Carmen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o opeře od Georgese Bizeta. Další významy jsou uvedeny na stránce Carmen (rozcestník).
Carmen
Ilustrace z časopisu Journal amusant, rok 1911
Ilustrace z časopisu Journal amusant, rok 1911
Základní informace
Žánr opera
Hudba Georges Bizet
Libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy
Počet dějství 4
Originální jazyk francouzština
Literární předloha Prosper Mérimée: Carmen
Datum vzniku 1873-1874
Premiéra 3. března 1875, Paříž, Théâtre de l'Opéra-Comique
Česká premiéra 1880, Praha, Stavovské divadlo

Carmen je čtyřaktová opera francouzského skladatele Georgese Bizeta. Libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, je založeno na stejnojmenné novele Prospera Mériméea. Opera byla poprvé provedena v Komické opeře (Opéra-Comique) v Paříži dne 3. března 1875, kdy šokovala obecenstvo premiéry a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí.

Bizet zemřel náhle po 33. představení opery bez vědomí, že jeho dílo získá během následujících deseti let mezinárodní uznání. Carmen se od té doby stala jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper v tzv. klasickém kánonu; „Habanera“ z prvního jednání a „Toreadorova píseň“ z druhého jednání patří mezi nejznámější operní árie.

Opera je napsána v žánru opéra comique s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy. Děj je umístěn do jižního Španělska a vypráví o tragickém příběhu Dona Josého, naivního vojáka, který je sveden úskoky ohnivé a zároveň svému osudu odevzdané cikánky Carmen. José opouští svou milou z mládí Micaëlu a utíká od vojenských povinnosti, přesto nakonec ztrácí Carmeninu lásku kvůli proslulému toreadorovi Escamillovi. Děj končí v Seville v blízkosti arény pro býčí zápasy, kde José v žárlivém zoufalství probodne svou bývalou milenku dýkou, když se Carmen odmítne k němu vrátit. Vyobrazení proletářského života dělnic továrny na cigarety, pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví a tragická smrt hlavní postavy na jevišti prolomily ledy ve francouzské opeře, ale byly zároveň velmi kontroverzní.

Po premiéře byla většina recenzí kritická a francouzská veřejnost byla k této opeře v zásadě lhostejná. Carmen si však získala zpět svou pověst skrze sérii inscenací mimo Francii a v Paříži se neobjevila až do roku 1883. Poté rychle získala popularitu doma i v zahraničí. Pozdější komentátoři tvrdili, že Carmen tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem zvaným verismus, který charakterizoval italskou operu konce 19. století.

Hudební kvality opery Carmen jsou od té doby široce uznávány pro brilantní melodie, harmonii, atmosféru, instrumentaci a také dovednost, s jakou Bizet dokázal hudebně reprezentovat emoce a utrpení svých postav. Po smrti skladatele byla partitura předmětem významných změn, včetně zavedení recitativů namísto původních mluvených dialogů; neexistuje standardní vydání opery a existují různé názory na to, jaké verze nejlépe vyjadřují Bizetovy záměry. Opera byla mnohokrát nahrána, od první akustické nahrávky v roce 1908 až po mnohé televizní a filmové záznamy a scénické adaptace.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Černobílá fotografie muže v obleku a s uvázaným šátkem
Prosper Mérimée, jehož novela Carmen z roku 1845 inspirovala slavnou operu

Přesto, že byl laureátem Římské ceny, musel se Bizet v Paříži 60. let 19. století hodně zasazovat za to, aby se jeho scénická díla prováděla. Dva hlavní operní domy, Národní pařížská opera (Opéra national de Paris, Opéra) a Komická opera (Théâtre national de l'Opéra-Comique, Opéra-Comique), uváděly tehdy hlavně konzervativní repertoár, který omezoval příležitosti mladých francouzských talentů.[1] Bizetův profesionální vztah s Léonem Carvalhem, ředitelem nezávislé společnosti a stejnojmenného divadla Théâtre Lyrique, mu umožnil přivést na scénu dvě opery plného rozsahu, Lovce perel (1863) a Krásku z Perthu (1867), ale ani jedna nebyla moc úspěšná.[2] [3]

Když se po francouzsko-pruské válce v letech 1870–1871 do Paříže opět navrátil umělecký život, Bizet našel více příležitostí pro uvádění svých děl; jeho jednoaktová opera Djamileh byla uvedena v Opéra-Comique v květnu 1872. Ačkoli inscenace tohoto díla selhala a byla stažena po 11 představeních,[4] vedla k další objednávce od divadla, tentokrát na celovečerní operu, pro kterou Henri Meilhac a Ludovic Halévy měli vytvořit libreto.[5] Halévy, který napsal text Bizetovy studentské opery Le docteur Miracle (1856), byl bratrancem Bizetovy ženy Geneviève;[6] on i Meilhac měli solidní pověst jako libretisté mnoha operet Jacquese Offenbacha.[7]

Bizet byl zakázkou Opéra-Comique nadšený a vyjádřil svému příteli Edmundovi Galabertovi své uspokojení „v absolutní jistotě, že jsem našel svou cestu“.[5] Předloha byla předmětem diskusí mezi skladatelem, libretisty a managementem Opéra-Comique; Adolphe de Leuven učinil jménem divadla několik návrhů, které byly zdvořile odmítnuty. Byl to Bizet, který jako první navrhl adaptaci novely Prospera Mériméea Carmen.[8] Mériméeův příběh je směsicí cestopisné a dobrodružné historky, možná inspirované spisovatelovými dlouhými cestami ve Španělsku v roce 1830, a původně vyšel v roce 1845 v časopise Revue des deux Mondes.[9] Možná byl také částečně ovlivněn básní Alexandra Puškina „Cikáni“ z roku 1824,[10] kterou Mérimée přeložil do francouzštiny;[pozn. 1] Existuje také verze, že příběh byl vytvořen podle historky, kterou Mériméeovi vyprávěla jeho přítelkyně, hraběnka de Montijo.[9] Bizet se poprvé mohl setkat s tímto příběhem během svého pobytu v Římě v letech 1858–60, protože noviny zaznamenávají Mériméea jako jednoho ze spisovatelů, jehož díla ho v těch letech upoutala.[12]

Postavy[editovat | editovat zdroj]

stojící postava ženy v barevném zdobeném oblečení
První představitelka Carmen, Célestine Galli-Marié
postava hlas premiérové obsazení 3. března 1875
dirigent: Adolphe Deloffre[13]
Carmen, cikánská dívka mezzosoprán Célestine Galli-Marié
Don José, desátník u dragounů tenor Paul Lhérie
Escamillo, toreador basbaryton Jacques Bouhy
Micaëla, vesnická dívka soprán Marguerite Chapuy
Zuniga, poručík u dragounů bas Eugène Dufriche
Moralès, poručík u dragounů baryton Edmond Duvernoy
Frasquita, společnice Carmen soprán Alice Ducasse
Mercédès, společnice Carmen mezzosoprán Esther Chevalier
Lillas Pastia, hostinský mluvená role M. Nathan
Le Dancaïre, podloudník baryton Pierre-Armand Potel
Le Remendado, podloudník tenor Barnolt
průvodce mluvená role M. Teste
Sbor: vojáci, mladí muži, dívky z továrny na cigarety, Escamillovi příznivci, Cikáni, obchodníci a prodejci pomerančů, policisté, toreadoři, lid, uličníci.
  • Detaily obsazení jsou tak, jak je uvádí Mina Curtiss (Bizet and His World, 1959) z původního klavírního a vokálního výtahu. Návrhy jevištní scény jsou připsány Charlesovi Ponchardovi.[14]

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Místo: Sevilla ve Španělsku a okolní kopce
Čas: kolem roku 1820

1. jednání[editovat | editovat zdroj]

Náměstí v Seville. Po pravé straně jsou dveře do továrny na tabák. V zadní části je most. Vlevo je strážnice.

Skupina vojáků odpočívá na náměstí, čeká na výměnu stráže a komentuje kolemjdoucí („Sur la place, chacun passe“). Objeví se Micaëla a hledá Josého. Moralès jí říká, že „José ještě není ve službě“ a vyzývá ji, aby s nimi počkala. Micaëla odmítá a říká, že se vrátí později. José přichází s novým strážcem, který je pozdraven a napodobován davem uličníků („Avec la garde montante“).

