Ostřihom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ostřihom
Esztergom
Bazilika
Bazilika
Ostřihom – znak
znak
Ostřihom – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice47°47′ s. š., 18°44′ v. d.
Nadmořská výška105 m n. m.
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
ŽupaKomárom-Esztergom
OkresEsztergom
Ostřihom
Ostřihom
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha100,35 km²
Počet obyvatel28 026 (2021)[1]
Hustota zalidnění279,3 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři, Slováci, Poláci
Náboženské složeníkatolictví
Správa
StatusMěsto (správní centrum okresu)
StarostaÁdám Hernádi
Oficiální webwww.esztergom.hu
Telefonní předvolba(+36) 33
PSČ2500-2509
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ostřihom (maďarsky Esztergom, slovensky Ostrihom, německy Gran[2] a latinsky Strigonium) je město v severním Maďarsku. Žije zde přibližně 28 tisíc[1] obyvatel. Město je velice důležitým článkem maďarských dějin. V historii byla Ostřihom i hlavním městem Uherského království. Panorama města je vyobrazeno na bankovce 10 000 HUF.

Název[editovat | editovat zdroj]

Slované jej nazvali Strěgom, neboť se jednalo o osadu, která strážila stezku mezi dnešním Slovenskem a Maďarskem. Vzhledem k historickému významu města existuje slovanský název poměrně dlouho (město bylo kulturním centrem a sídlem arcibiskupství). Česká podoba názvu ještě v 19. století nebyla nicméně ustálená do jednotné podoby. Josef Jungmann používal Ostřihom v mužském rodu, objevují se i jiné podoby názvu. Po nějakou dobu se používal spíše v mužském rodu a později se ustálil rod ženský.[3]

Z názvu se vyvinul pozdější český, resp. slovenský název Ostřihom a byl také přejat i do maďarského jazyka jako Esztergom. Podle jiné teorie pochází od jiného latinského názvu pro Dunaj, a to Ister. Německý název Gran pochází od řeky Hron, která nedaleko ústí do Dunaje.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Bývalá ostřihomská župa před rokem 1918. Okolní krajinu tvoří roviny střídající se s oddělenými menšími vrcholky.

Ostřihom leží u státní hranice se Slovenskem na hraniční řece Dunaji. Na druhé straně řeky, respektive na severním levém břehu Dunaje, leží slovenské město Štúrovo. Je obklopeno ze severu a ze západu řekou Dunaj, dále pohořím Pilis a Visegrádskými horami z jihu a východu. Směrem na východ nadmořská výška roste a nachází se zde několik nižších vrcholků (např. Kusztus, 237 m n. m. nebo Vaskapu – doslova železná brána, 406 m n. m.). U kopce sv. Tomáše (maďarsky Szent Tamás) se nacházejí termální prameny.

Město je také prvním v ohbí Dunaje přes Budapeští.

Samotný střed Ostřihomi se nachází v úzkém prostoru sevřeném Dunajem a hradním vrcholkem. Směrem na jih se krajina rozevírá do široce otevřené roviny, směrem na jihozápad se potom nachází ostrov, který odděluje rameno Malého Dunaje (maďarsky Kis-Duna) v celkové délce 18 km. Na území samotné Ostřihomi se nachází více ostrovů (Körtvélyesi, Nyáros, Táti, Csitri, Prímás, Helemba a další). Obdobný počet velkých říčních ostrovů je i na druhé straně u Štúrova.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První osídlení pochází z keltských dob.[4][5] Hradní vrch s dobrým výhledem do okolím, blízkostí evropského veletoku a nížinou částečně tvořenou močálem byl velmi dobře bránitelným místem a zcela logicky i atraktivním místem pro založení osady. Vzhledem k četným následujícím obdobím a bouřlivé historii během dalších staletí se nicméně nedochovalo z původní keltské osady téměř nic. Vykopávky v letech 1934–1938, 1961–1962, 1964–1968 a 1981–1988 byly úspěšné pouze v několika oblastech. V období existence Římské říše se zde nacházela osada[4] Salvio Mansio, která byla součástí Dunajského limu. Ta stála rovněž na místě dnešního hradního vrchu. Probíhaly zde obchodní stezky.[4] Její součástí byl také vojenský tábor.[2]

Území osídlili později během Stěhování národů Slované. Obsadili opuštěné trosky římského osídlení. Bylo součástí Nitranského knížectví a Velké Moravy.

