Dějiny Ukrajiny

Ukrajinský znak

Dějiny Ukrajiny sahají tisíce let do minulosti a jejich kořeny lze vystopovat až k pontské stepi – jednomu z klíčových center chalkolitu a doby bronzové, indoevropských migrací a rané a domestikace koně. Území Ukrajiny bylo nejméně 44 000 let obýváno Neandrtálci. Ve starověku bylo území součástí Skýtie a osídleno Gety. Severní pobřeží Černého moře bylo ovlivněno řeckými a římskými koloniemi, které zanechaly trvalé kulturní dědictví. Postupem času tyto rozmanité vlivy přispěly k rozvoji raných politických a kulturních struktur.

Během stěhování národů byla Ukrajina také místem rané slovanské expanze a Ukrajina vstoupila do písemné historie se vznikem středověkého státu Kyjevská Rus. Na území dnešní Dněperské Ukrajiny sehrál kmen Polanů klíčovou roli při formování tohoto státu, přičemž si do 9. století osvojil název Rus. Předpokládá se, že tento termín má souvislost s Varjagy, kteří přispěli k rané politické a vojenské struktuře státu. V 10.–11. století se Kyjevská Rus vyvinula v jeden z nejmocnějších a kulturně nejpokročilejších států Evropy, který za vlády Vladimíra Velikého a Jaroslava Moudrého dosáhl svého zlatého věku, kdy bylo zavedeno křesťanství a posíleny politické instituce. Vnitřní konflikty mezi kyjevskými vládci spolu s rostoucím tlakem turkických kočovníků na jižní Ukrajině však stát postupně oslabily.

Ve 13. století utrpěla Kyjevská Rus ničivé škody během mongolské invaze, zejména ve svém dněperském jádru. Zatímco velká část jejího bývalého území připadla Mongolům, Haličsko-volyňské království (Rus) se stalo významným centrem, které zachovávalo politické a kulturní tradice Rusi, zejména za vlády krále Daniela. Navzdory trvající mongolské nadvládě v regionu si království udrželo určitý stupeň autonomie a stalo se důležitým nositelem dědictví Rusi. V průběhu následujících staletí však měnící se mocenské poměry v regionu postupně proměnily politickou mapu.

Ve 14. a 15. století se většina ukrajinských území stala součástí Litevského velkoknížectví, zatímco Halič a Zakarpatsko se dostaly pod polskou a uherskou vládu. Litva zachovala místní rusínské tradice a byla postupně ovlivňována rusínským jazykem, právem a kulturou, dokud se sama nedostala pod vliv Polska v rámci krevské a lublinské unie, které vedly ke sloučení obou států do Polsko-litevské unie, čímž se ukrajinská území dostala pod nadvládu polské koruny. Mezitím jižní Ukrajinu ovládala Zlatá horda a později Krymský chanát, který se dostal pod ochranu Osmanské říše – hlavní regionální mocnosti v oblasti Černého moře, jež měla i některá vlastní přímo spravovaná území.

V 17. století představovalo kozácké povstání vedené Bohdanem Chmelnickým zlomový okamžik v dějinách Ukrajiny. Povstání, které začalo v roce 1648, bylo podníceno nespokojeností s polsko-litevskou šlechtou, náboženským napětím a sociální nerovností. Toto povstání vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, poloautonomního útvaru ve střední a východní Ukrajině. V roce 1654 uzavřel Kozácký hetmanát spojenectví s Ruským carstvím prostřednictvím perejaslavské dohody. Povaha tohoto spojenectví je historiky široce diskutována. Někteří tvrdí, že šlo o vztah protektorátu, kdy Rusko nabízelo vojenskou podporu výměnou za loajalitu, zatímco jiní se domnívají, že šlo o podřízení hetmanátu carovi. Nejasnost podmínek této dohody a různé výklady přispěly v následujících desetiletích k napětí. Postupem času se vztah mezi Kozáckým hetmanátem a Ruskem vyvíjel tak, že Rusko stále více prosazovalo svou nadvládu. Tento proces se zintenzivnil na konci 17. a v 18. století, zejména po andrusovském příměří, které rozdělilo Ukrajinu mezi Polsko-litevskou unii a Rusko.

Autonomie Kozáckého hetmanátu byla postupně oslabována, až byla na konci 18. století zrušena carevnou Kateřinou Velikou. Současně vnitřní úpadek Polsko-litevské unie a vnější tlak okolních mocností umožnily rozdělení Polska. Tato dělení umožnila Ruské říši začlenit rozsáhlá ukrajinská území, včetně těch, která byla dříve pod polskou kontrolou. Západní Ukrajina se však dostala pod vládu habsburské monarchie. Toto rozdělení položilo základy odlišného historického vývoje ukrajinských zemí pod ruským a rakouským vlivem.

20. století začalo obnoveným bojem za ukrajinskou státnost. Po rozpadu říší během první světové války byla roku 1917 vyhlášena Ukrajinská lidová republika (ULR) s hlavním městem v Kyjevě. Mezitím byla na západních územích roku 1918 založena Západoukrajinská lidová republika (ZULR) se sídlem ve Lvově. Obě republiky usilovaly o sjednocení, které vyústilo v Akt sjednocení (Akt zluku) podepsaný 22. ledna 1919. Jejich nezávislost však byla krátkodobá. ULR čelila neustálým vojenským střetům s bolševickými silami, Polskem a frakcemi Bílé armády. Do roku 1921, po sovětsko-ukrajinské válce, byla ukrajinská území rozdělena: východní území se stala Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (součástí SSSR), zatímco západní Ukrajina byla připojena k Polsku, Rumunsku a Československu.

Za sovětské vlády ustoupila počáteční politika ukrajinizace represivní rusifikaci. Hladomor (Holodomor) v letech 1932–1933, uměle vyvolaná katastrofa, způsobil smrt 4–5 milionů Ukrajinců. Během druhé světové války zažila Ukrajina brutální okupace jak nacistickým Německem, tak Sovětským svazem. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) bojovala za nezávislost, přičemž se místy spojovala s okupujícími německými silami a povzbuzovala části ukrajinské společnosti ke spolupráci. Po válce byla sovětská kontrola znovu obnovena a v roce 1954 bylo Krymské území převedeno k Ukrajině.

Ukrajina se stala nezávislou po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Tím začalo období přechodu na tržní ekonomiku, během něhož Ukrajina prodělala osmiletou recesi. Následně však ekonomika zaznamenala výrazný růst HDP, než se propadla během ukrajinské finanční krize v letech 2008–2009. Toto období bylo poznamenáno hospodářskými problémy, vzestupem nacionalismu a rostoucím napětím s Ruskou federací. V roce 2013 začaly protesty Euromajdan v reakci na odmítnutí dohody o přidružení k EU prezidentem Viktorem Janukovyčem. Poté následovala Revoluce důstojnosti, která vedla k Janukovyčovu sesazení. Rusko v roce 2014 anektovalo Krym a podpořilo separatistická hnutí na Donbasu, čímž začala probíhající rusko-ukrajinská válka. Ta se vyhrotila 24. února 2022 ruskou invazí v plném rozsahu, což představuje zásadní fázi v ukrajinském boji za svrchovanost a územní celistvost.

Pravěk

Paleolit a mezolit

Megalitické stély v Evropě

Objev 1,4 milionu let starých kamenných nástrojů v Korolevu, které se nachází na západní Ukrajině, představuje jednu z nejstarších spolehlivě datovaných stop přítomnosti homininů v Evropě. Tyto nástroje poskytují klíčový vhled do chování a adaptačních strategií raných příslušníků rodu Homo, pravděpodobně Homo erectus, při jejich expanzi na evropský kontinent během staršího paleolitu. Přítomnost neandertálců na území Ukrajiny je dobře doložena archeologickými nálezy, zejména na nalezištích Molodova, která se nacházejí v dnešní Černovické oblasti na jihozápadě Ukrajiny. Tato naleziště, datovaná do středního paleolitu (cca 45 000–43 000 př. n. l.), poskytují významné důkazy o aktivitách neandertálců. Molodova je známá svými bohatými kulturními vrstvami připisovanými moustérienské tradici, které ukazují využívání ohně, zpracování mamutích kostí a možnou stavbu primitivních příbytků. Tato naleziště, nacházející se podél řeky Dněstr, jsou obzvláště pozoruhodná důkazy o pokročilém chování. Jedním z mimořádných objevů je příbytek postavený z mamutích kostí, což svědčí o vynalézavosti neandertálců a jejich schopnosti přizpůsobit se drsným podmínkám doby ledové. Tyto stavby ukazují jejich schopnost organizovat zdroje a vytvářet trvanlivé přístřešky.

Krymské hory obsahují významné důkazy o přítomnosti raných moderních lidí (Homo sapiens) během mladšího paleolitu. Jeskynní naleziště Buran-Kaja poskytla artefakty, jako jsou nástroje a ozdoby, spolu s kosterními pozůstatky, datovanými přibližně do roku 32 000 př. n. l. Tyto gravettienské osady odrážejí vyspělou kulturu lovců a sběračů, známou svou čepelovou kamennou technologií a uměleckým projevem. Region pravděpodobně sloužil jako důležité centrum lidské činnosti, nabízející úkryt i přístup k rozmanitým přírodním zdrojům. Archeologické doklady z Ukrajiny zdůrazňují význam tohoto území jako křižovatky raných lidských populací migrujících Evropou. Od nejstarších kamenných nástrojů až po důkazy o složitých sociálních strukturách a uměleckých tradicích nabízí Ukrajina cenný pohled na vývoj a adaptaci raných lidí během statisíců let.

Neolit a doba bronzová

Související informace naleznete také v článcích Tripolská kultura, kultura Sredny Stog, jámová kultura a kultura katakomb.

Majdanecke, rekonstrukce města neolitických zemědělců tripolské kultury.

Rozšíření chalkolitické jámové kultury neboli „kultury jamových hrobů“, 3. tisíciletí př. n. l.

Tripolská kultura (cca 5050–2950 př. n. l.), soustředěná na území dnešního Rumunska, Moldavska a Ukrajiny, představuje jednu z nejvyspělejších neolitických civilizací v Evropě. Tito lidé byli známí svými působivými sídly, z nichž některá patřila v té době k největším na světě, s počtem obyvatel dosahujícím až 10 000. Stavěli soustředné uspořádání domů, často z hlíny a dřeva, což svědčí o pokročilém plánování. Prosluli složitě malovanou keramikou s geometrickými a symbolickými vzory v červené, černé a bílé barvě. Jejich hospodářství bylo převážně zemědělské, doplněné chovem dobytka a drobným obchodem. Archeologické nálezy naznačují důraz na kult plodnosti, jak dokládá množství sošek a symbolických artefaktů. Tripolská kultura začala upadat kolem roku 3000 př. n. l., pravděpodobně v důsledku změn prostředí, vyčerpání zdrojů nebo tlaku sousedních stepních kultur.