černobílý pohled na jeviště s desítkou postav, vzadu namalovaný most a vysoké domy
Litografie prvního jednání z premiéry, foto Pierre-Auguste Lamy, 1875

Když zazvoní tovární zvon, objeví se dívky z továrny na cigarety a žertují s mladými muži z davu („La cloche a sonné“). Přichází Carmen a zpívá svou provokativní habaneru o nezkrotné povaze lásky („L'amour est un oiseau rebelle“). Muži jí prosí, aby si vybrala svého milence, po chvíli škádlení Carmen hodí květinu k Donu Josému, který ji doposud ignoroval, ale nyní je naštvaný její drzostí.

Když se ženy vrátí do továrny, Micaëla se vrací a dává Josému dopis a polibek od jeho matky („Parle-moi de ma mère!“). Čte, že jeho matka chce, aby se vrátil domů a oženil se s Micaëlou, která v plachých rozpacích ustoupí. Právě když José prohlašuje, že je připraven naplnit přání matky, ženy ve velkém rozrušení proudí z továrny. Zuniga, důstojník stráže, se dozví, že Carmen napadla jednu ženu nožem. Když je dopadena, Carmen odpovídá s výsměšnou vzdorovitosti („Tra la la… Coupe-moi, brûle-moi“), Zuniga nařídí Josému, aby jí svázal ruce, než sám nachystá vazební příkaz. Carmen, ponechaná sama s Josém, ho okouzlí písní, ve které zpívá o nočních tancích a vášnivých setkáních s milencem – kdokoliv to může být – v krčmě Lillase Pastii. Zmatený a přesto uchvácený José souhlasí s tím, že jí uvolní ruce; jak je odváděna, Carmen odstrčí doprovod k zemi a se smíchem uteče. José je kvůli zanedbání povinnosti zatčen.

2. jednání[editovat | editovat zdroj]

Krčma Lillase Pastii

Uplynuly dva měsíce. Carmen a její přítelkyně Frasquita a Mercédès baví Zunigu a další důstojníky („Les tringles des sistres tintaient“) v Pastiově krčmě. Carmen se s potěšením dozvídá o propuštění Josého z dvouměsíčního uvěznění. Venku sbor a průvod oznamují příchod toreadora Escamilla („Vivat, vivat le Toréro“). Je pozván dovnitř a představuje se „Toreadorovou písní“ („Votre toast, je peux vous le rendre“) a zaměří svůj pohled na Carmen, která ho zcela ignoruje. Lillas Pastia vyhání dav a vojáky pryč.

Když zůstanou pouze Carmen, Frasquita a Mercédès, přicházejí podloudníci Dancaïre a Remendado a odhalí své plány zbavit se nedávno získaného pašovaného zboží („Nous avons en tête une affaire“). Frasquita a Mercédès jsou ochotni jim pomoci, ale Carmen odmítá, protože si přeje čekat na Josého. Když podloudnící odejdou, přichází José. Carmen s ním jedná prostřednictvím soukromého exotického tance („Je vais danser en votre honneur… La la la“), ale její píseň je spojena se vzdáleným voláním z kasáren. Když José říká, že se musí vrátit do služby, vysmívá se mu a on odpovídá tím, že jí ukáže květinu, kterou na něho hodila na náměstí („La fleur que tu m'avais jetée“). Pochybující Carmen požaduje, že jí dokáže svou lásku tím, že s ní odjede. José odmítá utéci, ale jak se připravuje na odchod, vstoupí Zuniga hledající Carmen. On a José spolu bojují a jsou odděleni vracejícími se podloudníky, kteří zkrotí Zunigu. Po útoku na nadřízeného důstojníka nemá José jinou možnost než se připojit ke Carmen a pašerákům („Suis-nous à travers la campagne“).

3. jednání[editovat | editovat zdroj]

Divoké místo v horách

Carmen a José přichází s pašeráky a jejich kořistí („Écoute, écoute, compagnons“); Carmen se teď s Josém nudí a řekne mu, že by se měl vrátit k své matce. Frasquita a Mercédès se baví tím, že si navzájem vykládají své štěstí z karet; Carmen se k nim přidá a zjistí, že jí karty předpovídají její a Josého smrt. Ženy odcházejí, aby odlákaly celníky, kteří sledují toto místo. José je určen pro strážní službu.

Micaëla vstoupí s průvodcem, hledá Josého a rozhodne se ho před Carmen zachránit („Je dis que rien ne m'épouvante“). Když uslyší výstřel, skryje se strachem; je to José, který vystřelil na vetřelce, kterým se ukázal být Escamillo. Josého potěšení při setkání s toreadorem se obrací v hněv, když Escamillo deklaruje své pobláznění do Carmen. Pár bojuje („Je suis Escamillo, toréro de Granada“), jsou ale přerušeni vracejícími se pašeráky a dívkami („Holà, holà José“). Když Escamillo odchází, pozve všechny na nejbližší býčí zápasy do Sevilly. Micaëla je objevena; zpočátku s ní José neodchází ani přes Carmenin výsměch, ale pak souhlasí s tím, že půjde, když mu Micaëla řekne, že jeho matka umírá. Když odchází, slíbí, že se vrátí, Escamillo je slyšen v dálce, jak zpívá toreadorovu píseň.

4. jednání[editovat | editovat zdroj]

Pohled z dáli na jeviště plné lidí, vzadu vysoké kulisy domů
Čtvrté jednání: náměstí v Seville

Náměstí v Seville. V pozadí zdi starého amfiteátru

Zuniga, Frasquita a Mercédès jsou v davu, který čeká na příjezd toreadorů („Les voici! Voici la quadrille!“). Escamillo přichází s Carmen a vyjadřují si svou vzájemnou lásku („Si tu m'aimes, Carmen“). Když jde Escamillo do arény, Frasquita a Mercedes varují Carmen, že José je blízko, ale Carmen se nebojí a chce s ním mluvit. Sama je konfrontována se zoufalým José („C'est toi! C'est moi!“). Zatímco se José o ni marně pokouší, aby se k němu vrátila, z arény zaznívá provolávání slávy. Jak José udělá poslední nabídku, Carmen pohrdavě odhodí prsten, který jí dal, a pokusí se vstoupit do arény. José ji probodne dýkou, a ve chvíli, kdy je Escamillo oslavován zástupy, Carmen umírá. José klečí nad svou milovanou a zoufale zpívá „Ah! Carmen! ma Carmen adorée!“. Když dav opouští arénu, přiznává se José, že zabil ženu, kterou miloval.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Historie psaní[editovat | editovat zdroj]

skica horní části muže v obleku, s motýlem a upraveným vousem
Skica tužkou Ludovic Halévyho, který s Henri Meilhacem napsali libreto Carmen

Meilhac a Halévy byli dlouholeté duo se zavedenou dělbou práce: Meilhac, který byl naprosto nehudební, psal dialogy a Halévy verše.[13] Neexistuje jasný záznam o tom, kdy započala jejich práce na Carmen.[15] Bizet a oba libretisté žili v roce 1873 v Paříži a mohli se snadno setkávat; tedy i proto existuje jen málo písemných svědectví nebo korespondence týkající se začátku jejich spolupráce.[16] Libreto bylo připraveno v souladu se zvyklostmi žánru opéra komique, tedy s dialogy oddělujícími jednotlivá hudební čísla.[pozn. 2] Liší se od Mériméeovy novely v mnoha podstatných ohledech. V originále jsou události rozloženy na mnohem delší dobu a hodně z hlavního příběhu vypráví José z vězeňské cely, kde očekává popravu za vraždu Carmen. Ve verzi Mériméeově není postava Micaëly a Escamillova postava je okrajová – toreador zvaný Lucas, který je pouze krátce Carmeninou velkou vášní. Carmen má manžela zvaného García, kterého José během hádky zabije.[18] V novele jsou Carmen a José prezentováni mnohem méně sympaticky než v opeře; Bizetova biografka Mina Curtissová komentuje, že Mériméeova Carmen by se na scéně zdála jako „nepochybné a nepřesvědčivé monstrum, když by její postava nebyla zjednodušena a prohloubena“.[19]

