Vavro Šrobár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
MUDr. Vavro Šrobár

1. čs. ministr zdravotnictví a tělovýchovy
Ve funkci:
14. listopadu 1918 – 15. září 1920
Nástupce Ladislav Prokop Procházka

1. čs. ministr pro správu Slovenska
Ve funkci:
14. listopadu 1918 – 25. května 1920
Nástupce Ivan Dérer

2. a 15. čs. ministr unifikací
Ve funkci:
25. května – 15. září 1920
Předchůdce Milan Hodža
Nástupce Vladimír Fajnor
Ve funkci:
25. února 1948 – 6. prosince 1950
Předchůdce Mikuláš Franek
Nástupce ministerstvo zaniklo

3. čs. ministr školství a nár. osvěty
Ve funkci:
26. září 1921 – 7. října 1922
Předchůdce Josef Šusta
Nástupce Rudolf Bechyně

17. ministr financí Československa
Ve funkci:
5. dubna 1945 – 2. července 1946
Prezident Edvard Beneš
Předseda vlády Zdeněk Fierlinger
Předchůdce Josef Kalfus
Nástupce Jaromír Dolanský

Pověřenec školství
Ve funkci:
7. února 1945 – 21. února 1945
Nástupce Ondrej Pavlík
Stranická příslušnost
Členství SNaRS
čs. agrární strana
Demokratická strana
Strana slobody

Narození 9. srpna 1867
Lisková u Ružomberka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 6. prosince 1950 (83 let)
Olomouc
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost slovenská
Alma mater Univerzita Karlova
Profese politik, lékař, ekonom a vysokoškolský pedagog
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Commons Kategorie Vavro Šrobár
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vavro Šrobár (9. srpna 1867 Lisková[1][2]6. prosince 1950 Olomouc, Československo) byl slovenský lékař, politik, ústřední postava meziválečné slovenské politiky v Československu, od roku 1935 profesor Komenského univerzity v Bratislavě v oboru sociálního lékařství.[3]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na Šrobárově rodném domě

Studoval na gymnáziích v Ružomberku, Levoči a Banské Bystrici. Po vyloučení ze všech škol v někdejším Uhersku kvůli panslavistické agitaci dostudoval na gymnáziu v Přerově v roce 1888.[4] Po maturitě odešel studovat na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity do Prahy. Zde se zapojil do práce v spolku Detvan. Pod vlivem T. G. Masaryka se stal čechoslovakistou a patřil mezi Masarykovy skalní stoupence.[5] Udržoval také kontakty s radikálně naladěnými studenty v české Omladině. V roce 1898 začal ve spolupráci s Pavlem Blahou vydávat časopis Hlas; jeho poslední dva ročníky (19021904) už redigoval sám.

Politické působení[editovat | editovat zdroj]

V Uhersku[editovat | editovat zdroj]

Roku 1906 kandidoval do Uherského sněmu. Do roku 1918 působil jako lékař v Ružomberku. Ružomberok se díky němu stal centrem slovenské politické aktivity, protikladem tzv. martinské skupiny. V roce 1918 byl za své politické aktivity krátce internován.[5]

V Československu[editovat | editovat zdroj]

Jménem Slováků podepsal v říjnu 1918 Zákon o zřízení československého státu.[4] V první Československé republice byl zprvu poslancem za Slovenskou národní a rolnickou stranu (SNaRS), posléze za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, tedy za agrárníky, se kterými Slovenská národní a rolnická strana počátkem 20. let splynula. Stal se prvním ministrem pro správu Slovenska,[4] jehož úkolem bylo zajistit politické a administrativně právní začlenění Slovenska do nové republiky. Kromě toho byl ještě ministrem zdravotnictví a školství. V letech 19251935 byl senátorem Národního shromáždění ČSR. Postupně se však z politické scény vytrácel. V době slovenského klerofašistického státu stál v čele malé skupiny protifašistického odboje, orientované na československou exilovou vládu v Londýně.

Do politiky se ještě vrátil po druhé světové válce. V únoru 1945 byl krátce pověřencem školství ve 3. Sboru pověřenců.[6] V roce 1946 před parlamentními volbami založil Stranu svobody a byl jejím prvním předsedou.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal ministrem pro sjednocení zákonů v druhé vládě Klementa Gottwalda. Podle publicisty Karla Pacnera mu Gottwald nabídl tuto vcelku bezvýznamnou funkci, protože potřeboval mít ve vládě člověka spojeného s Masarykem, a Šrobár ji naivně přijal.[4]

Zemřel 6. prosince 1950 v Olomouci, ale pohřben je v Bratislavě.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Vláda ľudu v demokracii, 1919 (česky: Vláda lidu v demokracii)
  • Čas. přísp.: Naše snahy, Hlas 1898
  • Maďarizácia, Hlas 1900 (česky: Maďarizace)
  • O československej vzájomnosti, Prúdy 1901 (česky: O československé vzájemnosti)
  • Vzájomnosť československá, Hlas 1902 (česky: Vzájemnost československá)
  • Viera a veda, Prúdy 1913 (česky: Víra a věda)
  • Osvobodené Slovensko (Čin Praha 1928) (česky: Osvobozené Slovensko)

Názvy ulic[editovat | editovat zdroj]

V České republice jsou po něm nazvány ulice ve čtyřech městech (2009):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vavro Šrobár na slovenské Wikipedii.

  1. Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.] : Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1314. (česky)  
  2. NASKE, Miloslav. Národní shromáždění Republiky Československé: Poslanecká sněmovna, Senát, Národní výbor, Revoluční národní shromáždění. Životopisná a statistická příručka.... [s.l.] : Šmejc a spol., 1924. 247 s. Dostupné online. S. 154. (česky)  
  3. MUDr. vavro Šrobár, Osobnosti.sk
  4. a b c d PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 127
  5. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 92-97. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623-624. (česky)  
  7. Srobarova ulice, mozek.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLIMEK, Antonín. Říjen 1918. Vznik Československa. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1998. 279 s. ISBN 80-7185-175-2.  
  • VOJÁČEK, Ladislav. Vavro Šrobár - ministr s plnou mocí pro správu Slovenska (1918-1920). Historický obzor, 2001, 12 (3/4), s. 81-89. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]