Martin Sokol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Martin Sokol
Martin Sokol.png

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939

Poslanec Sněmu Slovenskej krajiny
Ve funkci:
1938 – ???

Min. vnitra autonom. vlády Slovenska
Ve funkci:
11. března 1939 – 14. března 1939
Stranická příslušnost
Členství Autonomistický blok (HSĽS)

Narození 3. listopadu 1901
Medzibrod
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. prosince 1957 (ve věku 56 let)
Banská Bystrica
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik
Commons Martin Sokol
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Sokol (3. listopadu 1901 Medzibrod16. prosince 1957 Banská Bystrica) byl československý politik, poslanec Národního shromáždění republiky Československé za HSĽS, respektive za alianci Autonomistický blok, a ministr vnitra autonomní slovenské vlády během Druhé republiky.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Ve 30. letech 20. století byl představitelem mladé generace Hlinkovy slovenské ľudové strany. Podílel se za ni na vypracování návrhu na autonomii Slovenska, který byl publikován roku 1938 u příležitosti 20. výročí Pittsburské dohody. V této době zastával Sokol post generálního tajemníka Hlinkovy slovenské ľudové strany.[1] V návrhu na autonomii Slovenska, podaném v červnu 1938, jehož autorem byl Sokol, se předpokládaly široké pravomoci slovenských orgánů. Historik Jan Rychlík tento návrh označuje za daleko radikálnější než předchozí koncept autonomie z roku 1930. Jeho aplikace by přetvořila Československo ve volnou federaci s prvky konfederace. Slovensku se v něm přiznávala faktická mezinárodněprávní subjektivita, počítalo se se zákazem majorizace. Centrální rozpočet měl navíc kompenzovat údajné poškození Slovenska dosavadní celní politikou.[2]

V parlamentních volbách v roce 1935 získal mandát v Národním shromáždění za Autonomistický blok, jehož vznik iniciovala Hlinkova slovenská ľudová strana. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.[3] Profesí byl generálním tajemníkem strany. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Bratislavě.[4]

V září 1938, kdy již eskalovalo mezinárodní napětí mezi nacistickým Německem a Československem, apelovali Sokol a Jozef Tiso v dopise z 20. září 1938 na prezidenta republiky Edvarda Beneše, aby slovenskou otázku řešil na základě návrhu autonomie z června 1938. 22. září Beneš reagoval příslibem rozšíření pravomocí zemských sněmů a zavedení proporcionality při zastoupení Slováků ve vysokých státních funkcích.[5]

Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za HSĽS na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze.[6] Následně byl zpravodajem ústavněprávního výboru Národního shromáždění při projednávání Ústavního zákona o autonomii Slovenské země.[7] Po jeho přijetí byl v prosinci 1938 zvolen ve volbách do Sněmu Slovenskej krajiny.[8] Na první schůzi autonomního slovenského sněmu se stal jeho předsedou. Jan Rychlík označuje v této době Martina Sokola za umírněného politika, jehož nástup do funkce předsedy slovenského zákonodárného sboru vyvolal dočasné naděje centrální vlády na stabilizaci státoprávních poměrů druhorepublikového Česko-Slovenska.[9]

Sokol krátce působil v březnu 1939 jako ministr autonomní vlády Karola Sidora coby ministr vnitra. Během několika dnů ale nastalo vyvrcholení politické a státoprávní krize. 14. března 1939 podal Jozef Tiso na neveřejném zasedání Sněmu Slovenskej krajiny zprávu o svém jednání v Německu. Vláda Karola Sidora podala demisi a Martin Sokol narychlo sepsal návrh zákona o vyhlášení samostatného slovenského státu, který byl pak sněmem jednomyslně přijat. Česko-Slovensko zaniklo. Jan Rychlík se domnívá, že Sokol, stejně jako další umírnění ľudáci, hlasovali v březnu 1939 pro slovenskou samostatnost spíše s pocitem, že jde o jediný možný krok zabraňující maďarské okupaci Slovenska, než s aktivní snahou rozbít česko-slovenský stát.[10]

Po vzniku tzv. slovenského štátu byl nadále předsedou slovenského sněmu. V rámci slovenského režimu patřil k umírněnějším činitelům, který se inspiroval Andrejem Hlinkou spíše než nacistickými vzory. Během existence slovenského státu spolupracoval s domácím odbojem a představoval nadále předáka centristické opoziční frakce ľudáků. V srpnu 1943 se zúčastnil tajné schůzky, kterou uspořádal Vavro Šrobár na chatě Martina Mičury poblíž Bytče. Zde se neformálně setkali představitelé odboje i oficiálních míst slovenského státu a vypracovali memorandum zaslané československému exilu do Londýna.[11][12]

Po obnovení Československa byl v roce 1947 odsouzen Národním soudem na pět let. V roce 1949 se ale po amnestii dostal na svobodu. Politicky se již neangažoval.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. (slovensky) 
  2. RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 143. 
  3. Martin Sokol [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-17]. Dostupné online. 
  4. seznam zvolených poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-17]. Dostupné online. 
  5. Rychlík (2012), s. 153-154.
  6. Rychlík (2012), s. 156.
  7. Rychlík (2012), s. 163.
  8. VOĽBY DO SNEMU SLOVENSKEJ KRAJINY V ROKU 1938, Eduard NIŽŇANSKÝ [online]. niznanskyedo.host.sk [cit. 2011-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-02. (slovensky) 
  9. Rychlík (2012), s. 175.
  10. Rychlík (2012), s. 181-182.
  11. a b kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 485. 
  12. Rychlík (2012), s. 251, 253.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]