Pro zkoušky, které měly začít v říjnu 1873, začal Bizet psát kolem ledna toho roku, a do léta dokončil hudbu pro první jednání a možná že toho stihl načrtnout více. V tomto čase se podle Bizetova životopisce Wintona Deana „přihodil nějaký zádrhel v Opéra-Comique“ a projekt byl na chvíli pozastaven.[20] Jedním z důvodů zpoždění mohly být potíže při hledání zpěvačky pro titulní roli.[21] Dalším byl rozkol mezi společnými režiséry divadla, Camillem du Locle a Adolphem de Leuven, který se týkal vhodnosti inscenace. De Leuven hlučně oponoval celé myšlence prezentovat tak nemorální příběh v tom, co považoval za své rodinné divadlo, a byl si jistý, že diváci budou vyděšeni. Halévy ho ujistil, že příběh bude zjemněn, že charakter Carmen bude změkčen a kompenzován Micaëlou, kterou Halévy popsal jako „velmi nevinnou a velmi mladou dívku“. Navíc cikáni budou představováni jako komické postavy a Carmenina smrt bude na konci zastíněna „triumfálními průvody, balety a radostnými fanfárami“. De Leuven neochotně souhlasil, ale jeho neustálé nepřátelství k projektu vedlo k jeho rezignaci z divadla počátkem roku 1874.[22]

Černobílá fotografie nejspíše sedícího muže s brýlemi, hustými vlasy a vousy
Georges Bizet, fotografie od Étienna Carjata, 1875

Zdá se, že Bizet po různých zpožděních v kompozici Carmen opět pokračovat na počátku roku 1874. Její návrh – 1200 stran partitury – dokončil v létě 1874, které strávil v umělecké kolonii v městečku Bougival nedaleko Paříže. S výsledkem byl spokojen a informoval svého přítele: „Napsal jsem dílo, které je zcela jasné a živé, plné barvy a melodie“.[23] Během zkoušek, které započaly v říjnu, Bizet opakovaně měnil hudbu – někdy na žádost orchestru, který zjistil, že je něco pro něj nemožné zahrát,[21] někdy splnil požadavky jednotlivých zpěváků a jindy v reakci na požadavky z vedení divadla.[24] Vokální partitura, které publikoval Bizet v březnu 1875, ukazuje významné změny od verze, které prodal vydavatelům, Choudensovi, v lednu 1875; partitura pro dirigenta použitá na premiéře se liší od každého z těchto dokumentů. Neexistuje žádné definitivní vydání a mezi muzikology existují rozdílné názory, které verze představují skutečné záměry skladatele.[21] [25] Bizet také změnil libreto, přeorganizoval pořadí a podstrčil své vlastní verše tam, kde měl pocit, že se libretisté příliš odchýlili od charakteru Mériméova originálu.[26] Mezi dalšími změnami dodal další slova do Carmeniny „Habanery“[25] a přepracoval text Carmenina sóla ve třetím jednání s kartami. Poskytl také novou otevírací linku pro „Seguidillu“ v 1. jednání.[27]

Charakter postav[editovat | editovat zdroj]

Většina postav v Carmen – vojáci, pašeráci, cikánské ženy a vedlejší postavy Micaëla a Escamillo – jsou v rámci tradice opéra comique relativně známými typy, ačkoli neobvyklé bylo čerpání z proletářského života.[15] Dvě hlavní postavy, José a Carmen, leží mimo žánr. Každý z nich je prezentován zcela odlišně od Mériméeho portrétu vražedného bandity a zrádné, amorální pletichářky [19] a ani ve svých poměrně sanovaných formách neodpovídají normám opéra comique. Více se podobají stylu verismu, který lze najít s plnějším výrazem v Pucciniho pracích.[28]

Dean se domnívá, že José je ústřední postavou opery: „Je to o jeho osudu spíše než o Carmen, který nás zajímá“.[29] Hudba charakterizuje jeho postupný úpadek, od jednání k jednání, od čestného vojáka až po dezertéra, vagabunda a konečně vraha.[21] V prvním jednání je prostým venkovanem s Micaëlou; v 2. jednání projevuje větší tvrdost, což je výsledek jeho zkušeností jako vězně, ale je zřejmé, že ke konci jednání jeho zamilování do Carmen vedou jeho emoce mimo kontrolu. Dean ho popisuje ve 3. jednání jako chycené zvíře, které odmítá opustit klec, i když se mu otvírají dveře, zpustošeného kombinací svědomí, žárlivosti a zoufalství. V závěrečném jednání přebírá jeho hudba pochmurnost a smysluplnost, která odráží jeho nový fatalismus: „Učiní ještě jednu výzvu, pokud Carmen odmítne, ví, co má dělat.“[29]

Carmen sama, říká Dean, je novým druhem operní hrdinky představující nový druh lásky, ne nevinnou povahu spojenou se „neposkvrněnou sopránovou“ školou, ale něco mnohem živočišnějšího a nebezpečnějšího. Její rozmary, neohroženost a láska ke svobodě jsou všechny hudebně zastoupeny: „Je vykoupena z jakéhokoli podezření z vulgárnosti díky své odvaze a fatalismu tak živě realizovaného v hudbě“.[21] [30] Curtiss naznačuje, že Carmenin charakter, duchovně i hudebně, může být realizací vlastní nevědomé Bizetovy touhy po svobodě, která mu byla odepřena jeho dusným sňatkem.[31] Americký kritik Harold Schonberg srovnává Carmen s ženským Donem Giovanni. Raději by zemřela, než aby byla sama sobě nepravdivá.[32] „Dramatická osobnost postavy a rozsah nálad, které musí vyjádřit, vyžadují výjimečné herecké a zpěvácké talenty. To odradilo některé z nejvýznamnějších představitelů opery; Maria Callas, i když nahrála její part, ji nikdy nezpívala na jevišti.[33] Hudební vědec Hugh Macdonald poznamenává, že „francouzská opera nikdy nevytvořila další femme fatale jako Carmen“, i když možná ovlivnila některé hrdinky Massenetových oper. Macdonald naznačuje, že mimo francouzský repertoár mohou být Strausova Salome a Lulu Albana Berga „považovány za vzdálené zvrhlé potomky Bizetovy svůdnice“.[34]

Bizet údajně pohrdal hudbou, kterou napsal pro Escamilla: „No, oni žádali o výkaly, a tak je mají“, prý poznamenal o toreadorově písni, ale jak komentuje Dean, „otřepanost leží v charakteru, nikoliv v hudbě“.[29] Micaëlina hudba byla kritizována za prvky „Gounodismu“, ačkoli Dean tvrdí, že její hudba má větší vitalitu, než kterýkoliv z vlastních Gounodových hrdinek.[35]

Historie uvádění[editovat | editovat zdroj]

Sestavení obsazení[editovat | editovat zdroj]

Hledání zpěvačky-herečky pro uvedení Carmen začalo v létě 1873. Tisk spekuloval nad favorizovanou Zulmu Bouffarovou, která asi byla preferovanou volbou libretistů. Zpívala hlavní role v mnoha Offenbachových operách, ale pro Bizeta byla nepřijatelná a byla jako nevhodná odmítnuta du Loclem.[36] V září se obrátili na francouzskou sopránistku Marii Rozeovou, známou svými předchozími triumfy v Opéra-Comique, v Národní pařížské opeře a v Londýně. Roli odmítla, když se dozvěděla, že bude muset na jevišti zemřít.[37] Role pak byla nabídnuta francouzské mezzosopránistce Célestině Galli-Marié, která po několika měsíčním vyjednáváním s du Loclem souhlasila s podmínkami.[38] Galli-Marié, náročná a někdy prudká umělkyně, se ukázala být pevným Bizetovým spojencem, často podporující jeho odpor vůči požadavkům vedení, že by práce měla by zjemněna.[39] V té době se obecně věřilo, že se skladatelem měli během měsíců zkoušek milostný poměr.[15]

