Maria Callas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maria Callas
Maria Callas 1958.jpg
Rodné jméno Maria Anna Cecilia Sofia Kalogeropoulou a Μαρία Άννα Καικιλία Σοφία Καλογεροπούλου
Narození 2. prosince 1923
Manhattan
Úmrtí 16. září 1977 (ve věku 53 let)
Paříž
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo pohřbení Egejské moře
Bydliště New York (1923–1937)
Athény (1937–1945)
Itálie (od 1947)
Paříž (do 1977)
Sirmione
Národnost Řekové
Alma mater Athens Conservatoire
Zaměstnavatel Juilliard School
Ocenění Cena Grammy za celoživotní dílo (2007)
Manžel(ka) Giovanni Battista Meneghini (1949–1959)
Partner(ka) Aristoteles Onassis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maria Callas (2. prosince 1923, New York16. září 1977, Paříž) byla řecká sopranistka. Narodila se jako občanka Spojených států amerických, v roce 1966 se však amerického občanství vzdala a přijala občanství Řecka, země původu svých rodičů. Byla jednou z nejslavnějších operních pěvkyň 20. století.

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v New Yorku do rodiny řeckých přistěhovalců jako Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou – přechýlený tvar z otcova jména Kalogeropoulos – (řecky: Μαρία Άννα Σοφία Καικιλία Καλογεροπούλου). [1] [2] Jakmile její matka zjistila, že si její dcera při poslechu rádia a gramofonu ráda nahlas zpívá, rozhodla se, že z ní učiní hvězdu. Následovaly nekonečné hodiny klavíru a zpěvu. Učila se zpívat v 164. lidové škole na Manhattanu. [1] Ve čtrnácti letech Maria vystoupila ve dvou školních operních představeních. [2]

Rodině se přitom finančně příliš nedařilo, jejich malý obchod zkrachoval a rozpory rodičů skončily rozvodem. V roce 1937 se matka s Marií a její sestrou vrátily do Řecka.

Maria získala stipendium na Národní konzervatoři v Athénách a v dubnu 1938 absolvovala své první veřejné vystoupení.[2] Přestoupila na prestižní Athénskou konzervatoř, kde studovala pod vedením slavné sopranistky Elvíry de Hidalgo. Pod jejím vedením se zdokonalila v technice belcanta, které spojila s dramatickým pojetím zpěvu. V dubnu 1939 debutovala na scéně Královské opery jako Santuzza v Mascagniho opeře Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana). Během válečných let v Athénách vystoupila v celkem 56 představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech.[2] Velký úspěch sklidila zejména za titulní role v operách Tosca, Sedlák kavalír a Fidelio.[2]

Mladá sopranistka však v Řecku spokojená nebyla a navíc se komplikoval její vztah s ctižádostivou matkou. Toužila vrátit se k otci do rodného New Yorku a v roce 1945 skutečně Athény opustila. Amerika ovšem její očekávání nesplnila. Callasová odmítla nabídky operních rolí, které neodpovídaly jejímu charakteru a tehdejšímu fyzickému vzhledu. [1][2]

Po dvou letech se vrátila do Evropy a přijala angažmá ve Veroně a o rok později v Benátkách, kde zpívala zejména v dramatickém oboru. Velký vliv na její kariéru měl operní dirigent Tullio Serafin, který ji v roce 1947 angažoval jako sólistku pro inscenaci opery Amilcara Ponchielliho La Gioconda ve veronské Aréně. Stal se jejím rádcem a přítelem a postupně rozvinul její mimořádný talent. Nastudoval s ní několik dalších úloh.

