Robert Schumann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o hudebním skladateli. O francouzském a evropském politikovi pojednává článek Robert Schuman.
Robert Schumann
Robert Schumann, daguerotypie z roku 1850
Robert Schumann, daguerotypie z roku 1850
Narození8. června 1810
Cvikov
Úmrtí29. července 1856 (ve věku 46 let)
Endenich
Místo pohřbeníStarý hřbitov v Bonnu (50°44′8″ s. š., 7°5′26″ v. d.)
Alma materLipská univerzita
Univerzita Heidelberg
Povoláníhudební skladatel, klavírista, hudební kritik, dirigent, muzikolog, hudebník, hudební pedagog a spisovatel
RodičeAugust Schumann
Manžel(ka)Clara Schumannová (1840–1856)
DětiFelix Schumann
Eugenie Schumannová
Marie Schumannová
Ferdinand Schumann
Julie Schumannová
PříbuzníKarl Schumann a Julius Schumann (sourozenci)
Významná dílaSymfonie č. 1
Symfonie č. 2
Symfonie č. 3
Dětské scény
OvlivněnýNiccolò Paganini
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Robert Schumann

Robert Schumann (8. června 1810 Zwickau29. července 1856 Endenich) byl německý skladatel a hudební kritik. Patří mezi nejvýraznější představitele romantismu, skládal zejména klavírní hudbu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Byl nejmladším synem Augusta Schumanna, plodného spisovatele, překladatele romantické literatury a „ctihodného občana a knihkupce“ ze saského městečka Cvikov. Od dětství projevoval zájem o literaturu, četl díla klasiků a sám psal beletrii, ale i odborné texty, například příspěvek do sborníku, který vydal jeho otec.[1] Kromě toho se od sedmi let učil hrát na klavír pod vedením Johanna Gottfrieda Kuntsche, středoškolského profesora a varhaníka. Již od počátku také skládal první hudební dílka. Otec podporoval jeho literární i hudební tvorbu, v roce 1826 chtěl domluvit, aby Roberta vyučoval hudbu Carl Maria von Weber, který působil v nedalekých Drážďanech. Na tyto plány však již nedošlo, protože ve stejném roce August Schumann náhle zemřel, pravděpodobně na infarkt.[2] Smrt otce dolehla na rodinu o to více, že nedlouho předtím spáchala sebevraždu Robertova sestra Emilie (1796–1825).

Rodný dům Roberta Schumanna ve Cvikově

Počátky hudební kariéry[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv otec jeho hudební talent podporoval, matka ho poslala studovat práva do Lipska. Když se však ukázalo, že jej studium práv naprosto nezajímá a že je šťasten jen tehdy, když skládá hudbu, matka souhlasila, aby se stal koncertním klavíristou. V roce 1830 začal studovat v Lipsku u Friedricha Wiecka, kterého poznal již o dva roky dříve. Wieck vyučoval také svou dceru Claru, která byla o devět let mladší než Schumann, nicméně byla již v té době vynikající klavíristkou.

Chronické zranění pravé ruky (zřejmě výsledek nošení dřevěné dlahy ke zlepšení prstokladu[3]) učinilo v roce 1832 konec Schumannovým interpretačním ambicím, ale on sám byl v té době rozhodnut věnovat se plně komponování a začal studovat hudební teorii u skladatele Heinricha Dorna. První větší úspěchy slavil s programní skladbou Karneval (1834) a v průběhu následujících pěti let, kdy skládal téměř výhradně hudbu pro sólový klavír, vytvořil některá ze svých nejslavnějších děl, jako jsou Dětské scény, Fantazie v C dur či Kreisleriana.

V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis Neue Zeitschrift für Musik. Vedle klasiků zde propagoval i některé své současníky, jejichž hudbu obdivoval, například Chopina či Berlioze.

Sňatek s Clarou Wieckovou[editovat | editovat zdroj]

Robert a Clara Schumannovi v roce 1847

V roce 1835 začal romantický vztah s tehdy patnáctiletou Clarou Wieckovou. Jakmile to zjistil její otec, oběma zakázal se spolu dál stýkat a nařídil spálit veškerou jejich vzájemnou korespondenci. Vztah přesto tajně pokračoval a Schumann v roce 1837 požádal Wiecka o ruku jeho dcery. Po rázném odmítnutí se rozhodl získat povolení k sňatku soudně, což trvalo několik let a v září 1840 se s Clarou konečně vzali. Friedrich Wieck se s nimi usmířil až dva roky po svatbě.

