La Scala

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Teatro alla Scala
Divadlo alla Scala
Divadlo alla Scala
Základní informace
Stát ItálieItálie Itálie
Místo Milán
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření Opera, činohra, koncerty
Budova
Styl Klasicismus
Architekt Giuseppe PiermariniMario Botta
Otevření 1776
Přestavby 1838
Osobnosti
Další informace
Souřadnice
Adresa Teatro alla Scala
Via Filodrammatici 2
20121 Milano
Oficiální web http://www.teatrodiroma.net
Multimédia Wikimedia Commons

Teatro alla Scala, většinou La Scala /la'skala/ v Miláně, Itálie, je jeden ze světově nejproslulejších operních domů. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 3. srpna 1778 pod názvem Nuovo Regio Ducal Teatro alla Scala Salieriho operou L'Europa riconosciuta.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Teatro alla Scala, 19. století
Budova divadla v nočním osvětlení

Původ názvu divadla je poněkdu komplikovaný. V italštině výraz „scala“ představuje schodiště, žebřík, stupnici apod. (srov. škála), zdejší místní název je ovšem odvozen od jména náměstí, na kterém bylo postaveno (Piazza della Scala). Samotné náměstí je pak pojmenováno podle kostela Santa Maria della Scala, který stával na místě dnešního divadla. Tento kostel nechala v roce 1381 postavit šlechtična Regina Beatrix della Scala, manželka milánského vladaře Bernabò Viscontiho. Kostel byl nahrazen divadlem Regio Ducale, které však roku 1776 vyhořelo. Roku 1838 byla provedena rekonstrukce divadla. Roku 1943 byla budova těžce poškozena při leteckém útoku. Provoz byl opětovně zahájen 11. května 1946.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Kapacita hlesiště je 2 800 diváků.

Ze zákulisí[editovat | editovat zdroj]

Operní dům La Scala dnes, co do uznání soupeří o prvenství s několika divadly, mj. s Metropolitní operouNew Yorku (MET) a Vídeňskou státní operou. Zatímco MET do značné míry předurčuje výši honorářů operních pěvců a pěvkyň (průměrně 300 tis. Kč pro sólistu za večer již v roce 2004 - výjimky potvrzují pravidlo[1]), La Scala proslula svým emotivním publikem. Dlouho se říkalo, že do La Scaly chodí vdovci po Marii Callas. Své angažmá v La Scale komentovala česká sopranistka Eva Urbanová takto:[2]

...Navíc dodneška fungují klaky. Podplatíte padesát studentů, koupíte jim lístky na bidýlko a přikážete jim, aby bučeli, a oni bučí, mají dokonce předepsáno, v kterém okamžiku mají bučet. Takže v parteru řvou „bravo“ a nahoře pár lidí dělá „bú“. Představení šlo nahoru, rostlo, kulminovalo a v tom začali bučet... Bučelo se a nikdo nevěděl proč... Pak nám vedení divadla říkalo: To je dobré, to jste ještě dopadli dobře, tady vypadá každá premiéra takhle - i mnohem hůř. Počkejte na první reprízu, všichni budou křičet bravo. A taky že ano, bylo to tak...

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Johannes Jansen: Opera, Computer Press, Brno 2004, ISBN 80-251-0282-3
  2. Petr Žantovský, Jiří Kováč: Eva Urbanová - Soprano, Votobia, Praha 1997, ISBN 80-7220-065-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]