Bernabo Visconti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bernabò Visconti
pán Milána
Bernabo s manželkou Beatricí
Bernabo s manželkou Beatricí
Doba vlády 13541385
Narození 1323
Milán
Úmrtí 18. prosince 1385
Pohřben Kostel San Giovanni in Conca v Miláně
Manželky Beatrice Regina della Scala
Potomci Taddea Visconti
Viridis Visconti
Marek Visconti
Rudolf Visconti
Ludvík Visconti
Karel Visconti
Valentina Visconti
Kateřina Visconti
Anežka Visconti
Antonie Visconti
Mastino Visconti
Maddalena Visconti
Aymonette Visconti
Anglesia Visconti
Giammastino Visconti
Lucie Visconti
Alžběta Visconti
Dynastie Viscontiové
Otec Stefano Visconti
Matka Valentina Doria
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bernabo Visconti (1323 - 18. prosince 1385) byl milánským vládcem v letech 1354-1385. Vládl společně se svým bratrem Galeazzem a za jejich vlády vliv Milánska značně vzrostl. "Milánské zmije", jak byli příslušníci tohoto rodu nazýváni, byly proslulé krutostí, hrabivostí, a zároveň byly štědrými mecenáši mnoha umělců.[1] Bernabo většinu života strávil válkou proti papeži a pokusem uchvátit další města. Pohrdal církví, tvrdil, že ve svých panstvích je zároveň Bohem na zemi, papežem i císařem.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Bernabo Visconti klečící před Pannou Marií
Jezdecký náhrobek Bernaba Viscontiho

Narodil se jako jeden ze tří synů milánského vládce Stefana Viscontiho a Valentiny Doria. Stefano zemřel roku 1327 po honosném banketu, který uspořádal na počest krále Ludvíka Bavora. Současníci spojovali jeho smrt s pokusem o otravu krále a proto byli bratři a synovec zemřelého uvězněni. Tato událost poznamenala vztahy mezi Viscontii a Svatou říší římskou.

V letech 1346-1349 žil Bernabo v exilu, dokud jej nepovolal bezdětný strýc Giovanni Visconti zpět. Svěřil mu vládu nad Bolognou a jeho prostřednictvím uzvařel smír s veronskými Scaligery, kteří dosud podporovali papeže. 27. září 1350 Bernaba oženil s Beatrix, dcerou Mastina II. della Scaly, vládce Verony. Přestože šlo o politické manželství, měla Regina na Bernaba velký vliv. Počet sedmnácti dětí, které mu povila, Bernabo rozšířil o celou řadu nemanželského potomstva. Jeho domácnost údajně připomínala spíše sultánův harém.[2]

5. října 1354 zemřel strýc Giovanni Visconti a Bernabo s bratry odložil nepřátelství vůči novému římskému králi Karlovi Lucemburskému. Ten jim zprostředkoval příměří s Benátskou ligou a potvrdil jim říšský vikariát. Za to mu povolili vstup do Milána a korunovaci železnou lombardskou korunou v lednu 1355. Návdavkem mu přispěli 200 tisíci floriny na římskou jízdu.[3]

V roce 1355 se Bernabo společně s bratrem Galeazzem zbavil pomocí jedu nejstaršího bratra Mattea, jehož zhýralost[4] byla i na ně příliš velká[2] a ten slovy kronikáře Villaniho[5] "zemřel bez zpovědi jako pes."[2] Poté si rozdělili jeho državy.

Setrvalý spor s papežskou kurií o panství v Bologni připravil Bernaba o říšský vikariát a vynesl mu od císaře Karla 29. května 1361 císařskou klatbu. Papež Urban V. Bernaba exkomunikoval 16. března 1363 jako nenapravitelného kacíře. Ke smíru došlo až po řadě diplomatických jednání a výhružek vojenským zásahem 3. března 1364 v Bologni.[6] Neúnavný Bernabo nadále pokračoval v boji proti papeži a napadal jeho stoupence. Papež proti němu vyhlásil křížovou výpravu, kterou nikdo nevzal v potaz.[7] 16. srpna 1369 jej císař opět zbavil všech statků a hodností,[8] což připadalo papeži Urbanovi V. málo[9] a roku 1370 požádal o vojenský zákrok proti "zlořečenému muži a nejhoršímu tyranovi" Bernabovi Viscontimu i uherského krále Ludvíka.[10] Pak se zlomený vrátil zpět do Avignonu, kde záhy zemřel.

