Neapolská operní škola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Neapol - Divadlo San Carlo

V 18. století se stala Neapol mimořádně živým uměleckým centrem. To se netýkalo pouze hudby. V téže době vznikla i neapolská škola malířská kterou reprezentovali např. Giovanni Battista Caracciolo, Bernardo Cavallino, Francesco Solimena, Mattia Preti a Luca Giordano, kteří svými díly vyzdobili řadu neapolských chrámů, či krajinář Salvator Rosa a malíř bitevních scén Aniello Falcone.

Nejvýrazněji však tento kulturní rozmach zasáhl oblast hudební, zvláště pak operní tvorbu. Neapolská opera zde dovršila barokní formu, a vedla později až k jejímu úpadku a posléze ke vzniku nových operních forem. Svou roli zde jistě sehrály přirozené vlastnosti neapolské společnosti, trochu povrchní bezstarostnost, veselá povaha a zejména všeobecná záliba ve zpěvu a tanci.

Vytvořil se zcela nový jev – kult virtuozity. To se týkalo sice i instrumentálních umělců, ale zcela bezpříkladně tento jev zasáhl pěvecké umění. Pěvci vyžadovali virtuozitu árií bez ohledu na dramatické zdůvodnění a obecenstvo se jí chtělo obdivovat. Četní mecenáši vypláceli svým oblíbencům do té doby nevídané odměny. Zejména kastráti bývali zahrnováni penězi i slávou. Kult samoúčelné virtuozity přispěl k praktické likvidaci dramatické pravdivosti děje.

Paradoxní je, že v téže době vznikají libreta s mimořádnou literární hodnotou. Typickým představitelem je básník Pietro Metastasio, jehož texty byly zhudebňovány všemi významnými skladateli včetně Glucka a Mozarta.

Typické libreto neapolské opery klade těžiště dramatického děje do árií. Recitativ je pouhým spojovacím článkem, herecký projev prakticky neexistuje a opera se stává spíše koncertem jednotlivých árií než jevištním dramatickým dílem.

Tohoto nebezpečí si byli někteří skladatelé té doby dobře vědomi a proto zařazovali do přestávek drobnější zábavná intermezza. Nejznámějším se stalo intermezzo G. B. Pergolesiho „La serva padrona“ (Služka paní). Vznikl tak zárodek formy, která se později vyvinula v samostatný operní útvar, opera buffa.

V době svého rozkvětu neapolská opera prostřednictvím kočujících italských operních společností určovala ráz operní a oratorní tvorby ve velké části Evropy. I v Čechách sklízeli italští pěvci mimořádný úspěch nejen v Praze, ale i na venkovských šlechtických sídlech.

Výše uvedený styl však nezasáhl pouze operní tvorbu. V té době vznikají četné skladby ke slavnostním příležitostem, populárním koncertům na veřejných prostranstvích, či ke karnevalovým průvodům. Promítl se dokonce i do církevní hudby tvorbou rozměrných mší, oratorií a kantát.

Hudebníci a skladatelé neapolské školy[editovat | editovat zdroj]

  1. Gaetano Besozzi (17271794)
  2. Francesco Giuseppe Bianchi (17521810)
  3. Riccardo Broschi (16981756)
  4. Cristofaro Caresana (1640-1709)
  5. Domenico Cimarosa (17491801)
  6. Francesco Durante (16841755)
  7. (Francesco) Nicola Fago (16771745)
  8. Francesco Feo (1691- 1761)
  9. Orazio Giaccio (? – 1660)
  10. Felice de Giardini (Degiardino) (17161796)
  11. Francesco Grillo (16?? - 17??)
  12. Johann Adolf Hasse (16991783)
  13. Niccolò Jommelli (17141774)
  14. Gaetano Latilla (17111788)
  15. Leonardo Leo (Ortensio Salvatore de Leo) (16941744)
  16. Nicolò Logroscino (16981766?)
  17. Francesco Mancini (16721737)
  18. Giovanni Paisiello (17401816)
  19. Giovanni Battista Pergolesi (17101736)
  20. Niccolò Piccinni (17281800)
  21. Nicola Porpora (16861768)
  22. Giuseppe Porsile (16801750)
  23. Antonio Sacchini (17301786)
  24. Domenico Natale Sarro (16791744)
  25. Alessandro Scarlatti (16591725)
  26. Francesco Scarlatti (16661742?)
  27. Bernardo Storace (1637? – 1707?)
  28. Tommaso Traetta (17271779)
  29. Roberto Valentini (1680? - 1735?)
  30. Leonardo Vinci (1690? – 1730)
  31. Giovanni Buonaventura Viviani (16381693?)
  32. Niccolò Antonio Zingarelli (17521837)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]