Město na rytině z roku 1595

Město se potom stalo sídelním pro knížete Gejzu[4] a hrálo i roli sídelního města uherských panovníků. V roce 1000 zde byl sv. Štěpán korunován na uherského krále.[6] Založeno tu bylo také arcibiskupství. Král Štěpán zde nechal také ustanovit mincovnu a knihovnu.[7] Nechal zbudovat nový kostel zasvěcený Panně Marii a svatému Adalbertovi.[8] Prominentní postavení Ostřihomi v Uhersku platilo v době mezi 10. a 13. stoletím; před tím než své sídlo král Béla IV. přestěhoval do Visegrádu. Město bylo ve své době velkolepým centrem. Zahraniční cestovatelé se mnohdy zmiňovali pouze o Ostřihomi. Působila zde řada cizích obchodníků a řemeslníků[9], kteří se soustředili v jižní části města (okolo dnešní ulice Kossutha Lájose). Později král přesunul svoje sídlo do Budína) Přesto v Ostřihomi zůstali katoličtí představitelé země.[10] Přesunutí sídla později do Székesfehérváru bylo motivováno potřebou být blíže kupcům směřujícím ze Svaté říše Římské do Byzance.[11] Během tatarského vpádu do Evropy v roce 1242 bylo město vypleněno[4][2], nicméně pevnost nad ním se dokázala nájezdníkům ubránit. Tataři počkali, až zamrzne Dunaj a po ledu přešli do města z oblasti dnešního Štúrova. Již v roce 1308 je Ostřihom zmiňovaná jedním františkánským mnichem jako jedno z rozvinutějších uherských měst.[12] Již v 11. století je doložena přítomnost židovských kupců v Ostřihomi.[zdroj?] Zastoupeni zde byli kupci ale i ze západoevropských zemí, např. z dnešní Itálie, Belgie nebo Španělska. Ti patřili k nejzámožnějším obyvatelům města. Valonští kolonisté se usídlili i v okolí Ostřihomi a pomohli s rozvojem nových řemesel.[13] Jan Vitéz zde inicioval výstavbu renesančního paláce s velkolepými zahradami.[14]

V roce 1304 byla Ostřihom vypleněna vojsky českého krále Václava II., při čemž byla mimo jiné zničena sakristie místního kostela.[15] O sto let později poté Ostřihom napadl Zikmund Lucemburský. Místní katedrála byla přestavěna okolo roku 1440. V této době byl vliv místního arcibiskupství v tehdejších Uhrách velmi významný.

Po prohrané bitvě u Moháče v roce 1526 začala osmanská vojska pronikat stále častěji do Uher a obsazovat jedno město za druhým. Ačkoliv se Ostřihom nacházela na druhém konci království, ani ona nebyla uchráněna útoků. Jen v letech 1526 až 1542 bylo město celkem šestkrát Turky obleženo. V roce 1543 se nakonec sultánovi Sulejmanovi I. podařilo se Ostřihomi zmocnit.[16] Početná armáda s řadou děl bojovala patnáct dní. Církevní představitelé z města uprchli buď do Bratislavy nebo do Trnavy (tam bylo také přestěhováno biskupství)[5]. Město se stalo sídlem sandžakbega (tureckého správce) a významnou pevností na nově ustanovené hranici impéria. Vzhledem k tomu, že pro Turky existovalo velké nebezpečí dalších bojů, nedošlo k rozvoji a větším inveticím ze strany Turků do města. Postaveno tak bylo jen velmi málo orientálních staveb na území města. Dominanci Turků přerušilo krátké období, kdy se město podařilo znovudobýt maďarsko-rakouským vojskům v roce 1595, ztratili jej nicméně o šest let později. Křesťanští panovníci o město usilovali ještě před rokem 1595, obléhání však byla neúspěšná. Při jednom z nich zahynul také básník Bálint Balassa. Dnes je mu v Ostřihomi věnováno muzeum.[17]

Ostřihom v roce 1930 (podhradí).

