János Esterházy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
János Esterházy
Narození 14. března 1901
Veľké Zálužie
Úmrtí 8. března 1957 (ve věku 55 let)
Mírov
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Povolání politik a novinář
Ocenění cena Courage to Care
Rodiče János Mihály Esterházy a Elżbieta Tarnowska
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabě János Esterházy nebo Ján Esterházi (14. března 1901 Veľké Zálužie, Uhersko8. března 1957 Mírov, Československo) byl významný politický činitel maďarské menšiny v Československu a v období Slovenského státu.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jeho matka Elżbieta Tarnowska byla Polka, otec Mihály Antal Esterházy patřil do galantské (sedmihradské) větve rodu Esterháziů. Otec mu zemřel, když byly Jánosovi 4 roky. Studoval na gymnáziu a obchodní akademii v Budapešti, později začal hospodařit na rodinném velkostatku. Dne 15. října 1924 se oženil s hraběnkou Líviou Serényiovou, z tohoto manželství pocházely děti János a Alice.

Začátek politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1931 stál v čele Ligy maďarské sounáležitosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Népközösségi Liga), která působila při Společnosti národů. O rok později 11. prosince 1932 se s podporou maďarské vlády stal předsedou Krajinské křesťanskosocialistické strany v ČSR (Országos Keresztényszocialista Párt). Po volbách v roce 1935 byl zvolen v košickém volebním obvodu poslancem Národního shromáždění. Esterházy byl hluboko věřící katolík se silným maďarským národním povědomím, co se odráželo také v jeho konzervativní, pravicové politice. Na maďarské menšinové politické scéně patřil k těm, kteří na rozdíl od tzv. "aktivistů" zastávali vyhraněné opoziční postoje. Z hlediska státoprávního uspořádání pak oficiálně podporoval požadavku autonomie Slovenska. Je potřeba říct, že myšlenka autonomie Slovenska sehrávala důležitou roli také v politice Maďarska, které v autonomistickém hnutí vidělo příležitost na oslabování Československa. Společný postup "praobyvatelů Slovenska" pak vnímalo jako cestu k odstranění slovensko-maďarských rozporů a k vytvoření podmínek na návrat Slovenska k svatoštěpánské koruně.[1] V roce 1935 Maďarská vláda projevila ochotu podpořit společný postup s HSĽS také finančně, akce však na poslední chvíli selyhala.

Po odstoupení T. G. Masaryka z funkce prezidenta se maďarští poslanci podobně jako poslanci za HSĽS, přiklonili na stranu Edvarda Beneše. Tato podpora se samozřejmě neobešla bez konzultací s maďarskou vládou, které probíhali ještě před jejich oslovením Benešovým týmem (na rokování si Beneš vybral právě Esterházyho). I když jejich podpora nebyla na konec potřebná, Beneš si v pozdějších letech zachoval k Esterházymu určitou náklonnost.

Výkonný předseda Sjednocené maďarské strany[editovat | editovat zdroj]

Po sloučení maďarských stran pod nátlakem maďarské vlády na novozámeckém sjezdu 21. června 1936 do Sjednocené maďarské strany (Egyesült Magyar Párt) byl zvolen jejím výkonným předsedou. V té době odmítl nabídku od Edvarda Beneše na křeslo ministra v československé vládě. S maďarskou vládou udržoval úzké kontakty a to i konspirativním způsobem. V tajných správách pod krycími jmény Tamás, Matyás a 221 se mimo standardní menšinové politiky věnoval také koordinaci politiky proti Československu a strategií jeho oslabení resp. jeho likvidace. O cílech maďarské politiky byl dobře informován a to i díky svým četným kontaktům s čelními maďarskými politiky. V roce 1938 Maďarsko už koncepci "praobyvatel" Slovenska opustilo a orientovalo se na rozbití Československa v spolupráci s Henleinovou stranou a potenciálně i s HSĽS. Maďarská vláda, po jednáních henleinovců v Budapešti v únoru 1938, v tomto smyslu instruovala i maďarské menšinové politiky na Slovensku. Esterházy veřejně vystupoval jako přítel slovensko-maďarské spolupráce a HSĽS mu poskytla prostor i ve svém stranickém tisku. Po jednáních s HSĽS se k této spolupráci vyjádřil v tajné správě tak, že je prvořadou povinností Maďarů, podle možností i prostřednictvím jiných destruovat republiku.[2] Jeho a Henleinové vyjádření v ľudáckém tisku měli podle jeho vlastních slov ľudáky kompromitovat. Díky spolupráci s Henleinem byl informován o plánech Sudetoněmecké strany sabotovat jednání s československou vládou o národnostním statutu a její strategii navyšovat požadavky jako nejrychlejší cestě k rozbití státu. Ve stejném duchu maďarská vláda instruovala Sjednocenou maďarskou stranu.[3] V květnu 1938 ho Henlein informoval o německých plánech s Československem, jak mu byly prezentovány Hitlerem. Slovensko mělo připadnout Maďarsku, část Čech obývaná Čechy a Moravany měla být připojena k Německu "s rozsáhlou autonomií".[4][poznámka 1]

