Dějiny Itálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Itálie, sjednocená v roce 1861, významně přispěla ke kulturnímu a sociálnímu rozvoji celé středomořské oblasti. Již od pravěku zde rozkvétaly významné civilizace.

Kulturně a lingvisticky lze počátky italských dějin vysledovat až do 9. století př. n. l., odkdy existují první památky na přítomnost italických kmenů na Apeninském poloostrově. Z jazykového hlediska je dělíme na: Oskánce, Umbry a Latiny. Právě latinská civilizace se posléze rozšířila a díky mocenskému růstu starověkého Říma se stala dominantní na celém poloostrově.

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Terramare a Nuragská civilizace.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Podle legendy založili Řím bratři Romulus a Remus odchovaní vlčicí
Související informace naleznete také v článcích Etruskové, Magna Graecia a Starověký Řím.

Ve Starověku byla oblast dnešního Toskánska osídlena Etrusky, Pádská nížina Kelty, Sicílie a jižní oblasti Řeky, kteří zde zakládali kolonie a největší oblast Italiky, kteří mimo jiné založili město Řím, které během 4. a 3. století př.n.l. dobylo celou Itálii a později značnou část starého světa.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Italské království (středověk) a Italské království (Svatá říše římská).

V 5. století se Římská říše rozpadla a oblast se dostala pod nadvládu Germánů. Byzantský císař Justinián Itálii znovudobyl, ale po jeho smrti byla její převážná část ztracena. Postupně se v Itálii vytvořilo mnoho království, vévodství a jiných států, jako například Papežský stát, Benátská republika, Svatá říše římská či království Neapolské.

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Chrám Santa Maria del Fiore ve Florencii vystavěný architektem Filippem Brunelleschim proslul svou renesanční kupolí
Související informace naleznete také v článku Italská renesance.

Počátky italské samostatnosti[editovat | editovat zdroj]

Podrobení italských zemí v 16.–18. století[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 16. století byla valná část italských států okupována nebo byly vazaly Francie či Španělska, velmocí, jež dlouhodobě usilovaly o ovládnutí Evropy. Určité teritoriální expanze se zdařily i Papežskému státu, a to díky několika tažením papeže Julia II., jenž v roce 1506 dobyl města Bologna a Perugia. Ovšem i na podrobení apeninského poloostrova cizáky měl papež svou zásluhu, neboť roku 1512, když vyhnal Francouze za Alpy, se strategicky spojil s dalšími mocnostmi, a to především se Španělskem. Střetnutí mezi Francouzi a Španěly v boji o nadvládu nad poloostrovem pokračovalo ještě léta a vyvrcholilo v bitvě u Pavie (1525), v níž zvítězili slavní kastilští tercios, a tím také začalo oslabování francouzských pozic v tak klíčovém regionu jako je Lombardie. Nakonec byla španělská hegemonie v Itálii stvrzena o tři desítky let později mírem z Cateau Cambrésis. Španělsko od té doby po více než jedno a půl století uplatňovalo svoji nadvládu nad celou jižní a ostrovní Itálií, nad Vévodstvím milánským a Stato dei Presidi na jihu Toskánska. Církevní stát, Velkovévodství toskánské, Janovská republika a další menší státy byly nuceny podporovat španělskou imperiální politiku. Vévodství savojské, jež se snažilo uplatňovat politiku rovnováhy mezi Francií a Španělskem, se v konečném důsledku stalo válečným polem obou mocností. Pouze Benátská republika si dokázala uchránit relativní nezávislost, ta však nebyla dostatečná a nedokázala městský stát uchránit před pozvolným ale nevyhnutelným úpadkem. Po uzavření utrechtského míru (1713), přešlo habsburské španělské dědictví do rukou rakouské větve této dynastie, jímž se mezitím podařilo etablovat se v Lombardii a následně také v Toskánsku (Habsbursko-Lotrinská dynastie). V prvních desetiletích 18. století si rakouští panovníci podrobili také Království neapolské, které však po porážce u Bitonta roku 1734 byli nuceni postoupit španělské větvi Bourbonů.

Savojští[editovat | editovat zdroj]

Viktor Amedeo II., patnáctý a poslední vévoda savojský, pozdější král Sicílie a Sardinie

Umberto Biancamano roku 1032 obdržel od císaře Konráda II. panství Savoia, Moriana a d'Aosta. Několikerou dědickou posloupností Savojští postupně rozšířili své panství v západních Alpách. Zpočátku coby hrabata, později vévodové, v roce 1416 obdrželi rovněž nominální titul (bez územních nároků) král jeruzalémský zděděný po Carlottě z Lusignana.