Z období turecké nadvlády se do současné doby dochovala v podhradí mešita, která je inkorporovaná do muzea (maďarsky Dzsámi húzeum). Noví správci se soustředili především na obnovu pevnosti nad městem. Kromě postupné islamizace sídla docházelo také k příchodu nových obyvatel z řad porobených národů jihovýchodní Evropy, především jižních Slovanů. Na přelomu 16. a 17. století probíhaly o město početné boje, Ostřihomské podhradí tak bylo téměř zpustošeno, včetně drtivé většiny tureckých staveb. Turecký cestovatel Evlija Čelebi poznamenal, že Ostřihom je spolu s Budínem další velká pevnost v tehdejších Uhrách, kterou Turci drželi. Dále, že zde při příležitosti návštěvy velkého vezíra bylo vypáleno několik salv, které byly slyšet až tři míle daleko.[18] Turci byli z Ostřihomi vyhnáni roku 1683[19], kdy skončilo druhé obléhání Vídně pro Turky neúspěchem. Při bojích o město, během nichž byli Turci vypuzeni, zachvátil místní pevnost požár.

Obnova města probíhala pomalu. Dosídleni sem byli především Němci a také Slováci z neobsazených a Turky nezasažených částí Uher. V roce 1708 získala Ostřihom opět statut svobodného královského města. Ve středu Ostřihomi byly postaveny nové domy, většinou z nepálených cihel (vepřovic). Základní kámen kostela sv. Anny, který spadá pod františkánský řád, byl položen v roce 1700. Na počátku 18. století jej obsadil během povstání František II. Rákóczi.

V roce 1742 spojil obě části města přes řeku Dunaj přívoz, který byl zajištěn na mohutném drátu. Později v některých letech zde vznikl také pontonový most. V druhé polovině 18. století byly postaveny reprezentativní objekty pro potřeby místních církevních představitelů a pro arcibiskupství.

V 20. letech 19. století se sem vrátilo arcibiskupství a Ostřihomi začal být vracen její historický odkaz. Na druhém břehu Dunaje, v budoucím Štúrově, se vyvíjela malá osada, která se později s Ostřihomí spojila. Její rozvoj umožnil příchod srbských kolonistů a proto byla v maďarštině známá jako Rácváros. Při břehu Dunaje pod katedrálním vrchem se rozvíjela Víziváros. Dnes zde stojí Keresztény Múzeum, muzeum s největší ekleziologickou sbírkou v celém Maďarsku. Také místní bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha, postavená v letech 1822[19][20] až 1869[5], je největším křesťanským chrámem v zemi. Vznikla podle vzoru chrámu sv. Petra a Pavla v Římě, nahradila původní katedrální kostel, který byl zničen Turky roku 1543. Na její výstavbu byl použit stavební materiál ze zničených svatostánků.

V březnu 1838 zasáhla Ostřihom (stejně jako řadu dalších měst na dunajských březích) nečekaná zimní povodeň, místními mnohdy označovaná jako "ledová". Protrhly se některé hráze a voda zaplavila město. Zničen byl nemalý počet domů. S obnovou Ostřihomi pomohly i dary ze zahraničí, např. až ze západní Evropy, ale z ruského carství. Výšku vody dodnes na území Ostřihomi připomínají pamětní tabule, většina z nich se nachází na třídě Ference Deáka.

V revolučním roce 1848 působili v Ostřihomi Lajos Kossuth a István Széchenyi. Dne 16. dubna 1949 zde došlo k bitvě mezi maďarskými vzbouřenci a císařským vojskem, kterou vzbouřenci vyhráli.

Roku 1863 zde začaly vycházet první noviny, Esztergomi Ujság. A to i přesto, že počet obyvatel města nedosahoval ani patnácti tisíc.

