Perugino

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Perugino
Pietro Perugino 031.jpg
Narození 1450
Città della Pieve
Úmrtí 1523 (ve věku 72–73 let)
Fontignano (Perugie)
Příčina úmrtí mor
Povolání malíř
Významná díla Pietà
Padre Eterno con i santi Rocco e Romano
Gonfalone della Giustizia
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pietro Perugino, vlastním jménem Pietro di Cristoforo Vannucci (asi 1450, Città della Pieve - 1523, Fontignano), byl italský malíř činný v Perugii, Florencii a Římě na přelomu 15. a 16. století. Jeho dílo je přínosem do vývoje malířství od rané k vrcholné renesanční tvorbě. Ve své době patřil mezi přední umělce, dnes je známý především jako učitel Raffaela Santiho.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Učednická léta[editovat | editovat zdroj]

Giorgio Vasari mylně uvádí, že Perugino vyrůstal v chudých poměrech, které ho nutili k pilnému studiu malířství, jež pro něj bylo klíčem k nabytí bohatství. Perugino se narodil do rodiny bohatého perugijského měšťana kolem roku 1450. Vyučil se v dílně neznámého malíře v Perugii, po přestěhování do Florencie mezi lety 1470-1471 se jeho učitelem stal Andrea del Verrocchio. V jeho dílně se mohl seznámit s dalšími umělci, jako byli Leonardo da Vinci či Domenico Ghirlandaio. Dalším učitelem mu zřejmě byl Piero della Francesca, k čemuž sice nejsou zachovány žádné dokumenty, ale jeho vliv je patrný v raných Peruginových dílech. Roku 1472 byl již zapsán ve florentském bratrstvu sv. Lukáše (Compagnia di San Luca) jako samostatný mistr.

Raná díla[editovat | editovat zdroj]

V raných pracích se již vyskytuje architektonický design a figurální styl odpovídající pokročilejším dílům. První monumentální zakázkou byl obraz Klanění králů pro kostel servitů v Colle Landone z roku 1475, ve kterém komponuje krajinu pod vlivem Verrocchia. Jeho dílo charakterizují lokální barvy a zvýšený smysl pro realismus.

Kristus předává Petrovi klíče

Řím[editovat | editovat zdroj]

Pro papeže Sixta IV. provedl roku 1479 fresku v Cappella della Concezione ve starém chrámu sv. Petra v Římě. Malba Madony s klečícím papežem Sixtem IV. byla zničena při přestavbě chrámu. Papež následně Perugina pověřil prací na dekoraci Sixtinské kaple. Podle Vasariho vytvořil celkové schéma výzdoby Sandro Botticelli, z dochovaných dokumentů je ale zřejmé, že plány i hlavní přínos pochází od Perugina. Provedl zde celkem šest obrazů s náměty Nalezení Mojžíše, Narození Páně, Nanebevzetí Panny Marie, Křest Krista, Mojžíšův návrat do Egypta a Odevzdání klíčů sv. Petrovi. První tři jmenované výjevy později ustoupily fresce Posledního soudu od Michelangela Buonarottiho. Malby byly dokončeny na jaře 1482.

Florencie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1482 se zavázal k vyzdobení jedné ze stěn florentského Palazzo Vecchio, od zakázky ale ustoupil a tak byl místo něj vytvořením pověřen Filippino Lippi. Obraz Vize sv. Bernarda z roku 1490 se vyznačuje typickým klasicizujícím stylem Peruginových děl 90. let 15. století. Perspektivní průhledy skrz oblouky směřují k harmonické idyle. Omezená paleta barev a chvějivé obrysy postav řadí obraz mezi jeho mistrovská díla.

Roku 1493 se oženil s Chiarou Fancelli, dcerou architekta Luca Fancelli. Díky jejímu věnu si zřídil studio ve Florencii, kde tvořil přibližně do 1495. V této době provádí svá nejznámější florentská díla – oltářní obraz Oplakávání pro jeptišky z kláštera Santa Chiara nebo monumentální fresku Ukřižování v kapitule Santa Maria Maddalena dei Pazzi, která je dokladem Peruginova mistrovského ovládnutí perspektivy.

