Vincenzo Bellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vincenzo Bellini
Vincenzo bellini.jpg
Rodné jméno Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini
Narození 3. listopadu 1801
Catania
Úmrtí 23. září 1835 (ve věku 33 let)
Puteaux
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Katedrála svaté Agáty
Povolání hudební skladatel
Významná díla Piráti
Norma
La sonnambula
Ocenění rytíř Čestné legie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania23. září 1835, Puteaux u Paříže ) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů operního stylu bel canto.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vincenzo Belini se narodil na Sicílii v Catanii. Vyrůstal v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících věku zpíval jednu z árií Valentina Fioravantiho. Prvotní hudební vzdělání mu poskytl jeho dědeček. Hudební teorii se začal učit ve dvou letech, hře na klavír ve třech, takže již v pěti letech hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první kompozice pochází z doby kdy mu bylo šest let.[zdroj?]

V roce 1819 opustil Bellini Catanii a začal studovat na konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catanie. Do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla mistrů neapolské operní školy, ale také skladby Josepha Haydna a Wofganga Amadea Mozarta. Zde prožil i velký milostný román s Maddalenou Fumaroli, kdy oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který pouhého cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha.

Jeho první opera, Adelson e Salvini, byla provedena na školním představení v divadle konzervatoře. Další opera, Bianca e Gernando, byla hrána s velkým úspěchem již v neapolském divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenor Giovanni Battista Rubini, kterému Bellini svěřoval role i v dalších letech. Úspěch této opery byl tak velký, že i král, panovník Království obojí Sicílie, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Vincenzo Bellini získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla Scala v Miláně. Výsledkem byla opera Il Pirato (Pirát), která se stala trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře si Bellini získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romaniho.

Hrobka Vincenza Belliniho v Catanii. Foto G. Dall´Orto.

Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci Bianca e Gernando a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem Bianca e Fernando (1828). V lóži tohoto divadla potkal Giudittu Turinu, se kterou pak udržoval dlouhodobý vztah za vstřícné tolerance jejího manžela.

Další opera La straniera (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirato, ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konzervativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera Zaira, kterou komponoval pro otevření divadla Tetro Ducale v Parmě, nebyla příliš úspěšná, zato publikum v Benátkách bylo nadšeno dílem I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové), napsaným podle dramatu Williama Shakespeara Romea a Julie.

Roky 18311835 byly pro Belliniho plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla, operu La sonnambula (Náměsíčná) a především jednu ze stěžejních oper světového repertoáru, Normu, které zahájily vítěznou pouť všemi evropskými scénami. Opera Beatrice di Tenda v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem s Giudittou, odešel do Londýna. Po úspěchu oper La sonnambula a Norma v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre Italien zkomponoval operu I Puritani (Puritáni). Nemohl tušit, že to bude jeho poslední opera.

Bellini zemřel velmi předčasně 23. září 1835 v Puteaux u Paříže ve věku pouhých 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva zkomplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicílii a uloženy v katedrále v Catanii. Jeho partitury a memorabilia jsou uchovány v Museu Belliniano.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Belliniho význam tkví především v jeho vynikající operní tvorbě. Ostatní díla, jak chrámová, tak i sakrální, jsou dnes téměř zapomenuta. V počátcích byl silně ovlivněn Gioacchinem Rossinim, ale již počínaje operou Il pirato si vypracoval vlastní styl. Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opustil přísné dělení na recitativy a árie a v daleko větší míře než jeho předchůdci používal zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika. Typické jsou pro něj široce klenuté árie vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Bellini byl ve své době nejvlivnějším italským operním skladatelem. Skladatelé jako Gaetano Donizetti, Giovanni Pacini, Saverio Mercadante i Giuseppe Verdi jej uvádějí jako jednoho ze svých předchůdců.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Adelson e Salvini (1825, Teatro del Conservatorio di San Sebastiano, Neapol)
  • Bianca e Gernando (1826, Teatro San Carlo, Neapol)
  • Il pirata (1827, Teatro alla Scala, Milán)
  • Bianca e Fernando (revidovaná verse opery Bianca e Gernando, 1828, Teatro Carlo Felice, Janov)
  • La straniera (1829, Teatro alla Scala, Milán)
  • Zaira (1829, Teatro Ducale, Parma)
  • I Capuleti e i Montecchi (1830, Teatro La Fenice, Benátky)
  • La sonnambula (1831, Teatro Carcano, Milán)
  • Norma (1831, Teatro alla Scala, Milán)
  • Beatrice di Tenda (1833, Teatro La Fenice, Benátky)
  • I puritani (1835, Théâtre Italien, Paříž)

Jiná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Mše
  • Magnificat
  • 5 Tantum ergo
  • 2 Te Deum
  • Hymny a moteta
  • Koncertní árie
  • 6 symfonií
  • Koncerty pro hoboj
  • Drobné klavírní skladby

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]