Měli spolu osm dětí:[4]

  • Marie (1841–1929) – i v dospělosti zůstala se svou matkou a pomáhala s péčí o mladší děti a s organizací matčiných koncertů, po její smrti se stala správkyní pozůstalosti
  • Elise (1843–1928) – byla učitelkou klavíru, provdala se za obchodníka Louise Sommerhoffa, se kterým měla čtyři děti
  • Julie (1845–1872) – kvůli svému nalomenému zdraví vyrůstala u přátel Schumannových na jihu, provdala se za italského šlechtice se kterým měla dvě děti, brzy však zemřela na tuberkulózu
  • Emil (1846–1847) – první syn zemřel, když mu bylo teprve 16 měsíců
  • Ludwig (1848–1899) – již v dětství se choval problematicky, ve 22 letech se u něj rozvinula nervová choroba, kvůli které byl umístěn do ústavu pro duševně choré, kde strávil zbytek života
  • Ferdinand (1849–1891) – vyučil se obchodníkem a měl se svou ženou šest dětí, ale po návratu z rusko-francouzské války se stal závislý na morfiu a nedokázal uživit svou rodinu, o kterou se musela postarat Clara
  • Eugenie (1851–1938) – byla klavíristkou a učitelkou klavíru, sepsala několik vzpomínkových knih o své rodině
  • Felix (1854–1879) – zdědil po otci literární i hudební nadání, avšak zemřel v mladém věku na tuberkulózu

V roce 1840 Schumann také rozšířil svůj skladatelský rejstřík a složil přes 130 písní (zpěv s doprovodem klavíru). Odrážejí se v nich emoce, které v něm vyvolával vztah ke Claře a jeho nejistá budoucnost, a poté vytoužený sňatek. V následujících letech se věnoval tvorbě symfonií a komorní hudby.

Pozdní období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1844 se přestěhoval do Drážďan. Skládání v té době omezil, trpěl těžkými depresemi a neurózami. Postupně se opět uzdravil, v roce 1846 doprovázel svou manželku na koncertním turné po Evropě a v roce 1848 složil svou jedinou operu Jenovéfa (Genoveva). V roce 1850 přijal místo hudebního ředitele v Düsseldorfu, kde ale působil pouze krátce, protože nebyl příliš dobrým dirigentem a nedokázal efektivně řídit orchestr.

V roce 1853 Schumannovi poznali tehdy dvacetiletého Johannese Brahmse, jehož hudba je okouzlila a spřátelili se s ním. Později Brahms pomáhal Claře s propagací Schumannova díla. V roce 1854 se opět vrátily těžké psychické problémy a koncem února se Schumann pokusil o sebevraždu skokem do Rýna. Byl zachráněn, avšak po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. V sanatoriu v Endenichu poblíž Bonnu strávil zbytek života a 29. července 1856 zde ve věku 46 let zemřel.

Pomník Roberta Schumanna ve Cvikově

Schumann a Čechy[editovat | editovat zdroj]

V devíti letech byl se svojí matkou v Karlových Varech na koncertu pražského virtuóza Ignáce Moschelese. V srpnu 1842 se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech.[5] Na přelomu let 1846 a 1847 doprovázel manželku do Vídně, kde měla několik vystoupení. Cestou domů do Drážďan absolvovali koncerty v Brně a v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou. Na pražském koncertě oba představili Schumannův klavírní koncert. Autor dirigoval orchestr, Clara hrála sólový part. Skladba byla přijata velmi vstřícně.[6]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo je velice rozsáhlé. Složil přinejmenším 183 písní, 4 symfonie, mnohé nástrojové koncerty (např. Houslový koncert d mol opus 23, Klavírní koncert a moll opus 54, Violoncellový koncert a moll, op. 129), řadu písňových cyklů, kantáty, oratoria, sbory a řadu vynikajících komorních děl… Jeho pozdní tvorba byla v souvislosti s jeho duševní chorobou považována za méněcennou, což bylo v posledních desetiletích muzikology opakovaně vyvráceno.[7]

  • 4 symfonie
  • Karneval
  • Motýlek
  • Dětské scény
  • Eusebius
  • Davidův spolek
  • Dichterliebe
  • Liederkreis
  • Frauenliebe und Leben
  • oratorium Ráj a Peri (Das Paradies und die Peri) op. 50, 1843, text: Emil Flechsig na motivy eposu Lalla Rookh z roku 1817 od Thomase Moora.
  • opera Jenovéfa[8]

Vztah tvorby k dědičnému zatížení[editovat | editovat zdroj]

Robert Schumann trpěl maniodepresivní psychózou. V následující tabulce jsou uvedeny roky aktivní tvorby a za nimi vždy opusová čísla skladeb, které byly v příslušném roce napsány.

Z tabulky vyplývá, že Schumann komponoval nejvíce ve stavu hypománie a nejméně v těžké depresi, která byla provázená dvěma pokusy o sebevraždu.

Dvě řady vynikají intenzivní tvorbou v době mánie. První z nich je datována rokem 1840, kdy si Schumann přes krajní odpor Ferdinanda Wiecka, svého učitele a zároveň otce své snoubenky Kláry, vybojoval sňatek soudní cestou. Tento rok byl věnován především písni. Druhý rok vysoké aktivity 1849 odráží Schumannovo přestěhování z Drážďan do Düsseldorfu, tedy de facto pokusu začít nový život. Z tvorby tohoto roku je znám například klavírní cyklus Lesní scény.

