Robert Schumann
| Robert Schumann | |
 Robert Schumann, daguerotypie z roku 1850 | |
| Narození |
8. června 1810 Cvikov |
|---|---|
| Úmrtí |
29. července 1856 (ve věku 46 let) Endenich |
| Příčina úmrtí | rakovina |
| Místo pohřbení | Alter Friedhof Bonn (50°44′8″ s. š., 7°5′26″ v. d.) |
| Alma mater |
Lipská univerzita Univerzita Heidelberg |
| Povolání | hudební skladatel, klavírista, hudební kritik, dirigent, spisovatel, muzikolog a hudebník |
| Rodiče | August Schumann |
| Manžel(ka) | Clara Schumannová (1819–1896) |
| Děti |
Felix Schumann Eugenie Schumann Julie Schumann |
| Významná díla |
Symfonie č. 1 Symfonie č. 2 Symfonie č. 3 Dětské scény |
| Podpis |
 |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Robert Schumann (8. června 1810, Zwickau – 29. července 1856, Endenich) byl německý skladatel a hudební kritik. Patří mezi nejvýraznější představitele romantismu, skládal zejména klavírní hudbu.
Obsah
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Byl nejmladším synem Augusta Schumanna, plodného spisovatele, překladatele romantické literatury a „ctihodného občana a knihkupce“ ze saského městečka Cvikov (něm. Zwickau). Od dětství projevoval zájem o literaturu, četl díla klasiků a sám psal beletrii, ale i odborné texty, například příspěvek do sborníku, který vydal jeho otec.[1] Kromě toho se od sedmi let učil hrát na klavír pod vedením Johanna Gottfrieda Kuntsche, středoškolského profesora a varhaníka. Již od počátku také skládal první hudební dílka. Otec podporoval jeho literární i hudební tvorbu, v roce 1826 chtěl domluvit, aby Roberta vyučoval hudbu Carl Maria von Weber, který působil v nedalekých Drážďanech. Na tyto plány však již nedošlo, protože ve stejném roce August Schumann náhle zemřel, pravděpodobně na infarkt.[2] Smrt otce dolehla na rodinu o to více, že nedlouho předtím spáchala sebevraždu Robertova sestra Emilie (1796–1825).
Počátky hudební kariéry[editovat | editovat zdroj]
Ačkoliv otec jeho hudební talent podporoval, matka ho poslala studovat práva do Lipska. Když se však ukázalo, že jej studium práv naprosto nezajímá a že je šťasten jen tehdy, když skládá hudbu, matka souhlasila, aby se stal koncertním klavíristou. V roce 1830 začal studovat v Lipsku u Friedricha Wiecka, kterého poznal již o dva roky dříve. Wieck vyučoval také svou dceru Claru, která byla o devět let mladší než Schumann, nicméně byla již v té době vynikající klavíristkou.
Chronické zranění pravé ruky (zřejmě výsledek nošení dřevěné dlahy ke zlepšení prstokladu[3]) učinilo v roce 1832 konec Schumannovým interpretačním ambicím, ale on sám byl v té době rozhodnut věnovat se plně komponování a začal studovat hudební teorii u skladatele Heinricha Dorna. První větší úspěchy slavil s programní skladbou Karneval (1834) a v průběhu následujících pěti let, kdy skládal téměř výhradně hudbu pro sólový klavír, vytvořil některá ze svých nejslavnějších děl, jako jsou Dětské scény, Fantazie v C dur či Kreisleriana.
V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis Neue Zeitschrift für Musik. Vedle klasiků zde propagoval i některé své současníky, jejichž hudbu obdivoval, například Chopina či Berlioze.
Sňatek s Clarou Wieckovou[editovat | editovat zdroj]
V roce 1835 začal romantický vztah s tehdy patnáctiletou Clarou Wieckovou. Jakmile to zjistil její otec, oběma zakázal se spolu dál stýkat a nařídil spálit veškerou jejich vzájemnou korespondenci. Vztah přesto tajně pokračoval a Schumann v roce 1837 požádal Wiecka o ruku jeho dcery. Po rázném odmítnutí se rozhodl získat povolení k sňatku soudně, což trvalo několik let a v září 1840 se s Clarou konečně vzali. Friedrich Wieck se s nimi usmířil až dva roky po svatbě.