V roce 1938 se opakovaně setkal s vedoucím britské mise lordem Runcimanem. V memorandu odevzdaném britskému diplomatovi maďarští poslanci požadovali uplatnění práva sebeurčení pro maďarskou menšinu ve smyslu Wilsonových zásad.

V roce 1938 se účastnil různých zahraniční jednání v Maďarsku, Polsku a v Itálii. Na těchto jednáních vystupoval jako polooficiální yprostředkovatel maďarské vlády. Ve dnech 17. a 18. dubna 1938 se zúčastnil jednání v Polsku, na kterém předložil program vypracovaný maďarskou vládou, jehož cílem bylo rozbití Československa a úplné přičlenění Slovenska k Maďarsku. Těmto jednáním předcházeli sondážní rozhovory Tisa (Budapešť) a Sidora (Varšava) o dalším osudu Slovenska po zániku ČSR. V Tisovi, i přes jeho ochotu vytvořit s Maďarskem společný státní svazek, však rozhovory zanechaly velmi špatný dojem.[5] Celkově mezi autonomisty panovala k maďarské politice silná nedůvěra. Klíčovým se tak stalo rozptýlení jejich obav pomocí "polských garancí". Pokyny k jednáním získal Esterházy přímo v Budapešti. Podle plánu, který představil v Polsku, Slovensko mělo mít vlastní sněm, vlastní rozpočet, který by byl součástí maďarského ale disponovalo by s ním samostatně, rozsáhlou vnitřní, kulturní a administrativní autonomii a dokonce i menší vojsko podřízené maďarskému.[6][7] Tyto přísliby však spíš odráželi Esterházyho představy, než oficiální postoj maďarské vlády.[8] Ta sice možnost autonomie Slovenska opakovaně propagandisticky využívala, nikdy se ní však vážněji nezabývala.[9] Esterázy si byl vědom, že se jeho a Horthyho představy o osudu Slovenska zásadně liší.[poznámka 2] Také v tomto případe maďarská vláda nakonec volila jiné řešení, než dohodu s autonomisty.

Po Mnichovské dohodě odjel do Budapešti připravit půdu na očekávané připojení Slovenska. Jeho snaha zúčastnit se československo-maďarských jednání v Komárně nebyla úspěšná, rozsáhlejší aktivity vyvíjel pak průběhu příprav první vídeňské arbitráže. Z pověření maďarské vlády, která mu opět poskytla instrukce a o jeho účasti informovala italské partnery, odletěl do Říma, kde vystupoval jako expert na slovensko-maďarskou hranici. Jako poslanec za město Košice, vítal Miklóse Horthyho vjíždějícího do města, čím se pro část slovenské veřejnosti stal až doposud symbolem maďarského iredentizmu. Po druhé vídeňské arbitráži pak vítal maďarskou okupační armádu obsazující Kluž (Rumunsko). Ve svém projevu v Košicích požádal o stejné práva pro Slováky, jaké byly požadované pro Maďary na Slovensku. To bylo v souladu i s Horthyho projevem slibujícím plnou svobodu slovenského jazyka a kultury. Zejména ze strany Horthyho šlo o hrubou propagandu již brzy následovanou rozsáhlými perzekucemi nemaďarského obyvatelstva, likvidací slovenských škol a vyháněním slovenské inteligence. Ani po anexi jižního Slovenska se jeho strana nezdržela akcí, které byly chápány jako provokační, příp. protistátní, jako podpisování petic za připojení dalších obcí k Maďarsku.

