Sixtus IV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho Svatost
Sixtus IV.
212. papež
Církev Římskokatolická církev
Zvolení 9. srpna 1471
Uveden do úřadu 25. srpna 1471 (intronizace)
Pontifikát skončil 12. srpna 1484
Předchůdce Pavel II.
Nástupce Inocenc VIII.
Znak Znak
Svěcení
Biskupské svěcení 25. srpna 1471
světitel Guillaume d'Estouteville, OSB
Kardinálská kreace 18. září 1467
Osobní údaje
Rodné jméno Francesco della Rovere
Datum narození 21. července 1414
Místo narození Celle Ligure, Janovská republika Janovská republika
Datum úmrtí 12. srpna 1484
(ve věku 70 let)
Místo úmrtí Řím, Papežský stát Papežský stát
Místo odpočinku Bazilika svatého Petra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sixtus IV., 21. července 1414, Celle Ligure12. srpna 1484, Řím, rodným jménem Francesco della Rovere, byl od roku 1471 až do své smrti papežem katolické církve (14711484). Jeho jméno je především spojováno se stavbou Sixtinské kaple, která nese jeho jméno, se zavedením inkvizice ve Španělsku a také s tzv. spiknutím Pazziů v r. 1478, kdy se snažil svrhnout vládu Lorenza I. Medicejského a tím podlomit moc rodu Medici ve Florencii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Francesco della Rovere se narodil 21. července 1414 v městečku Celle Ligure v severní Itálii. Brzy vstoupil do františkánského řádu a vyučoval filosofii a theologii na nejrůznějších italských universitách (Florencie, Padova, Bologna, Pavia, Siena, Perugia), později se stal provinciálem Ligurie, prokurátorem františkánského řádu a roku 1464 generálem. Papež Pavel II. ho roku 1467 povýšil na kardinála při chrámě sv. Petra v okovech a po jeho smrti byl 9. srpna 1471 zvolen papežem.

Papežem[editovat | editovat zdroj]

Papežský znak s figurou dubu rodiny della Rovere

Sixtus IV. byl velmi energický papež, avšak typickým příkladem papeže rané renesance, který se mnohem více zaměřoval na "domácí" politiku (tedy na politické události v samotné Itálii), než tomu bylo zvykem u papežství jiných období, i když i na příkladě Sixta IV. je možné si ukázat, že "italská" a "mezinárodní" politika má v této době mnoho styčných bodů.

Sixtus IV. a vyhlášení křížové výpravy proti Turkům[editovat | editovat zdroj]

Jeden z prvních úkolů, které se jako papež snažil vyřešit, bylo zastavení turecké expanze. Zpočátku se soustředil na mezinárodní scénu a snažil se získat na svoji stranu ruského cara Ivana III. Využil toho, že byl car již od r. 1467 vdovcem a tak r. 1472 zprostředkoval sňatek mezi ním a mladičkou princeznou jménem Zoe, dcerou Tomáše Palailoga, morejského despoty a od r. 1460 titulárního císaře byzantského. Ta byla po útěku z okupované Konstantinopole vychovávána v papežském Římě, kde přestoupila spolu s otcem a bratrem (Ondřej Palailogos, titulární byzantský císař 1465-1502) na katolictví, a tak si papež od tohoto sňatku sliboval přestoupení na katolictví celého Ruska. Tento plán však vzal za své v momentě, kdy se Zoe po příjezdu do Moskvy slavnostně zřekla katolictví a přijala opět pravoslavnou víru ruského ritu. Papežův zájem se tedy koncentroval na italské státy a skutečně se mu podařilo spojit benátské a neapolské síly v jedinou armádu, které velel kardinál Olivier Caraffa. Ten sice dokázal roku 1475 dobýt Smyrnu, ale nepodařilo se mu zabránit sultánu Mehmedu II., aby získal o pět let později (1480) jihoitalský přístav Otranto. Do hry se však opět vložil papež, který vyhlásil 8. dubna 1481 bulou Cogimur iubente ad omnes christifideles ut adversus Turcos arma sumant křížovou výpravu proti Turkům. Brzkou smrtí osmanského sultána Mehmeda II. o čtyři týdny později však přímé nebezpečí pominulo a papežův záměr, mající v počátcích poměrně velkou podporu, zůstal nakonec nerealizovaný.

Spiknutí Pazziů a válka s Florencií[editovat | editovat zdroj]

Mezitím se však rozhořel nový spor, či lépe eskaloval dlouhý spor mezi papežem a Florentskou signorií Lorenza Nádherného. Papež využil rivality mezi vládnoucími Medicejskými a opozičními rody, z nichž nejmocnější byla rodina Pazziů. Ti v čele se Francesccem Pazzi vytvořili tajný plán, jak se rychle a hlavně bez velkého rozruchu zbavit svého úhlavního nepřítele. Dne 26. dubna 1478 spiklenci přepadli v chrámu Santa Maria del Fiore oba Medicejské bratry, Lorenza a Giuliana. Giuliano byl ubodán, ale Lorenzovi se podařilo ukrýt v sakristii, kde se zatarasil. Florenťané stáli za Lorenzem, oběsili pisánského arcibiskupa a zajali papežova prasynovce, kardinála Riaria. Papežův hněv na sebe nedal dlouho čekat. Bulou z 1. června 1478 (Ineffabilis et summi patris providentia), exkomunikoval Sixtus IV. Lorenza a všechny jeho spojence a zároveň v ní pohrozil připraveností vyhlásit nad Florencíí interdikt, pokud nebude splněna podmínka propuštění vězněného kardinála. Přestože byl po pár týdnech kardinál propuštěn, vyhlásil papež již 20. června nad městem přece jen slibovaný interdikt a ta mu následně vyhlásila válku. Papežovým spojencem byl neapolský král Ferdinand I., na straně Florencie stály italské státy Milán, Benátky, Mantova a Ferrara, a také francouzský král Ludvík XI.. Jelikož se Lorenzovi podařilo učinit s neapolským králem mír a zároveň ve stejné době (1480) dobyli Turci Otranto, byl papež nucen uzavřít s Florencií okamžitý mír a nakonec i odvolat nad městem interdikt.