Zlom v její kariéře nastal v roce 1949, kdy zpívala roli Brunnhildy ve Wagnerově opeře Valkýra. V té době ve stejném divadle zkoušeli operu Puritáni od Vincenza Belliniho s Margheritou Carosi v roli Elvíry pod taktovkou vynikajícího dirigenta Tullia Serafina. Jedné noci si Maria sama pro sebe začala z listu zpívat Elvířin part. Uslyšela ji Serafinova žena a ihned zavolala manžela, aby si ji poslechl. Carosiová totiž náhle onemocněla a divadlo shánělo náhradu. Maria Callas roli získala, na nastudování partu měla však jen týden, během té doby ještě třikrát zpívala Brunnhildu ve Valkýře. Celou situaci jí navíc ztěžovala skutečnost, že ještě nemluvila dobře italsky. V té chvíli se projevila její proslulá tvrdohlavost a schopnost sebezapření. Roli Elvíry zvládla dokonale, představení Puritánů měla velký úspěch a z dosud nepříliš známé pěvkyně se stala hvězda. Počátkem padesátých let nastudovala s dirigentem Serafinem řadu titulních rolí nejen v Benátkách, ale také v Turínu, Římě a Florencii.

V roce 1949 se Maria Callas provdala za podstatně staršího italského podnikatele Giovanni Battistu Meneghiniho, který se stal jejím impresáriem. Kvůli sňatku přijala italské státní občanství. Od sňatku až do pozdějšího rozvodu její plné jméno znělo Maria Meneghini Callas. Po svatbě odcestovali do Jižní Ameriky, kde vystupovala s velkým úspěchem v Argentině a Mexiku. [2]

V prosinci roku 1951 byla pozvána do slavného operního domu La Scala v Miláně, ale začátek nebyl snadný. Primadonou této scény byla tehdy italská sopranistka Renata Tebaldi, podporovaná ředitelem divadla i dirigentem Toscaninim. Mezi oběma divami panovala velká rivalita, která se přenesla i mezi příznivce operního žánru. [1][2] Callasová vynikala kromě velkého hlasového rozsahu i hereckým talentem a její charisma vyvolávalo u publika výrazný dojem. Prosadila se a během příštích let zpívala ve Scale třiadvacet rolí. [1] Spolupracovala zde i s vynikajícími režiséry (např. Visconti, Zeffirelli). [2]

Na začátku padesátých let Callas pochopila, že k velké kariéře operní pěvkyně nestačí jen dokonalý hlasový projev a že její vysoká, avšak korpulentní postava není pro jeviště zcela ideální. Podstoupila drastickou dietu a zhruba za rok zhubla o neuvěřitelných 30 kilogramů. Stala se elegantní ženou, proslulou krásným vzhledem a vybraným vkusem v odívání. K jazykovým schopnostem Marie Callas lze dodat, že kromě perfektní znalosti angličtiny ovládala velmi dobře francouzštinu a řečtinu

V roce 1952 podepsala exkluzivní smlouvu s gramofonovou společností EMI. Ke spokojenosti a zadostiučinění jí zbývalo už jen jediné: dobýt americkou operní scénu. Dne 17. listopadu 1955 vystoupila jako Madame Butterfly v Chicagu. Jen o rok později poprvé zpívala v Belliniho Normě v newyorské Metropolitní opeře a sklidila mimořádné ovace. Právě Normu pokládají kritici za stěžejní postavu jejího repertoáru. Role trpící i šťastné, milující i kruté druidské kněžky poskytla Callasové příležitost dokonale předvést, v čem byla výjimečná: svou schopností naprosté identifikace s postavou a strhujícím dramatickým projevem učinila z operního představení nevšední zážitek. Také její technická vyspělost byla obdivuhodná. Měla velký hlasový rozsah (tři oktávy) a svůj hlas ovládala s naprostou lehkostí ve všech polohách od koloratury (výzdoby jednoduché melodie technicky složitými pasážemi) po čistý soprán. Nevšední koloraturní role do té doby téměř zapomenutých italských operních mistrů (Bellini, Donizetti a Rossini) patří k jejímu hlavnímu přínosu opeře 20. století.

