Esterházyové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Esterházyové
Erb rodu Esterházy de Galántha
ZeměRakouské císařství (Uherské království)
TitulyKnížata
Rok založení13. století
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Esterházyové z Galanty (maďarsky: většinou Eszterházy, latinsky: Estoras) jsou dříve mocný uherský šlechtický rod.

Knížecí erb na průčelí Esterházyovského paláce ve Vídni

Původ rodiny Esterházyů[editovat | editovat zdroj]

Hrad Forchtenstein je v držení rodu od roku 1622

Původ rodu lze zpětně sledovat až do 13. století. Poprvé je v dokumentech uvedena rodina "Zerház de Zerhásház" v roce 1527. Sňatkem získali přívlastek „de Galanta" podle slovenského města nedaleko Bratislavy na Malém Dunaji východně od města.

Tři bratři baron Mikuláš Esterházy (1582–1645), baron Pavel Esterházy a baron Daniel Esterházy založili hlavní rodinné větve Esterházyů po otci až do současnosti, postupně získali panství Forchtenstein, Zvolen a Česnek.

Od malé šlechty k magnátům[editovat | editovat zdroj]

Baron Mikuláš Esterházy mezi svými dvěma bratry vyčníval, dopracoval se až k diplomatickému vyjednávání mezi malou maďarskou šlechtou s velkými a rozhodujícími velmoži. Dříve protestantská rodina konvertovala ke katolictví a prokazovala věrnost císaři Svaté říše římské (uherský král). Dosáhl vzestupu rodu až k povýšení do hraběcího titulu.

Osmanská hrozba[editovat | editovat zdroj]

Pro císaře znamenal Esterházy důležitou vojenskou záštitu proti Turkům, kteří byli hrozbou pro Uhry i celou střední Evropu, protože rodina vedla boj proti Turkům na vlastní náklady. Bylo pozoruhodné, sestavit vojenský kontingent a motivovat tím uherskou šlechtu k napodobení. Členové rodu Esterházy opakovaně bojovali proti Turkům, především v 17. století.

V bitvě u Vozokan (maďarsky: Nagyvezekény, slovensky v roce 1652: „Veľké Vozokany“) padli čtyři členové rodiny, mezi nimi Ladislav Esterházy de Galanta (1626–1652), syn palatina Mikuláše Esterházyho (1582–1645) a jeho bratranci František, Tomáš a Kašpar.

Hrabě Mikuláš a jeho syn, pozdější kníže Pavel I. Esterházy z Galanty (1635–1713), zastávali po dvě generace úřad palatina.

Povýšení do knížecího stavu[editovat | editovat zdroj]

Zámek Eisenstadt – hlavní rodové sídlo
Letecký pohled na zámek Fertőd, nechal vystavět uměnímilovný kníže Mikuláš I. Esterházy jako své letní sídlo

V roce 1687 byl hrabě Pavel I. císařem Leopoldem I. (1640–1705) povýšen do knížecího stavu. Nejdříve se povýšení vztahovalo jen na Pavla I. a teprve roku 1712 byl právě prvorozený syn Esterházy z větve Forchtensteinů, potom podle dědičného výnosu také druhá větev, která obdržela dědičný knížecí titul. Forchtensteinská větev si vybrala jako své sídlo Eisenstadt a vybudovala tam nynější zámek jako knížecí sídlo. Za císaře Josefa II. (1741–1790) knížecí titul dostala primogenitura a ostatní mužští příslušníci knížecího rodu dostali propůjčený titul prince.

Oddanost císařskému domu[editovat | editovat zdroj]

Esterházyové byli ve všech válečných sporech vždy na straně císařského domu, za tureckých výpadů, přes třicetiletou válku (1618–1648) až ke koaliční válce proti Napoleonovi (1792–1815).

Díky své loajalitě a věrnost císařskému domu dostali Esterházyové z Galanty novou možnost k rozšíření svých držav, a to zejména díky územním změnám v napoleonské Evropě. Tehdy nabyl knížecí dům v roce 1804 krátce před sekularizací ženský klášter Edelstetten u Krumbachu v Bavorsku za 28 000 zlatých jako nové říšské hrabství. Po změně Bavorského království v roce 1806 se Esterházyové dostali za nové vlády roku 1813 do bavorského jmenného seznamu šlechty.

Dne 18. června 1812 měla v Řezně svatbu princezna Marie Terezie z Thurn-Taxisu. Z manželství se narodil syn kníže Mikuláš Esterházy (1817–1894), jehož sňatkem se Sarah Child-Villiersovou, dcerou 5. hraběte z Jersey, vzniklo přímé příbuzenství mezi rodem Esterházyů s anglickým královským domem.