Měli spolu osm dětí:[4]
- Marie (1841–1929) - i v dospělosti zůstala se svou matkou a pomáhala s péčí o mladší děti a s organizací matčiných koncertů, po její smrti se stala správkyní pozůstalosti
- Elise (1843–1928) - byla učitelkou klavíru, provdala se za obchodníka Louise Sommerhoffa, se kterým měla čtyři děti
- Julie (1845–1872) - kvůli svému nalomenému zdraví vyrůstala u přátel Schumannových na jihu, provdala se za italského šlechtice se kterým měla dvě děti, brzy však zemřela na tuberkulózu
- Emil (1846–1847) - první syn zemřel, když mu bylo teprve 16 měsíců
- Ludwig (1848–1899) - již v dětství se choval problematicky, ve 22 letech se u něj rozvinula nervová choroba, kvůli které byl umístěn do ústavu pro duševně choré, kde strávil zbytek života
- Ferdinand (1849–1891) - vyučil se obchodníkem a měl se svou ženou šest dětí, ale po návratu z prusko-francouzské války se stal závislý na morfiu a nedokázal uživit svou rodinu, o kterou se musela postarat Clara
- Eugenie (1851–1938) - byla klavíristkou a učitelkou klavíru, sepsala několik vzpomínkových knih o své rodině
- Felix (1854–1879) - zdědil po otci literární i hudební nadání, avšak zemřel v mladém věku na tuberkulózu
V roce 1840 Schumann také rozšířil svůj skladatelský rejstřík a složil přes 130 písní (zpěv s doprovodem klavíru). Odrážejí se v nich emoce, které v něm vyvolával vztah ke Claře a jeho nejistá budoucnost, a poté vytoužený sňatek. V následujících letech se věnoval tvorbě symfonií a komorní hudby.
Pozdní období[editovat | editovat zdroj]
V roce 1844 se přestěhoval do Drážďan. Skládání v té době omezil, trpěl těžkými depresemi a neurózami. Postupně se opět uzdravil, v roce 1846 doprovázel svou manželku na koncertním turné po Evropě a v roce 1848 složil svou jedinou operu Jenovéfa (Genoveva).
V roce 1850 přijal místo hudebního ředitele v Düsseldorfu, kde ale působil pouze krátce, protože nebyl příliš dobrým dirigentem a nedokázal efektivně řídit orchestr.
V roce 1853 Schumannovi poznali tehdy dvacetiletého Johannese Brahmse, jehož hudba je okouzlila a spřátelili se s ním. Později Brahms pomáhal Claře s propagací Schumannova díla.
V roce 1854 se opět vrátily těžké psychické problémy a koncem února se Schumann pokusil o sebevraždu skokem do Rýna. Byl zachráněn, avšak po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. V sanatoriu v Endenichu poblíž Bonnu strávil zbytek života a 29. července 1856 zde ve věku 46 let zemřel.
Schumann a Čechy[editovat | editovat zdroj]
V devíti letech byl se svojí matkou v Karlových Varech na koncertu pražského virtuóza Ignáce Moschelese. V roce 1842 se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Na svém prvním turné po Moravě a Čechách koncertoval v Brně a v Praze v roce 1846 a v roce 1847 měl společný koncert s manželkou v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Jeho dílo je velice rozsáhlé. Složil přinejmenším 183 písní, 4 symfonie, mnohé nástrojové koncerty, řadu písňových cyklů, kantáty, oratoria, sbory a řadu vynikajících komorních děl... Jeho pozdní tvorba byla v souvislosti s jeho duševní chorobou považována za méněcennou, což bylo v posledních desetiletích muzikology opakovaně vyvráceno.[5]
- 4 symfonie
- Karneval
- Motýlek
- Dětské scény
- Eusebius
- Davidův spolek
- Dichterliebe
- Liederkreis
- Frauenliebe und Leben
- oratorium Ráj a Peri (Das Paradies und die Peri) op. 50, 1843, text: Emil Flechsig na motivy eposu Lalla Rookh z roku 1817 od Thomase Moora.