Role Normy jí však přinesla i první velký neúspěch. Když se 1. ledna 1958 probudila po silvestrovské oslavě, zjistila, že ztratila hlas. Do představení Normy v římské Opeře, kterého se měl zúčastnit i prezident, zbývalo 36 hodin. Divadlo nesehnalo náhradu a Callasová se po lékařském ošetření nakonec rozhodla vystoupit. Udělala chybu: na konci prvního jednání už nemohla zpívat a po přestávce se na scénu nevrátila. Obecenstvo jí to neodpustilo a Callasová byla zatažena do dlouholetého soudního sporu. [3] V 60. letech bylo zřejmé, že legendární pěvkyně je vyčerpaná, vystupovala méně a věnovala se hlavně nahrávání desek. Také její hlas se změnil. V odborných kruzích se často hovoří jako o tzv. první a druhé Callas.[4] Svou kariéru operní pěvkyně ukončila Callasová v roce 1965 vystoupením v Londýně a New Yorku v roli Toscy. [2]

Následovaly už jen neúspěchy jako natáčení Pasoliniho filmu Medea z roku 1969, který diváci i kritici vesměs odsoudili. Také její pěvecký návrat na světovém koncertním turné s tenorem Giuseppem Di Stefanem v letech 1973-1974 nedopadl po umělecké stránce dobře vlivem zdravotních problémů Callasové, měl však velký úspěch u obecenstva. Naposledy zpívala na jevišti v Sapporu 11. listopadu 1974. Věnovala se i pedagogické práci.

Maria Callas proslula také svou dlouholetou milostnou aférou s řeckým loďařem a miliardářem Aristotelem Onassisem, která v roce 1959 vedla k tomu, že její manželství s Giovannim Battistou Meneghinim bylo rozvedeno. Pro Callasovou šlo o osudový vztah, kvůli kterému načas přerušila svou operní kariéru. Onassis však v roce 1968 uzavřel manželství s Jacquelinou Kennedyovou, což Marii Callas psychicky zlomilo.

Poslední léta svého života strávila v Paříži, kde zemřela náhle na srdeční záchvat 16. září 1977 v Paříži ve věku 53 let. Jak si přála, byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios. Pamětní deska je umístěna na pařížském hřbitově Père Lachaise.[2]

Přehled jevištních rolí[editovat | editovat zdroj]