Esterházy nevyužil možnost stát se členem maďarského parlamentu a zůstal na neokupovaném území, kde se nacházela i většina jeho majetku. Založil Maďarskou stranu na Slovensku (Szlovenskói Magyar Párt), která zastupovala přibližně 67 000 Maďarů na Slovensku. V zmanipulovaných volbách ho HSĽS přijala na "sjednocenou kandidátku" a tak byl v prosinci 1938 zvolen do slovenského sněmu.[10] Měl se stát i státním sekretářem pro maďarskou menšinu. Kvůli chybějící spolupráci ze strany Maďarska byl však tento post nakonec zřízen jen pro slovenské Němce.

Snažil o zmírnění slovensko-maďarského napětí, na druhé straně pokračoval ve své politice s cílem připojení Slovenska k Maďarsku. Postup maďarské vlády považoval za chybu, která prohlubovala vzájemnou propast. Podle jeho názoru, Maďarsko bylo při předcházejících jednáních příliš netrpělivé. Výměnou menší části okupovaného území za dobrou obchodní dohodu by vazby Slovenska na Maďarsko posílila.[11] V průběhu další návštěvy Polska v prosinci 1938 se stěžoval na neúspěch plánovaných polsko-maďarských teroristických akcí proti státu. Územní změny považoval za nedostatečné, dožadoval se nových "energických" řešení a nabídl i další intervence v prospěch Maďarska, na co chtěl využít svou poslaneckou imunitu.[12]

Po střelbě v okupovaných Šuranech (prosinec 1938), která vzájemné vztahy dále vyhrotila, se stěžoval maďarské vládě. Veřejně ji však neodsoudil, aby tím Maďarsku neuškodil.[13] Na jeho "upřimné zdrcení událostí" reagoval stranický tisk HSĽS tím, že si měl být vědom toho, že se maďarská politika za poslední desetiletí nezměnila.[14] Ještě v únoru 1938 tvrdil nacistům v Berlíne, že si Slováci přejí návrat k Maďarsku.[15]

Politická činnost v době Slovenského státu[editovat | editovat zdroj]

V rozhlasovém projevu dne 14. března 1939 přivítal vznik Slovenského státu. Jeho vznik pod patronátem Německa však zkomplikoval maďarské revizionistické ambice a Esterházyho strana se zaměřila na realističtější cíle. Zůstal poslancem sněmu, kde byl členem politicky méně významného dopravně-technického výboru a jediným poslancem za maďarskou stranu. Ve sněmu se vyjadřoval zejména k otázkám, které přímo nebo nepřímo souviseli s maďarskou menšinou. Právymi jiných menšin se přímo nezaobíral, v případe židů podpořil i jejich perzekuce. Jako nečlen vládní strany patřil k "zlobivým dětem" sněmu a jeho vystoupení, přednášená výhradně v maďarštině, často budili pozornost.

Vztah vládní strany k maďarské menšině byl určován hlavně principem reciprocity, který se stal i součástí slovenské legislativy. Maďarská menšina tak mohla mít jenom taková práva, jaké měla slovenská menšina v Maďarsku. V praxi to znamenalo výrazné omezení práv maďarské menšiny, přičemž reciproční opatření byla uplatňována s charakteristickou hrubostí. Za propuštěné menšinové zaměstnance na jedné straně tak byly propouštěni zaměstnanci na straně druhé, nepovolení slovenské strany v Maďarsku způsobilo blokování oficiální registrace maďarské strany. Nepovolení slovenských kulturních organizací v Maďarsku způsobilo blokování činnosti maďarských. Esterházy tento princip nepovažoval za konstruktivní. I ke prospěchu menšiny, kterou reprezentoval, intervenoval za povolení Strany slovenské národní jednoty a slovenské kulturní organizace Spolok sv. Vojtěcha. Slovenská politická strana však nebyla povolena na základě jeho činnosti ale až v důsledku diplomatické intervence Německa, nespokojeného se vzájemnými konflikty svých spojenců. V souvislosti s pozemkovou reformou v Maďarsku se v prohlášení adresovaném maďarským šlechticům zasazoval za uskutečnění reformy. V roce 1941 založil v Bratislavě knižní vydavatelství Madách, v roce 1942 obnovil činnost předtím zakázaného kulturního spolku Szemke.