V roce 1891 byla do města zavedena železnice (Železniční trať Ostřihom – Almásfüzitő) a o čtyři roky později pak byl přemostěn Dunaj mostem Marie Valérie. Pozvolný růst sídla, které ještě před dvaceti lety nemělo ani městská práva, si vynutil na přelomu století připojení sousedních obcí. Roku 1895 se město sjednotilo pod jednotnou správu. Ke královskému městu Ostřihomi se připojily Szentgyörgymezõ, Szenttamás a Viziváros. Byl vypracován projekt nového centra města s monumentálním Rákócziho náměstím. Soutěž se nicméně uskutečnila až roku 1943 a kvůli válce nebylo nic z projektu realizováno. Na přelomu století však byly přestavěny a rozšířeny některé ulice ve středu města, např. Lõrincova ulice směrem k Parkány (dnes Štúrovo). V roce 1902 také získala Ostřihom vlastní nemocnici.

Během první světové války se v místní části Ostřihom-Kertváros (zahradní město) nacházel zajatecký tábor v areálu bývalých kasáren. Do něj bylo internováno v jednu chvíli až 40 000 válečných zajatců, často ze srbské fronty. Častá byla úmrtí na infekční choroby.

Ostřihomská bazilika na bankovce 10 000 HUF z roku 2014.
Město v roce 1972.

Po první světové válce a také v důsledku Trianonské smlouvy město ztratilo velkou část své spádové oblasti, která se stala součástí nově vzniklého Československa. Československá vláda považovala při vyjednávání o budoucích hranicích s dohodovými mocnostmi Ostřihom za strategicky významné místo. Během konfliktu mezi Československem a Maďarskem byl poškozen most Marie Valérie (obnoven poprvé roku 1927). Do Ostřihomi bylo přesunuto sídlo administrativních jednotek, které se původně nacházely v Komárně (a ocitly nyní na území Slovenska).

Ve třicátých letech 20. století byly odhaleny původní lázně, které byly dříve zasypány. Rozsáhlý archeologický průzkum[7] objevil mimo jiné i řadu dalších středověkých objektů. Město bylo klíčovým místem pro pamětní rok 1938 svatého Štěpána, který byl oslavován v celém Maďarsku.

Ve druhé světové válce ustupující německá vojska vyhodila do vzduchu tři centrální oblouky mostu Marie Valerie. Rudá armáda město osvobodila v březnu 1945. Město zůstalo až do roku 1950 oficiálně sídlem župy, později byla regionální správa přemístěna do města Tatabánya. Některé další úřady ale zůstaly i nadále v Ostřihomi.

V 60. letech 20. století bylo plánováno vybudovat v Ostřihomi velké lázně, kterým by za oběť padla značná část historických domů. Uvedený projekt nakonec nebyl zcela realizován. Nové restaurace a rekreační plochy na břehu Dunaje nicméně vznikly i přesto, a to především v souvislosti s vysušením močálů a slepých ramen a uvolněním nezbytné plochy. Ostřihom nakonec své lázně získala, byť v menší podobě, než bylo původně plánováno a navíc byl areál nepříliš kvalitně zrealizován. V duchu modernismu vyrostlo také nové městské centrum, které zahrnovalo panelové domy a nové obchodní centrum. Ve snaze nenarušit příliš historický charakter města byly jednotlivé budovy navrženy tak, aby zahrnovaly méně rušivé prvky. Posledním objektem z přestavby středu města byl v 80. letech dokončený dům kultury, známý mezi místními též jako „zelený dům“. V roce 1980 dosáhl počet obyvatel Ostřihomi historického maxima, a to 30 780 lidí.

Spojení se Slovenskem zůstalo přerušené[21] až do roku 2001, poté byl most obnoven z příspěvku Evropské unie.[22][23] Dnes je pohraniční město atraktivní turistickou destinací jak pro Maďary, tak i zahraniční návštěvníky.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 2015 žilo v Ostřihomi 28 102 osob. Od roku 2010 počet obyvatel města postupně klesá; v druhé dekádě 21. století se propadl pod metu 30 000.

Drtivá většina obyvatel Ostřihomi se hlásí k maďarské národnosti (92,9 % v roce 2001); počet příslušníků ostatních národností je velmi nízké, 2,4 % Romů, 1,4 % Rumunů, 0,1 % Slováků apod.