Vedoucí tenorový part Dona José byla dán francouzskému tenorovi Paulu Lhérieovi, vycházející hvězdě Opéra-Comique, která se nedávno objevila v dílech Masseneta a Delibese. Později se stal barytonem a v roce 1887 zpíval úlohu Zurgy při premiéře v Covent Garden v Bizetových Lovcích perel.[40] Jacques Bouhy, obsazený, aby zpíval Escamilla, byl mladý belgický baryton, který se již objevil v náročných rolích jako Méphistophélès v Gounodově Faustovi a jako Mozartův Figaro.[41] Francouzská sopránistka Marguerite Chapuyová, která zpívala Micaëlu, byla na začátku krátké kariéry, ve které byla rychlou hvězdou v londýnském Královském divadle Drury Lane; anglický impresário James H. Mapleson se domníval, že byla „jednou z nejkrásnějších vokalistek, které jsem měl tu čest poznat“. Nicméně se v roce 1876 vdala, zcela opustila jeviště a odmítla Maplesonovy značné peněžní pobídky na návrat.[42]

Premiéra a počáteční uvádění[editovat | editovat zdroj]

Černobílý plakát- jeviště s padající ženou drženou mužem, v okolí asi 10 lidí; dole nápis Carmen
Plakát pro premiéru, anonymní umělec, 1875

Vzhledem k tomu, zkoušky začaly až v říjnu 1874 a trvaly déle, než se předpokládalo, byla premiéra opožděna.[43] Finální nácviky probíhaly dobře a ve všeobecně optimistické náladě byla premiéra stanovena na 3. března 1875, na den, kdy bylo náhodou formálně ohlášeno Bizetovo jmenování rytířem čestné legie.[pozn. 3] Premiéry, kterou řídil Adolphe Deloffre, se zúčastnilo mnoho předních hudebních osobností Paříže, mezi nimi Massenet, Offenbach, Delibes a Gounod.[45] Během vystoupení, byl posledně uvedený zaslechnut, že si hořce stěžuje, že mu Bizet ukradl hudbu Micaëliny árie: „Ta melodie je moje!“[46] Halévy zaznamenal své dojmy z premiéry v dopise kamarádovi, první jednání bylo zjevně dobře přijato, s potleskem pro hlavní čísla a četnými vyvoláními. První část 2. jednání také proběhla dobře, ale po toreadorově písni nastal, jak Halévy poznamenal, „chlad“. Ve 3. jednání si Micaëlina árie vysloužila potlesk, ačkoliv diváci byli stále více znepokojeni. Závěrečné jednání byl „ledové nepřátelství od začátku do konce“ a Bizet zůstal „jen s útěchou několika přátel“.[45] Kritik Ernest Newman napsal později, že sentimentální publikum Opéra-Comique bylo „šokováno drastickým realismem děje“ a nízkou postojovou a vadnou morálkou většiny postav.[47] Podle skladatele Benjamina Godarda Bizet odsekl jako odpověď na kompliment: „Nevidíš, že všichni ti měšťáci nerozuměli bídnému slovu díla, které jsem pro ně napsal?“[48] V krátké době po skončení díla Massenet zaslal Bizetovi blahopřání: „Jak šťastný musíte být v této době – je to velký úspěch!“.[49]

V dalších dnech se celkový tón recenzí v tisku pohyboval v rozmezí od zklamání až po rozhořčení. Více konzervativnější kritici si stěžovali na „Wagnerismus“ a podřízenost hlasu ke zvuku orchestru.[50] Vládlo zděšení, že hrdinka je spíše amorální sváděč než ctnostná žena;[51] Interpretaci role Galli-Marié popsal jeden kritik jako „samou inkarnaci zločinu“.[50] Jiní srovnávali práci nepříznivě s tradičním repertoárem Opéra-Comique Aubera a Boieldieua. Léon Escudier v L'Art Musical nazval Carmeninu hudbu „nudnou a obskurní… ucho se vyčerpává tím, že čeká na kadenci, která nikdy nepřichází“.[52] Zdálo se, že Bizet obecně nedokázal splnit očekávání, a to jak těch, kteří (vzhledem k minulým spojením Halévy a Meilhaca) očekávali něco ve formátu Offenbacha, tak i kritiků jako Adolphe Jullien, kteří předvídali Wagnerovo hudební drama. Mezi několika málo podporujícími kritiky byl básník Théodore de Banville; píšící do Le National, tleskal Bizetovi za představení dramatu se skutečnými muži a ženami místo obvyklých „loutek“ Opéra-Comique.[53]

Ve svém počátečním uvádění v Opéra-Comique Carmen vyprovokovala jen málo veřejného nadšení; chvíli sdílela divadlo s mnohem populárnějším Verdiho Requiem.[54] Carmen byla často uváděna v poloprázdném sále, a to i tehdy, když vedení rozdalo velké množství vstupenek.[21] Počátkem 3. června, den po 33. představení opery, Bizet náhle ve věku 36 let zemřel. Byl to den jeho svatebního výročí. Představení bylo toho večera zrušeno; tragické okolnosti přinesly dočasné zvýšení veřejného zájmu během krátkého období před skončením sezóny.[15] Du Locle přinesl v listopadu 1875 Carmen zpět s původním obsazením a do 15. února 1876 proběhlo dalších 12 představení, aby získala roční součet v původní produkci 48.[55] Mezi těmi, kteří se zúčastnili jednoho z těchto pozdějších představení, byl Čajkovskij, který napsal své dobrodince Naděždě von Meckové: „Carmen je mistrovské dílo ve všem smyslu slova… jeden z těch vzácných výtvorů, které vyjadřují úsilí celé hudební epochy“.[56] Po závěrečném uvedení nebyla Carmen v Paříži viděna až do roku 1883.[21]

Brzké oživení[editovat | editovat zdroj]

černobílý plakát, koláž  jedenácti žen, představitelek Carmen
Mnoho významných umělců zpívalo roli Carmen v časných produkcích opery.

Krátce před svou smrtí Bizet podepsal smlouvu o produkci Carmen ve Vídeňské dvorní opeře. Pro tuto verzi, představenou poprvé 23. října 1875, Bizetův přítel a francouzský skladatel Ernest Guiraud nahradil původní mluvené dialogy recitativy, aby vytvořil formát velké opery. Guiraud také přeorchestroval hudbu z Bizetovi suity L'Arlésienne, aby zajistil velkolepý balet ve druhém jednání Carmen.[57] Krátce před počátečním uvedením ve Vídni se režisér dvorní opery Franz von Jauner rozhodl využít části původního dialogu spolu s některými z Guiraudových recitativů; tento hybrid a celá recitativní verze se staly normami pro inscenace opery mimo Francii po většinu 20. století.[58]

Přes odchylky od původního Bizetova formátu a některé kritické výhrady byla vídeňská produkce z roku 1875 velkým úspěchem, získala chválu od veřejností města, od Wagnera, tak i od Brahmse. Brahms údajně viděl operu 20krát a řekl, že by „šel na konce světa, aby Bizeta objal“.[57] Vídeňský triumf započal rychlé povstávání opery směrem k celosvětové slávě. V únoru 1876 byla premiérována inscenace v Bruselu v divadle La Monnaie; v následujícím roce se vrátila s Galli-Marié v titulní roli a poté se stala trvalou součástí repertoáru v Bruselu. Dne 17. června 1878 byla Carmen produkována v Londýně v Divadle jejího Veličenstva, kde Minnie Hauk začala své dlouhé spojení s rolí Carmen. Souběžná produkce v Londýně v Covent Garden s italskou-francouzskou zpěvačkou Adelinou Pattiovou byla zrušena, když Pattiová odstoupila. Úspěšná produkce Covent Garden zpívaná v italštině měla v Dublinu stejně nadšené přijetí. Dne 23. října 1878 získala opera americkou premiéru na Newyorské akademii hudby a tentýž rok byla představena v Petrohradě.[55]

