Clara Schumannová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Clara Schumannová
Clara Schumannová v roce 1853
Rodné jméno Clara Josephine Wieck
Narození 13. září 1819
Lipsko
Úmrtí 20. května 1896 (ve věku 76 let)
Frankfurt nad Mohanem
Příčina úmrtí cévní mozková příhoda
Místo pohřbení Alter Friedhof Bonn (50°44′8″ s. š., 7°5′26″ v. d.)
Národnost německá
Povolání klavíristka, hudební skladatelka a pedagožka
Manžel(ka) Robert Schumann (1840–1856)
Děti Eugenie Schumann
Felix Schumann
Julie Schumann
Příbuzní Marie Wieck
Woldemar Bargiel
Alwin Wieck
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Clara Josephine Schumannová, nepřechýleně Clara Schumann, roz. Wieck (13. září 1819, Lipsko20. května 1896, Frankfurt nad Mohanem) byla německá klavíristka, hudební skladatelka a pedagožka. Byla manželkou skladatele Roberta Schumanna.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Clara Josephine Wieck se narodila v Lipsku do rodiny klavírního pedagoga a hudebního kritika Friedricha Wiecka a jeho ženy Marianne Wieck roz. Tromlitz.[1] Marianne Tromlitz byla známá pěvkyně, která zpívala sóla na pravidelných koncertech v lipském koncertním sále Gewandhaus.[2] Manželství Clařiných rodičů nebylo nijak šťastné, zejména kvůli otcově panovačné povaze.[2] Po milostné aféře mezi Klářinou matkou a otcovým přítelem Adolphem Bargielem se manželé Wieckovi rozvedli. Marianne se za Bargiela provdala a Clara zůstala s otcem.

Od raného dětství byl Clařina kariéra plánována otcem do nejmenších detailů. Denně měla hodinovou lekci klavíru, houslí, zpěvu, hudební teorie, harmonie a kontrapunktu a dvouhodinové praktické cvičení podle metody, kterou otec sám vypracoval. V březnu 1828, ve věku osmi let, vystupovala v domě Dr. Ernsta Caruse, ředitele psychiatrické léčebny sídlící na zámku v Colditz. Zde se setkala s jiným mladým nadaným klavíristou pozvaným na tento hudební večer, o devět let starším Robertem Schumannem. Schumanna hra malé Clary natolik zaujala, že si vyžádal svolení své matky k přerušení studia práv, aby mohl studovat hudbu u Klářina otce. Po dobu ročního studia bydlel ve Wieckově domě a s Clarou se spřátelil natolik, že si ji již v jejích 15 letech chtěl vzít za manželku. Protože Friedrich Wieck s tím naprosto nesouhlasil, mohli Clara a Robert uzavřít sňatek až v roce 1840.[1]

Clara Wieck v roce 1835

V roce 1830, ve věku jedenácti let, vyjela Clara s otcem na koncertní turné do Paříže a dalších evropských měst. Před odjezdem se její první sólový koncert konal ještě v domovském Lipsku v Gewandhausu. Ve Výmaru předvedla bravurní skladbu klavíristy a skladatele Henriho Herze komponovanou pro Johanna Wolfganga von Goethe. Ten jí pak daroval medaili se svým portrétem a s vyrytým věnováním „Nadané umělkyni Claře Wieckové“. Během této cesty pobýval v Paříži slavný houslista Niccolò Paganini a nabídl Claře Wieckové společné vystoupení.[3] Tento koncert však přilákal poměrně málo posluchačů, neboť mnoho lidí v té době opustilo Paříž z obavy před epidemií cholery.[3]

Od prosince 1837 do dubna 1838 absolvovala Clara Wieck sérii recitálů ve Vídni.[4] Rakouský básník a dramatik Franz Grillparzer napsal po vyslechnutí její interpretace Beethovenovy Sonáty č. 23 Appasionata báseň nazvanou „Clara Wieck und Beethoven“.[4] Clara okouzlila obecenstvo i hudební kritiky. Benedict Randhartinger, přítel Franze Schuberta, jí daroval podepsanou kopii Schubertovy písně Erlkönig (Král duchů) s vepsaným věnováním: Slavné umělkyni Claře Wieckové.[4] Frédéric Chopin popsal své dojmy z její hry Franzi Lisztovi a následně i v dopise, který byl zveřejněn v pařížské Revue et Gazette Musicale i v lipském časopise Neue Zeitschrift für Musik.[5]. 15. března 1838 byla Clara jmenována Císařskou a královskou komorní virtuózkou, což bylo nejvyšší rakouské hudební ocenění.[5]