Na základě údajů ze sčítání lidu z roku 2011 je náboženské složení obyvatelstva města následující: 45,4 % lidí jsou římští katolíci (dříve to bylo 65,8 %), 5,7 % jsou reformovaní (dříve 7,4 %), 0,7 % jsou luteráni (dříve 1,2 %) a 0,6 % (na základě předchozích údajů 0,9 %) se považuje za řecké katolíky. 1,7 % obyvatel se přihlásilo k jiným církvím a náboženským organizacím. 14,6 % se nehlásí k církvi ani k žádné jiné organizaci a 31,3 % obyvatel neodpovědělo.

Kultura a kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Kostely[editovat | editovat zdroj]

Křižovatka ve středu města.
Pěší zóna ve středu města.
Pohled na město z baziliky.
Průmyslový park v roce 2020.

V Ostřihomi stojí také křížová cesta, která vede k návrší (145 m n. m.) s kaplí sv. Tomáše.[26] Okolo kaple se nachází stejnojmenná místní část (Szenttamás).[27]

Ostatní stavby[editovat | editovat zdroj]

Kulturní akce[editovat | editovat zdroj]

V Ostřihomi je pořádán pravidelně mezinárodní kytarový festival a festival Fesztergom.

Instituce[editovat | editovat zdroj]

V Ostřihomi sídlí vzhledem k historickému významu města řada muzeí. Jedním z nich je např. křesťanské muzeum (maďarsky Keresztény Múzeum), které připomíná nejstarší okamžiky maďarských dějin a význam Ostřihomi pro ně. Má bohatou sbírku hodnotných předmětů a sídlí v Primaciálním paláci.[5] Jeho součástí je také rozsáhlá galerie. Dalším muzeem je potom Ostřihomské hradní muzeum. Katedrální pokladnice (umístěná na hradním návrší, v patře baziliky) shromažďuje umělecké poklady z 11. století i starší. Dalším je muzeum Balassy Bálinta[17][19] (které obsazuje rozsáhlou numizmatickou sbírku z období turecké okupace) a muzeum vodárenství. Sídlo zde má také Muzeum Dunaje.

Největší knihovnou v Ostřihomi je arcibiskupská knihovna (maďarsky Főszékesegyházi Könyvtár) s řadou historických dokumentů a téměř čtvrt milionem svazků. Místní městská knihovna nese název podle Józsefa Helischera. Nachází se v ní devadesát tisíc dokumentů, včetně rukopisu z 12. století s názvem Esztergomi iskolás könyv (Ostřihomská školní kniha[zdroj?]).[28]

V Ostřihomi také existuje zámecké divadlo (maďarsky várszínház), dále jediné maďarské hororové divadlo a potom divadlo Mihály Babitse.

Ostřihom je de iure sídlem maďarského ústavního soudu (maďarsky Magyarország Alkotmánybírósága) .

Školství[editovat | editovat zdroj]

V roce 1978 byla Ostřihom s 8 000 studenty a 500 učiteli sídlem celkem 18 veřejných vzdělávacích institucí. Z toho zde stál jeden vzdělávací ústav, dále jeden dětský domov, dvě střední školy, šest středních škol a dvě odborné školy. V roce 2004 studovalo ve městě celkem 7000 žáků základních a středních škol (z toho 2500 na základních školách a 4500 na středních školách). Arcibiskupské magisterské studium, založené v roce 1842, nyní působí jako fakulta Katolické univerzity Pétera Pázmányho Jánose Vitéze. Univerzita také poskytuje školení v oblasti IT na svatoštěpánském náměstí. Jedinou školou ve městě, která funguje bez přerušení od roku 1928, je katolická hudební škola Zsolta Nándora.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Již za vlády knížete Gézy vznikla v Ostřihomi první obchodní kolonie, která sloužila i jako opěrný bod pro dunajskou lodní dopravu. Po staletí zde fungovala jediná mincovna v zemi. Existovala zde rovněž i arménská kolonie. V 19. století se Ostřihom stala jedním z nejvýznamnějších vinařských měst.[zdroj?] Jižně od Ostřihomi v obci Dorog bylo od konce 18. století těženo uhlí. U Ostřihomi se nacházel (a do současnosti zde byla dochována i jeho část) nakladač uhlí, odtud bylo přepravováno na ostrov Csepel.[29]

