Piero della Francesca

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Piero della Francesca
Delle vite de' più eccellenti pittori, scultori, et architetti (1648) (14799608033).jpg
Narození 1410 - 1420
Sansepolcro
Úmrtí 12. října 1492 (ve věku 76–77 let)
Sansepolcro
Povolání malíř a matematik
Významná díla Madonna di Senigallia
Resurrezione (Zmrtvýchvstání)
Madonna del Parto
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Piero della Francesca (rodným jménem Benedetto de' Franceschi známý i jako Pietro Borghese, 14101420, Borgo San Sepolcro v Umbrii12. října 1492, Borgo San Sepolcro) byl italský renesanční malíř, teoretik umění a matematik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Životopis Piera della Francesca obsahuje málo přesných dat vzhledem k nedostatku spolehlivých oficiálních dokumentů (obecní archiv v Borgu byl zničen při požáru). Doposud se nepodařilo stanovit přesné datum jeho narození, je uváděno mezi lety 1410 až 1420.

Narodil se v Borgo San Sepolcro jako Pietro di Benedetto dei Franceschi. Jeho otec Benedetto de' Franceschi byl obchodník, matka Romana di Perino da Monterchi pocházela z florentského a toskánského šlechtického rodu Francheschi. V Borgu prožil většinu svého života. Pro své rodné město vytvořil tři důležitá díla: polyptych Milosrdenství (1462), fresku Zmrtvýchvstání (asi 1460) a polyptych hlavního oltáře v San Agostino, který byl později rozdělen a desky umístěny v různých světových galeriích. [1] Častým objednavatelem Pierových maleb a jeho mecenášem byl urbinský vévoda Federigo de Montefeltro, pro jehož dvůr pracoval od konce čtyřicátých let 15. století. V Urbinu vznikly obrazy Bičování Krista nebo dvojportrét vévody a jeho ženy Battisty Sforzové s výmalbou na rubové straně.[2] K jeho nejrozsáhlejším dochovaným pracím náleží výzdoba chóru v kostele Svatého Františka v Arezzu na objednávku místní rodiny Bacciů. Na fresce s námětem Legendy o kříži, spojující příběhy Starého a Nového zákona, pracoval několik let. [2][3] Piero hodně cestoval za zakázkami i do dalších měst ve středu a na severu Itálie, jako Ferrara, Řím, Rimini, Ancona, Perugia.

Piero della Francesca se v mládí zabýval matematikou, ale v patnácti letech se rozhodl stát malířem. [3] Malířské vzdělání získal ve florentské dílně Domenica Veneziana, kde působil jako jeho pomocník od roku 1439. [2]Vytvořil si tam svůj rejstřík světlých, sluncem vybledlých barev. Za přirozený vzhled svých postav vděčil hlavně Masaciovi, s nímž se setkal během tamního pobytu. Vliv Leona Battisty Albertiho pravděpodobně přispěl k jeho zájmu o čistotu a ušlechtilou krásu. Je také znám jako první humanistický malíř quattrocenta. Dařilo se mu kombinovat spontánnost s vědeckými a systematickými zásadami tak, jak to nedokázal nikdo jiný před ním. Byl výborný matematik a své znalosti euklidovské geometrie využíval v umělecké tvorbě při promýšlení kompozice. Roku 1486 přišel o zrak a musel zanechat malování. Napsal pojednání o matematice a perspektivě.[4] V třísvazkovém spise De perspectiva pigendi se zabývá základními geometrickými pojmy, konstrukcemi těles i stavbou lidského těla. V pojednání Libelius de quinque corporibus regularis popisuje konstrukce pravidelných těles a jejich vzájemné vztahy. [2]

Svou závěť nadiktoval 5. července 1487 a o pět let později v rodném městě zemřel. [2]

K jeho žákům patřili pravděpodobně Luca Signorelli a Pietro Perugino ale i matematik Luca Pacioli. Franceskovou tvorbou byl hluboce ovlivněný francouzský malíř 20. století Balthus.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V jeho díle se projevuje smysl pro působení barev a světla, snaha o srozumitelnost a jasný řád. Jako jeden z první v Itálii začal používat jemné lazury na vlámský způsob. [6]Osvojil si techniku olejových barev, i když stále používal i starší techniku temper.[4] Mistrovsky využíval lineární perspektivu a na svých obrazech spojoval postavy s architekturou. [7]

Některé jeho práce byly v průběhu let zničeny při přestavbách budov, jejichž stěny zdobily, například fresky v paláci vévody Borsa d’Este ve Ferraře nebo malby v papežském paláci v Římě. Z dochovaných děl jsou nejznámější:

  • Bičování Krista (1445) – Galleria Nazionale delle Marche, Urbino
  • Zvěstování (1455) – kostel sv. Františka, Arezzo
  • Legenda o Sv. Kříži (1452–1466) – cyklus fresek v kostele sv. Františka, Arezzo
  • Podobizna urbinského vévody (~1465 – 1470) – Galleria degli Uffizi, Florencie
  • Herkules (1465) – Isabella Stewart Gardber Museum, Boston

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CHATELET, Albert. Světové dějiny umění. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-936-0. S. 332-333. 
  2. a b c d e CODR, Milan; ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 19. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Piero della Francesca, s. 128-132. 
  3. a b VASARI, Giorgio. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Komentář Pavel Preiss. Svazek 1. Praha: Mladá fronta, 1998. 2 svazky (415 s.). ISBN 80-204-0697-2. S. 291-296. 
  4. a b HOSACK-JANESOVÁ, Karen, aj. Slavné obrazy. Překlad Mgr. Tomáš Nedvěd. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2019. 256 s. ISBN 978-80-7617-785-7. S. 30-33. 
  5. NÉRET, Gilles. Balthasar Klossowski de Rola: Balthus 1908-2001. Köln: Taschen, 2003. 96 s. ISBN 3-8228-2204-3. S. 91. 
  6. HUYGHE, René. Encyklopedie umění renesance a baroku. Praha: Odeon, 1970. S. 107. 
  7. Slovník světového malířství. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0023-4. S. 525. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]