Kultura Sredny Stog (cca 4500–3500 př. n. l.) vznikla východně od zóny tripolské kultury, na pontsko-kaspické stepi. Představuje přechodné období mezi neolitem a vznikem raných stepních kultur doby bronzové. Tato kultura patří mezi nejstarší, u nichž jsou doloženy důkazy o domestikaci koně, která se stala určujícím znakem stepních společností. Objevují se také první známky mohylového pohřbívání (kurgany), což odráží vznikající sociální hierarchie a rituální praktiky. Kultura Sredny Stog sehrála významnou roli při vzniku pozdější jámové kultury.

Jámová kultura (cca 3300–2600 př. n. l.), známá také jako kultura jamových hrobů, byla dominantní silou rané doby bronzové na pontsko-kaspické stepi. Tato kultura je často spojována s šířením indoevropských jazyků a představuje posun k mobilnějšímu, pasteveckému způsobu života. Pro jámovou kulturu jsou typické kurgany (mohyly), často doprovázené hrobovými milodary, jako jsou zbraně, ozdoby a obětovaná zvířata. Jejich hospodářství bylo silně založeno na chovu dobytka – ovcí, skotu a koní – což podporovalo polokočovný životní styl. Používali měděné a bronzové nástroje a zbraně, což dokládá rané metalurgické dovednosti. Mnozí badatelé spojují jámovou kulturu s protoindoevropskými mluvčími, protože jejich migrace a kulturní vliv pravděpodobně zasáhly rozsáhlé oblasti Evropy a Asie.

Po jámové kultuře vznikla kultura katakombová (cca 2500–1950 př. n. l.), která zahrnovala většinu stejné geografické oblasti. Odlišuje se svými jedinečnými pohřebními praktikami, při nichž byla těla ukládána do speciálně vytesaných výklenků v hrobových jamách. Dále rozvinula bronzovou metalurgii a vyráběla různé nástroje, zbraně a ozdoby. Kultura katakombová zachovávala mnoho tradic kultury jámové, ale zároveň navazovala kontakty se sousedními skupinami na západě a jihu.

• 
  Keramická nádoba tripolské kultury (Národní muzeum dějin Ukrajiny v Kyjevě)
• 
  Jámová kamenná stéla, cca 2600 př. n. l.
• 
  Modely vozů kultury katakombové

Starověk

Skytské osídlení, řecká kolonizace a římská nadvláda

Související informace naleznete také v článcích Bosporská říše, řecký Krym a římský Krym.

Zlatý statér bosporského krále Tiberia Julia Sauromata II., na averzu jeho busta s řeckým nápisem „ΒΑΣΙΛΕΩC ΣΑΥΡΟΜΑΤΟΥ“ a na reverzu hlavy římských císařů Septimia Severa a Caracally, datovaný do roku 198 nebo 199 n. l.

Bohyně Démétér na řecké fresce z Pantikapaia v Bosporském království, 1. století n. l., Krym

Během doby železné byla tato oblast svědkem vzestupu a vzájemného působení různorodých národů a kultur. Po dřívějších společnostech doby bronzové zde krajinu ovládli Dákové spolu s kočovnými skupinami, jako byli Kimmeriové (spojovaní s novočerkasskou archeologickou kulturou), Skytové a Sarmati. Homér o Kimmeriích ve svém díle Odysseia píše: "Země na severním pobřeží Černého moře je zemí Kimmeriů." Mezi nimi Skytové vytvořili mocné království, které vzkvétalo mezi lety 750 a 250 př. n. l., a bylo charakteristické svou dokonalou jízdní válkou a obchodními sítěmi pokrývajícími rozsáhlá území. V kronikách se o nich píše:

"Hle jde národ ze severní strany...v ruce drží luk a krátké kopí, jsou krutí! S nikým se nezdržují! Jejich hlasy burácí jako hukot mořských vln. Skáčou na koních vystrojení jako jeden... všichni jsou to lidé chrabří... národ zdaleka, národ dávný... jazyka, kterému nerozumíš. Spálí tvou úrodu i tvůj chléb, zničí tvých synů a dcer, pozabíjí krávy a ovce tvé, zahubí vinohrady a mečem zničí tvoje města, do kterých vkládáš svou důvěru."

Jednou z významných událostí v dějinách Skytů bylo tažení Dareia I. Velikého v roce 513 př. n. l. Achaimenovský perský král vedl výpravu s cílem podrobit si Skyty. Ti však použili svou typickou taktiku spálené země a partyzánského boje, aby se vyhnuli přímé porážce. Tažení vedlo k perské nadvládě nad několika thráckými národy a oblastmi podél severního pobřeží Černého moře. Tato území, zahrnující části dnešního Bulharska, Rumunska, Ukrajiny a jižního Ruska, byla začleněna do rozsáhlé achaimenovské sféry vlivu, i když přímá kontrola nad nimi zůstala slabá.

Mezitím zanechala řecká kolonizace v regionu trvalou stopu. Počínaje 7. nebo 6. stoletím př. n. l. během archaického období zakládali řečtí osadníci kolonie podél severního pobřeží Černého moře, včetně Krymu a částí dnešní Ukrajiny. Tyto kolonie, jako Chersonésos a Olbia, sloužily jako centra obchodu, kulturní výměny a helénského vlivu. Bosporské království, řecko-skytský útvar vzniklý v tomto kontextu, se stalo regionální mocností, která spojovala řecké tradice s místními prvky. Prosperovalo až do 4. století n. l., kdy jeho stabilitu narušily invaze Gótů a později Hunů.

Římská říše, která rozšiřovala svůj vliv do regionu, krátce anektovala Bosporské království v letech 62–68 n. l. za císaře Nerona. Během této doby byl vládnoucí bosporský král Tiberius Julius Cotys I. sesazen a království bylo přímo spravováno Římem. Po Neronově vládě bylo Bosporské království obnoveno jako římský vazalský stát, který si ponechal místní samosprávu, ale byl pod dohledem římské vojenské moci. Toto uspořádání zajistilo, že oblast zůstala v římské ekonomické a strategické sféře vlivu během poloviny 1. století n. l.

Příchod Gótů a Hunů

Související informace naleznete také v článcích Gótové, Oium, Hunové, kyjevská kultura, Bosporská říše a stěhování národů.

Území pod kontrolou Hunů, cca 450 n. l.

Ve 3. století n. l. začali Gótové, germánský národ původně ze Skandinávie, migrovat směrem do východní Evropy. Přibližně mezi lety 250 a 375 n. l. se usadili na území dnešní Ukrajiny, které nazývali Oium. Tato oblast je spojována s archeologickou černjachovskou kulturou, známou svou jedinečnou směsí místních a gótských vlivů.

Gótové v tomto regionu se brzy rozdělili na dvě hlavní skupiny: Vizigóty (západní Góty) a Ostrogóty (východní Góty). Ostrogóti si vybudovali mocenské centrum na Ukrajině, ale v 70. letech 4. století čelili zásadním změnám s příchodem Hunů, kočovného národa ze střední Asie. Hunové byli mocní válečníci a nakonec si Ostrogóty podmanili, což vedlo k zásadním proměnám gótské společnosti a správy.

Severně od území Ostrogótů se nacházela kyjevská kultura, slovanská archeologická kultura, která vzkvétala od 2. do 5. století n. l. S tím, jak Hunové rozšiřovali svůj vliv po východní Evropě, ocitla se i tato kultura v ohrožení. Mnohé slovanské a jiné místní skupiny byly zasaženy hunskými invazemi, což vedlo ke změnám ve vzorcích osídlení a ve způsobu místní správy.

V roce 454 n. l. znamenala rozhodující bitva známá jako bitva u Nedao zlomový okamžik. Ostrogóti spolu s dalšími germánskými kmeny povstali proti Hunům a přispěli k jejich porážce. Po tomto vítězství jim Římané dovolili usadit se v Panonii (dnešní Maďarsko), čímž se jejich přítomnost na ukrajinském území uzavřela.

Mezitím bylo severovýchodní pobřeží Černého moře poseto starověkými řeckými koloniemi, jako byly Tyrás, pontská Olbia a Hermonassa. Tyto kolonie, založené už v 6. století př. n. l., se staly důležitými kulturními a obchodními centry pod římskou a později byzantskou nadvládou. Tato města prosperovala až do 6. století n. l., kdy začal byzantský vliv slábnout.

Na počátku 6. století n. l. se Bosporské království na Krymském poloostrově dostalo pod vládu hunského krále jménem Gordas. Ten udržoval přátelské vztahy s byzantským císařem Justiniánem I., ale ty skončily, když byl Gordas kolem roku 527 n. l. zabit při místním povstání. Justinián této příležitosti využil k zásahu, Bosporské království obsadil a dále rozšířil byzantský vliv nad touto oblastí. Avšak ještě ve 12. století si byzantští císaři nadále činili nároky na krymský region známý jako Kimmerijský Bospor.

Středověk

Raní Slované

Související informace naleznete také v článcích Staří Slované, Antové, Ruský chanát a slovanské migrace do jihovýchodní Evropy.

Archeologické kultury spojované s protoslovany a ranými Slovany: kultura Černoleská (před 500 př. n. l.), kultura Zarubinecká (300 př. n. l. – 100 n. l.), kultura Převorská (300 př. n. l. – 400 n. l.), pražsko-korčacká oblast (6.–7. století, slovanská expanze)

Po mocenském vakuu, které zanechal pád hunské a gótské nadvlády, se raní Slované během 5. století začali šířit po velké části území dnešní Ukrajiny a ve 6. století pokračovali v migraci na Balkán. Přesný původ raných Slovanů zůstává nejistý, avšak několik teorií naznačuje, že by mohli pocházet z oblasti Polesí, močálovité krajiny mezi dnešním Běloruskem a Ukrajinou. Toto období představuje přechod od kyjevské kultury k ustavení slovanských kmenů po východní Evropě.

V 5. a 6. století se obecně předpokládá, že svaz Antů (kmenová konfederace) sídlila na území dnešní Ukrajiny. Antové jsou považováni za předky několika slovanských kmenů, které později utvořily ukrajinský národ, včetně Polanů, Severjanů, Drevljanů, Bílých Chorvatů, Doudlebů, Uličů a Tiverců. Migrace těchto kmenů z Ukrajiny na Balkán přispěla ke vzniku několika jihoslovanských národů, zatímco severní migrace, sahající až k Ilmeňskému jezeru, vedlo ke vzniku Ilmeňských Slovanů, Krivičů a Radimičů.

