Francesco Solimena

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Francesco Solimena
Autoportrét, 1730
Autoportrét, 1730
Narození 4. října 1657
Canale di Serino, provincie Avellino
Úmrtí 3. dubna 1747 (ve věku 89 let)
Neapol
Národnost Ital
Vzdělání Francesco Maria
Povolání malíř
Rodiče Angelo Solimena
Mecenáš Benedikt XIII.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Solimenův palác v Neapoli

Francesco Solimena (4. října 1657 Canale di Serino, provincie Avellino3. dubna 1747 Neapol) byl čelný italský malíř doby pozdního baroka, tvůrce patetických šerosvitných děl.

Život[editovat | editovat zdroj]

Učil se malovat u otce Angela Solimeny, s nímž vytvořil obraz Ráj pro katedrálu v Noceře a obraz Vidění sv. Cyrila Alexandrijského pro kostel San Domenico v Solofře. V Noceře pak strávil velkou část svého života.

V roce 1674 se usadil v Neapoli, kde pracoval v ateliéru Francesca di Maria. Učil se pravděpodobně i u staršího vrstevníka Giacoma del Po. Kardinál Vincenzo Orsini (pozdější papež Benedikt XIII.) jej finančně podporoval a pozval na svůj dvůr k církevním zakázkám. Tehdy získal přezdívku Abbate Ciccio.[1] V 80. letech 17. století jeho fresky a olejomalby jeho ateliéru začaly neapolské malbě dominovat. Od 90. let 16. století do prvních čtyř desetiletí 18. století byl vůdčím malířem jižní Itálie.

Francesco Solimena byl velmi úspěšný a žil v přepychu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl velmi plodným, ale poměrně konvenčním malířem – po mistrech římského baroka Lucovi Giordanovi, Giovannim Lanfrancovi a Matteovi Pretim převzal kompozice i kolorit hnědých odstínů šerosvitu, do kompozic vnesl dramatičnost a patos. Namaloval mnoho fresek v Neapoli, oltářní obrazy, svatební veselí a jiné slavnosti, mytologické náměty a portréty. V aranžmá prostoru na svých obrazech užívá oblouky, balustrády, sloupy a postavy umísťuje mezi závěsy.

  • fresky v kupoli kostela San Giorgio v Salernu (1675)[2]
  • Výzdoba kostelů San Paolo Maggiore a San Domenico v Neapoli
  • Oltářní obraz Archanděl Michael vítězí nad ďáblem v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, namaloval pro pražské jezuity.
  • Obrazy sv. Januaria, Trůnící madony, Alegorie požehnané vlády a portrét Aloise Tomáše Raymunda Harracha v rodinné sbírce Harrachů na zámku v Rohrau
  • Oltářní obraz Vzkříšení, zámecká kaple horní Belveder, Vídeň

Jeho četné přípravné kresby bývají provedeny kombinovanou technikou perokresby, kresby křídou a akvarelu.

Žáci[editovat | editovat zdroj]

Synovec Orazio byl jeho žákem a nástupcem. Mezi další žáky či tovaryše patřili Francesco de Mura (1696–1784), Giuseppe Bonito (1707–89), Pietro Capelli, Domenico Mondo, Onofrio Avellino, Scipione Cappella, Giovanni della Camera, Francesco Campora, Alessandro Guglielmi, Leonardo Oliviero, Salvatore Olivieri, Salvatore Pace, Romualdo Polverino, Paolo Gamba, Evangelista Schiano, Gaspare Traversi, Eugenio Vegliante a zejména Corrado Giaquinto a Sebastiano Conca. Skotský portrétista Allan Ramsay strávil v jeho ateliéru tři roky.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Riegrův slovník naučný, svazek osmý "S", Praha 1870, s. 776 (totožné heslo má Ottův slovník naučný, 1905, s. 643)
  • Bryan, Michael: Del Po, Giacomo, in: Robert Edmund Graves (ed.): Bryan's Dictionnary of painters and engravers I. (A–K). 3. vyd. George Bell & Sons Londýn 1886.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]