Mikuláš III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o papeži. Další významy jsou uvedeny na stránce Mikuláš III. (rozcestník).
Jeho Svatost
Mikuláš III.
188. papež
Církev římskokatolická
Zvolení 25. listopadu 1277
Uveden do úřadu 26. prosince 1277 (konsekrace)
Pontifikát skončil 22. srpen 1280
Předchůdce Jan XXI.
Nástupce Martin IV.
Znak Znak
Svěcení
Biskupské svěcení 26. prosince 1277
Kardinálská kreace 28. května 1244
Titul kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • kardinál-kněz u římského kostela Nicola in Carcere (1244–1277)
  • arcikněz svatopetrské baziliky (1276–1277)
Osobní údaje
Rodné jméno Giovanni Gaetano Orsini
Datum narození 1210/1220
Místo narození Řím, Papežský stát Papežský stát
Datum úmrtí 22. srpna 1280
Místo úmrtí Viterbo, Papežský stát Papežský stát
Místo odpočinku Grotte Vaticane
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikuláš III. (1210/1220, Řím22. srpna 1280, Viterbo), rodným jménem Giovanni Gaetano Orsini, byl papežem římskokatolické církve od 25. listopadu 1277 až do své smrti. Byl to římský šlechtic, který sloužil pod osmi papeži; Inocencem IV. (1243–1254) byl jmenován kardinálem, Alexandrem IV. (1254–61) protektorem františkánů, Urbanem IV. (1261–1264) generálním inkvizitorem. Následovníkem Jana XXI. (1276–1277) na papežském stolci po šestiměsíčním období bez papeže se stal zejména díky velkému rodinnému vlivu.

Během Mikulášova krátkého potifikátu došlo k několika důležitým událostem. Jako rozený politik Mikuláš výrazně posílil pozici papeže v tehdejší Itálii. V květnu 1278 uzavřel konkordát s Rudolfem I. Habsburským, dle kterého mu byla garantována Romagna a Ravennský exarchát. Podle italského kronikáře Bartoloměje z Luccy Mikuláš s Rudolfem, alespoň obecně, diskutovali o rozdělení Svaté říše římské do čtyř oddělených království – Lombardie, Burgundska, Tuscie a Německa, kde by bylo Rudolfovo dědičně přisouzené království a navíc by se stal císařem. V červenci 1278 vydal Mikuláš pro římskou vládu převratný výnos, kterým zakazoval cizincům zastávat civilní úřady.

Církevní počiny[editovat | editovat zdroj]

Medailón Mikuláše III.

Mikulášův otec byl osobním přítelem svatého Františka z Assisi, což přinutilo zaměřit více jeho pozornosti na františkánský řád. 14. srpna 1279 Mikuláš vydal bulu Exiit qui seminat, která vyrovnala spory uvnitř řádu mezi přísnější a benevolentnější stranou. Mikuláš taktéž vynaložil obrovské prostředky na opravu Lateránského paláce a Vatikánu. Navíc zbudoval překrásné venkovské sídlo v Sorianu blízko Viterba, kde nakonec zemřel na srdeční příhodu (zdroje se liší v tom, zda šlo o infarkt či mrtvici).

Nepotismus[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv byl Mikuláš vzdělaný muž známý pro svůj silný charakter, byl taktéž znám pro jeho nadměrné protežování svých příbuzných. Tři ze svých nejbližších příbuzných povýšil na kardinály a ostatním dal důležité pozice.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Dante ve svém Infernu (Božská komedie) mluví krátce o Mikuláši III., který byl odsouzený k trávení věčnosti na místě určeném pro ty, co spáchali hřích simonie, tzn. snahu získat za peníze určité církevní postavení či privilegia. V Dantově příběhu jsou tito lidé umístěni hlavou napřed v dírách, s plameny na patách jejich chodidel. V tomto místě je Mikuláš hlavním z hříšníků, což demonstruje výška plamenů na jeho chodidlech. Nejdříve si jej Dante splete s papežem Bonifácem VIII. Když se věc vyjasní, Mikuláš sděluje Dantovi, že předpokládá zatracení (kvůli Simonii) nejen Bonifácovi, ale i Klementu V., mnohem více úplatnému papeži.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pope Nicholas III na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Papež
Předchůdce:
Jan XXI.
12771280
Mikuláš III.
Nástupce:
Martin IV.