József Mindszenty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
József Mindszenty
Rodné jméno Pehm József
Narození 29. března 1892
Csehimindszent
Úmrtí 6. května 1975 (ve věku 83 let)
Vídeň
Místo odpočinku Basilika von Mariazell (19751991)
Esztergomi bazilika (od 1991)
Povolání katolický kněz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

József kardinál Mindszenty (29. března 1892 Csehimindszent, Rakousko-Uhersko6. května 1975 Vídeň, Rakousko) byl maďarský katolický duchovní, arcibiskup ostřihomský a kníže primas Maďarska v letech 19451973. Byl politickým vězněm nacismu a komunismu, v letech komunistického režimu se stal symbolem maďarského odporu vůči komunistickému zřízení.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v původem švábské rodině jako József Pehm. Na kněze byl vysvěcen v roce 1915. V roce 1941 si změnil německy znějící jméno Pehm na Mindszenty podle obce svého narození. Důvodem ke změně bylo, že většina maďarských Němců podporovala nacistický Volksbund. V březnu 1944 se stal biskupem ve Veszprému. V listopadu 1944 byl uvězněn maďarskou fašistickou vládou poté, co kritizoval genocidu Židů prováděnou v Maďarsku.[1]

Po skončení druhé světové války byl v září 1945 jmenován arcibiskupem v Ostřihomi. Před svobodnými volbami v listopadu 1945 odsoudil Mindszenty v pastýřském listu „marxistické zlo“ a vyzval věřící k volební podpoře Strany nezávislých malorolníků. Po volbách, které malorolníci přesvědčivě vyhráli, neúspěšně podporoval ideu obnovení monarchie v Maďarsku.[2] V roce 1946 jej papež Pius XII. jmenoval kardinálem.

Budova amerického velvyslanectví v Budapešti, kde strávil Mindszenty 15 let v nuceném politickém azylu

Pro svůj boj za obranu náboženských svobod se kardinál stal od roku 1947 terčem rozsáhlé propagandistické kampaně, v jejímž rámci byl označen za „hlavu klerikální reakce“. Už v prosinci 1948 byl kardinál Mindszenty zatčen jako první z hlavních církevních představitelů v nových komunistických režimech. V předtuše svého zatčení založil do církevního archivu následující prohlášení: „Počínaje dnešním dnem, prohlašuji neplatným a nepravdivým jakékoli přiznání viny připisované mé osobě.“[1] V následujícím vykonstruovaném procesu byl odsouzen k doživotnímu vězení na základě vynuceného přiznání. Po jeho zatčení následovalo v Maďarsku masové zatýkání kněží a perzekuce církví.[3][4]

Z vězení byl propuštěn teprve 30. října 1956 během maďarského povstání (důstojník, který jej z internace přivezl do Budapešti, byl později za Kádárova režimu popraven). Ve veřejném rozhlasovém projevu vyzval k odporu proti komunistickému režimu, ale vyslovil se i proti jeho dědicům (míněna vláda Imreho Nagye, zčásti složená z reformních komunistů). Po porážce povstání se kardinál uchýlil na americké velvyslanectví v Budapešti, kde nuceně strávil v politickém azylu následujících 15 let. Teprve v roce 1971 mu bylo komunistickým režimem po dlouhém vyjednávání umožněno vycestovat do zahraničí.[5] Tehdy také na prosbu papeže Pavla VI. rezignoval na úřad ostřihomského arcibiskupa. To umožnilo, aby Vatikán v duchu své východní politiky nalezl kompromisní dohodou s maďarskou komunistickou vládou o znovuobsazení tohoto úřadu. Jeho nástupcem se tak stal László Lékai. Pozornost vyvolaly Mindszentyho Paměti, které zveřejnil v exilu a v nichž se vůči vatikánské východní politice vyslovuje rezervovaně. Kniha byla záhy přeložena do několika jazyků. Věznění a následný azyl na americkém velvyslanectví mu neumožnily zúčastnit se papežských voleb, které proběhly v době, kdy byl kardinálem (1958, 1963). Zemřel v roce 1975 v exilu v Rakousku a pohřben byl v maďarské kapli v klášteře Mariazell. V roce 1991 bylo jeho tělo přeneseno do katedrály v Ostřihomi a slavnostně uloženo tam.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/529049
  2. KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. dopl.. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 605 s. Dále jen Dějiny Maďarska. ISBN 80-7106-616-8. S. 364-365.  
  3. KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. 1109 s. Dále jen Dvě století střední Evropy. ISBN 80-7203-612-2. S. 680.  
  4. Dějiny Maďarska, s. 376
  5. Dvě století střední Evropy, s. 684, 782

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]