Zánik svazu Antů v roce 602 po ničivém nájezdu panonských Avarů vedl k roztříštění rané slovanské federace. Přesto si mnohé z těchto kmenů udržely svou svébytnou identitu až do vzniku větších politických útvarů na počátku tisíciletí, například Kyjevské Rusi, která začala slovanská území sjednocovat.

Raní Slované byli převážně zemědělci, spoléhali na samozásobitelské hospodaření a žili v polokočovných komunitách. Postupem času si vyvinuli složitější sociální strukturu, v jejímž čele stáli místní náčelníci vedoucí kmenové skupiny. Vyznávali také pohanství s panteonem bohů spjatých s přírodou, jako byli Perun (bůh hromu) a Dažbog (sluneční bůh). Ke konci existence svazu Antů už slovanské kulturní a náboženské zvyklosti začaly ovlivňovat sousední národy, čímž položily základ pro slovanskou kulturní sféru, která se později zformovala ve východní a jihovýchodní Evropě.

Příchod Prabulharů a Chazarů

Související informace naleznete také v článcích Staré Velké Bulharsko a Chazarská říše.

Přibližný rozsah Starého velkého Bulharska

V 7. století se území dnešní Ukrajiny nacházelo jádro bulhraského státu, často označovaného jako Staré Velké Bulharsko. Tento stát, s hlavním městem ve Fanago­rii (na území dnešního Tamaňského poloostrova), ovládal významnou část severního pobřeží Černého moře. Bulhaři, polokočovný národ pocházející ze střední Asie, byli známí svou vyspělou společností, vojenskou organizací a dalekosáhlým vlivem.

Na konci 7. století čelili Bulhaři rostoucímu tlaku od sousedních kmenů a říší. Většina bulharských kmenů se vydala různými směry – někteří se usadili na Balkáně, kde nakonec založili První bulharskou říši. Další skupiny se přesunuly do oblasti Volhy, kde vytvořily Volžské Bulharsko, které se stalo významným centrem obchodu a kultury. Zbývající části Starého Velkého Bulharska byly nakonec pohlceny Chazary, dalším polokočovným národem pocházejícím ze střední Asie.

Chazaři založili Chazarský kaganát, mocný a vlivný stát u Kaspického moře a Kavkazu. Území kaganátu se rozšířilo i na části dnešního západního Kazachstánu, východní Ukrajiny, jižního Ruska a severního Ázerbájdžánu. Chazaři byli známí svou náboženskou tolerancí a politickým pragmatismem; prosluli tím, že v 8. století přijali judaismus jako státní náboženství, i když na jejich území se praktikovalo i křesťanství, islám a další víry.

Chazaři hráli klíčovou roli v politice a ekonomice východní Evropy a pontsko-kaspické stepi. Jejich kontrola nad obchodními cestami přispěla ke vzniku tzv. Pax Khazarica, období relativního míru a stability, které podporovalo bezpečný dálkový obchod. Tato stabilita umožnila obchodníkům, včetně židovských Radhanitských kupců, působit na rozsáhlých trasách sahajících od Číny až po Byzantskou říši. Tyto obchodní cesty usnadňovaly výměnu zboží, kultury a myšlenek napříč Eurasií.

Kyjevská Rus (9. století – 1240)

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.

Původ a vznik státu

„Země Rus’“ z Pověsti dávných let opis z Lavrentijevskéjo letopisu

Původ kyjevského státu a etymologie jeho názvu „Rus“ jsou dodnes předmětem vědeckých debat. Jedna teorie, často nazývaná „normanská teorie“, tvrdí, že termín „Rus“ pochází od skandinávských Varjagů, kteří byli v raném středověku aktivní v obchodu a vojenských výpravách napříč východní Evropou. Zastánci této teorie tvrdí, že Varjagové, známí také jako Rusové, přinesli do oblasti počáteční politický a vojenský vliv, který formoval vznikající státní strukturu, přičemž označení „Rus“ se postupně stalo synonymem pro region a jeho obyvatelstvo.

Naproti tomu „antinormanská teorie“ navrhuje, že termín „Rus“ má původ u místních Slovanů a vznikl nezávisle na skandinávském vlivu. Zastánci této teorie tvrdí, že východoslovanské kmeny měly již před kontaktem s Varjagy vytvořené politické a sociální struktury a přirozeně směřovaly ke státnímu sjednocení. Podle tohoto pohledu by název „Rus“ mohl souviset s řekou Ros, historicky významným vodním tokem protékajícím dnešní Ukrajinou, v jejímž okolí žily různé slovanské komunity. V tomto pojetí mohl termín „Rus“ označovat kolektivní identitu spojenou s konkrétním geografickým územím či svazem místních kmenů, nikoli s cizími dobyvateli či vládci.

První spolehlivá zmínka o Rusi pochází z roku 839 z franské kroniky Letopisy kláštera sv. Bertina (Annales Bertiniani), kde členové severní diplomatické mise, kteří dorazili do Byzantské říše, sami sebe označili jako Rusy. Druhá významná zmínka o Rusi pochází z roku 860, kdy podnikli odvážný a nečekaný námořní útok na Konstantinopol. Flotila Rusů překročila Černé moře a udeřila přímo na srdce Byzantské říše, rychle dorazila k předměstím města. Podle zpráv řeckých očitých svědků se Rusům podařilo nejen vyplenit předměstí Konstantinopole, ale také vyvolat mezi obyvateli široce rozšířený strach. Byzantská obrana nebyla připravena, což Rusům umožnilo stáhnout se bez většího odporu.

Rusové u konstatinopolských hradeb

Nejstarším zdrojem o dějinách oblasti Dněperské Ukrajiny je Pověst dávných let (též Pověst vremennych let), sepsaná nejdříve v 11. století. Ve své „legendární“ části vypráví o nájezdu Rusů na Konstantinopol a o vzniku státu se střediskem v Kyjevě v druhé polovině 9. století. Kronika konkrétně uvádí jména vůdců útoku na Konstantinopol – Askolda a Dira – a označuje je za družiníky skandinávské dynastie Rurikovců. Podle kroniky údajně zástupce této dynastie Oleg Moudrý přišel roku 882 do Kyjeva z Novgorodu, Askolda a Dira zabil a převzal nad kyjevským státem moc. Tento příběh však obsahuje chronologické chyby – například mylně datuje nájezd na Konstantinopol do roku 867 – a postrádá potvrzení v archeologických důkazech, které naznačují, že samotný Novgorod vznikl až v 10. století. Moderní historici proto považují líčení 9. století v Pověsti dávných let za převážně spekulativní a pravděpodobně pozdější konstrukci jejího autora.

„Země Rus“ v užším smyslu slova

     1. dle Petra Toločka

     2. dle A. M. Nasonova

     3. dle Borise Rybakova

Historici spojují proces formování státu ve středním Podněpří se vznikem známé obchodní stezky ze Skandinávie do Konstantinopole, označované jako „cesta od Varjagů k Řekům“. Významná část této trasy vedla po řece Dněpr a Kyjev byl důležitým překladištěm, které umožňovalo kontrolu nad obchodem po Dněpru, Pripjati a Desně. Střední Podněpří se začalo stávat politickým, kulturním a hospodářským centrem východoslovanského světa. Postupně se pro něj v užším smyslu vžil název „země Rus“. Podle Pověsti dávných let přijal východoslovanský kmen Polanů, který obýval střední Podněpří, název „Rus“ pro svou zemi a byl považován za nejvyspělejší mezi východními Slovany. Hrál tak klíčovou roli při utváření nového kmenového svazu se střediskem v Kyjevě.

Od první poloviny 10. století je prvním doloženým vládcem Kyjevského státu ve zprávách cizích pramenů Igor Rurikovič, kterého Pověst dávných let uvádí jako knížete. Informace v kronice o vládě v tomto období jsou považovány za relativně spolehlivé. Knížecí družina hrála významnou roli při správě státu – doprovázela vládce na výpravách a vybírala tribut od podrobených místních slovanských kmenů. Vybraný tribut (např. kožešiny, med, kůže, vosk a otroci) byl převážně vyvážen do Byzance a z výnosů se nakupovaly zbraně, luxusní zboží a víno, které tvořily jádro dovozu. Když obchodní podmínky přestaly knížeti vyhovovat, vedl Igor v roce 941 neúspěšné tažení proti Konstantinopoli, které nakonec vyústilo v novou rusko-byzantskou obchodní smlouvu v roce 944. Pověst dávných let dále vypráví, že Igorův pokus uvalit další tribut na podrobené Slovany vyvolal povstání Drevljanů, kteří ho roku 945 zabili.

Křest kněžny Olga v Konstantinopoli

Olegova smrt v Ovruči

Po Igorově smrti v roce 945 převzala jeho manželka, kněžna Olga, roli regentky za jejich malého syna Svjatoslava, který byl ještě příliš mladý na vládu. Olga je nejvíce známá svou promyšlenou a tvrdou odvetou proti Drevljanům, která vyvrcholila připojením jejich území k rozrůstající se Kyjevské Rusi. Olga také provedla významné reformy, zejména přestavbu systému vybírání tributu zvaného poljudje. Tento nový systém učinil výběr příjmů systematičtějším a centralizovanějším, čímž snížil pravděpodobnost povstání zajištěním vyváženější distribuce moci. V přelomovém kroku se Olga kolem roku 957 během diplomatické návštěvy Konstantinopole stala první vládkyní Kyjevské Rusi, která přijala křesťanství. Přesto však za její vlády zůstával stát převážně pohanský a křesťanství začalo nabývat vlivu až později za jejích potomků.

Když se vlády nad Kyjevskou Rusí ujal Svjatoslav, zahájil ambiciózní vojenskou expanzi. Jeho nejvýznamnějším úspěchem bylo rozhodné poražení Chazarského kaganátu, kdysi dominantní regionální mocnosti, která po staletí ovládala klíčové obchodní cesty. Pád Chazarů otevřel Kyjevské Rusi možnost rozšířit svůj vliv na Kavkaz a dále. Kromě tažení na východ vedl Svjatoslav četné boje proti Byzantské říši, aby z Kyjevské Rusi učinil mocnou sílu na Balkáně. Jeho hlavním cílem bylo vytvořit trvalou základnu v Bulharsku a posílit tak svou strategickou pozici v jihovýchodní Evropě. Jeho ambice na Balkáně však zmařil byzantský protiútok. Roku 972 byl Svjatoslav při návratu z balkánského tažení přepaden a zabit Pečeněhy poblíž řeky Dněpr.