V jejích prvních uměleckých letech vybíral repertoár otec tak, aby byl co možná okázalý a populární v oblíbeném stylu té doby. Byla to mj. díla Friedricha Kalkbrennera, Adolfa von Henselt, Sigismonda Thalberga, Henriho Herze, Johanna Pixise, významného hudebního pedagoga Carla Czernyho a také její vlastní skladby. Jak Clara dospívala, stále více se sama podílela na sestavování programu. Začala více uvádět skladby nových romantických autorů jako Chopina a Felixe Mendelssohna Bartholdyho, stejně jako méně efektní, ale obtížnější skladby velikánů minulosti jako Domenica Scarlattiho, Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena a Roberta Schuberta.

Další kariéra[editovat | editovat zdroj]

Clara Schumannová ve stáří (před rokem 1896)

Její vynikající pověst ji přinesla kontakty s nejznámějšími hudebníky té doby. Kromě Mendelssohna, Chopina a Liszta se setkala také se slavným houslistou Josephem Joachimem, který se stal jejím častým koncertním partnerem.

Po smrti svého manžela dne 29. června 1856 se Clara Schumannová zcela věnovala interpretaci jeho skladeb. Když však v roce 1856 poprvé navštívila Anglii na pozvání anglického hudebního skladatele a Schumannova přítele Williama Bennetta, nebyla anglická kritika dílu Roberta Schumanna příliš nakloněna. Přesto se do Londýna téměř každoročně vracela.

Hrála rovněž významou roli při rehabilitaci 1. klavírního koncertu d-moll Johannese Brahmse, který při premiéře zcela propadl. Díky jejímu úsilí se koncert úspěšně vrátil do světového repertoáru.[3] O mnoho let mladší Brahms byl velkým obdivovatelem Clary Schumannové a jejím osobním přítelem.

Zpočátku se zajímala rovněž o díla Franze Liszta, ale později se jejich vztah změnil. Pak již odmítala jeho skladby hrát a při vydávání souborného díla svého manžela potlačila i dedikaci Schumannovy Fantasie C-dur, která byla skladatelem původně Lisztovi věnována. Odmítla vystoupit na jubilejním Beethovenově festivalu, když se dozvěděla, že se ho zúčastní také Liszt a Richard Wagner. Zejména nesnášela hudbu Richarda Wagnera. O jeho opeře Tannhäuser prohlásila, že si libuje v  krutostech,  Lohengrin byl podle ní hrůzný a Tristan a Isolda „nejstrašnější věc, kterou kdy viděla nebo slyšela“.[3]

V roce 1878 byla jmenována profesorkou klavíru na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, kteréžto postavení si udržela až do roku 1892 a svou pedagogickou činností velice přispěla k rozvoji moderní klavírní techniky.

Svůj poslední veřejný koncert měla ve Frankfurtu 12. března 1891. Na závěr hrála Brahmsovy Varice na Haydnovo téma. V posledních letech života ztrácela sluch a byla upoutána na kolečkové křeslo. 26. března 1896 utrpěla záchvat mrtvice a zemřela 20. května 1896 ve věku 76 let. Je pohřbena v Bonnu na Starém hřbitově (Alter Friedhof) společně se svým manželem.

Její rodinný život nebyl šťastný. Čtyři z jejích osmi dětí a její manžel zemřeli ještě za jejího života. Manžel byl v průběhu svého života umístěn do psychiatrické léčebny, později se pokusil o sebevraždu a nakonec zemřel v psychiatrické léčebně. Také jeden z jejích synů byl umístěn v psychiatrické léčebně. Její první syn se dožil pouhého jednoho roku. V roce 1872 zemřela její dcera Julie, která zanechala dvě malé děti. Syn Felix zemřel ve věku 25 let. Další ze synů, Ferdinand, zemřel ve věku 43 let a pak se Clara Schumannová starala i o jeho děti.

Další informace[editovat | editovat zdroj]