Novým papežem se stal Řehoř IX., který toužil po návratu papežství do Říma a kterého Bernabo provokoval dalším zabíráním papežských lén. Papežského legáta, který mu přinesl exkomunikační bulu, donutil Bernabo listinu i s provázky a olověnými pečetěmi sníst.[2] Roku 1371 se savojský hrabě Amadeus dostal do vojenského sporu s markýzem ze Saluzza a ten požádal o pomoc Bernaba Viscontiho. Bernabo svou vojenskou aktivitou přiměl Amadea Savojského,[pozn. 1] aby se připojil k protiviscontiovské papežské lize. Válka se za četné šlechtické účasti a žoldnéřů Johna Hawkwooda a Anachima Baumgartena táhla více než dva roky. Byla poznamenána častou změnou válčící strany a nestálými aliancemi podle momentální situace. V bitvě u Montichairi papežská liga pod velením Johna Hawkwooda a Enguerranda z Coucy Viscontie porazila, ale namísto aby vítězní napochodovali do Milána, se stáhli do Bologne. Amadeus Savojský se pak vrátil kvůli chorobě domů a další válčení se rozplynulo ve vlně moru a nedostatku financí. V červnu 1374 Bernabo uzavřel s papežem další mír.[12] Žoldnéři Johna Hawkwooda se pak uplatnili ve službách Florencie proti papeži v tzv. Válka osmi svatých, ve které Florencii podpořili oba Viscontiové.

Roku 1378 zemřel v Pavii churavý bratr Galeazzo. Roku 1384 jej následovala i Bernabova manželka Regina. Bernabův zbožný synovec Gian Galeazzo roky přihlížel strýcovu chování, zejména jeho sňatková politika mu byla trnem v oku, protože strýc rozdával ze společného majetku[13] a potomstvo byl velmi hojné.[pozn. 2] Vylákal jej proto 6. května 1385 na schůzku a tam nic netušícího Bernaba i se dvěma jeho syny zajal a dal uvěznit. Obsadil Milán, jehož obyvatelé se nijak nebránili a nechal se Velkou radou prohlásit vládcem města. Svým sousedům nechal rozeslat seznam Bernabových zločinů a Bernaba samotného uvrhl do vězení na hradě Trezzo, kde jej nechal v prosinci téhož roku pro jistotu otrávit.[14]

Starý tyran byl pohřben společně s manželkou v kostele San Giovanni in Conca pod jezdeckým náhrobkem od Bonina da Campione. Roku 1892 byly ostatky přesunuty do kostela sv. Alexandra a jezdecký náhrobek je nyní v prostorách muzea místního hradu.

Odkaz v umění[editovat | editovat zdroj]

Bernabo byl člověk mnoha tváří. Během morové epidemie prokázal zdravý rozum, když nařídil, aby byli všichni nemocní odvezeni z města a na polích za jeho hradbami se buď uzdravili nebo zemřeli. Každý, kdo se dostal do kontaktu s nemocným, musel absolvovat desetidenní karanténu a kněží museli hlásit chorobně vypadající farníky.[11] Přímo na Bernabův popud vznikla řada iluminovaných rukopisů artušovského cyklu - Lancelot u jezera (Bibliothèque nationale de France. Département des manuscrits. Français 343) a Guiron le Courtois (Bibliothèque nationale de France. Département des manuscrits. NAF 5243)[15] Je však také považován za autora Quaresima - čtyřicetidenního programu mučení.[2]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Amadeus byl s Bernabem příbuzný. Jednalo se o bratra manželky Bernabova bratra Gaelazza. Ta také měla podíl na separátní dohodě mezi manželem a bratrem, která přiměla Bernaba k pokusu o její vraždu.[11]
  2. Sám Gian Galeazzo měl v tu dobu pouze jedinou dceru a sestru.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TUCHMANOVÁ, Barbara. Zrcadlo vzdálených časů. Praha: BB/art, 2005. ISBN 80-7341-438-4. S. 272. 
  2. a b c d e f Tuchmanová, str. 273
  3. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316–1378). Praha: Svoboda, 1980. S. 238-239. 
  4. www.storiadimilano.it
  5. www.storiadimilano.it
  6. Spěváček, str. 252-253
  7. Tuchmanová, str. 282
  8. Spěváček, str. 258
  9. Spěváček, str. 426
  10. Spěváček, str. 429
  11. a b Tuchmanová, str. 292
  12. Tuchmanová, str. 287-292
  13. Tuchmanová, str. 452
  14. Tuchmanová, str. 452-453
  15. www.monitoremilanese.com

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]