Po Svjatoslavově smrti vypukl mezi jeho syny boj o moc. Nejstarší syn Jaropolk převzal titul velkoknížete kyjevského a snažil se upevnit moc nad rozsáhlým územím, což vedlo ke konfliktům s jeho bratry. Druhý syn Oleg vládl v zemi Drevljanů a jeho rivalita s Jaropolkem přerostla v otevřenou válku. Během jednoho ze střetů kolem roku 977 byl Oleg zabit, což konflikt ještě vyostřilo. Nejmladší syn Vladimír zpočátku uprchl, aby se do bojů nezapletl. Po Olegově smrti se však vrátil s varjažským vojskem. Do roku 980 porazil Jaropolka a sjednotil moc, čímž se stal jediným vládcem Kyjevské Rusi.

Zlatý věk a christianizace

Související informace naleznete také v článku Svěcení Rusi.

Christianizace Kyjevské Rusi

Freska z 11. století v chrámu svaté Sofie v Kyjevě, zobrazující dcery Jaroslava I.

Za vlády Vladimíra Velikého se Kyjevská Rus výrazně rozšířila, zejména dobytím a připojením Červené Rusi, Podkarpatska a Korsuně. Tyto územní zisky učinily z Kyjevské Rusi největší stát Evropy té doby – zabírala přes 800 000 km² a měla více než 5 milionů obyvatel. Socioekonomická struktura Kyjevské Rusi byla podobná jako u jiných evropských států té doby – vyznačovala se naturálním hospodářstvím, společným vlastnictvím půdy, žďářským zemědělstvím a chovem dobytka.

Vladimír provedl reformu místní správy tím, že zrušil tradiční kmenové autonomie a dosadil své vlastní místodržící, čímž dále centralizoval svou moc. Za jeho vlády se Kyjev stal jedním z nejbohatších obchodních center Evropy 10. a 11. století díky své strategické poloze na obchodních trasách a rostoucímu politickému vlivu. Zpočátku Vladimír podporoval uctívání slovanských bohů, jako byl Perun. V roce 988 však učinil historické rozhodnutí přivést Kyjevskou Rus ke křesťanství a přijal pravoslaví z Byzantské říše. Osobně vedl hromadný křest obyvatel Kyjeva v řece Počajna a postavil první kamenný kostel v Kyjevské Rusi – Desátkový chrám. Také vydal chartu o církevních soudech a desátcích, čímž zajistil pevné spojení mezi církví a státem. Na rozdíl od dřívějších pokusů jeho babičky kněžny Olgy měly Vladimírovy reformy trvalý vliv a hluboce ovlivnily náboženský a kulturní vývoj regionu.

Za Vladimírovy vlády došlo i k administrativním, měnovým a vojenským reformám. Dosazoval místodržící a svým synům svěřoval správu významných měst, razil vlastní zlaté (zlatnik) a stříbrné (srebrenik) mince a uděloval pohraniční území loajálním vazalům výměnou za vojenskou obranu. Na ochranu říše nechal vybudovat rozsáhlý systém obranných opevnění známých jako Hadí valy, které se táhly v délce asi 1 000 kilometrů a chránily Kyjevskou Rus před vnějšími hrozbami.

Navzdory těmto úspěchům vstoupila Kyjevská Rus po Vladimírově smrti v roce 1015 do bouřlivého období vnitřních rozbrojů, kdy jeho synové bojovali o moc. Toto období bratrovražedných konfliktů trvalo až do roku 1019, kdy z nich vyšel vítězně Jaroslav Moudrý a usedl na trůn. Do roku 1036 vládl společně se svým bratrem Mstislavem a jejich vláda je často považována za zlatý věk Kyjevské Rusi. Jedním z Jaroslavových klíčových úspěchů bylo rozhodné poražení Pečeněhů, kteří dlouho představovali hrozbu pro stát. Na památku tohoto vítězství nechal Jaroslav postavit katedrálu svaté Sofie v Kyjevě, který dodnes stojí jako symbol této prosperující éry. Založil také Kyjevskopečerskou lávru a podpořil zvolení Ilariona za kyjevského metropolitu, což představovalo významný krok k nezávislosti kyjevské církve.

Jaroslavova vláda je rovněž známá zavedením prvního psaného zákoníku – Ruské pravdy (Pravda Ruskaja), který položil základ právní správy ve státě. Jaroslav se také intenzivně věnoval „sňatkové diplomacii“ a uzavíral spojenectví provdáváním svých dcer za příslušníky evropských panovnických rodů. Po Jaroslavově smrti se však Kyjevská Rus začala rozpadat, protože jeho synové si rozdělili území mezi sebe, což vedlo k dalším bratrovražedným konfliktům a postupnému úpadku centralizované moci.

Feudální roztříštěnost

Související informace naleznete také v článcích Ljubečský sjezd a Rozpad Kyjevské Rusi.

Kyjevská Rus (1054–1132)

Pomník v Ljubeči od Giennadije Jerszowa

Feudální roztříštěnost Kyjevské Rusi začala na konci 11. století v důsledku složitého souběhu vnitřních i vnějších faktorů. Jedním z hlavních důvodů byl rotační systém nástupnictví, podle něhož se moc nepředávala přímo z otce na syna, ale mezi mužskými příbuznými. Tento systém často vyvolával spory, protože vznikalo více nároků na vládu. Knížata byla zároveň dosazována do jednotlivých oblastí, čímž se začala jasně vymezovat autonomní knížectví. Regionální města jako Černigov, Polock a Novgorod získávala moc a prosazovala svou samostatnost, zatímco místní elity posilovaly svůj vliv. Autorita velkoknížete kyjevského tím postupně slábla. Regionální knížata, opírající se o vlastní zdroje a vojska, začala odporovat centrální moci. Rozsáhlá geografie a hospodářská různorodost Rusi bránily jednotě, protože jednotlivé oblasti si vytvářely vlastní obchodní cesty a systémy. Vnější hrozby od kočovných kmenů, jako byli Pečeněhové a Polovci (Kumáni), posilovaly regionalismus a nutili místní vládce zaměřovat se na obranu vlastních území.

Po smrti Jaroslava Moudrého si jeho synové rozdělili zemi, což výrazně urychlilo politickou fragmentaci. Ačkoli jeho nástupnický plán měl zabránit konfliktům, nakonec zasel semena feudálního rozdrobení. Ljubečský sjezd, svolaný několika knížaty včetně Vladimíra Monomacha, se pokusil urovnat spory a vyjasnit dědičnost jednotlivých knížectví. Tato dohoda formalizovala rozdělení Kyjevské Rusi na dědičná regionální knížectví, a tím legalizovala její roztříštění. Objevilo se úsloví „Každý ať drží své“, které znamenalo, že každý kníže bude vládnout svému území bez vměšování ostatních.

Vladimír Monomach, který vládl jako velkokníže kyjevský v letech 1113–1125, je považován za jednoho z nejzdatnějších vládců Kyjevské Rusi. Nastoupil na trůn v době vnitřních nepokojů a vnějších hrozeb, ale usiloval o stabilizaci roztříštěných území Rusi. Za jeho vlády se podařilo dosáhnout relativní jednoty díky snaze omezit spory mezi knížaty a posílit centrální moc. Jeho vojenské úspěchy, zejména proti Polovcům (Kumánům), zajistily hranice země. Diplomacií navázal silné vztahy s Evropou, mimo jiné i sňatkem s Gythou z Wessexu, dcerou anglického krále Harolda II. Jako vzdělaný panovník sepsal Poučení Vladimíra Monomacha, které poskytuje cenný vhled do tehdejší správy, morálky a vedení státu. Jeho vláda je často považována za jedno z posledních období jednoty před dalším rozpadem Rusi.

Monomachův syn Mstislav Veliký si dokázal udržet určitou jednotu během své vlády v letech 1125–1132. Po jeho smrti se však knížectví rozpadlo. Rozdělení území mezi Monomachovy syny a další příbuzné vedlo ke vzniku více soupeřících mocenských center. Proces feudální roztříštěnosti představoval zlom v dějinách Rusi a vyústil v její postupný úpadek a vzestup menších, samostatnějších států. Ty se později vyvinuly v středověké mocnosti, jako byly Haličsko-volyňské království, Polocké knížectví, Novgorodská republika a další.

Mongolský vpád do Kyjevské Rusi

Související informace naleznete také v článku Mongolský vpád na Rus.

Imaginativní vyobrazení obléhání Kyjeva v roce 1240 v 16. století v Ilustrované kronice Ivana Hrozného

V roce 1222 dorazila do černomořských stepí nová vlna kočovníků – bojovní Mongolové – a porazili Polovce jako součást západní expanze Mongolské říše. Polovci, kteří měli příbuzenské vazby na rusínská knížata, se obrátili na Rus o pomoc. Spojené rusko-polovecké vojsko vytáhlo do stepí, kde v roce 1223 došlo k bitvě na řece Kalce. Po této bitvě se Mongolové stáhli na východ přibližně na 15 let.

Na konci 30. let 13. století se Mongolové vrátili s podstatně většími silami pod vedením chána Bátúa a jeho generála Sübeteje. Nejprve napadli východní oblasti státu a pomocí vyspělých obléhacích taktik přemohli místní obranu. Mezi lety 1239 a 1240 přesunuli svou pozornost na jižní území. V roce 1240 oblehli Kyjev, který nakonec po brutálním útoku padl, což znamenalo definitivní zánik Kyjevské Rusi jako jednotného státního útvaru.

V důsledku této invaze byla Kyjevská Rus rozsáhle zpustošena, vylidněna a roztříštěna. Po dobytí zavedli Mongolové nad tímto územím svou nadvládu prostřednictvím Zlaté hordy a proměnili většinu ruských knížectví v poplatné státy. Pod mongolskou vládou byla knížectví nucena platit vysoké daně a podřizovat se mongolské autoritě. Invaze těžce poškodila politický, kulturní a hospodářský vývoj regionu a důsledky mongolské nadvlády se projevovaly po staletí. Navzdory této devastaci sehrála důležitou roli při uchovávání kulturní identity v době mongolské vlády pravoslavná církev.

Haličsko-volyňské knížectví (1199–1349)

Související informace naleznete také v článku Haličsko-volyňské království.

Pozadí a vznik království

Související informace naleznete také v článcích Roman Mstislavič, Haličské knížectví a Volyňské knížectví.

Roman v boji proti Kumánům

Knížectví – později Haličsko-volyňské království – vzniklo z rozpadu Kyjevské Rusi. Jeho vládci pokračovali v politickém a kulturním dědictví Kyjeva a zachovávali tradice a správu státu i poté, co se Kyjev dostal pod mongolskou nadvládu. Již dříve založil Vladimír Veliký města Halič a Volodymyr jako regionální centra, čímž položil základ pro budoucí politické útvary v oblasti. Území bylo původně obýváno kmeny Doulebů, Tiverců a Bílých Chorvatů. Zpočátku existovaly Volyň a Halič jako samostatná knížectví, každé spravované potomky Jaroslava Moudrého. Haliči vládla dynastie Rostislavičů, zatímco Volyni zpočátku dynastie Igorevičů a později dynastie Izjaslavičů. Za vlády Jaroslava Osmomysla (1153–1187) rozšířila Halič svůj vliv až k Černému moři.