V roce 1991 zprovoznila automobilka Suzuki závod v blízkosti města.[30] V roce 2007 zaměstnávala přes šest tisíc lidí. Někteří z nich dojíždějí i ze sousedního Slovenska. Navazující klastr pro dodavatele součástek do automobilů zapojil řadu dalších maďarských firem. Průmyslová zóna je umístěna na jižním okraji města, v blízkosti hlavního nádraží. Její rozloha činí 286 ha a sídlí v ní několik desítek společností. Na konci roku 2008 pracovalo jen v této oblasti okolo dvaceti tisíc lidí.

Ostřihom je také jako významné historické město turistickým centrem. Jen v roce 2014 zaznamenaly místní muzea a kulturní instituce cca 128 tisíc návštěv, což představuje 45 % ze všech v rámci celé župy Komárom-Esztergom. Ročně Ostřihom navštívilo (do koronavirové pandemie) v průměru okolo jednoho milionu lidí.[31] Kromě historických památek se zde nacházejí i lázně svatého Štěpána (maďarsky Szent István Strandfürdő) a akvapark s názvem Aquasziget.

Ekonomický význam turistiky zde byl značný ještě před rokem 1989.[2]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Ostřihom má regionální železniční spojení s Komáromem a s Budapeští. Mezinárodně významná železniční trať se nachází na druhé straně Dunaje ve slovenském Štúrovu.

Regionální dopravu s Budapeští a dalšími městy zajišťují také autobusy. Ty odsud jezdí nejčastěji do Budapešti, na Arpádův most nebo autobusové nádraží Újpest-Városkapu.

Silnice č. 10 do metropole Maďarska Budapešti prochází přes vrcholy Pilis, další silnice (č. 11) potom po břehu řeky Dunaje. Silniční spojení má město rovněž i s Komáromem a přes zmíněný most Marie Valérie také se Štúrovem a jižním Slovenskem.

Ostřihom má malé, většinou soukromě využívané letiště (s travnatou ranvejí) a rovněž i malý přístav na Dunaji. Na rameni Malý Dunaj bylo zbudováno v 80. letech 20. století pro potřeby turistických plaveb po Dunaji a okolo města.

V roce 2020 realizovalo město Ostřihom společně se sousedním Štúrovem první společné přeshraniční sdílení jízdních kol (bikesharing).[32]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Fotbalové hřiště na břehu Dunaje.
Kemp v Ostřihomi.

Sportovní a rekreační areály se nachází při břehu Dunaje na tzv. Horním ostrově (maďarsky Alsó Sziget[19]), který od zbytku města odděluje Malý Dunaj (maďarsky Kis-Duna).[26] Okolní krajina, ohbí Dunaje a blízká města jsou atraktivní pro cyklistickou dopravu.[33]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

  • Pohled na baziliku z druhé strany Dunaje. Fotografováno pod pilířem mostu Márie Valérie

    Pohled na baziliku z druhé strany Dunaje. Fotografováno pod pilířem mostu Márie Valérie

  • Nasvícená bazilika. Foceno ze Štúrova

    Nasvícená bazilika. Foceno ze Štúrova

  • Interiér baziliky

    Interiér baziliky

  • Pohled z ochozu kupole baziliky

    Pohled z ochozu kupole baziliky

  • Pohled z ptačí perspektivy

    Pohled z ptačí perspektivy

  • Hraniční přechod na mostě Márie Valérie

    Hraniční přechod na mostě Márie Valérie

  • Most Márie Valérie

    Most Márie Valérie

  • Panelákové sídliště

    Panelákové sídliště

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ostrihom (mesto) na slovenské Wikipedii, Esztergom na německé Wikipedii a Ostrogon na chorvatské Wikipedii.