Také po revoluci roku 1848 zůstali Forchtensteinští Esterházyové na straně Habsburků. Pavel III. Antonín Esterházy, který byl na dlouhodobé akreditaci Rakouským císařstvím v Londýně, byl povolán zpět.

Současný rod[editovat | editovat zdroj]

Konec Dunajské monarchie přinesl také změny pro rodinu Esterházy. Trianonská smlouva v roce 1920 náhle rozdělila majetky rodu Esterházy do šesti nově vzniklých států: Maďarsko, Československo, Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko a Rakousko.

Také druhá světová válka znamenala velký zásah do života rodiny Esterházyů. Část rodiny uprchla před sovětskou okupací. Další, jako hrabě Moritz Esterházy (1881–1960), byl v roce 1917 zvolen předsedou vlády v Maďarsku.

Hospodářský archiv knížecí větve se dnes nachází na hradě Forchensteinu, zatímco další část rodinného archivu od té doby je uložena v Maďarském státním archivu v Budapešti. Majetky v Maďarsku byly za komunistické vlády po roce 1947 znárodněny. Majetky v Burgenlandu na zemských hradech zůstaly v soukromém vlastnictví a byly po zrušení fideikomisu převedeny do Maďarska ve 30. letech a v Rakousku v říjnu 1938 převedeny na Pavla V. (1901–1989).

V roce 1948 byl kníže Pavel V. v podivném procesu, společně s kardinálem Józsefem Mindszentym (1892–1975), komunisty odsouzen k 15 letům vězení. V dalších letech se také ostatní členové rodiny stali obětí věznění a deportací, jako výsledek podezřelých justičních kauz. Tyto události jsou popsány v knihách Greif und Rose od Hanna Moldena a Harmonia Caelestis od Pétera Esterházy (1950–2016).

Melinda Esterházy (Melinda kněžna Esterházy de Galanta; * 1920, roz. Ottrubay) je vdova po Pavlu V., knížeti Esterházym zemřelém v roce 1989. Dřívější fideikomisní majetek v Rakousku byl na její přání vložen do nadace.

Současnému knížecímu rodu Esterházů dodnes patří např. dolnorakouský hrad Schwarzenbach,[1] bývalý klášter Edelstetten v Bavorsku, zámek Lackenbach v Burgenlandsku ad.

Knížecí větev rodu Esterházy[editovat | editovat zdroj]

Další členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Umělci ve službách rodu[editovat | editovat zdroj]

Rod Esterházyů byl znám kulturní angažovaností.

Hudebníci
  • ve službách knížat Pavla II. Antonína a Mikuláše I. Josefa působil v letech 1761–1790 jako dvorní kapelník Joseph Haydn. Skladatel za dobu 30 let, kdy působil vytvořil na objednávku knížat svá nejdůležitější díla.
  • Kníže objevil talent Franze Liszta, jehož otec byl správcem statku na Esterházyovském statku, a uvedl ho do světa.
  • Franz Schubert byl učitelem hry na klavír pro mladé hraběnky Karolinu a Marii.
stavitelé, architekti a jiní výtvarníci

po staletí byli ve službách rodiny dvorní architekti, například Charles de Moreau. Vzniklo přes 60 zámků, přes 110 kostelů, několik škol a domovů pro seniory ve všech zemích dřívější c. a k. monarchie.

Gastronomie[editovat | editovat zdroj]

Podle rodu se v Rakousko-Uhersku nazývalo několik pokrmů:

  • Esterházy-dort je dort s máslovým krémem a marcipánem.
  • Esterházy-zelenina je příloha z pórku, celeru a kořenové zeleniny.
  • Esterházy-roláda nebo Esterházy-steak; přísady Julienne proužek z kořenové zeleniny (karotka, celer) a pórek, na másle dušený, kořeněný s burgundským vínem omáčka k citovanému steaku
  • Esterházy-guláš: vánoční nebo silvestrovský pokrm z hovězího a vepřového masa, cibule a koření

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Esterházy na německé Wikipedii.

  1. ↑ Burgen-Austria Burg Schwarzenbach[nedostupný zdroj], 2010

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Wolfgang Wüst: Schwäbischer Adel nach dem Ende des Alten Reiches: Regionales Bewahren und Gestalten, in: Peter Fassl/ Rainer Jehl (Hgg.), Schwaben im Hl. Römischen Reich und das Reich in Schwaben. Studien zur geistigen Landkarte Schwabens, Augsburg 2009, S. 127–149 (betr. Edelstetten), ISBN 978-3-89639-684-6
  • Péter Esterházy: Harmonia Caelestis, Academia, Praha 2013, S. 776, ISBN 978-80-200-2265-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Esterházyové&oldid=21756298“