Vincenzo Bellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vincenzo Bellini
Rodné jménoVincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini
Narození3. listopadu 1801
Katánie
Úmrtí23. září 1835 (ve věku 33 let)
Puteaux
Příčina úmrtíúplavice
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise (48°51′38″ s. š., 2°23′35″ v. d.)
Katedrála svaté Agáty
Povoláníhudební skladatel
Významná dílaNorma
La sonnambula
I Capuleti e i Montecchi
I puritáni
La straniera
Oceněnírytíř Řádu čestné legie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania, Sicilské království23. září 1835, PuteauxPaříže, Francie) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů operního stylu belcanto.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vincenzo Bellini se narodil pravděpodobně 3. listopadu 1801 v Catanii na ostrově Sicílie. Vyrůstal v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících věku zpíval jednu z árií Valentina Fioravantiho. Prvotní hudební vzdělání mu poskytl jeho dědeček Vincenzo Tobia Bellini (1744-1829), kapelník katedrály v Catanii. Hudební teorii se začal učit ve dvou letech, hře na klavír ve třech, takže již v pěti letech hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první kompozice pochází z doby, kdy mu bylo šest let.[zdroj?!]

V roce 1819 opustil Bellini své rodné město a začal studovat na Reale Collegio di Musica di San Sebastiano, konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catania. Mezi jeho učiteli byl významný skladatel Niccolò Antonio Zingarelli. Bellini zde studoval díla mistrů neapolské operní školy, ale také skladby Josepha HaydnaWolfganga Amadea Mozarta.

Rodný dům Vincenza Belliniho v Catanii. Fotografie Giovanni Dall´Orto.

Počátky skladatelské dráhy[editovat | editovat zdroj]

Belliniho první opera, Adelson e Salvini, byla provedena na školním představení v divadle konzervatoře. Další opera, Bianca e Gernando, byla hrána s velkým úspěchem již v neapolském divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenorista Giovanni Battista Rubini, kterému Bellini svěřoval role i v dalších letech. Úspěch této opery byl tak velký, že i král, panovník Království obojí Sicílie, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Bellini získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla ScalaMiláně. Bylo to další vynikající Belliniho dílo Il Pirata (Pirát), které se stalo trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře se Bellini spřátelil s  básníkem Felicem Romanim, který pak vytvořil libreta také pro další jeho opery, až na tu poslední (I puritani), složenou po jejich rozchodu.

Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo FeliceJanově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci Bianca e Gernando a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem Bianca e Fernando (1828).

Vrcholné období[editovat | editovat zdroj]

Další opera La straniera (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirata, ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konzervativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera Zaira, kterou komponoval pro otevření divadla Teatro Ducale (Vévodského divadla) v Parmě, nebyla příliš úspěšná. Zato publikum v Benátkách bylo nadšeno Belliniho dalším dílem I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové), napsaným podle stejnojmenného dramatu Itala Luigiho Scevoly. Téma opery je známější jako děj Shakespearova nesmrtelného dramatu Romeo a Julie.

Hrobka Vincenza Belliniho v Catanii

Roky 18311835 byly pro Belliniho plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla. Nejprve to byla opera La sonnambula (Náměsíčná), jejíž premiéra se odehrála v Teatro Carcano v Miláně. Roli Aminy s jejími obtížnými koloraturami vytvořila slavná sopranistka Giuditta Pasta (soprano sfogato, mezzosopranistka, schopná zpívat role pro koloraturní soprán). Po Náměsíčné přišlo jedno ze stěžejních děl světového operního repertoáru, Norma, tragický příběh druidské kněžky Normy s velkolepou áriíCasta Diva“. Postavu Normy vytvořila při milánské premiéře opět Giuditta Pasta, pro jejíž hlas Bellini tento part napsal. Avšak první představení skončilo fiaskem, neboť pěvkyně byla indisponovaná a Belliniho nepřátelé v hledišti spustili pokřik. Přesto obě opery, jak Náměsíčná tak Norma, velmi brzy zahájily vítěznou pouť po všech významných evropských scénách. Opera Beatrice di Tenda však v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem se svou milenkou Giudittou (i když vztah ukončil sám), odešel do Londýna. Po úspěchu oper La sonnambula a Norma v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro tehdejší pařížské divadlo Théâtre-Italien zkomponoval operu I Puritani (Puritáni), která se pak stala jednou z jeho nejoblíbenějších. Bellini nemohl tušit, že to bude jeho poslední opera.