Dovedně se jim podařilo v 17. a 18. století ubránit se expanzionistickým úmyslům francouzského království a úporně hájili svou autonomii. Poté, co později Emanuel Filibert Savojský přemístil své sídlo ze Chambéry do Turína, aby se mohl lépe bránit nepřátelským útokům, dynastie převzala otěže dějin piemontu a včlenila je nejprve do svého vévodství a později království sardinského, až do sjednocení Itálie.

Hnutí „carbonari“[editovat | editovat zdroj]

Po francouzské restauraci, jež vynesla zpět k moci původní vladaře a měla za následek postoupení italských států Rakousku, se rozpoutaly silné vlastenecké vášně. V této době se také zrodila Carboneria, která se rozšířila zejména v těch krajích, které ovládalo Rakousko a v provincii Romagna, také zásluhou Piera Maroncelliho.

První povstání carbonariů na apeninském poloostrově se odehrála v letech 1820-21 a zasáhly Neapolské království (červenec 1820) a Piemont (březen 1821). V Neapoli byl panovník přinucen podepsat novou ústavu ve prospěch hnutí carbonariů, ale po zásahu Rakušanů se vrátilo vše do původního stavu, a totéž se odehrálo v Království sardinském. Současně s tím se v Lombardii a Benátsku odehrávaly procesy, nejznámější z nich s hrabětem F. Confalonierim, S. Pellicem a P. Maroncellim.

Zatýkání S. Pellicy a P. Maroncelliho rakouskými vojáky

I přes okamžitou porážku, carboneria nepřestala existovat a znovu o sobě dala vědět na politické scéně roku 1830, zejména ve Vévodství modenském a Církevním státě, a podruhé byla potlačena. Výsledkem byl zánik carbonerie a vznik hnutí nového, Giovine Italia, hnutí rovněž tajného, založeného Giuseppe Mazzinim roku 1831.

Poté, co Mazzini nalezl tajnou podporu, rozhodl se zorganizovat první povstání. Jeho plány však byly prozrazeny a ztroskotaly ještě dříve než začaly. Přesto král Karel Albert Savojský změnil svůj politický názor a o několik let později, roku 1848 uznal ústavu, známou jako Statuto Albertino, neboť měl obavu z protimonarchistických reakcí. Ještě předtím se uskutečnily některé další pokusy. Nejznámějším z nich je od skupiny Fratelli Bandiera, složená z Italů, kteří patřili k rakouské marině a kteří se pokoušeli vyprovokovat povstání na jihu země, byli však zajati, zčásti také vinou obyvatelstva, které je považovalo za bandity, a poté zastřeleni.

První válka za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Pomník Carla Cattanea, hlavního hrdiny Pěti milánských dní

Po napoleonském tažení sílily nacionální tlaky, podporované Savojskými, kteří v nich spatřovali příležitost k rozšíření vlastního sardinského království, což nakonec vedlo k sérii válek za nezávislost Itálie namířených proti Rakousko-Uhersku.

Roku 1848 začínají propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známy především Pět dní Milána, jež skončily 22. března vítězstvím místních obyvatel a odchodem rakouského maršála Radeckého z města.

Když se Karel Albert Savojský dozvěděl o vítězství obou měst, rozhodl se jednat a 23. března dal impuls k válce za nezávislost Itálie, první v pořadí. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy, jako například Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie, jež vyslaly své vojáky. Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, u Santa Lucia ve Veroně, poté Peschiera a Goito. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce, jež by mohla vést až ke schizmatu. V tomto počinu papeže následoval rovněž král Obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský. Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a mocnou protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztraceních a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří. Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. Mezi městy, která předešlého roku povstala proti rakouské nadvládě jako jediné odolávaly Benátky, nicméně i ty nakonec padly v srpnu 1849 kvůli epidemii cholery.

První válka za italskou nezávislost skončila vítězstvím Rakouska a Savojským se nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ.

Risorgimento[editovat | editovat zdroj]

Druhá válka za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso Conte di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. Rozšířil železniční síť, také janovský přístav a zavedl do té doby v zemi prakticky neexistující průmysl.

V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, když vyslalo 15 000 mužů. Tato vojenská účast o rok později umožnila sardinskému království účastnit se pařížského kongresu, kde mohl premiér Cavour osobně kritizovat chování Rakušanů a vytvořit si tak pozitivní vztahy s Brity, Francouzi a Prusy.

S podporou francouzského císaře Napoleona III. porazila Sardinie v druhé italské válce za nezávislost Rakousko, načež v roce 1861 došlo k vyhlášení Italského království.

Italské království[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italské království.