Rivalita mezi vládci těchto knížectví se často točila kolem snah prosadit nadvládu jeden nad druhým. Tento vleklý zápas nakonec vyřešil Roman Veliký, který vládl v letech 1197–1205. Díky kombinaci vojenských úspěchů, strategických sňatků a politických aliancí se Romanovi podařilo sjednotit Halič a Volyň pod jedinou vládu. Podnikal tažení proti Polsku, litevským kmenům i vnitřním rivalům a prosazoval nadvládu nad roztříštěnou politickou scénou. Roman také na krátkou dobu ovládl Kyjev – symbolický krok, který mu umožnil nárokovat si postavení seniora (velikij knjaź) mezi ruskými knížaty a pozvedl jeho status na sjednotitele Rusi. V roce 1205 byl však Roman během tažení proti koalici polských a uherských sil zabit v bitvě u Zawichostu. Jeho nečekaná smrt vyvolala mocenské vakuum, zejména v Haliči, kde o vliv soupeřili místní bojaři a cizí mocnosti. Přesto Romanovy úspěchy znamenaly rozhodující zlom. Jeho centralizace moci položila institucionální a vojenský základ pro vznik Haličsko-volyňského knížectví jako přední regionální mocnosti ve východní Evropě.

Vláda krále Daniela a zlatý věk

Související informace naleznete také v článcích Daniel Romanovič Haličský, Bitva u Jarosławi a Král Rusi.

Fragment kopie Haličsko-volyňského letopisu, literárního díla a historického pramene daného období

Po Romanově smrti zachvátil oblast období neklidu, dokud se jeho syn Daniel Romanovič roku 1238 znovu neujal trůnu. Danilovi se podařilo obnovit říši svého otce, včetně města Kyjeva. V roce 1240 však Mongolská říše pod vedením chána Bátúa zahájila ničivou invazi napříč Kyjevskou Rusí. Velká města jako Kyjev byla vypleněna a značná část oblasti zůstala v troskách. Navzdory tomu Danilovo rozhodné vítězství v bitvě u Jaroslavi v roce 1245 ukončilo vnitřní rozbroje a pevně zajistilo jeho vládu. Roku 1246 byl však Danil, aby ochránil svůj stát, donucen uznat mongolskou svrchovanost. Přestože to bylo ponižující, umožnilo mu to udržet si určitou míru autonomie – pokud bude platit tribut mongolskému chánovi.

Navzdory tomuto podrobení se Daniel zřejmě v 50. letech 13. století pokusil vymanit Haličsko-volyňské království z mongolské nadvlády a zorganizovat proti hordě koalici. V roce 1251 se oženil se neteří litevského krále Mindaugase a usiloval o podporu ze střední Evropy, navazoval diplomatické vztahy s papežstvím, Polskem, Uherskem a Svatou říší římskou. Roku 1253 byl Daniel v Drohiczynu korunován papežským legátem na krále Rusi (latinsky Rex Rusiae), čímž získal formální uznání od papeže Inocence IV. Tato korunovace symbolizovala přiblížení Haličsko-volyňského království k západnímu křesťanství, ačkoli si nadále zachovalo pravoslavnou víru. Korunovace byla zároveň spojena s nadějí na vznik protimongolské aliance, která se však kvůli politickým rozporům v západní Evropě nikdy neuskutečnila. Král Daniel rovněž zakládal četná města, která se stala centry obchodu, kultury a vojenské síly. Mezi jeho nejvýznamnější činy patřilo založení Lvova (pojmenovaného po jeho synu Lvovi) a Chełmu. Tato městská centra nejen oživila hospodářství království, ale také pomohla Danielovi upevnit jeho politickou moc nad regionem.

Vláda Lva I. a regionální ambice

Související informace naleznete také v článku Lev Danylovyč.

Kresba lícové strany královské pečeti připisované Lvu

Po smrti krále Daniela Romanovyče v roce 1264 zdědil království jeho syn Lev Danylovyč (Lev I.). Vládl přibližně od roku 1269 až do své smrti v roce 1301. Jedním z jeho nejvýznamnějších raných činů bylo přenesení hlavního města do města Lvov. Lev I. pokračoval v mnoha politických směrech svého otce, zejména v obraně království proti vnějším hrozbám, především ze strany mongolské Zlaté hordy, jejíž svrchovanost království formálně uznávalo. Navzdory tomuto lennímu postavení se Lev snažil prosadit větší nezávislost prostřednictvím aktivní a často oportunistické zahraniční politiky. Udržoval složité vztahy se sousedními mocnostmi – zejména s Polskem, Uherskem a Litvou – někdy s nimi uzavíral spojenectví, jindy vedl vojenské střety.

Lev usiloval o důraznou politiku územní expanze. Uplatňoval nároky na části jihovýchodního Polska a využíval dynastických konfliktů v sousedních státech. Usiloval o vliv na Podkarpatsku a v Lublinsku a krátce ovládl Přemyšl a Sanok. Jeho vojenské ambice ho přivedly i do střetu s Českým královstvím a Řádem německých rytířů, i když s proměnlivými výsledky. Ačkoli se Lvu I. podařilo zachovat územní celistvost království a v některých obdobích své vlády dokonce rozšířit jeho vliv, jeho vláda znamenala počátek postupného úpadku. Schopnost státu udržet si autonomii vůči Mongolům slábla a jeho postavení regionální mocnosti se zmenšovalo pod rostoucím vnějším i vnitřním tlakem.

Úpadek a zánik

Související informace naleznete také v článku Haličsko-volyňské války.

Královská pečeť Jurije Lvovyče

Po smrti Lva I. v roce 1301 nastoupil na trůn jeho syn Jurij Lvovyč, který vládl do roku 1308. Během své vlády se Jurij I. sice dokázal udržet relativní stabilitu, ale politické postavení království bylo oproti době Danila výrazně oslabené. Navzdory jeho snahám byla jeho vláda krátká a po jeho smrti vstoupilo království do období roztříštění. Jurijovi synové Andrij a Lev II. se pokusili vládnout společně, ale jejich snaha udržet jednotu a sílu království nakonec selhala. Mongolská Zlatá horda nadále uplatňovala výrazný vliv nad oslabeným Haličsko-volyňským královstvím po celé 14. století.

Po smrti obou spoluvládců kolem roku 1323 zůstalo království bez silného vedení. Posledním vládcem Haličsko-volyňského království se stal Jurij II. Boleslav, který nastoupil na trůn po vymření rodu Romanovičů. Vládl v letech 1323–1340 a pocházel z polské dynastie Piastovců; byl zvolen králem díky svému mateřskému příbuzenství s ruskou královskou dynastií – jeho matka Marie byla dcerou Lva I. Po nástupu na trůn Boleslav konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Jurij, aby získal podporu místní pravoslavné šlechty. Jeho vláda však byla poznamenána napětím kvůli jeho katolickému původu, který narážel na převážně pravoslavné rusínské elity. Během své vlády Jurij II. obtížně vyvažoval soupeřící zájmy Polska, Litvy a mongolské Zlaté hordy, přičemž prosazoval prokatolické politiky, které odcizovaly místní šlechtu. Jeho vláda vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1340 rusínskými šlechtici nespokojenými s jeho vedením. Jeho smrt vyvolala prudký mocenský boj mezi Polskem a Litvou o kontrolu nad oblastí, známý jako Haličsko-volyňské války. Koncem 40. let 14. století byla Halič připojena k Polsku a Volyň připadla Litvě, čímž zaniklo nezávislé Haličsko-volyňské království.

Litevská a polská expanze ve 13.–15. století

Související informace naleznete také v článcích Litevské velkoknížectví, Koruna Polského království a Litevská občanská válka (1432–1438).

Mapa Litevského velkoknížectví v jeho největším rozsahu od 13. do 15. století.

V polovině 14. století se Litevské velkoknížectví rozšířilo o území dnešní Ukrajiny. Po rozhodující bitvě u Modrých vod proti Zlaté hordě (1362/63) Litva anektovala Polock, Volyň, Černihiv a Kyjev. Litevští vládci se řídili zásadou „Staré nerušíme, nové nezavádíme“, což umožnilo, aby místní rusínské tradice, náboženství a správa zůstaly z velké části nedotčeny. Litevští panovníci se titulovali jako „vládcové Rusi“ a začlenili rusínské tradice a správu do svého systému. To zahrnovalo i rusínské šlechtické rody, jako byli Olelkovičové, kteří se stali vlivnými v litevské správě. Staroslověnština a rutenština sloužily vedle latiny jako hlavní úřední jazyky.

Současně začalo Polsko uplatňovat vliv nad západní Ukrajinou. Červená Rus, části Volyně a Podolí byly začleněny do Polského království a polský panovník přijal titul „pán a dědic Rusi“ (latinsky Russiae dominus et heres). Mezitím si i Uherské království udržovalo vliv, zejména nad Podkarpatskem a částmi Besarábie. Uherská koruna ovládala tyto oblasti, podporovala maďarizaci a katolický vliv a začleňovala je do uherského politického a hospodářského systému.

Od 14. století se mezi Polskem a Litvou vytvářel jedinečný a postupně se vyvíjející vztah, často založený na dynastických uniích, vojenských spojenectvích a společných geopolitických zájmech, zejména při čelení vnějším hrozbám. Mezi ně patřila agresivní expanze Řádu německých rytířů v pobaltském regionu a vzestup Moskevského knížectví na východě. Potřeba vzájemné podpory proti těmto společným nepřátelům postupně vedla oba státy k užší spolupráci. Tento vztah dospěl k rozhodujícímu zlomu s Krevskou unií v roce 1385, která znamenala začátek nové politické éry. Sňatkem polské královny Jadwigy a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella se Litevské velkoknížectví dostalo pod vliv Polska. Tato unie nebyla jen politickým opatřením, ale i dynastickou konsolidací – Jagello konvertoval ke křesťanství a souhlasil se spojením Litvy s Polskem pod svou vládou. Unie založila jagellonskou dynastii, která následně vládla Polsku i Litvě po několik generací. Vznik této společné monarchie položil základ pro stále užší propojení obou států, což vedlo k větší spolupráci ve vojenské, politické i kulturní oblasti.