Interdikt nad Benátkami[editovat | editovat zdroj]

V roce 1480 vypukla válka mezi Benátkami a Ferrarou. Papež sice nejprve Benátky podporoval (s Ferrarou měl však vlastní plány, neboť podporoval svého synovce Girolama svrhnout dosavadního vládce a získat Ferraru pod nadvládu della Rovere), avšak nakonec sám uzavřel s Ferrarou mír a přešel na stranu benátských protivníků. Ti se nakonec ocitli sami proti většině italských států a především proti papeži, který dal r. 1483 dóžete a náčelníky republiky do klatby a nad Benátskou republikou vyhlásil interdikt. Toto opatření se však minulo účinkem, neboť Benátčané se odvolali na budoucí koncil, vyhnali duchovní, kteří odmítli souhlasit s tímto rozhodnutím senátu, a město dál vykonávalo církevní obřady.

Sixtus IV. a nepotismus[editovat | editovat zdroj]

Tak jako mnoho jeho předchůdců, i Sixtus IV. využíval svého postavení ke zvýhodnění své vlastní rodiny. Na fresce od Melozza da Forlì je zpodobněn ve společnosti svých synovců, z nichž ne všichni se nutně stali kardinály. Vidíme zde apoštolského protonotáře Pietra Riaria (po papežově pravici), budoucího papeže Julia II. (1503–1513) stojícího před Sixtem, a konečně Girolama Riaria s Giovannim della Rovere, upozaděné klečícím Bartolomeem Sacchiem, autorem prvních humanistických dějin papežství.

Sixtus IV. a španělská inkvizice[editovat | editovat zdroj]

Paradoxně největší ránu papežské autoritě uštědřil papež Sixtus IV. ve svém vztahu k inkvizici, konkrétně k nově (či přesněji opětovně nově) ustanovené inkvizici ve Španělsku. Dne 1. listopadu r. 1478 vydal papež breve Exigit sinceræ devotionis, jimž zmocňoval Ferdinanda II. Aragonského a Isabelu I. Kastilskou ke jmenování 2 až 3 arcibiskupů, biskupů, či jiných duchovních, teologicky vzdělaných, jimž by byl svěřen dohled nad nově pokřtěnými křesťany (marranos). Tímto rozhodnutím, po kterém brzy následovaly další kroky (r. 1482 dohoda papeže s Ferdinandem a Isabelou, podle níž veškerá církevní obročí na území budoucích "katolických veličenstev" budou obsazována jen jejich poddanými a s královským souhlasem, r. 1483 faktický vznik funkce generálního inkvizitora, tj. centrálního inkvizitora pro celé území státu) zpečetil tento papež osudy tisíců nevinných obětí španělské inkvizice a zároveň omezil vliv (fakticky se dobrovolně vzdal vlivu) papežské autority na činnost inkvizice v této pro katolický svět tak důležité zemi.

Sixtus IV. a nové zámořské objevy[editovat | editovat zdroj]

Již v r. 1415, kdy Portugalci dobyli severoafrický přístav Ceuta a začínají tak kolonizovat sever Afriky, a ještě více po r. 1434, kdy Gil Eaneas obeplouvá mys Bojador, bylo zřejmé, že se bude křesťanský svět dál a dál rozšiřovat a papežství rozhodně nehodlalo být za této situace nečinné. Již Mikuláš V. povolil r. 1452 Portugalsku podrobit si objevené „pohanské“ země, navíc i souhlasil se zotročováním domorodého obyvatelstva. Aktivita, se kterou se snažilo Portugalsko získat ve svém konkurenčním boji se Španělskem o dobývání nových území papeže na svou stranu, se odrazila i v mezinárodní diplomacii Sixta IV. A tak vydal r. 1481 svou nejslavnější bulu nazvanou Aeterni Regis, kterou slavnostně rozděluje nově objevené světy mezi Kastilii a Portugalsko. Tím dal Portugalsku prakticky volnou ruku k objevným plavbám podél afrických břehů a kolonizaci celé jižní polokoule. Jelikož tato bula půlila svět v oblasti obratníku Raka a Španělsku povolovala nové objevy jen na sever od této linie, měla tak kastilská koruna možnost vysílat objevitelské lodě pouze na západ od svých břehů a tím ovlivnil Sixtus i nepřímo směr Kolumbovy výpravy a v důsledku i objevení Nového světa.

Sixtus IV. a město Řím[editovat | editovat zdroj]

Sixtův most

Mezi nejdůležitější stavby, které se v Římě dochovaly z doby pontifikátu papeže Sixta IV., patří především Sixtinská kaple a most, který nese jeho jméno ("Sixtův most", it. "Ponte Sisto").

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Sixtus IV., fotoreprint původního vydání z roku 1905, Ladislav Horáček-Paseka & Argo, Praha 2000, s. 236-237.
  • Miroslav Hroch - Anna Skýbová, Králové, kacíři, inkvizitoři. Praha 1987.
  • Simona Binková, Čas zámořských objevů. Praha 2008.
Papež
Předchůdce:
Pavel II.
14711484
Sixtus IV.
Nástupce:
Inocenc VIII.