Milostný život[editovat | editovat zdroj]

Během studia na konzervatoři v Neapoli prožil Vincenzo Bellini milostný poměr s Maddalenou Fumaroli. Oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který „pouhého cembalistu“ nepovažoval za vhodného ženicha.

Belliniho milostný život v době jeho největší slávy se odehrával ve znamení tří žen, všech tří se stejným jménem Giuditta (tre Giuditte). Byla to především Giuditta Turina (rozená Cantù), kterou potkal při svém pobytu v Janově v roce 1828 v lóži divadla Teatro Carlo Felice a která byla provdaná za výrobce hedvábných látek a zároveň skladatele Fernanda Turinu. Jejich vztah trval do roku 1833. Dalšími dvěma Giudittami byly pěvkyně Giuditta Pasta, první interpretka hlavních rolí jeho tří oper (Amina v Náměsíčné, Norma a titulní role v Beatrice di Tenda) a mezzosopranistka Giuditta Grisi, pro kterou napsal tzv. kalhotkovou roli Romea v I Capuleti e i Montecchi a part Adalgisy v Normě.

Úmrtí a jeho příčina[editovat | editovat zdroj]

Vincenzo Bellini zemřel velmi předčasně 23. září 1835PuteauxPaříže ve věku 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva zkomplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicílii a uloženy v katedrále jeho rodného města Catania. Jeho partiturymemorabilia jsou uchovány v tamějším Museo Belliniano.

Pomník Vincenza Belliniho v Catanii, Piazza Stesicoro. Sousoší vytvořil Giulio Monteverde.

Význam Belliniho díla[editovat | editovat zdroj]

Význam Vincenza Belliniho tkví především v jeho vynikající operní tvorbě, přičemž ohledně vokální stránky jeho hudebního díla jej lze považovat za vrcholného představitele tzv. belcanta. Ostatní díla, jak chrámová, tak i sakrální, jsou dnes téměř zapomenuta. V počátcích byl silně ovlivněn Gioacchinem Rossinim, ale již počínaje operou Il pirata si vypracoval vlastní styl. Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opustil přísné dělení na recitativy a árie a ve větší míře než jeho předchůdci používal zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika, ve které jsou patrny stopy sicilské lidové hudby. Typické jsou pro něj široce klenuté árie (kantilény), vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Bellini byl ve své době nejvlivnějším italským operním skladatelem. Skladatelé jako Gaetano Donizetti, Giovanni PaciniSaverio Mercadante, kteří byli všichni starší než Bellini, a později také Giuseppe Verdi jej uváděli jako zdroj inspirace pro svůj vlastní kompoziční styl.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Adelson e Salvini (1825, Teatro del Conservatorio di San Sebastiano, Neapol)
  • Bianca e Gernando (1826, Teatro San Carlo, Neapol)
  • Il pirata (1827, Teatro alla Scala, Milán)
  • Bianca e Fernando (revidovaná verse opery Bianca e Gernando, 1828, Teatro Carlo Felice, Janov)
  • La straniera (1829, Teatro alla Scala, Milán)
  • Zaira (1829, Teatro Ducale, Parma)
  • I Capuleti e i Montecchi (1830, Teatro La Fenice, Benátky)
  • La sonnambula (1831, Teatro Carcano, Milán)
  • Norma (1831, Teatro alla Scala, Milán)
  • Beatrice di Tenda (1833, Teatro La Fenice, Benátky)
  • I puritani (1835, Théâtre Italien, Paříž)

Jiná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Mše
  • Magnificat
  • 5 Tantum ergo
  • 2 Te Deum
  • Hymny a moteta
  • Koncertní árie
  • 6 symfonií
  • Koncerty pro hoboj
  • Drobné klavírní skladby

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]