Na počátku 15. století se v Litevském velkoknížectví, Rusi a Žemaitsku vystupňovalo napětí ohledně správy ruských (rusínských) zemí. Toto napětí přerostlo v mocenský boj po smrti velkoknížete Vitolda v roce 1430. Vitold byl silnou a sjednocující osobností a jeho smrt zanechala mocenské vakuum, které prohloubilo rozdělení v rámci litevské elity. Objevili se dva hlavní uchazeči o trůn: Švitrigaila, který měl podporu pravoslavné rusínské šlechty, a Zikmund Kęstutaitis, jenž zastupoval katolickou litevskou elitu. V roce 1432 se Zikmund Kęstutaitis prohlásil novým litevským velkoknížetem. Aby upevnil svou vládu a získal přízeň ruských zemí, vyhlásil vznik nového politického útvaru – Velkoknížectví ruského (1432–1435). Tato nová formace měla zahrnovat několik důležitých oblastí, jako Volyň, Podolí, Severii, Berestii a Podněperskou Ukrajinu, s hlavním městem v Kyjevě. Navzdory tomuto prohlášení zůstal Švitrigaila formálně hlavou Litevského velkoknížectví a snažil se přeměnit ruské země v nezávislý stát pod svou kontrolou. Jeho ambice přerušit vazby se zbytkem Litevského velkoknížectví vyvolaly občanskou válku, která trvala v letech 1432–1435 a uvrhla Litvu do vnitřního konfliktu.

Památník bitvy u Vilkoměře

Švitrigailovy síly, které zahrnovaly i rané kozáky, hledaly vnější podporu u Řádu německých rytířů, který měl vlastní zájem na oslabení jak Polska, tak Litvy. Zapojení řádu ještě více zkomplikovalo politickou situaci. Naproti tomu Zikmund Kęstutaitis získal silnou podporu od polského krále Vladislava II. Jagella (Jogaily) a od většiny litevské šlechty. Tato vnější podpora se ukázala jako rozhodující a převážila misky vah ve prospěch Zikmunda. Zlomem války se stala bitva u Vilkoměře (dnešní Ukmergė v Litvě) 1. září 1435. Tato bitva byla jedním z největších a nejrozhodnějších vojenských střetů ve východní Evropě v 15. století. Švitrigailovy síly byly drtivě poraženy, utrpěly zdrcující ztráty a Velkoknížectví ruské tím fakticky zaniklo. Porážka vedla ke kolapsu Švitrigailova krátkodobého státu a zajistila pokračování litevské nadvlády nad ruskými (rusínskými) zeměmi. Vítězstvím Zikmund Kęstutaitis upevnil svou moc jako litevský velkokníže a rusínská území byla znovu začleněna do Litevského velkoknížectví. Tentokrát však již byla pevně pod litevskou kontrolou, bez výrazné autonomie pro rusínské obyvatelstvo. Neúspěch Velkoknížectví ruského zároveň znamenal zásadní obrat ve správě oblasti, protože snahy rusínské šlechty o větší samostatnost byly potlačeny.

Rostoucí dominance polské šlechty nad ukrajinskými zeměmi koncem 15. století vyvolala odpor, nejvýrazněji Muchovo povstání v roce 1490. Toto povstání vedl Petro Mucha a bylo podporováno moldavským knížetem Štěpánem Velikým. Povstání se účastnili raní kozáci, Huculové a Rumuni (Moldavané). Muchovo vojsko dobylo několik měst v Pokutí a postupovalo směrem ke Lvovu, avšak město se jim dobýt nepodařilo. Ačkoli bylo povstání nakonec potlačeno, odhalilo rostoucí nespokojenost Ukrajinců pod cizí vládou a předznamenalo budoucí povstání v regionu.

Krym od 13. do 18. století

Související informace naleznete také v článcích Janovská Gazárie, Theodorské knížectví a Krymský chanát.

Krymský chanát

Od 13. století se části černomořského pobřeží Ukrajiny, zvané Janovská Gazárie, dostaly pod vliv Janovské republiky, která zde zakládala opevněné obchodní kolonie. Mezi klíčová sídla patřily například Caffa (dnešní Feodosija), Soldaia (dnešní Sudak) a další osady na území dnešní Oděské oblasti. Tyto pevnosti, silně střežené janovskými posádkami, fungovaly jako uzly námořního obchodu a zajišťovaly Janovu kontrolu nad černomořským obchodem. Janovská dominance však čelila výzvám ze strany sousedních mocností a skončila po osmanském dobytí v roce 1475.

V roce 1322 zde papež Jan XXII. zřídil katolickou diecézi v Caffě (dnešní Feodosiji), která představovala jediné katolické centrum na území ovládaném Mongoly. Sloužila jako ústřední náboženská autorita od Balkánu až po hlavní město Zlaté hordy Saraj. Janovské osady nebyly jen hospodářskými centry, ale i místem kulturní a náboženské interakce mezi Evropou, Mongolskou říší a Blízkým východem.

V jihozápadní části Krymu vzniklo Theodorské knížectví (též Gothia), nástupnický stát Byzantské říše. Jeho centrem bylo město Doros (dnešní Mangup). Theodoro bylo mnohonárodnostní útvar obývaný Řeky, Góty, Alany a dalšími. Jeho vládci udržovali úzké vztahy s Byzantskou říší a Trapezuntským císařstvím. Knížectví sloužilo jako nárazníkové pásmo mezi janovskými koloniemi a rozšiřujícím se Krymským chanátem. Navzdory silnému opevnění bylo Theodorské knížectví v roce 1475 dobyto Osmanskou říší, která usilovala o úplnou nadvládu nad oblastí Černého moře.

S úpadkem Zlaté hordy v 15. století se stal Krymský chanát dominantní mocností v jihoukrajinské stepi. Kočovní členové hordy – Tataři, kteří obývali oblasti kolem Černého moře, v roce 1441 oddělili od Zlaté hordy a na Krymském poloostrově a jihovýchodě dnešní Ukrajiny si vytvořili svůj vlastní stát, kterému vládli panovníci z rodu Girejovců. Jejich expanzivní politika pokračovala směrem od pobřeží Krymského poloostrova, kde si s pomocí osmanských Turků podmanili italská a řecká obchodní města. Se sídlem ve městě Bachčisaraj ovládal velkou část černomořského pobřeží, včetně klíčových přístavů a strategických území na jihu dnešní Ukrajiny. Tento vzestup znamenal zásadní změnu v regionu – Krymský chanát se stal nejen významnou vojenskou a politickou silou, ale i klíčovým hráčem v ekonomice Černomoří a širšího okolí.

Ze stepí tak viselo nad lidmi obývajícím příhraniční oblasti Ukrajiny ze sousedního Krymského chanátu nebezpečí. Od počátku 16. století až do konce 18. století byl Krymský chanát hluboce zapojen do obchodu s otroky, který se stal jedním z jeho hlavních hospodářských motorů. Jeho cháni si dokázali zachovat svou autonomii, protože podnikali loupežné výpravy proti pohraničnímu obyvatelstvu ukrajinského území a odtud získávali levnou pracovní sílu v podobě ukrajinských a ruských nevolníků, které pak prodávali do Konstantinopole. Chanát, často působící jako prostředník mezi stepí a Osmanskou říší, vyvezl v letech 1500–1700 odhadem asi 2 miliony otroků do Osmanské říše a na Blízký východ. Tito otroci, často zajatí při nájezdech na sousední země, byli prodáváni především do Osmanské říše, kde byli využíváni v různých oblastech – v armádě, v domácnostech i v harémech. Poslední velký nájezd podnikli Tataři roku 1769 během rusko-turecké války na území Nového Srbska.

Raný novověk

Polsko-litevská unie

Související informace naleznete také v článcích Polsko-litevská unie, Kozáci a kozácká povstání.

Polsko-litevská unie v roce 1619

Po Lublinské unii v roce 1569, která spojila Polské království a Litevské velkoknížectví v Polsko-litevskou unii, přešla ukrajinská území pod správu Polska a stala se součástí Koruny Polského království. Unie byla motivována potřebou čelit vnějším hrozbám – především rostoucí agresi Ruského carství a neustálým nájezdům Řádu německých rytířů – a vedla oba státy ke konsolidaci zdrojů a posílení obrany. Tento politický obrat znamenal zásadní proměnu sociálního, hospodářského i kulturního prostředí Ukrajiny. Polské úřady zahájily rozsáhlé kolonizační úsilí, jehož výsledkem bylo zakládání mnoha nových měst a vesnic, zejména ve stepních oblastech. Osadníci s sebou přinášeli nové právní normy, způsoby správy a hospodářské modely, čímž ukrajinská území pevněji začlenili do politického systému unie.

Současně začaly do ukrajinské společnosti pronikat myšlenky renesance, šířené prostřednictvím nových škol a vzdělávacích institucí, které často zakládali jezuité. Příchod velkého počtu polských osadníků vedl ke kulturní asimilaci. Postupem času se značná část ukrajinské šlechty „polonizovala“ – přijímala polské zvyky, jazyk a přestupovala ke katolicismu. Většina rusínsky mluvících rolníků však zůstala věrná pravoslavné církvi, což vedlo k rostoucím sociálním a náboženským napětím. Polský vliv se neprojevoval jen politicky, ale i kulturně. Někteří polonizovaní ukrajinští šlechtici, například Stanisław Orzechowski, významně přispěli k polskému intelektuálnímu a kulturnímu životu a psali vlivná díla o teologii, právu a politice. Tyto změny přispěly k fragmentaci ukrajinské společnosti, protože se prohlubovala propast mezi katolickou, polsky mluvící šlechtou a pravoslavnými, rusínsky mluvícími rolníky, čímž vznikal základ budoucích konfliktů.

Začlenění Kyjeva, Volyně, Podolí a Braclavska do Koruny navíc posílilo vnitřní propojení různých ukrajinských oblastí. Nové obchodní cesty a městská centra podporovaly hospodářskou, sociální a kulturní interakci napříč dříve roztříštěnými územími a napomáhaly regionální soudržnosti. Přesto si ukrajinské obyvatelstvo udržovalo svou odlišnou identitu zakořeněnou v pravoslavných tradicích arusínském (ruténském) jazyce, což se stalo klíčovým faktorem odporu vůči kulturní asimilaci.

Zároveň tvrdé podmínky, které polská šlechta uvalila na rusínské rolníky, vyvolávaly rozsáhlý odpor. Jak se rozšiřovalo nevolnictví a zesilovalo hospodářské vykořisťování, mnozí rolníci utíkali na pohraničí v oblasti Dněpru, kde hledali svobodu a lepší život. Tito pohraniční osadníci se začali nazývat kozáci a vytvořili specifickou sociální a vojenskou skupinu známou svou bojovností, nezávislostí a silným vztahem k pravoslavné víře. Kozáci si rychle získali pověst schopných bojovníků, kteří uměli bránit jihovýchodní hranice unie proti tatarským nájezdům. Polské úřady, oceňující jejich vojenskou hodnotu, začlenily kozáky do armády unie, zejména k obraně pohraničí, a koncem 16. století jim poskytly omezené výsady zřízením rejstříkových kozáků. Jedním z nejvýznamnějších kozáckých vůdců byl Petr Konaševič-Sahajdačnyj, který sehrál rozhodující roli v bitvě u Chotynu v roce 1621, kdy Polsko-litevská unie s podporou kozáků odrazila obrovskou osmanskou armádu. Jeho vedení a diplomatické úsilí také posílilo vazby s pravoslavnou církví, protože usiloval o obnovení jejího vlivu v ukrajinské společnosti.

