ve službách rodiny, která jejich píli a talent využívala a světu objevovala. Tak vzniklo přes 60 zámků, přes 110 kostelů, několik škol a domovů pro staré, rozložených do všech zemí dřívější c. a k. monarchie.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Podle rodu je pojmenováno v Rakousko-Uhersku několik pokrmů:

  • dort s máslovým krémem a marcipánem (viz Esterházy-dort)
  • příloha k jídlu z pórku, celeru a kořenové zeleniny (viz Esterházy-zelenina)
  • různá masitá jídla, jako např. Esterházy-roláda nebo Esterházy-steak; přísady Julienne proužek z kořenové zeleniny (karotka, celer) a pórek, na másle dušený, kořeněný s burgundským vínem omáčka k citovanému steaku
  • Esterházy-guláš
  • tradiční vánoční nebo silvestrovský pokrm z hovězího a vepřového masa, cibule a koření

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Esterházy na německé Wikipedii.

  1. Burgen-Austria Burg Schwarzenbach, 2010

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Wolfgang Wüst: Schwäbischer Adel nach dem Ende des Alten Reiches: Regionales Bewahren und Gestalten, in: Peter Fassl/ Rainer Jehl (Hgg.), Schwaben im Hl. Römischen Reich und das Reich in Schwaben. Studien zur geistigen Landkarte Schwabens, Augsburg 2009, S. 127–149 (betr. Edelstetten), ISBN 978-3-89639-684-6
  • Péter Esterházy: Harmonia Caelestis, Academia, Praha 2013, S. 776, ISBN 978-80-200-2265-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]