Orvieto[editovat | editovat zdroj]

V katedrále v Orvietu měl v kapli San Brizio dokončit fresky, které započal Fra Angelico. Zakázku však neprovedl a následně byl dokončením pověřen Luca Signorelli. Místo toho Perugino odcestoval do Říma, kde přijal několik zakázek pro kardinála Giuliana della Rovere (budoucího papeže Julia II.). Jednalo se o oltářní obraz Narození Páně, které se však v provedení jeví téměř archaicky.

Benátky[editovat | editovat zdroj]

Peruginova pověst byla značně vysoká i mimo Řím, proto byl roku 1494 pozván do Benátek k výzdobě Sala del Gran Consiglio v Dóžecím paláci. Obdržel částku 400 dukátů, ale od zakázky ustoupil a výzdoby se ujal až o dvacet let později Tizian.

Perugia[editovat | editovat zdroj]

V druhé polovině 90. let 15. století se politická a ekonomická situace ve Florencii výrazně změnila, proto Perugino přesunul svou aktivitu převážně do Perugie, kde byl zahrnován zakázkami. Roku 1495 podepsal smlouvu na polyptych Nanebevstoupení do kostela San Pietro. V době své plné umělecké zralosti si založil další dílnu v Perugii, která přijímala nejrůznější druhy zakázek, stala se však kvůli své komerčnosti terčem Vasariho kritiky.

Roku 1496 získal Perugino svou nejvýznamnější zakázku, výzdobu audienčního sálu v Collegio del Cambio v Perugii. Výzdobný program pochází od perugijského učence Francesca Maturanzia, který je také autorem dvouverší doprovázejících fresky. Sál je rozdělen do pěti klenutých ploch. Na dvou jsou zobrazeni význační muži starověku – v každém poli se nachází skupina šesti mužů, tvořená čtyřmi Římany a dvěma Řeky. V první lunetě jsou vyobrazeni osobnosti Fabius Maximus, Sokrates, Numa Pompilius, Furius Camillus, Pittacus a Traján, nad nimi se nachází personifikace dvou z kardinálních ctností Mírnost a Spravedlnost označené nápisovými destičkami s latinským dvojverším. V druhé lunetě skupinu tvoří Lucius Sicinius, Leonidas, Horatius Cocles, Publius Scipio, Perikles a Quintus Cincinnatus, nad nimi trůní personifikace Statečnosti a Mírnosti. Uspořádání slavných osobností převzal od Domenica Ghirlandaia.

Mezi lunetami se nachází Peruginův autoportrét s oslavným dvojverším a letopočtem. Umístění na pilíři mezi vzory starověku ukazuje, že je Perugino hrdý na své úspěchy a rád by se připojil mezi slavné osobnosti.

V dalších dvou lunetách na zadní stěně jsou vyobrazeny křesťanské scény Narození s klaněním pastýřů a Proměnění Páně. V páté lunetě se nachází skupina šesti proroků a šesti Sibyl s nápisovými páskami, nad nimi je v gloriole zobrazen Bůh otec obklopený anděly. Nástropní freska zobrazuje římské bohy planet a znamení zvěrokruhu.

Závěr tvorby[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1500 Perugino patřil mezi nejlepší malířské mistry v Itálii, avšak jeho umělecké kvality a invenčnost začaly postupně upadat do rutinního provedení a jeho díla se stávala archaickými.

Papež Julius II. mu spolu s dalšími umělci roku 1508 zadal výzdobu nových apartmá ve Vatikánu, tzv. Stanzí, které byly ale záhy přemalovány Raffaelem. Zachovala se pouze nástropní freska v Sala dell’Incendio, pro kterou se inspiroval u raně křesťanských mozaik. Pro neapolského kardinála Oliviera Carafu namaloval obraz Nanebevzetí Panny Marie se sv. Januariem a donátorem. Perugino zemřel na mor během prací na freskách ve Fontignano.