Vztah tvorby k dědičnému zatížení[editovat | editovat zdroj]
Robert Schumann trpěl maniodepresivní psychózou. V následující tabulce jsou uvedeny roky aktivní tvorby a za nimi vždy opusová čísla skladeb, které byly v příslušném roce napsány.
Z tabulky vyplývá, že Schumann komponoval nejvíce ve stavu hypománie a nejméně v těžké depresi, která byla provázená dvěma pokusy o sebevraždu.
Dvě řady vynikají intenzivní tvorbou v době mánie. První z nich je datována rokem 1840, kdy si Schumann přes krajní odpor Ferdinanda Wiecka, svého učitele a zároveň otce své snoubenky Kláry, vybojoval sňatek soudní cestou. Tento rok byl věnován především písni. Druhý rok vysoké aktivity 1849 odráží Schumannovo přestěhování z Drážďan do Düsseldorfu, tedy de facto pokusu začít nový život. Z tvorby tohoto roku je znám například klavírní cyklus Lesní scény.
Oba jeho rodiče trpěli depresemi. I jeden ze skladatelových synů strávil přes třicet let v ústavu pro duševně nemocné.[6]
Rok Opusová čísla skladeb [7]
- 1829 - 007
- 1830 - 001
- 1831 - 008 Allegro Op. 8
- 1832 - 002 003 004 124
- 1833 - Pokus o sebevraždu - 005 010
- 1834 - 099
- 1835 - 009 011 022
- 1836 - 013 014 017
- 1837 - 006 012
- 1838 - 015 016 018 021 032
- 1839 - 019 020 023 028
- 1840 - Hypománie - 024 025 026 027 029 030 031 033 034 035 036 039 040 042 043 045 048 049 051 053 057 077 127 142
- 1841 - 037 038 052 054 064 120
- 1842 - 041 044 047
- 1843 - 046 050
- 1844 - Těžká deprese
- 1845 - 055 056 058 060 072
- 1846 - 059 061
- 1847 - 062 063 065 080 084
- 1848 - 066 068 071 081 115
- 1849 - Hypománie - 067 069 070 073 074 075 076 078 079 082 085 086 091 092 093 094 095 098 101 102 106 108 137 138 141 145 146
- 1850 - 083 087 088 089 090 096 097 125 129 130 144
- 1851 - 100 103 104 105 107 109 110 111 112 113 117 119 121 128 136
- 1852 - 122 135 139 140 147 148
- 1853 - 114 118 123 126 131 132 133 134 143
- 1854 - Pokus o sebevraždu.
- 1855
- 1856 - Zemřel v psychiatrické léčebně.
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
Po Robertu Schumannovi je též (k roku 2017) pojmenován pár dálkových vlaků společností České dráhy a Deutsche Bahn v trase Praha - Dresden - Berlin - Hamburg-Altona a zpět.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ JENSEN, Eric Frederick. Schumann. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-19-513566-0. S. 9. [Dále jen Jensen (2001)].
- ↑ Jensen (2001), s. 10
- ↑ Jensen (2001), s. 69 - 71
- ↑ Familie und Kinder [online]. Robert-und-Clara-Schumann-Verein-Leipzig-Inselstraße-18 e. V. [cit. 2015-07-26]. Dostupné online.
- ↑ Dlask, Vojtěch, Schumann, Diotima a rozdělení sfér Archivováno 13. 12. 2012 na Wayback Machine, Opus musicum 2008/1.
- ↑ Scientific American, February 1995, s. 50
- ↑ Vesmír 76, 1997/3, s.128
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Robert Schumann ve Wikimedia Commons 
Osoba Robert Schumann ve Wikicitátech- Robert Schumann na projektu Musopen
- Volně přístupné partitury děl od R. Schumanna v projektu IMSLP