První nastudování operních rolí Marie Callasové [5]
Datum premiéry Skladatel Název opery Role Místo uvedení
1936 Arthur Sullivan Mikado - The Mikado neuvedeno New York P.S. 164 - školní představení
1937-01-28 Arthur Sullivan H.M.S. Pinafore Ralph Rackstraw New York P.S. 164 - školní představení
1939-04-02 Pietro Mascagni Sedlák kavalír - Cavalleria rusticana Santuzza Olympia Theatre, Athény
1940-06-16 Giacomo Puccini Sestra Angelica - Suor Angelica sestra Angelica Athénská konzervatoř
1941-02-15 Franz von Suppé Boccaccio (v řečtině) Beatrice Olympia Theatre, Athény
1942-04-22 Eugen d'Albert Nížina - Tiefland (v řečtině) Marta Olympia Theatre, Athény
1942-08-27 Giacomo Puccini Tosca Tosca Olympia Theatre, Athény
1943-02-19 Manolis Kalomiris O Protomastoras pěvec v intermezzu Odeon of Herodes Atticus, Athény
1944-07-30 Manolis Kalomiris O Protomastoras Smarágda Odeon of Herodes Atticus, Athény
1944-08-14 Ludwig van Beethoven Fidelio (v řečtině) Leonore Odeon of Herodes Atticus, Athény
1945-09-05 Carl Millöcker Žebravý student - Der Bettelstudent (v řečtině) Laura Alexandras Avenue Theater, Athény
1947-08-02 Amilcare Ponchielli La Gioconda La Gioconda Arena Verona
1947-12-30 Richard Wagner Tristan a Isolda - Tristan und Isolde (v italštině) Isolde La Fenice, Benátky
1948-01-29 Giacomo Puccini Turandot Turandot La Fenice, Benátky
1948-04-17 Giuseppe Verdi Síla osudu - La forza del destino Leonora di Vargas Politeama Rossetti, Terst
1948-09-18 Giuseppe Verdi Aida Aida Teatro Regio Turín
1948-11-30 Vincenzo Bellini Norma Norma Teatro Comunale Florencie
1949-01-08 Richard Wagner Valkýra - Die Walküre (v italištině) Brünnhilde La Fenice, Benátky
1949-01-19 Vincenzo Bellini Puritáni - I puritani Elvira La Fenice, Benátky
1949-02-26 Richard Wagner Parsifal (v italštině) Kundry Teatro dell'Opera, Řím
1949-12-20 Giuseppe Verdi Nabucco Abigaile Teatro San Carlo, Neapol
1950-06-20 Giuseppe Verdi Trubadúr - Il trovatore Leonora Palacio de Bellas Artes, Mexico City
1950-10-19 Gioachino Rossini Turek v Itálii - Il turco in Italia Donna Fiorilla Teatro Eliseo, Řím
1951-01-14 Giuseppe Verdi La traviata Violetta Valéry Teatro Comunale Florencie
1951-05-26 Giuseppe Verdi Sicilské nešpory - I vespri siciliani La duchessa Elena Teatro Comunale Florencie
1951-06-09 Joseph Haydn Orfeus a Euridika - Orfeo ed Euridice Euridika Teatro della Pergola, Florencie
1952-04-02 Wolfgang Amadeus Mozart Únos ze serailu - Die Entführung aus dem Serail (v italštině) Konstanze Teatro alla Scala, Milano
1952-04-26 Gioachino Rossini Armida Armida Teatro Comunale Florence
1952-06-10 Gaetano Donizetti Lucia di Lammermoor Lucia di Lammermoor Palacio de Bellas Artes, Mexico City
1952-06-17 Giuseppe Verdi Rigoletto Gilda Palacio de Bellas Artes, Mexico City
1952-12-07 Giuseppe Verdi Macbeth Lady Macbeth Teatro alla Scala, Milano
1953-05-07 Luigi Cherubini Medea Medea Teatro Comunale Florencie
1954-04-12 Giuseppe Verdi Don Carlos - Don Carlo Elisabetta di Valois Teatro alla Scala, Milano
1954-04-04 Christoph Willibald Gluck Alceste Alceste Teatro alla Scala, Milano
1954-06-12 Ruggero Leoncavallo Komedianti - Pagliacci Nedda Teatro alla Scala, Milano
1954-07-15 Arrigo Boito Mefistofeles - Mefistofele Margherita Arena Verona
1954-12-07 Gaspare Spontini Vestálka - La vestale Giulia Teatro alla Scala, Milano
1955-01-08 Umberto Giordano Andrea Chénier Maddalena di Coigny Teatro alla Scala, Milano
1955-03-05 Vincenzo Bellini Náměsíčná - La sonnambula Amina Teatro alla Scala, Milano
1955-11-11 Giacomo Puccini Madama Butterfly Cio-cio-san Civic Opera House, Chicago
1956-02-16 Gioachino Rossini Lazebník sevillský - Il barbiere di Siviglia Rosina Teatro alla Scala, Milano
1956-05-21 Umberto Giordano Fedora Fedora Teatro alla Scala, Milano
1956-08-20 Giacomo Puccini Bohéma - La bohème Mimi Teatro alla Scala, Milano
1957-04-14 Gaetano Donizetti Anna Boleynová - Anna Bolena Anna Bolena Teatro alla Scala, Milano
1957-06-01 Christoph Willibald Gluck Ifigenie na Tauridě - Iphigénie en Tauride Iphigénie Teatro alla Scala, Milano
1957-07-18 Giacomo Puccini Manon Lescaut Manon Lescaut Teatro alla Scala, Milano
1958-05-19 Vincenzo Bellini Pirát - Il pirata Imogene Teatro alla Scala, Milano
1960-12-07 Gaetano Donizetti Poliuto Paolina Teatro alla Scala, Milano
1964-07-05 Georges Bizet Carmen Carmen Salle Wagram, Paříž


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e CODR, Milan; ČERVINKOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 7. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Maria Callasová, s. 92-96. 
  2. a b c d e f g h i j k OperaPlus [online]. 2017-09-15 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. OperaPlus [online]. 2010-08-27 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  4. OperaPlus [online]. 2018-12-02 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  5. Internet Archive Wayback Machine. Choice Reviews Online. 2011-07-01, roč. 48, čís. 11, s. 48–6007-48-6007. Dostupné online [cit. 2020-03-16]. ISSN 0009-4978. DOI:10.5860/choice.48-6007. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Maria Callas [online]. Mafra, a.s., 2010-09-13, rev. 2010-11-26 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]