Liberální období[editovat | editovat zdroj]

Itálie za první světové války[editovat | editovat zdroj]

Král Viktor Emanuel III. během návštěvy frontové linie v roce 1916

Po vypuknutí první světové války vyhlásila italská vláda neutralitu a odmítla se po boku svých spojenců z Trojspolku, Německa a Rakouska-Uherska do konfliktu zapojit. Již v dubnu 1915 však italský ministr zahraničí Sidney Sonnino vyjednal se státy Dohody tzv. Londýnský pakt, na jehož základě se Itálie již v květnu téhož roku zapojila do války na straně Francie a Spojeného království. Spojenci za tento obrat přislíbili Itálii nárok na rakouská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku.[1]

Vize o rychlé vítězné válce se brzy rozplynula a Itálie nepřipravená na totální válku byla záhy konfrontována s opotřebovacími zákopovými boji. Až do roku 1917 se přes úsilí jak italské tak rakousko-uherské armády linie na italské frontě nijak výrazně nepohnula. Italové utrpěli obrovské ztráty především během několika neúspěšných ofenzív na řece Soči. Rakouským silám podpořeným Němci se na podzim roku 1917 podařilo prolomit italskou frontu v bitvě u Caporetta, načež vojska Centrálních mocností obsadila většinu benátské nížiny a zastavila je až řeka Piava, na níž se frontová linie opět ustálila.[2]

Podpora západních spojenců a zhroucení Rakousko-Uherska umožnily italským jednotkám přejít na podzim roku 1918 do ofenzívy. Příměří na italské frontě bylo se zástupci rozkládající se Habsburské monarchie podepsáno 3. listopadu 1918.

Fašismus a druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italský fašismus.

Italské království se na pařížské mírové konferenci zařadilo mezi vítěze a dle Londýnské dohody ke svému území připojilo Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Istrii a přístav Terst. Spojenci však Italům nedovolili obsadit Dalmácii, kde upřednostnili nároky nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a město Rijeku, která se měla stát svobodným městem.[3]

Italskou společností se po válce šířila vlna deziluze a zklamání z nedostatečných válečných zisků, což umocňovala tíživá ekonomická situace v zemi. Liberální systém ohrožovala nejen levicová povstání a stávky nespokojených dělníků, ale v červenci ukázala svou sílu i radikální pravice, když nacionalisté vedení básníkem a válečným hrdinou Gabrielem d'Annunziem obsadili Rijeku a vyhlásili její připojení k Itálii.[4] D'Annunzio byl sice v roce 1920 z města vypuzen, avšak nepolevující hospodářské problémy země rychle zvyšovaly preference radikální Národní fašistické strany, v jejímž čele stál bývalý socialista Benito Mussolini. Fašisté v roce 1922 uskutečnili puč známý jako Pochod na Řím, načež král pověřil Mussoliniho sestavením vlády.[5]

Poválečná Itálie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Olověná léta.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Procacci, Giuliano. Dějiny Itálie Praha: 1997. [dále jen Procacci (1997)]. Str. 323.
  2. Procacci (1997), s. 324 – 325.
  3. Procacci (1997), s. 329 – 330.
  4. Procacci (1997), s. 330 – 331.
  5. Procacci (1997), s. 337 – 338.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLACK, Christopher F. Early modern Italy : a social history. London : Routledge, 2001. ISBN 0-415-21434-3.  
  • CARPANETTO, Dino; RICUPERATI, Giuseppe. Italy in the age of reason 1685- 1789. London : Longman, 1987. ISBN 0-582-49145-2.  
  • CLARK, Martin. Modern Italy, 1871-1995. London : Longman, c1996. ISBN 0-582-05126-6.  
  • COCHRANE, Eric W. Italy 1530-1630. London : Longman, 1988. ISBN 0-582-49144-4.  
  • DOMENICO, Roy Palmer. The Regions of Italy : a reference guide to history and culture. Westport, Conn. : Greenwood, 2002. ISBN 978-0-313-01650-9.  
  • DUGGAN, Christopher. A concise history of Italy. Cambridge : Cambridge University Press, 1995, c1974. ISBN 0-521-40848-2.  
  • GOOCH, John. The unification of Italy. London : Methuen, 1986. ISBN 0415045959.  
  • GUNN, Peter. A Concise History of Italy. New York : Viking Pr., 1971.  
  • HEARDER, Harry. Italy in the Age of the Risorgimento 1790 - 1870. London : Longman, 1983. ISBN 0-582-49146-0.  
  • KILLINGER, Charles L. The history of Italy. Westport, Conn. : Greenwood Press, 2002. ISBN 0313314837.  
  • MACK SMITH, Denis. Italy : a modern history. Ann Arbor : Univ. of Michigan Pr., 1959.  
  • MIGNONE, Mario B. Italy today : facing the challenges of the new millennium. New York : Peter Lang, c2008. ISBN 978-1-4331-0187-8.  
  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]