Oba jeho rodiče trpěli depresemi. I jeden ze skladatelových synů strávil přes třicet let v ústavu pro duševně nemocné.[9]

Rok Opusová čísla skladeb[10]
  • 1829007
  • 1830001
  • 1831008 Allegro Op. 8
  • 1832002, 003, 004, 124
  • 1833pokus o sebevraždu – 005, 010
  • 1834099
  • 1835009, 011, 022
  • 1836013, 014, 017
  • 1837006, 012
  • 1838015, 016, 018, 021, 032
  • 1839019, 020, 023, 028
  • 1840hypománie – 024, 025, 026, 027, 029, 030, 031, 033, 034, 035, 036, 039, 040, 042, 043, 045, 048, 049, 051, 053, 057, 077, 127, 142
  • 1841037, 038, 052, 054, 064, 120
  • 1842041, 044, 047
  • 1843046, 050
  • 1844těžká deprese
  • 1845055, 056, 058, 060, 072
  • 1846059, 061
  • 1847062, 063, 065, 080, 084
  • 1848066, 068, 071, 081, 115
  • 1849hypománie067, 069, 070, 073, 074, 075, 076, 078, 079, 082, 085, 086, 091, 092, 093, 094, 095, 098, 101, 102, 106, 108, 137, 138, 141, 145, 146
  • 1850083, 087, 088, 089, 090, 096, 097, 125, 129, 130, 144
  • 1851100, 103, 104, 105, 107, 109, 110, 111, 112, 113, 117, 119, 121, 128, 136
  • 1852122, 135, 139, 140, 147, 148
  • 1853114, 118, 123, 126, 131, 132, 133, 134, 143
  • 1854pokus o sebevraždu
  • 1855
  • 1856Zemřel v psychiatrické léčebně.

Nástroje[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejznámějších nástrojů, na které Robert Schumann hrál, bylo křídlo Conrada Grafa — dárek od výrobce klavíru u příležitosti manželství Roberta a Clary v roce 1839.[11] Tento nástroj stál v Schumannově dílně v Düsseldorfu a později ho Clara Schumann darovala Johannesu Brahmsovi. Poté co několikrát změnil umístění, ho dostal Gesellschaft der Musikfreunde a nyní je k vidění v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni.[12]

Nahrávky na dobových nástrojích[editovat | editovat zdroj]

  • Jörg Demus. Robert Schumann, Clara Schumann. Schumann's Clavier. Nahráno na klavíru Graf z roku 1839.
  • Alexander Melnikov. Robert Schumann. Piano Concerto. Nahráno na klavírech Erard 1837 a Streicher 1847.
  • Penelope Crawford. Robert Schumann. Kinderszenen Op. 15 - Abegg Variations Op. 1. Nahráno na klavíru Graf z roku 1835.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Po Robertu Schumannovi je též (k roku 2017) pojmenován pár dálkových vlaků společností České dráhy a Deutsche Bahn v trase PrahaDresdenBerlinHamburk-Altona a zpět.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JENSEN, Eric Frederick. Schumann. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-19-513566-0. S. 9. [Dále jen Jensen (2001)]. 
  2. Jensen (2001), s. 10.
  3. Jensen (2001), s. 69–71.
  4. Familie und Kinder [online]. Robert-und-Clara-Schumann-Verein-Leipzig-Inselstraße-18 e. V. [cit. 2015-07-26]. Dostupné online. 
  5. MEIER, Barbara. Robert Schumann. Rein bek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 1995. 157 s. ISBN 978-3-499-50522-5. S. 83. 
  6. STEEGMANN, Monica. Clara Schumann. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2007. 160 s. ISBN 978-3-499-50424-2. S. 79. 
  7. Dlask, Vojtěch, Schumann, Diotima a rozdělení sfér Archivováno 13. 12. 2012 na Wayback Machine, Opus musicum 2008/1.
  8. JENOVÉFA | Opera | Národní divadlo moravskoslezské. www.ndm.cz [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  9. Scientific American, February 1995, s. 50.
  10. Vesmír 76, 1997/3, s. 128.
  11. C., M. D.; LITZMANN, Berthold. 'Clara Schumann-Johannes Brahms: Briefe, 1853-96. The Musical Times. 1927-10-01, roč. 68, čís. 1016, s. 899. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN 0027-4666. DOI 10.2307/916520. 
  12. Brahms and his world. Revised edition. vyd. Princeton, New Jersey: [s.n.] 1 online resource (xiv, 461 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-1-4008-3362-7, ISBN 1-4008-3362-0. OCLC 650307370 S. 78. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]