V následujících pěti letech byly provedena v mnoha evropských a amerických městech. Opera nalezla zvláštní zalíbení v Německu, když ji kancléř Otto von Bismarck zjevně viděl při 27 různých příležitostech a Friedrich Nietzsche se domníval, že se „stal lepším mužem, když k němu Bizet promlouvá“.[59] [60] Carmen byla také vychvalována v mnoha francouzských provinčních městech, včetně Marseille, Lyonu a v roce 1881 v Dieppe, kde se Galli-Marié vrátila do role Carmen. V srpnu 1881 zpěvačka napsala Bizetově vdově, aby ji oznámila, že španělská premiéra Carmen v Barceloně byla „dalším velkým úspěchem“.[61] Ale Carvalho, který převzal vedení Opéra-Comique, si stále myslel, že práce je nemorální a odmítl ji znovu uvést. Meilhac a Hálevy byli lépe připraveni na obrození, za předpokladu, že by se v něm Galli-Marié nezúčastnila; obvinili její interpretaci za relativní selhání úvodního provedení.[60]

V Českých zemích byla Carmen poprvé provedena v němčině ve Stavovském divadle v Praze v roce 1880. V češtině byla provedena v pražském Národním divadle 3. ledna 1884 v překladu Elišky Krásnohorské.[62] Představení dirigoval Mořic Anger, představení režíroval František Hynek. V roli Carmen zpívala sopranistka Irma Reichová, Don Josého Antonín Vávra, Escamilla František Hynek a Micaelu Marie Laušmanová. Do konce roku 1884 byla Carmen v Národním divadle provedena celkem devatenáctkrát.[63] Tehdejší Divadelní listy ocenily výkon Irmy Reichové v roli Carmen při premiéře: „Síla hlasu jejího stoupala až ku rozhodnému výsledku finálnímu, tak že posluchače zajímati, ba unášeti dovedla“. A ocenily i pečlivé přípravy a provedení kapelníkem Angrem, i „dosti hladký“ překlad Elišky Krásnohorské. Hodnocení hudební složky se neslo v duchu mírné kritiky: „Provedení opery té na divadle českém stihlo intence skladatelovy trefným obsazením a skvělou výpravou v míře dokonalé; neboť bez těchto závažných činitelů musela by značně utrpěti partitura, jež se právě vznešenosti své hudební dikce neb dokonce vymožeností nejnovější doby, jíž náleží, nevyznamenává.“ [64]

V dubnu 1883 Carvalho nakonec oživil Carmen v Opéra-Comique s francouzskou sopranistkou Adèle Isaacovou, která se v podvědomé produkci vymanila z některých kontroverzních aspektů originálu. Carvalho byl kritiky hrubě odsouzený za to, že nabídl parodii toho, co bylo považováno za mistrovské dílo francouzské opery; nicméně tato verze byla veřejností přijata a hrála se ve vyprodaných sálech. V říjnu Carvalho pod tlakem revidoval produkci; vrátil zpět Galli-Marié a obnovil partituru a libreto do formy z roku 1875.[65]

Celosvětový úspěch[editovat | editovat zdroj]

černobílá koláž 5 fotografií, stojící muži a ženy, hlavní postavy opery Carmen
Carmen v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1915; reklamní fotografie, která ukazuje tři hlavní hvězdy: Geraldine Farrarovou, Enrico Carusa a Pasquale Amata

Dne 9. ledna 1884 byla Carmen poprvé uváděna v Metropolitní opeře v New Yorku se smíšeným kritickým přijetím. Deník New York Times uvítal Bizetovu „hezkou a efektivní práci“, ale porovnal interpretaci titulní role Zelie Trebelliho negativně s rolí Minnie Haukové. Poté byla Carmen rychle začleněna do pravidelného repertoáru Metropolitní. V únoru 1906 Enrico Caruso poprvé zpíval Josého v Metropolitní; pokračoval v této roli až do roku 1919, dva roky před jeho smrtí.[66] Na turné s Metropolitní 17. dubna 1906 zpíval roli v Grand Opera House v San Franciscu. Později si sedl a až do 3. hodiny četl recenze z časných vydáních novin.[67] O dvě hodiny později ho probudili první dramatické otřesy zemětřesení v San Franciscu, po němž spolu se svými spolupracovníky spěšně unikli z hotelu Palace.[68]

Popularita Carmen pokračovala u následujících generacích amerických operních návštěvníků; k počátku roku 2011 se v samotné Metropolitní opeře hrála téměř tisíckrát.[66] Podobný úspěch měla i v dalších amerických městech, ve všech částech světa a v mnoha jazycích.[69] Carmenina Habanera z prvního jednání a toreadorova píseň „Votre toast“ z 2. jednání patří mezi nejpopulárnějším a nejznámějším ze všech operních árií,[70] ta druhá je dle Newmana „nádherný kus chvástání“, „proti kterému se hlasy a obočí puristů dlouho marně zvedají“.[71] Většina produkce mimo Francii následovala vzor vytvořený ve Vídni a zahrnovala bohaté baletní mezihry a další výjevy, praxi, kterou Mahler opustil ve Vídni, když v roce 1900 dílo znovu uvedl.[47] V roce 1919 si starý Bizetův současník Camille Saint-Saëns stěžoval na „divnou představu“ o přidání baletu, který považoval za „šeredný kaz na tomto mistrovském díle“, a přemýšlel nad tím, proč jí Bizetova vdova, které v té době ještě žila, dovolila.[72]

V Opéra-Comique po svém oživení v roce 1883 byla Carmen vždy uváděna v dialogové verzi s minimálními hudebními přikrášleními.[73] Do roku 1888, roku 50. výročí Bizetova narození, tam byla opera provedena 330 krát; [69] do roku 1938, jeho stoletého výročí, celkový počet představení v divadle dosáhl 2271.[74] Nicméně mimo Francii zůstala praxe užívání recitativů po mnoho let normou; produkce londýnského opery Carl Rosa Opera v roce 1947 a inscenace Waltera Felsensteina v roce 1949 v Berlíně Komische Oper jsou mezi prvními známými příklady, kdy byla dialogová verze použita jinde než ve Francii.[73][75] Žádná z těchto inovací nevedla k mnoha praktickým změnám; podobný pokus byl proveden v Covent Garden v roce 1953, byl ale spěšně stažen a první americká produkce s mluvenými dialogy v Coloradu v roce 1953 se setkala s podobným osudem.[73]

Dean komentoval dramatické zkreslení, které vznikají z potlačení dialogu; je to efekt, o kterém říká, že se akce pohybuje dopředu „v sérii škubnutí namísto hladkého přechodu“, a že většina vedlejších postav se výrazně zmenšuje.[73] [76] Teprve koncem 20. století se dialogové verze staly běžnými v operních domech mimo Francii, ale stále neexistuje žádné všeobecně uznávaná celková partitura. Vydání německého muzikologa Fritze Oesera v roce 1964 bylo pokusem vyplnit tuto mezeru, ale v Deanově pohledu bylo neuspokojivé. Oeser znovu vkládá materiál odstraněný Bizetem během prvních zkoušek a ignoruje mnoho z pozdních změn a zlepšení, které skladatel udělal bezprostředně před prvním provedením;[21] podle Susan McClaryové tak „neúmyslně zachovává jako definitivní časný návrh opery“.[25] Na počátku 21. století připravil nové edice Robert Didion a Richard Langham-Smith, vydané Schottem a respektive Petersem.[77] Každý se výrazně odchyluje od Bizetovy vokálního partitury z března 1875, publikované během jeho života poté, co Bizet osobně opravil korekturní výtisk; Dean se domnívá, že tato vokální partitura by měla být základem jakékoli standardní edice.[21] Lesley Wrightová, současná bizetská odbornice, poznamenává, že na rozdíl od jeho krajanů Rameaua a Debussyho Bizetovi nevyšlo kritické vydání jeho hlavních děl;[78] mělo by se objevit, říká: „mohli bychom očekávat dalšího učence, který by se pokusil upřesnit detaily této živé partitury, která fascinuje veřejnost i umělce po více než sto let.“[77] Zatím obliba Carmen trvá; podle Macdonalda: „Nezapomenutelnost Bizetových melodií bude udržovat hudbu Carmen živou na věčné časy“ a její status jako populární klasiky není zpochybněn žádnou jinou francouzskou operou.[34]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Carmen a Escamillo, 2. jednání