Jako poslanec byl aktivní zejména v létech 1939-1942. Kromě kritiky některých částkových opatření režimu, jako např. věznění osob bez soudu v Ilavě, vystupoval v souladu s dobovou vládní politikou a rétorikou. Svou deklarovanou věrnost slovenskému státu dával do protikladu s postojem k Československu, které bylo podle jeho vyjádření státem bez práva na existenci, který chtěl bořit ještě jako poslanec pražského parlamentu. Podle něj šli maďarští poslanci proti československému režimu "ohněm a železem". Ti, kteří s československými vládami spolupracovali "vyčerpali obsah pojmu národní zrady". V zahraniční politice schvaloval a obhajoval orientaci na Německo a Itálii, veřejně obhajoval i roli Maďarska jako věrného německého spojence. Agresi na východ označil za "úsilí za lepší budoucnost Evropy". Po roku 1942 jeho politická aktivita postupně upadá, podobně jako aktivita nejen většiny funkcionářů Maďarské strany ale i HSĽS.

Postoj k vystěhování Židů[editovat | editovat zdroj]

V době prípravy prvních protižidovských zákonů Esterházy projevil zájem na tom, aby se jejich přijetí oddálilo nebo byly přijaty v umírňené formě. Toto však nezdůvodnil ochranou občanských práv svých židovských spoluobčanů, ale jako taktiku výhodnou pro maďarský revizionizmus. Údajní neochota autonomní vlády implementovat protižidovskou legislativu v rozsahu požadovaným Německem měla podle něj oslabit německo-slovenské vztahy s tím, že "ovoce budeme sbírat tehdy, když se Berlín rozhodne vyřešit československou otázku s definitivní platností"[16] (šlo o získání zvyšků Slovenska, legislativa se připravovala v době po okupaci jižního Slovenska ale před definitivním rozbitím ČSR).

Po rozbití ČSR pak podpořil celou řadu protidemokratickým zákonů, včetně těch, které byli namířeny proti židovské menšině. Tyto podpořil nejen svým hlasováním, ale i svými věřejnými vystoupeními v plénu. Stěžoval se i na nízký podíl maďarské menšiny na arizaci a upozornil na své intervence ve propěch maďarských správců. Tuto politiku nezastával jenom v počátcích řešení židovské otázky, ale i v salcburském období, když iniciativu převzali pronacisticčtí radikálové, kteří se netajili snahou řešit celý problém podle "německého vzoru". Esterházy podpořil i přijetí ústavního zákona, kterým sněm svěril tuto otázku slovenské vládě s cílem úplného vyloučení židů se spoločenského a hospodářského života. Po jeho přijetí a realizaci rozsáhlých opatření proti židům se 8. října 1940 nechal slyšet: "maďarské masy, maďarské sedláctví, maďarské maloživnostníctví, maďarský obchodník počas desetiletí a staletí právě tolik trpěli od Židů a od různých židovských přechmatů, ako od nich trpěli i Slováci" a uvítal jejich samostatnou kategorizaci ve chystaném sčítání.[17]

Dne 15. května 1942 jako jediný poslanec Slovenského sněmu hlasoval proti ústavnímu zákonu Slovenského státu č. 68/1942 o vystěhování Židů, čímž se stal terčem útoků ze strany slovenského tisku. Svůj postoj odůvodnil slovy (text ponechán v originálním slovenském znění):