Kontrola území Ukrajiny v roce 1600

Navzdory svému významnému přínosu k vojenským vítězstvím unie byli kozáci zbaveni podstatné politické i sociální autonomie. Šlechta (szlachta), která dominovala politickému systému Polsko-litevské unie, považovala kozáky za rušivý a neovladatelný živel a odmítala je uznat jako samostatnou společenskou vrstvu. Místo toho se šlechta opakovaně snažila snížit kozáky na úroveň nevolníků, čímž je připravovala o jejich výsady a svobody. Toto dlouhodobé vytlačování a upírání práv vedlo k sérii kozáckých povstání, protože kozáci usilovali o obranu své autonomie, životního stylu a náboženské identity. Mezi významná patří Kosińského povstání (1591–1593) a Nalivajkovo povstání (1594–1596), která byla polskými úřady brutálně potlačena. Tato povstání však odhalila rostoucí nespokojenost mezi kozáky a poukázala na napětí mezi centrální vládou unie a pohraničním obyvatelstvem.

Na počátku 17. století se situace stávala stále nestabilnější, protože kozácké požadavky na uznání jejich práv byly neustále ignorovány. Odmítání unie politicky začlenit kozáky a respektovat jejich specifickou kulturní a náboženskou identitu nakonec připravilo půdu pro větší konflikty, zejména pro Chmelnického povstání z roku 1648 (též známé jako kozácko-polská válka), které zásadně proměnilo politické uspořádání východní Evropy.

Rozloha a populace vojvodství v 16. století

Vojvodství		Čtvereční kilometry	Populace (odhad)
Halič		45 000	446 000
Volyň		42 000	294 000
Podolí		19 000	98 000
Braclav		35 000	311 000
Kyjev		117 000	234 000
Belz (dvě oblasti)	Chelm	19 000	133 000
	Podlesí	10 000	233 000

Doba kozáků

Související informace naleznete také v článku Kozáci.

Kozácký hetmanát (1649–1764)

Související informace naleznete také v článcích Kozácký hetmanát, Chmelnického povstání, Švédská invaze do Polska, Severní válka, Vyplenění Baturynu a Bitva u Poltavy.

Kozácký Hetmanát, území získané po Chmelnického povstání

Od roku 1240, když na Kyjev zaútočili Tataři a Mongolové, se hlavní arénou událostí ukrajinských dějin staly Halič a Volyň. Koncem 16. století se však středem událostí znovu stal východ Ukrajiny a oblast Dněpru, kde se znovu rozproudil dávný boj mezi místními usedlíky a kočovnými kmeny, které se snažily prosadit islám. Následný útlak obyvatelstva byl příčinou mnoha útěků a příjezdu kozáků, kteří se usazovali v hraničních oblastech Ukrajiny. Jejich prvotním cílem bylo odrážet nájezdy Tatarů, což se jim dařilo. Postupně v bojích proti nim a jejich spojencům osmanským Turkům zdokonalovali své vojenské schopnosti a organizovanost armády a ukrajinská společnost je začala považovat nejen za bojovníky proti hrozbě islámu, ale také jako obránce proti národně-náboženskému a společensko-ekonomickému útlaku polské šlechty. Tyto kozácké činy popisuje jeden turecký historik 17. století takto:

„Lze z určitostí říci, že na světě neexistují lidé, kterým by na svém životě vůbec nezáleželo a méně se báli smrti, než tito [kozáci]...(?) Znalci vojenského fochu tvrdí, že tito lidé díky své chrabrosti a šikovnosti, která se projevuje zejména v bojích na moři, nemají ve světě rovných.“

Kozácký hetmanát, známý také jako Hetmanát Ukrajiny, byl samostatně spravovaný kozácký stát, který existoval v letech 1649–1764. Vznikl v mimořádně bouřlivé době v dějinách východní Evropy, po otřesech způsobených Chmelnického povstání. Toto povstání, vedené charismatickým a prozíravým vojenským vůdcem Bohdanem Chmelnickým, usilovalo o osvobození ukrajinských zemí z područí Polsko-litevské unie. Povstání nejen destabilizovalo jeden z tehdejších nejvýznamnějších evropských států, ale také spustilo širší období chaosu v regionu, které je v ukrajinských dějinách známé jako „Ruina“ a v polské historiografii jako „Potopa“. První vítězství Bohdana Chmelnického přišlo 6. května 1648. Od té doby se protivníci postupně přidávali na stranu vítěze, protože viděli, že proti jeho velké armádě nemají šanci. V rukou Bohdana Chmelnického postupně skončili nejdůležitější důstojníci polské šlechty. Poláci se ocitli v nezáviděníhodné situaci, navíc 1. června 1648 zemřel polský král Vladislav IV. Po celé zemi postupně vypukla další povstání, organizovaná místními měšťany a rolníky, kteří se chtěli pomstít za útlak svým pánům. Všechny tyto události jsou popsány v jednom ukrajinském letopise takto:

„...kdekoliv se nacházela šlechta, její služebnictvo, Židé – všechny vraždili, nešetříce ženy ani jejich děti, kradli majetek, vypalovali kostely a paláce. Nic nenechali a všechno zpustošili.“

Za několik měsíců byla na Ukrajině zlikvidována celá polská šlechta. Obzvláště silný zásah do života společnosti utrpěli Židé, když jich v letech 1648–1656 z ukrajinského území vymizelo přes deset tisíc, podle některých historických pramenů dokonce až kolem půl milionu.

Založení Hetmanátu v roce 1649 znamenalo zásadní obrat v politickém uspořádání východní Evropy. Hetmanát byl téhož roku oficiálně uznán Zborovskou smlouvou a vznikl jako poloautonomní útvar v rámci Polsko-litevské unie. Smlouva zajistila práva a zájmy pravoslavné církve a kozáků, kterým chtěl hejtman dát šlechtické tituly a rozmístit je po zemi. Na základě této smlouvy se polská vláda zavázala amnestovat všechny účastníky povstání a Židé spolu s jezuity se museli z Ukrajiny vystěhovat. Takto sjednaná mírová smlouva, i přesto, že Bohdan Chmelnický s ní v některých bodech nesouhlasil, byla schválena na mimořádném sjezdu ukrajinského sněmu v listopadu 1649. Tato křehká samospráva však byla okamžitě vystavena zkoušce v bouřlivém geopolitickém prostředí. Stát se ocitl v síti diplomatických a vojenských konfliktů mezi hlavními regionálními mocnostmi, včetně Osmanské říše, unie, Krymského chanátu a Ruského carství. Pro tyto soupeřící mocnosti nepředstavoval Hetmanát jen možného spojence, ale také strategickou kořist, což komplikovalo jeho snahu o suverenitu a stabilitu.

Jako vládce Hetmanátu se Bohdan Chmelnický věnoval budování státu v mnoha oblastech: vojenské, správní, finanční, hospodářské i kulturní. Udělil Záporožskému vojsku pod vedením hetmana nejvyšší moc v novém rusínském státě a sjednotil všechny složky ukrajinské společnosti pod svou autoritou. To zahrnovalo vytvoření státní správy a vyspělé vojenské i civilní administrativy z kozáckých důstojníků a rusínské šlechty, stejně jako zformování elity v rámci kozáckého Hetmanátu.

Masakr několika tisíc polských zajatců kozáky po bitvě u Batohu roku 1652

6. ledna 1651 vypukla nová polsko-ukrajinská válka. (Dvoutýdenní válka ale oficiálně začala 18. června 1651). Bohdan Chmelnický a jeho armáda v ní však byli poraženi, a to díky chybějící podpoře Krymských Tatarů, kteří se v okamžiku zlomu bitvy z bitevního pole stáhli a odmítli svému vůdci pomoci. Své grandiózní vítězství v bitvě u Berestečka, která je považována za jednu z největších pozemních bitev v Evropě v 17. století, Poláci potvrdili na mírových jednáních v ukrajinském městě Bila Cerkva. Mír byl podepsán dne 28. září 1651. Pro kozáky byl však tento mír méně výhodný než ten, který podepsali 18. září 1649. Polská šlechta očekávala, že podmínky mírové smlouvy nyní obě strany dodrží a s pomocí vojenské síly se znovu začala usazovat na ukrajinském území. Tisíce Ukrajinců začaly houfně utíkat k východním hranicím své země do Moskevské Rusi, kde vznikla tzv. Slobodská Ukrajina – stát rozkládající se na současném území města Charkova a jeho oblasti.

Bohdan Chmelnický se však znovu sebral a spolu s novým vojskem, které bylo ustanoveno na tajné kozácké radě v dubnu roku 1652 v jeho rezidenci v Čigirinu, zaútočil na Poláky u moldavské hranice a 1. května 1652 je porazil. Smrt svých vojáků, kteří zahynuli v bitvě u města Beresteczko, pomstili masakrem všech zajatých příslušníků polské armády. Když se zvěst o vítězství kozáků rozšířila po celé zemi, opět vypukla i protipolská povstání. Kozácká vojska obsadila větší část území, které ovládala až do vypuknutí bitvy u města Beresteczko. V této situaci se však už ani Poláci, ani Ukrajinci, unavení bojem, neodhodlali udělat poslední, nejdůležitější krok.

V roce 1654, pod stálým tlakem Polska a ve snaze najít bezpečnější cestu k suverenitě, uzavřelo kozácké vedení v čele s Bohdanem Chmelnickým s Ruským carstvím Perejaslavskou smlouvu. Tento pakt postavil Hetmanát pod ruskou ochranu, což znamenalo zásadní změnu v rozložení sil v regionu. Smlouva zpočátku slibovala vzájemnou vojenskou podporu a zaručovala kozákům určitou míru autonomie, zároveň však položila základy postupného zasahování Ruska do ukrajinské správy. Postupem času byly snahy Hetmanátu o skutečnou nezávislost systematicky oslabovány, protože ruské carství upřednostňovalo konsolidaci své kontroly nad tímto územím.