Francouzský muzikolog Hervé Lacombe ve svém průzkumu francouzské opery 19. století, tvrdí, že Carmen je jedna z mála prací z tohoto velkého repertoáru, která obstála ve zkoušce času.[79] Zatímco Lacombe umístil operu pevně do dlouhé tradice komické opery,[80] tak Macdonald se domnívá, že přesahuje žánr a že její nesmrtelnost je zajištěna „kombinací hojnosti překvapujících melodii, obratné harmonie a dokonale ohodnocené orchestrace“.[15] Dean vidí Bizetův hlavní úspěch při předvedení hlavních událostí opery v hudbě spíše než v dialozích. Píše, že: „Jen několik umělců vyjádřili tak živě muka způsobená sexuálními vášněmi a žárlivostí“. Dean představuje Bizetův realismus v jiné kategorii než verismus Pucciniho a dalších; ve své schopnosti zapojit diváky do emocí a do utrpení svých postav srovnává skladatele s Mozartem a Verdim.[21]

Bizet, který nikdy navštívil Španělsko, hledal vhodný etnický materiál, který by mu poskytl autentickou španělskou chuť.[21] Carmenina habanera je založena na idiomatické skladbě „El Arreglito“, kterou napsal španělský skladatel Sebastián Yradier (1809–65).[pozn. 4] Bizet ji považoval za skutečnou lidovou melodii; když se dozvěděl o jejím nedávném původu, přidal poznámku k hlasové partituře a připsal ji Yradierovi.[82] Používal opravdovou lidovou píseň jako zdroj Carmenina vzdoru „Coupe-moi, brûle-moi“, zatímco jiné části partitury, obzvláště „Seguidilla“, využívají rytmy a instrumentaci spojenou s hudbou flamenca. Nicméně Dean trvá na tom, že „to je francouzská, a ne španělská opera“; „cizí tělesa“, které nepochybně přispívají k jedinečné atmosféře opery, tvoří jen malou část celé hudby.[81]

Předehra k 1. jednání (2:05)

Problémy s přehráváním? Nápověda.

"L'amour est un oiseau rebelle" (Habanera)

S laskavým svolením Musopen

Předehra k prvnímu jednání spojuje tři opakující se témata: vstup toreadorů ze 4. jednání, refrén Toreadorovi písně z 2. jednání a motiv, který ve dvou mírně odlišných formách představuje samu Carmen a osud, který ztělesňuje.[pozn. 5] Tento motiv, hraný klarinetem, fagotem, kornetem a violoncellem přes tremolo smyčců uzavírá předehru s náhlým crescendem.[81] [83] Když opona stoupá, brzy se ustanoví světlá a slunečná atmosféra a prostupuje úvodními scénami. Falešná slavnost výměny stráže a koketní výměna mezi městským lidem a dívkami z továrny předcházejí změnám nálady, když krátká fráze z motivu osudu oznamuje Carmenin příchod. Po provokativní habaneře s úporným rafinovaným rytmem a změnami tónin zní plně osudový motiv, když Carmen vrhá květinu na Josého před svým odchodem.[84] Tato akce vyvolává od Josého vášnivé hlavní sólo v tonině A-dur, o kterém Dean tvrdí, je obratem v jeho hudební charakteristice.[29] Jak se Micaëla znovu objeví a připojí se k Josému v duetu s teplým klarinetem a doprovodem smyčců, tak se krátce vrátí jemnější styl. Klid je zrušen ženskou hlučnou hádkou, Carmeninym dramatickým návratem a vzdorovitou komunikací se Zunigou. Poté co její okouzlující „Seguidilla“ provokuje Josého k okázalému ostrému výkřiku ve vysokém Ais, před Carmeniným útěkem předchází krátké, ale znepokojivé opakování fragmentu z habanery.[81] [84] Bizet několikrát přepracoval toto finále, aby zvýšil jeho dramatický účinek.[25]

Druhé jednání začíná krátkou předehrou, založenou na melodii, kterou José zpívá v zákulisí před dalším nástupem.[29] Sváteční scéna v hostinci předchází Escamillově bouřlivému příchodu, ve kterém žestě a perkuse poskytují významnou podporu, zatímco dav zpívá společně.[85] Kvinteto, který následuje, je popisován Newmanem jako „nesrovnatelného ducha a hudebního vtipu“.[86] Josého vystoupení uspíšuje dlouhou scénu společného namlouvání; Carmen zpívá, tančí a hraje si s kastaněty; vzdálený kornetovovo volání, který zavolá Josého do služby, se mísí s Carmeninou melodií tak, aby byly sotva rozpoznatelné.[87] Tlumený odkaz na osudový motiv na anglickém rohu vede k Josého „Květinové písni“, proudící kontinuální melodii, která končí v pianissimu na trvalé vysoké notě bé (hes).[88] Josého naléhání, že navzdory Carmeniným lichotkám se musí vrátit do služby, vede k hádce; příchod Zunigy, následný boj a Joséův nevyhnutelný únos do bezprávného života vrcholí hudebně v triumfálním hymnu na svobodu, který uzavírá jednání.[85]

Předehra ke 3. jednání (2:35)

S laskavým svolením Musopen

Předehra 3. jednání byla původně určen pro partituru Bizetovi scénické hudby L'Arlésienne. Newman ji popisuje jako „nádhernou miniaturu s velkým dialogem a propojením mezi dřevěnými dechovými nástroji“.[89] Jak jednání pokračuje, je v hudbě zřejmé napětí mezi Carmen a José. V karetní scéně se živé duety Frasquity a Mercédès stávají zlověstné, když zasáhne Carmen; motiv osudu podtrhuje její předtuchu smrti. Áríe Micaëly po jejím vstupu při hledání Josého je tradiční kus, ačkoli hlubokého cítění, předchází mu a uzavírá ho voláním rohu.[90] Střední část jednání zaujímá Escamillo a José, nyní uznány jako soci pro Carmeninu přízeň. Hudba odráží jejich kontrastní postoje: Escamillo zůstává, jak říká Newman: „neporazitelně zdvořilý a ironický“, zatímco José je mrzutý a agresivní.[91] Když Micaëla prosí Josého, aby s ní šel k matce, tvrdost Carmeniny hudby odhaluje její nesympatickou stránku. Jak José odjíždí a slibuje, že se vrátí, téma osudu je krátce slyšet v dřevěných deších.[92] Sebejistý, zákulisní zvuk odjíždějícího Escamilla, který zpívá toreadorův refrén, je výrazným kontrastem proti zuřivému zoufalství Josého.[90]

Předehra ke 4. jednání (2:06)

S laskavým svolením Musopen

Závěrečnému jednání předchází živá orchestrální skladba odvozená z krátké operety Manuela García El Criado Fingido.[81] Po zahajovací davové scéně je pochod toreadorů veden dětským sborem; dav přivítá Escamilla před jeho krátkou milostnou scénou s Carmen.[93] V dlouhém finále, ve kterém José udělá Carmen poslední nabídku a je rozhodně odmítnut, je v kritických okamžicích překvapen nadšenými zákulisními výkřiky z býčí arény. Jak José zabije Carmen, sbor zpívá refrén Toreadorovi písně mimo jeviště; osudový motiv, který byl sugestivně přítomen v různých místech během jednání, zní fortissimo spolu s krátkým odkazem na Carmeninu karetní scénu.[25] Poslední slova lásky a zoufalství Josého jsou následovány závěrečným dlouhým akordem, při němž opona padá bez dalšího hudebního nebo vokálního komentáře.[94]

Hudební čísla[editovat | editovat zdroj]

Číslování pocházejí z vokální partitury (anglická verze), kterou vytiskl G. Schirmer v New York v roce 1958 z Guiraudova uspořádání z roku 1875.