„Slovenský snem 15. mája 1942 prerokoval návrh zákona o vysťahovaní židov. Pred zahájením schôdze som vyhľadal predsedu snemu Dr. Martina Sokola a povedal som mu nasledovné: Keď ma zvolili za poslanca slovenského snemu, na prvej schôdzi sme sa zaviazali k najsvedomitejšiemu plneniu svojich poslaneckých povinností. Návrh zákona o vysťahovaní židov je obsahovo taký, že si ho v žiadnom prípade nemôžem osvojiť a hlasovať zaň. Od svojho najmladšieho veku som mal protižidovskú orientáciu a tú si zachovám do smrti. To však neznamená, že svojim hlasom prispejem k zákonu, ktorý pošliapáva všetky ľudské a božie zákony. Pri vysťahovaní židov Slováci vystupujú nie proti náboženstvu, ale proti rase a to je o dôvod viac, prečo budem hlasovať proti návrhu. Maďarstvo tvorí na Slovensku národnostnú menšinu, preto je úplne nemožné aby prijalo a podporilo návrh zákona, ktorý väčšine dáva právo na to, aby vysídlila menšinu… My Maďari dokázateľne viac ako tisíc rokov žijeme a konáme v duchu Sv. Štefana, čoho najlepším dôkazom je, že z územia Uhorska nikdy a nikoho nevysídlovali ani individuálne ani ako skupinu. Zodpovední činitelia Maďarska tak v minulosti, ako i v súčasnosti vo svojej politike nasledujú odkaz Sv. Štefana, čo musí napĺňať uspokojením tunajších Slovákov. Môžu si byť dokonale istí, že kým bude v Maďarsku pri moci táto idea, dovtedy sa národnostiam nič zlé nemôže stať. Slovenská vláda sa prednesením svojho návrhu zákona o vysídlení židov vydala po nebezpečnej ceste, lebo tým uznala právo väčšiny jednoducho vystrnadiť menšinu z krajiny. Viem, že návrh zákona nevyhovuje ani mnohým mojim kolegom poslancom, ale nemajú odvahu vzoprieť sa straníckej disciplíne. Ja však ako predstaviteľ tunajších Maďarov vyhlasujem, a to prosím zobrať na vedomie, že som proti návrhu zákona, lebo ako Maďar, kresťan a katolík, považujem tento návrh za bezbožný a neľudský.“ (Rukopis, Maďarský štátny archív, K-63-1942/65)

V roce 1944 pomohl stovkám pronásledovaných Židů, Čechů a Slováků v útěku ze Slovenska přes Maďarsko.[zdroj?] V říjnu 1944 v memorandu protestoval proti obsazení Maďarska německou armádou. Příslušníci Strany Šípových křížů ho krátce internovali, gestapo na něj vydalo zatykač.

Před retribučním soudem[editovat | editovat zdroj]

Společný hrob obětí komunismu v Praze – Motole

V roce 1945 ho po osvobození Bratislavy internovalo sovětské velení, po 12 dnech byl propuštěn. Následně navštívil tehdejšího předsedu Sboru pověřenců Gustáva Husáka, aby s ním jednal o maďarském memorandu (žádajícím revizi hranic) a protestoval proti perzekucím vůči Maďarům na osvobozeném území (které byly iniciovány košickým vládním programem). Gustáv Husák ho však nechal zatknout a předal jej sovětské státní bezpečnosti. Rok strávil v moskevském vězení na Lubjance. Na základě vykonstruovaných obvinění byl poté odsouzen na 10 let nucených prací a transportován na Sibiř. Dne 16. září 1947 jej Národní soud v Bratislavě v nepřítomnosti během jediného stání odsoudil k trestu smrti za úklady proti Československé republice a kolaboraci s fašismem. V roce 1949 jej sovětské úřady odevzdaly zpět československým orgánům. Na základě prezidentské milosti mu byl zmírněn trest smrti na doživotí. Zemřel 8. března 1957 po dlouhé pouti po mnoha tehdejších československých věznicích v Mírově na Šumpersku nedaleko od Olomouce.