Charakter umělce[editovat | editovat zdroj]

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Ve Florencii se stal členem dvou významných uměleckých cechů Compagnia di San Luca a Arti de’Medici e Speziali. Často zastával roli poradce v různých uměleckých záležitostech (např. při umístění Michelangelova Davida). Perugino žil okázalým způsobem a z korespondence s Isabellou d’Este lze vyčíst jeho přehnané sebevědomí. Svou profesionalitu demonstroval spíše velkým počtem zakázek než invenčností.

Malířský styl[editovat | editovat zdroj]

V Peruginově tvorbě je patrný rozdíl mezi díly tvořenými ve Florencii a v Perugii. Je zřejmé, že svůj styl uzpůsobil prostředí a vkusu místa, ve kterém tvořil. V perugijských obrazech užívá výraznou modelaci postav a světelné barvy typické pro umbrijský styl, zatímco v dílech z Florencie se uchyluje k tlumené barevné paletě a pulsujícím tahům štětce. Odlišnosti lze pravděpodobně přičíst rozdílným pomocníkům v dílnách. Ve Florencii patřili k jeho nejvýznamnějším žákům Raffael, Pinturicchio, Rocco Zoppo, Roberto da Montevarchi, Gerino da Pistoa a Bacchiacco, v Perugii pro něj pracovali Giovanni Spagna, Andrea d’Assisi, Eusebio San Giorgio a Giovan Battista Caporali.

Vztah k náboženství[editovat | editovat zdroj]

Perugino byl spisovateli často kritizován pro svůj povrchní vztah k náboženství. Vasari uvádí, že Perugino nevěřil v nesmrtelnost duše.

Kritika díla[editovat | editovat zdroj]

Peruginova práce byla žádána nejen v Itálii, ale i ve Francii, Španělsku a dalších zemích. Přijímal značné množství zakázek, které nemohl sám provádět, proto jejich realizací pověřoval dílnu, což vedlo k poklesu jeho stylu. Byl kritizován za opakování kompozičních schémat ze svých předchozích obrazů.

Seznam vybraných děl[editovat | editovat zdroj]

  • Klanění králů, 1472-1476, tempera, 241x180 cm, Galleria Nazionale dell’Umbria, Perugia
  • Odevzdání klíčů sv. Petrovi, 1481-1482, freska, 335x550 cm, Sixtinská kaple, Vatikán
  • Pieta, 1483-1495, olej na desce, 168x176 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie
  • Portrét Lorenza di Credi, 1488, olej na desce přenesen na plátno, 44x30,5 cm, National Gallery of Art, Washington
  • Zvěstování, 1488-1490, olej na desce, 212x172 cm, kostel Santa Maria Nuova, Fano
  • Apollon a Dafne, 1490-1492, olej na desce, 39x29 cm, Musée du Louvre, Paříž
  • Vize sv. Bernarda, 1493, olej na desce, 173x170, Alte Pinakothek, Mnichov
  • Sv. Šebestián, 1493-1494, olej a tempera na desce, 53,8x39,5 cm, Ermitáž, Petrohrad
  • Ukřižování, 1494-1496, freska, 480-812 cm, kostel Santa Maria Maddalena dei Pazzi, Florencie
  • Oplakávání, 1495, olej na desce, 214x195 cm, Galleria Palatina, Palazzo Pitti, Florencie
  • Výzdoba Sala delle Udienze, fresky, 1497-1500, Collegio del Cambio, Perugia
  • Oltář z Vallombrosy, 1500, olej na desce, 415x246 cm, Galleria dell’Accademia, Florencie
  • Boj mezi Láskou a Cudností, 1503, tempera na plátně, 160x191 cm, pro studio Isabelly d’Este, Musée du Louvre, Paříž
  • Sňatek Panny Marie, 1501-1504, olej na desce, 234x186 cm, Musée des Beaux-Arts, Caen
  • Polyptych Zvěstování, započal Filippino Lippi, 1504, olej na desce, Galleria dell’Accademia, Florencie
  • Strop Sala dell’Incendio, 1508, freska, Musei Vaticani, Řím

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sylvia Ferino Pagden, Perugino, in: Jane Turner (ed.), The dictionary of art. 24, Pandolfini to Pitti, London 1996, s. 520-528.
  • Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I, Praha 1998, s. 394-408.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]