1. jednání

  1. Prelude (orchestr)
  2. Sur la place chacun passe (Sbor vojáků, Moralès, Micaëla)
  3. Avec la garde montante (Sbor uličníků, Zuniga)
  4. La cloche a sonné (sbor lidu, vojáků, dívek z cigaretové továrny)
  5. Habanera : L'amour est un oiseau rebelle (Carmen, sbor jako výše)
  6. Carmen! Sur tes pas nous pressons! (Sbor obyvčaů a dívek z továrny)
  7. Parle-moi de ma mère (José, Micaëla)
  8. Que se passe-t-il la-bass? Au secours! Au secours! (Sbor dívek z cigaretové továrny, vojáci, Zuniga)
  9. Tra-la-la… Coupe-moi, brûle-moi (Carmen, Zuniga, dívky z továrny, José)
  10. Seguidilla : Prés des remparts de Séville (Carmen, José)
  11. Finále: Voici l'ordre; Partz (Zuniga, Carmen)
Entr'acte (orchestr)

2. jednání

  1. Les tringles des sistres tintaient (Carmen, Mercédès, Frasquita)
  2. Vivat! Vivat le torero! (Chorus of Escamillo's followers, Zuniga, Mercédès, Frasquita, Moralès, Lillas Pastia)
  3. Toreadorova píseň: Votre toast, je peux vous le rendre (Escamillo, Frasquita, Mercédès, Carmen, Moralès, Zuniga, Lillas Pastia, sbor)
  4. Quintette: Nous avons en tête une affaire! (Le Dancaire, le Remendado, Carmen, Frasquita, Mercédès)
  5. Halte-là! Qui va là? (José, Carmen, Mercédès, Frasquita, le Dancaire, le Remendado)
  6. Je vais danser en votre honneur… La fleur que tu m'avais jetée… Non! Tu ne m'aimes pas! (Carmen, José)
  7. Finale: Holà! Carmen! Holà! (Zuniga, José, Carmen, le Dancaire, le Remendado, Mercédès, Frasquita, sbor)
Entr'acte (orchestr)

3. jednání

  1. Écoute, compagnon, écoute (sbor podloudníků, Mercédès, Frasquita, Carmen, José, le Dancaire, le Remendado)
  2. Mêlons! – Coupons! (Frasquita, Mercédès, Carmen)
  3. Quant au douanier, c'est notre affaire (Frasquita, Mercédès, Carmen, le Dancaire, le Remendado, sbor)
  4. C'est les contrabandiers le refuge ordinaire (Micaëla)
  5. Je suis Escamillo, torero de Grenade! (Escamillo, José)
  6. Finale: Holà holà José! (Carmen, Escamillo, Micaëla, Frasquita, Mercédès, le Dancaire, José, le Remendado, sbor)
Entr'acte (orchestr)

4. jednání

  1. A deux cuartos! (sbor lidu, Zuniga, Moralès, Frasquita, Mercédès)
  2. Les voici, voici la quadrille… Si tu m'aimes, Carmen (sbor lidu, dětí, Escamillo, Carmen, Frasquita, Mercédès)
  3. Finale: C'est toi! – C'est moi! (Carmen, José, sbor)

Nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Orchestrální úprava hudby z Carmen

Nahrávka orchestru New York Symphony Orchestra z roku 1903. (2:28)

Carmen byla předmětem mnoha nahrávek, počínaje raným záznamem na voskové válce, úryvky z devadesátých letech 19. století, téměř úplným záznamem v němčině z roku 1908 s Emou Destinnovou v titulní roli[95] [96] a kompletní nahrávkou Opéra-Comique z roku 1911 ve francouzštině. Od té doby mnoho z předních operních domů a umělců zaznamenalo dílo, a to jak ve studiových, tak v živých představeních.[97] V průběhu let byla řada verzí oceněna a znovu vydána.[98] [99] Od poloviny 90. let jsou k dispozici četné videozáznamy. Mezi ně patří Glyndebournská produkce skotského režiséra Davida McVicara z roku 2002 a produkce Královské opery v letech 2007 a 2010, obě vypraveny americkým režisérem Francescem Zambellem.[97]

Přizpůsobení[editovat | editovat zdroj]

Po Bizetově smrti přizpůsobil jeho přítel Ernest Guiraud klíčové hudební témata z Carmen do dvou symfonických suit, které orchestry často uvádějí.

V roce 1883 napsal španělský houslista a skladatel Pablo de Sarasate (1844–1908) Fantasía sobre Carmen pro housle, popisovanou jako „důmyslnou a technicky obtížnou“.[100] Klavírní Sonatina č. 6 (Fantasia da kamera super Carmen) italského skladatele Ferruccio Busoniho z roku 1920 je založena na tématech Carmen.[101] V roce 1967 ruský skladatel Rodion Ščedrin přizpůsobil částí hudby Carmen do baletu zvaném Кармен-сюита (Carmen Suite), psaném specificky pro svou manželkou Maju Pliseckou, primabalerinu Bolšojho baletu v Moskvě.[102] [103]

Postava „Carmen“ je pravidelným námětem filmů od počátku kinematografie. Filmy byly natočeny v různých jazycích a interpretovány v různých kulturách a byly vytvořeny předními režiséry včetně amerického režiséra Raoula Walshe (1915),[104] Cecila B. DeMille (1915),[105] Otty Premingera (1954) a Jean-Luc Godarda (1984).[106] Premingerova Carmen Jones byla upravena ze stejnojmenného broadwayského muzikálu z roku 1943. Příběh je přenesen do Chicaga v 40. letech 20. století a využívá obsazení pouze Afroameričany.[107] Film Francesco Rosiho z roku 1984 s americkou sopranistkou Julií Migenesovou a španělským tenorem Plácido Domingem je obecně věrný původnímu příběhu a Bizetově hudbě.[108] Carmen na ledě (1990) v čele s krasobruslařskou Katarinou Wittovou, Brianem Boitanem a Brianem Orserem se inspirovala zlatými medailemi Wittové, které vyhrála během Zimních olympijských her v roce 1988.[109] Film z roku 2001 Roberta Townsenda Carmen: A Hip Hopera, v němž hraje Beyoncé, je posledním pokusem vytvořit afroamerickou verzi.[110]

Carmen byla také interpretována v moderním baletu jihoafrického tanečníka a choreografa Dada Masila.[111]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V prvním jednání při svém vzdoru vůči veliteli stráže Zunigovi zpívá Carmen slova „Coupe-moi, brûle-moi“, která jsou převzata z Mériméeho překladu Puškina.[11]
  2. Termín opéra comique používaný pro francouzskou operu 19. století, neznamenal „komickou operu“, ale spíše použití mluveného dialogu místo recitativu jako odlišení od tzv. velké opery (grand opéra).[17]
  3. Bizet byl na začátku února informován o blížícím se vyhlášení a řekl Carvalhově ženě, že je zavázán manželovi za podporu své práce.[44]
  4. Dean píše, že Bizet výrazně zlepšil původní melodii; „přeměnil ji ze salónního kusu v silný nástroj charakterizace“. Podobně, melodie Manuela Garcíi používa v předehře ke 4. jednání se vyvinuta z „drobného recitativu“ do vypjatého mistrovského díla".[81]
  5. Forma, ve které je zobrazen motiv v předehře předznamenává dramatický 4. jednání, vyvrcholení opery. Když je téma použito k zobrazení Carmen, orchestrace je lehčí, odrážejí její „nestálý, smích, nepolapitelný charakter“.[81]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carmen na anglické Wikipedii.

