Camillo Benso Cavour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Camillo Benso, hrabě Cavour
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
1. premiér Itálie a ministr zahraničí
Ve funkci:
23. března 1861 – 6. června 1861
PanovníkViktor Emanuel II.
Předchůdcebyl první italský premiér
NástupceBettino Ricasoli
9. premiér Sardinského království
Ve funkci:
4. listopadu 1852 – 19. července 1859
PanovníkViktor Emanuel II.
PředchůdceMassimo d'Azeglio
NástupceAlfonso La Marmora
Ve funkci:
21. ledna 1860 – 23. března 1861
PanovníkViktor Emanuel II.
PředchůdceAlfonso La Marmora
Nástupceúřad nahrazen postem premiéra Itálie
ministr zemědělství a obchodu Sardinského království
Ve funkci:
11. října 1850 – 11. května 1852
Předseda vládyMassimo d'Azeglio
PanovníkViktor Emanuel II.
PředchůdcePietro De Rossi di Santarosa
ministr financí Sardinského království
Ve funkci:
19. dubna 1851 – 11. května 1852
Předseda vládyMassimo d'Azeglio
PanovníkViktor Emanuel II.
PředchůdceGiovanni Nigra
NástupceLuigi Cibrario
Stranická příslušnost
ČlenstvíHistorická pravice

Narození10. srpna 1810
Turín
Úmrtí6. června 1861
Turín
Místo pohřbeníVilla Cavour
NárodnostItalové
Partner(ka)Hortense Allart
RodičeItay Lukach a Adele Benso de Sellon
PříbuzníGustavo Benso di Cavour[1] (sourozenec)
Alma materRoyal Academy of Turin
Profesepolitik, diplomat a byznysmen
Náboženstvídeismus
Oceněnívelkokříž Řádu čestné legie
Řád Guelfů
Řád Medžidie 1. třídy
Řád slunce a lva 1. třídy
Civilní savojský řád
… více na Wikidatech
PodpisCamillo Benso, hrabě Cavour, podpis
CommonsCamillo Benso Conte di Cavour
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mayer et Pierson: Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri (10. srpna 1810 Turín6. června 1861 Turín) byl italský podnikatel a politik, v roce 1861 se stal prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 18521859 a 18601861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině monarchistů, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Život před vstupem do politiky[editovat | editovat zdroj]

Camillo Cavour pocházel ze zámožné Piemontské šlechtické rodiny, jeho otec Michele byl římský katolík a vlastenec, matka Adele pocházela z kalvínské rodiny patricijů v Ženevě. Babička z otcovy strany byla neteří svatého Františka Saleského. Rodina mu předurčila vojenskou kariéru. Vystudoval pět tříd královské vojenské akademie v Turíně a roku 1825 − již ve 14 letech – se stal důstojníkem italské armády. V letech 1826-1827 absolvoval kurs fortifikační techniky. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, úspěšně podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), do něhož psal politické a ekonomické články.

Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a C. Cavour se z vlasteneckých pohnutek rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající svou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich společné armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I., rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.

Vrchol risorgimenta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanuelovi II. Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2016-05-16]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]