  • Byla jedním z prvních klavíristů, kteří celá svá vystoupení hráli zpaměti. V té době to nebylo běžné a taková schopnost byla i předmětem obdivu hudebních kritiků.
  • V roce 1947 byl o jejím životě natočen film Song of Love (Píseň lásky) s Katharine Hephurnovou v hlavní roli. Roberta Schumanna hrál Paul Henreid a mladého Johannese Brahmse Robert Walker.
  • V roce 2008 byl ve francouzsko-německo-maďarské koprodukci natočen další film Geliebte Clara (Milovaná Clara).
  • Její portrét byl vyobrazen na německé stomarkové bankovce.
  • Po Labi se plaví výletní loď s názvem Clara Schumann, občas zajíždí i do Česka.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Klavírní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Etuda As-dur (1832)
  • Klavírní sonáta g-moll (1841)
  • Impromptu E-dur (1843)
  • Preludium a fuga à 4 voci (1845)
  • Pochod Es-dur (na čtyři ruce, 1879)
  • Tři fugy na téma J. S. Bacha
  • Preludium f-moll
  • Quatre Polonaises op. 1 (1828)
  • Scherzo d-moll op. 10
  • Trois Romances op. 11
  • Scherzo c-moll op. 14 (1844)
  • Quatre Pièces fugitives op. 15 (1840)
  • Tři preludia a fugy op. 16 (1845)
  • Caprices en forme de valse op. 2 (1831)
  • Variace na téma Roberta Schumanna op. 20 (1853)
  • Tři romance op. 21 (1853)
  • Romance variée op. 3 (1833)
  • Valses romantiques op. 4 (1835))
  • Quatre pièces caractéristiques op. 5 (1835)
  • Soirées musicales op. 6 (1834)
  • Variations de concert sur la Cavatine du Pirate de Bellini op. 8 (1837)
  • Souvenir de Vienne op. 9 (1838)
  • Romance h-moll op. posth. (1855)

Písně[editovat | editovat zdroj]

  • Drei Rückert-Lieder op. 12
  • Písně op. 13:
    • Ihr Bildnis
    • Sie liebten sich beide
    • Liebeszauber
    • Der Mond kommt still gegangen
    • Ich hab' in deinem Auge
    • Die stille Lotusblume
  • 6 Rollett-Lieder aus „Jucunde“ op. 23

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Klavírní trio op. 17
  • Tři romance pro housle a klavír op. 22

Klavír s orchestrem[editovat | editovat zdroj]

  • Premier Concert pour le Piano-Forte avec accompagnement d'Orchestre op. 7 (1832)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Hall, George. "Schumann, Clara (Josephine)." The Oxford Companion to Music
  2. a b HAISLER, J.L. The Compositional Art of Clara Schumann (a Master of Music thesis). Huston, Texas: Rice University, 2003. (anglicky) 
  3. a b c d Joseph Braunstein, Liner notes for Michael Ponti's recording of Clara Schumann's Piano Concerto No. 1 in A minor, Op. 7
  4. a b c Reich (1986), 249.
  5. a b Reich (1986), 250.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bogousslavsky, J. and M. G. Hennerici, Bäzner, H., Bassetti, C., Neurological disorders in famous artists, Part 3, Karger Publishers, 2010, pp. 101–118.
  • Boyd, Melinda. "Gendered Voices: The 'Liebesfrüling' Lieder of Robert and Clara Schumann." 19th-Century Music 39 (Autumn 1975): 145–162.
  • Gould, John. "What Did They Play? The Changing Repertoire of the Piano Recital from the Beginnings to 1980." The Musical Times 146 (Winter 2005): 61–76.
  • Kopiez, Reinhard, Andreas C. Lehmann and Janina Klassen. "Clara Schumann's collection of playbills: A historiometric analysis of life-span development, mobility, and repertoire canonization." Poetics, Volume 37, Issue 1, February 2009: 50–73.
  • Litzmann, Berthold. Clara Schumann: An Artist's Life. New York: Da Capo Press, 1979. ISBN 0-306-79582-5.
  • Burstein, L. Poundie. "Their Paths, Her Ways: Comparison of Text Settings by Clara Schumann and Other Composers." Women and Music — A Journal of Gender and Culture 6 (2002): 11ff. Accessed through the International Index to Music Periodicals on 29 June 2009.
  • Rattalino, Piero. Schumann. Robert & Clara. Varese: Zecchini Editore, 2002. ISBN 88-87203-14-8.
  • Reich, Nancy B. "Clara Schumann." In Women Making Music: The Western Art Tradition, 1150–1950. Urbana and Chicago: University of Illinois Press, 1986. ISBN 0-252-01204-6.
  • Reich, Nancy B. Clara Schumann: The Artist and the Woman. Ithaca and London: Cornell University Press, 2001. ISBN 978-0-8014-3740-3 / 978-0-8014-8637-1.
  • Reich, Susanna. Clara Schumann: Piano Virtuoso. 1999. Reprint. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 2005. ISBN 0-618-55160-3.
  • Kees van der Vloed, Clara Schumann-Wieck. De pijn van het gemis. Aspekt, Soesterberg 2012. ISBN 9789461531773

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Clara Schumann na anglické Wikipedii.