  1. Steen, str. 586
  2. Curtiss, str. 131–42
  3. Dean 1965, str. 69–73
  4. Dean 1965, str. 97–98
  5. a b Dean 1965, str. 100
  6. Curtiss, str. 41
  7. Dean 1965, str. 84
  8. McClary, str. 15
  9. a b Prosper Mérimée's Novella, Carmen [online]. Columbia University, 2003 [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Dean 1965, str. 230
  11. Newman, pp. 267–68
  12. Dean 1965, str. 34
  13. a b Dean 1965, str. 112–13
  14. Curtiss, str. 390
  15. a b c d e MACDONALD, Hugh. Bizet, Georges (Alexandre-César-Léopold) [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Curtiss, str. 352
  17. BARTLET, Elizabeth C. Opéra comique [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Newman, str. 249–52
  19. a b Curtiss, str. 397–98
  20. Dean 1965, str. 105
  21. a b c d e f g h i j k Dean 1980, str. 759–61
  22. Curtiss, str. 351
  23. Dean 1965, str. 108–09
  24. Dean 1965, str. 215 (n)
  25. a b c d e McClary, str. 25–26
  26. NOWINSKI, Judith. Sense and Sound in Georges Bizet's Carmen. The French Review. May 1970, roč. 43, čís. 6, s. 891. (anglicky) 
  27. Dean 1965, str. 214–17
  28. Dean 1965, str. 244
  29. a b c d e Dean 1965, str. 221–24
  30. Dean 1965, str. 224–25
  31. Curtiss, str. 405–06
  32. Schonberg, str. 35
  33. Azaola (ed.), str. 9–10
  34. a b MACDONALD, Hugh. Carmen [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Dean 1965, str. 226
  36. Curtiss, str. 355
  37. Dean 1965, str. 110
  38. Curtiss, str. 364
  39. Curtiss, str. 383
  40. FORBES, Elizabeth. Lhérie [Lévy], Paul [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. FORBES, Elizabeth. Bouhy, Jacques(-Joseph-André) [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. MAPLESON, James H. The Mapleson Memoirs, Volume I, Chapter XI. Chicago, New York and San Francisco: Belford, Clarke & Co., 1888. Dostupné online. Kapitola Marguerite Chapuy (anglicky) 
  43. Dean 1965, str. 111–12
  44. Curtiss, str. 386–87
  45. a b Dean 1965, str. 114–15
  46. Curtiss, str. 391
  47. a b Newman, str. 248
  48. Dean 1965, str. 116
  49. Curtiss, str. 395–96
  50. a b Dean 1965, str. 117
  51. Steen, str. 604–05
  52. Dean 1965, str. 118
  53. Curtiss, str. 408–09
  54. Curtiss, str. 379
  55. a b Curtiss, str. 427–28
  56. Weinstock, str. 115
  57. a b Curtiss, str. 426
  58. Dean 1965, str. 129 (n)
  59. Nietzsche, str. 3
  60. a b Curtiss, str. 429–31
  61. Curtiss, str. 430
  62. Georges Bizet [online]. Národní Divadlo [cit. 2018-02-09]. Dostupné online. 
  63. Carmen (Opera) [online]. Národní Divadlo [cit. 2018-02-09]. Dostupné online. 
  64. B. Z divadel. Divadelní listy. 1884-01-05, roč. 5, čís. 1, s. 10. Dostupné online. ISSN 1805-3653. 
  65. Dean 1965, str. 130–31
  66. a b The Metropolitan Opera Archives [online]. Metropolitan Opera [cit. 2012-03-04]. Dostupné online. (anglicky)  (vyhledávání klíčových slov: zadat „Carmen“ a požadovaný časový rozsah)
  67. Winchester, str. 206–09
  68. Winchester, str. 221–23
  69. a b Curtiss, str. 435–36
  70. Ten Pieces [online]. BBC, 2016 [cit. 2016-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Newman, str. 274
  72. Curtiss, str. 462
  73. a b c d Dean 1965, str. 218–21
  74. Steen, str. 606
  75. Neef, str. 62
  76. McClary, str. 18
  77. a b Wright, str. Xviii-xxi
  78. Wright, str. Ix-x
  79. Lacombe, str. 1
  80. Lacombe, str. 233
  81. a b c d e f Dean 1965, pp. 228–32
  82. CARR, Bruce. Iradier (Yradier) (y Salaverri), Sebastián de [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Newman, str. 255
  84. a b Azaola (ed.), str. 11–14
  85. a b Azaola (ed.), str. 16–18
  86. Newman, str. 276
  87. Newman, str. 280
  88. Newman, str. 281
  89. Newman, str. 284
  90. a b Azaola (ed.), str. 19–20
  91. Newman, str. 289
  92. Newman, str. 291
  93. Azaola (ed.), str. 21
  94. Newman, str. 296
  95. Carmen: The First Complete Recording [online]. Marston Records [cit. 2016-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2013. (anglicky) 
  96. Recordings of Carmen by Georges Bizet on file [online]. Operadis [cit. 2012-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. a b Bizet: Carmen – All recordings [online]. Presto Classical [cit. 2012-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. MARCH, Ivan (ed.); Edward Greenfield; Layton, Robert. The Penguin Guide to Opera on Compact Discs. London: Penguin Books, 1993. ISBN 0-14-046957-5. S. 25–28. (anglicky) 
  99. The Classical Good CD & DVD Guide. Teddington: Haymarket Consumer, 2005. ISBN 0-86024-972-7. S. 172–74. (anglicky) 
  100. Sarasate, Pablo de [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. Busoni: Sonatina No. 6 (Chamber Fantasy on Themes from Bizet's Carmen) [online]. Presto Classical [cit. 2012-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. WALKET, Jonathan, and Latham, Alison. Shchedrin, Rodion Konstantinovich [online]. Oxford Music Online [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. GREENFIELD, Edward. Bizet (arr. Shchedrin). Carmen – Ballet. Gramophone. April 1969, s. 48. (anglicky) 
  104. Carmen (1915) [online]. IMDb [cit. 2016-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. Carmen (1915) [online]. IMDb [cit. 2016-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. CANBY, Vincent. Screen: Godard's First Name: Carmen Opens. The New York Times. 3 August 1984 Dostupné online [cit. 22 May 2016]. (anglicky) 
  107. CROWTHER, Bosley. Up-dated Translation of Bizet Work Bows. The New York Times. 29 October 1954 Dostupné online. (anglicky) 
  108. CANBY, Vincent. Bizet's Carmen from Francesco Rosi. The New York Times. 20 September 1984 Dostupné online. (anglicky) 
  109. Carmen on Ice 1990 [online]. IMDb [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. (anglicky) Carmen: A Hip Hopera v Internet Movie Database
  111. CNN, From Robyn Curnow. Dada Masilo: South African dancer who breaks the rules. edition.cnn.com. Dostupné online [cit. 2017-11-04]. (anglicky) 

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • AZAOLA, Juan Ramon (ed.). A Season of Opera on DVD:, Part 4: Carmen. Madrid: Del Prado publishers, 2003. ISBN 84-9798-071-9. (anglicky) 
  • BIZET, Georges. Carmen: Opera in Four Acts. New York: G. Schirmer, 1958. Dostupné online. OCLC 475327 (anglicky)  (Vokální partitutra, se slovy v angličtině a francouzštině, založená na uspořádání Ernesta Guirauda z roku 1875)
  • CURTISS, Mina. Bizet and His World. London: Secker & Warburg, 1959. OCLC 505162968 (anglicky) 
  • DEAN, Winton. Georges Bizet: His Life and Work. London: J.M. Dent & Sons Ltd, 1965. OCLC 643867230 (anglicky) 
  • DEAN, Winton. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. London: Macmillan, 1980. ISBN 0-333-23111-2. Kapitola Bizet, Georges (Alexandre César Léopold) (anglicky) 
  • LACOMBE, Hervé. The Keys to French Opera in the Nineteenth Century. Berkeley: University of California Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-520-21719-5. (anglicky) 
  • MCCLARY, Susan. George Bizet: Carmen. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 0-521-39897-5. 
  • BATTA, András, 2000. Opera : composers, works, performers. Cologne: Könemann. ISBN 978-3-8290-3571-2. 
  • NEWMAN, Ernest. Great Operas. New York: Vintage Books, 1958. OCLC 592622247 (anglicky) 
  • NIETZSCHE, Friedrich; Ludovici, Anthony M. (trans.). The Case Of Wagner (Vol. 8 in The Complete Works of Friedrich Nietzsche). London and Edinburgh: T.N. Foulis, 1911. Dostupné online. OCLC 418505 (anglicky) 
  • SCHONBERG, Harold C. The Lives of the Great Composers: Volume 2. London: Futura Publications Ltd, 1975. ISBN 0-86007-723-3. (anglicky) 
  • STEEN, Michael. The Life and Times of the Great Composers. London: Icon Books, 2003. ISBN 978-1-84046-679-9. (anglicky) 
  • WEINSTOCK, Herbert. Tchaikovsky. London: Cassel, 1946. OCLC 397644 (anglicky) 
  • WINCHESTER, Simon. A Crack in the Edge of the World. London: Penguin Books, 2005. ISBN 0-14-101634-5. (anglicky) 
  • WRIGHT, Lesley a. Carmen: A Performance Guide. New York: Pendragon Press, 2000. Dostupné online. ISBN 1-57647-032-6. Kapitola Introduction: Looking at the Sources and Editions of Bizet's Carmen (anglicky) 
  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. 1. vyd. Praha: Panton, 1985. 236 s. S. 26, 169, 183, 199. 
  • HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 405–408. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]