Pokusy o rehabilitaci[editovat | editovat zdroj]

Jeho dcera Alica Malfattiová, podporovaná představiteli maďarské menšiny na Slovensku, Světovým kongresem Maďarů i maďarskou vládou, se od listopadu 1989 pokouší o jeho rehabilitaci. Moskva jej v roce 1993 oficiálně rehabilitovala. Na Slovensku rehabilitovaný není. V roce 1994 jeho dcera požádala o obnovení řízení, ale soud si vyžádal od slovenských a českých historiků odborné posudky a ty vyzněly negativně. Ku příležitosti 100. výročí narození Jánosa Esterházyho dne 11. března 2001 se konala v maďarském parlamentu slavnost za účasti maďarského prezidenta Ferenca Mádla. Zúčastnil se ho i František Mikloško, který se pokusil o usmíření mezi Maďarskem a Slovenskou republikou. Maďarská strana to však neopětovala a jeho účast vydává za potvrzení svých snah.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • [1] Eduard Nižňanský a spol, Kto bol kto za I. ČSR (Q111 Brat. 1993)
  • [2] Jozef Kamenec, Osobnosť Jánosa Esterházyho a jej kontroverzné interpretácie (Ľudia ľuďom bez hraníc, Helsinské občianske združenie v SR, Nitra 2000, s. 34)
  • [3] Alice Esterházy-Malfatti, Bálint Török, Esterházy János Emlékkönyv (Pamätná kniha Jánosa Esterházyho) (Századvég Bp. 2001)
  • [4] Ladislav Deák, Politický profil Jánoša Esterházyho (Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky vo vyd. Kubko Goral 1995, šírený zdarma a vydaný súčasne i v anglickej a maďarskej jazykovej mutácii) viz podkapitola Externí odkazy
  • [5] Jerguš Ferko, Vodca-zvodca János Esterházy (Maďarské sebaklamy, Matica Slovenská 2003, s.127-129)
  • [6] Bohumil Doležal, K polemice pana Yehudy Lahava, Lidové noviny 21. apríla 2001
  • [7] Augustín Marko, Pavol Martinický, Slovensko-maďarské vzťahy. História a súčasnosť vo faktoch. Bratislava, 1995
  • [8] János Esterházy, A kissebségi kérdés/Menšinová otázka. Vybrané prejavy a state (Ister Bp. 2000)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. "Tamás" (Esterházy) zaslal shrnutí rozhovoru prostřednictvím Maďarského královského velvyslanectví v Praze, které používal jako jeden z kanálů pro zasílání správ podobného charakteru. Pro kompletní znení správy viz také Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 181.
  2. Když jsem Esterházyho zeptal na jeho názor na regenta, odpovědel mi vyhýbavě: „Vždyť ho přece znáš, dnes má 70 let, obklopují ho samí nesprávní lidé a vůbec nerozumí nové době. Byl jsem zhrozen, když mi v zimě tohoto roku řekl o svých plánech se Slovenskem, co s ním udělá, jak tam vpochoduje." Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 234.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku János Esterházy na slovenské Wikipedii.

  1. DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko. Bratislava : Veda, 1991. ISBN 80-224-0370-9. S. 81.  
  2. SEGEŠ, Dušan; HERTEL, Maroš; BYSTRICKÝ, Valerián. Slovensko a slovenská otázka v poľských a maďarských diplomatických dokumentoch v rokoch 1938-1939. Bratislava : Historický ústav SAV, 2012. ISBN 978-80-971247-1-7. S. 95.  
  3. Deák 1991, s. 81–82
  4. Deák 1995, s. 14
  5. Deák 1995, s. 99
  6. Deák 1991, s. 100
  7. Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 234
  8. Deák 1991, s. 101
  9. Deák 1995, s. 92-102
  10. NIŽŇANSKÝ, Eduard: VOĽBY DO SNEMU SLOVENSKEJ KRAJINY V ROKU 1938 [online]. niznanskyedo.host.sk, [cit. 2012-10-15]. Dostupné online. (slovensky) 
  11. Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 443
  12. VALENTA, Jaroslav. Rehabilitace Jánose Esterházyho?. Dějiny a současnost. 1996, čís. 3, s. 27.  
  13. Mitáč 2012, s. 40
  14. Vrábel 2013
  15. Deák 1995, s. 16
  16. Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 463
  17. Tesnopisecká zpráva o 46. zasadnutí Snemu Slovenskej republiky v Bratislave v utorok 8. októbra 1940, http://www.nrsr.sk/dl/Browser/Document?documentId=178748

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]