  1. ↑ a b Magyarország közigazgatási helynévkönyve, 2021. január 1.. Dostupné online.
  2. ↑ a b c d LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 53. (angličtina) 
  3. ↑ Miroslav Sedláček: Skloňování místních jmen Ostřihom a Bochum
  4. ↑ a b c d e E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 20. (maďarština) 
  5. ↑ a b c d Štúrovo, Ostrihom a Vyšehrad – silná trojka na výlet za históriou. dromedar.zoznam.sk. Dostupné online [cit. 2022-11-26]. (slovenština) 
  6. ↑ a b Tip na výlet za hranice: Spoznajte Ostrihom, mesto pamiatok aj kaviarní. zoznam.sk. Dostupné online [cit. 2022-06-04]. (slovenština) 
  7. ↑ a b E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 21. (maďarština) 
  8. ↑ ELIÁŠ, Marcel. Ostrihom a Stoličný Belehrad. Dve centrá ranostredovekého Uhorska. Brno, 2007 [cit. 2022-09-07]. . Masarykova univerzita. Vedoucí práce Martin Wilhoda. s. 32. (slovensky)
  9. ↑ Esztergom–Štúrovo municipal report (anglicky), str. 5
  10. ↑ MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 25. (angličtina) 
  11. ↑ CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 16. (angličtina) 
  12. ↑ MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 48. (angličtina) 
  13. ↑ CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 23. (angličtina) 
  14. ↑ E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 25. (maďarština) 
  15. ↑ Nakousnutá játra ve Štúrovu. Co zůstalo z českého impéria v Podunají. echo24. Dostupné online [cit. 2022-06-04]. 
  16. ↑ ROMAN, Eric. Austria-Hungary & Successor States. New York: Cambridge University Press, 2003. 699 s. ISBN 0-8160-4537-2. S. 469. (angličtina) 
  17. ↑ a b E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 17. (maďarština) 
  18. ↑ ČELEBI, Evlija. Putopis: Odlomci o jugoslavenskim zemljama. Sarajevo: Svjetlost, 1967. Kapitola grad Ostrogon, s. 501. (srbochorvatština) 
  19. ↑ a b c d LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 55. (angličtina) 
  20. ↑ Kétszáz éve kezdődött az esztergomi bazilika építése. Origo.hu [online]. [cit. 2022-09-07]. Dostupné online. (maďarsky) 
  21. ↑ Szakrális fővárosunk régi kincsei felragyognak. Gondola [online]. [cit. 2022-09-07]. Dostupné online. (maďarsky) 
  22. ↑ Obnovený most Márie Valérie spája Štúrovo a Ostrihom už 15 rokov. Teraz [online]. [cit. 2021-12-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  23. ↑ Pikáns titkot őriz egy híres magyar híd, és máig nem tudjuk, mennyi belőle az igazság. Promotions [online]. [cit. 2022-06-04]. Dostupné online. (maďarsky) 
  24. ↑ Nejnavštěvovanější památkou Ostřihomi je bazilika sv. Štěpána. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2021-12-05]. 
  25. ↑ a b c E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 35. (maďarština) 
  26. ↑ a b E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 33. (maďarština) 
  27. ↑ SZENT TAMÁS-HEGY. I Love Dunakanyar. Dostupné online [cit. 2022-03-10]. (maďarsky) 
  28. ↑ E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 29. (maďarština) 
  29. ↑ Esztergomi Szénrakodó, a dorogi szénbányászat 95 éves mementója. csodalatosmagyarorszag. Dostupné online [cit. 2022-06-04]. (maďarština) 
  30. ↑ Magyar Suzuki celebrates 30th anniversary. bbj [online]. [cit. 2022-09-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Csiszolatlan gyémánt a Dunakanyarban: Esztergom. index.hu. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. (maďarština) 
  32. ↑ Prvý cezhraničný bikesharing v Európe bude v Štúrove. Teraz [online]. [cit. 2021-12-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  33. ↑ E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 62. (maďarština) 
  34. ↑ E. NAGY, Lájos. VendégVáró Látnivalók Komárom-Esztergom megyében. Miskolc: Hurst & Company, 2003. ISBN 963-9490-14-8. S. 36. (maďarština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Maté Tamáska, Esztergom: A City Centre Between Historic Sites (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Okres Ostřihom
Komárom-Esztergom
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ostřihom&oldid=22025420“