Jedním z prvních důsledků úmluvy byla radikální změna politických svazů v regionu. Odpovědí Poláků a Tatarů k podpisu smlouvy mezi ruským carem a Bohdanem Chmelnickým byla nová válka, která vypukla začátkem jara roku 1654, když moskevská vojska doprovázená velkým kontingentem kozáků v čele s Vasilijem Zolotarenkem vstoupila na území Běloruska a vzala Polákům jeho větší část. Na podzim toho roku se hlavní boje přesunuly do oblasti jihozápadní Ukrajiny, kde Tataři, nevázáni vůči Ukrajincům žádnou politickou dohodou, pokračovali v plenění země.

Do boje proti polské armádě se zapojili i Švédové, kteří chtěli Chmelnickému pomoci obnovit Kyjevské knížectví. V roce 1656, kdy už byla porážka Polsko-litevské unie cítit ve vzduchu, se k Ukrajincům přidal i Jiří II. Rákóczi. Bohdan Chmelnický měl v tomto okamžiku v očích všech Poláků záviděníhodnou situaci, kterou využil k napadení Polska se záměrem rozdělit ho. Jednou z jeho podmínek byl přechod všech ukrajinských území pod jeho vládu včetně území Haliče a Volyně. Stala se však nečekaná událost. V roce 1656 ve Vilniusu uzavřel ruský car s Poláky mír, aniž by o tom Ukrajinci věděli. Z obavy, že Rusové obětují Polákům ukrajinské zájmy, hejtman a kozáčtí plukovníci obvinili ruského cara z porušení Perejaslavské dohody. Jejich delegaci dokonce nechtěli na jednání pustit. Bohdan Chmelnický tedy poslal svému spojenci dopis, v němž porovnal chování Švédů a Rusů:

„Švédové jsou lidé čestní: slíbili nám přátelství a svaz, oni drží slovo. Car však uzavřel s Poláky mírovou smlouvu a chce nás obětovat do jejich rukou.“

Nic to však nepomohlo, naopak, na scénu dějin Ukrajiny přišlo další překvapení. Společný ukrajinsko-sedmihradský vojenský postup na Polsko-litevský stát skončil debaklem a z jeho porážky kozáci obvinili svého hejtmana. Zvěst o porážce vojska se dostala i k Bohdanu Chmelnickému, který 6. srpna 1657 těžce nemocný ve své rezidenci v Čigirinu zemřel.

Návrh na vytvoření trojstranné Polsko-litevsko-rusínské unie v roce 1658

Snaha získat zpět autonomii a vyjednat výhodnější podmínky s okolními mocnostmi pokračovala a vyvrcholila smlouvou z Haďače z roku 1658. Tato ambiciózní dohoda měla povýšit Hetmanát na Velkoknížectví ruské jako rovnocenného partnera v unii spolu s Polskem a Litvou. Přestože smlouva představovala významný krok k usmíření, byla nakonec zmařena tvrdým odporem Ruska a hlubokými rozpory uvnitř ukrajinského vedení. Navíc nedokázala oblast stabilizovat – pokračující konflikty, včetně ruských vojenských tažení a vnitřních nepokojů, uvrhly Hetmanát na více než desetiletí do chaosu, čímž zůstaly jeho snahy o autonomii nenaplněny.

Rozdělení Kozáckého hetmanátu po Andrusovském příměří z roku 1667

Andrusovské příměří z roku 1667 představoval zásadní zlom v ukrajinských dějinách, protože Polsko-litevská unie a Ruské carství jím formálně dohodly rozdělení území Hetmanátu podél řeky Dněpr. Podle podmínek této smlouvy připadla pravobřežní Ukrajina zpět pod polskou kontrolu, zatímco levobřežní Ukrajina včetně Kyjeva byla postoupena Rusku. Ačkoli si Hetmanát na levém břehu formálně zachoval určitou autonomii, byla tato autonomie silně omezována ruským dohledem. Rozdělení nejen symbolizovalo začátek nové dlouhodobé cizí nadvlády nad ukrajinskými zeměmi, ale zároveň porušilo jednotu kozáckého státu. Tato fragmentace dále oslabila schopnost Hetmanátu čelit vnějším tlakům a udržet nezávislost, čímž se stal stále zranitelnějším vůči ambicím sousedních mocností.

Konec 17. století byl poznamenán občanskými nepokoji, cizími zásahy a územními změnami. V letech 1657–1686 byl region téměř nepřetržitě zmítán konflikty, kterých využívaly sousední mocnosti včetně Osmanské říše, Polska a Ruska. V tomto období se hetman Petro Dorošenko, významný kozácký vůdce, snažil sjednotit kontrolu nad klíčovými oblastmi, jako byly Kyjev a Braclav. Jeho ambice však zhatilo to, že se tato území dostala pod tureckou okupaci, což dále zkomplikovalo geopolitickou situaci.

Francouzská mapa Ukrajiny (Carte d'Ukranie) od kartografa Beauplana (1600–1673) – jih je nahoře

V širším kontextu sehrál Karlovický mír z roku 1699 klíčovou roli při přerozdělení územní kontroly. Jejím výsledkem byl návrat značné části území, která dříve patřila Osmanům, pod polskou správu. Přesto si ukrajinské kozácké síly, zejména v pohraničních oblastech Záporoží a Slobodské Ukrajiny, dokázaly udržet určitou míru autonomie. Polonezávislé kozácké republiky v těchto oblastech nadále zpochybňovaly jak polskou, tak ruskou nadvládu, prosazovaly svou samostatnost a uchovávaly si vlastní kulturní a politickou identitu.

Vedle politických otřesů sehrál Hetmanát zásadní roli v kulturním a intelektuálním rozvoji Ukrajiny i Ruska na přelomu 17. a 18. století. Ukrajinští duchovní, učenci a intelektuálové – mnozí vzdělaní na prestižní Kyjevsko-mohyljanské akademii – působili jako klíčoví nositelé kulturní výměny a reforem. Jejich vliv byl zvlášť výrazný za vlády Petra Velikého, kdy přinášeli nové myšlenky a přístupy, které pomohly modernizovat ruskou společnost. Osobnosti jako Feofan Prokopovič a Stefan Javorskij, oba přední členové Nejsvětějšího synodu, hrály důležitou roli při formování náboženských a vzdělávacích reforem v Rusku. Toto intelektuální hnutí, často označované jako „ukrajinská škola“, zanechalo trvalý otisk v ruské literatuře, teologii a pedagogice a stalo se dominantní silou v kulturním prostředí regionu.

Kritický zlom v náboženských dějinách Ukrajiny nastal v roce 1686, kdy byla Kyjevská metropole anektována Moskevským patriarchátem. Tato událost symbolizovala konsolidaci moskevského vlivu nad ukrajinským náboženským a kulturním životem a představovala významný krok k postupnému oslabování ukrajinské církevní nezávislosti. Přesto se vedení Hetmanátu nadále snažilo prosazovat svou autonomii a v komplikované politické situaci usilovalo o zachování své svébytné identity a správy. Vzájemné prolínání spolupráce a odporu bylo pro toto období typické a podtrhuje dvojí roli Ukrajiny jako kulturního hybatele reforem v Moskevském státě i obránce vlastní suverenity.

Bitva u Poltavy od Pierra-Denise Martin

Hetmanát dosáhl vrcholu své nezávislosti za vlády hetmana Ivana Mazepy, složité a ambiciózní osobnosti ukrajinských dějin. Ve snaze prosadit autonomii Hetmanátu usiloval Mazepa během severní války (1700–1721) o spojenectví se Švédským královstvím v naději, že se vymaní z ruské nadvlády. Jeho rozhodnutí připojit se ke Karlu XII. bylo odvážným, ale nebezpečným krokem, vycházejícím z touhy zajistit ukrajinskou suverenitu a uniknout stále těsnějšímu sevření Moskvy.

Zlom nastal roku 1708, kdy moskevské vojsko na příkaz cara Petra I. vyplenilo hlavní město Hetmanátu Baturyn. Brutální útok vedl k masakru tisíců obránců a civilistů, z nichž mnozí byli upáleni zaživa nebo popraveni jinými hrůznými způsoby. Tento čin odplaty byl drtivou ranou pro Mazepovy snahy, neboť nejen zničil správní a vojenské centrum Hetmanátu, ale také sloužil jako odstrašující příklad pro další potenciální odpůrce. Mazepovo povstání vyvrcholilo katastrofální porážkou v bitvě u Poltavy v roce 1709, kde byly spojené švédsko-ukrajinské síly rozhodně rozdrceny Petrovým vojskem. Následky Poltavy znamenaly konec Mazepových snah o ukrajinskou nezávislost a výrazně posílily ruskou kontrolu nad Hetmanátem. Neúspěch povstání také signalizoval změnu rovnováhy sil ve východní Evropě, kdy se konsolidovala ruská dominance v regionu a autonomie Hetmanátu byla oslabena.

Mapa části ukrajinských zemí v Ruské říši, 1740-1750, žlutě překrývající území moderní Ukrajiny. Šedá: Hetmanát. Žlutá: Záporoží. Zelená: Slobodská Ukrajina

Kozácký hetmanát (1750) a ruské gubernie na jeho místě (1809)

Po porážce u Poltavy vedl Hetmanát v letech 1708–1722 Ivan Skoropadskij během obtížného období slábnoucí autonomie. Přestože se snažil vyrovnávat se s rostoucím tlakem Ruska, jeho snahy byly vážně oslabeny, když car Petr I. v roce 1722 zřídil tzv. Maloruské collegium. Tento správní orgán, složený převážně z carských úředníků, měl dohlížet na správu Hetmanátu, čímž fakticky omezil Skoropadského pravomoci a podkopal tradiční kozácké instituce. Jeho smrt v témže roce zanechala Hetmanát zranitelný vůči další centralizaci říše. Po Skoropadského smrti se úřadující hetman Pavlo Polubotok pokusil vzdorovat moskevskému zasahování. Obrátil se na Petra I. s žádostí, aby dodržoval dřívější dohody Hetmanátu, zejména ty zaručující jeho autonomii. Jeho odpor však vedl k zatčení a uvěznění v Petropavlovské pevnosti, kde roku 1724 zemřel. Polubotkův osud se stal symbolem marnosti otevřeného odporu v této fázi, kdy carská vláda stále více utahovala svou kontrolu nad regionem.

Krátké oživení autonomie nastalo za vlády Danyla Apoštola (1727–1734), jehož zvolení znamenalo dočasné uvolnění carské politiky po smrti Petra I. Apoštol vyjednal pro Hetmanát omezenou autonomii, včetně větší kontroly nad místním zdaněním a správou. Zavedl také správní a soudní reformy, které měly posílit vnitřní stabilitu. Přes tyto úspěchy však jeho smrt vedla k opětovnému přechodu Hetmanátu pod přímou carskou správu prostřednictvím Řídící rady hetmanského úřadu, orgánu ovládaného ruskými úředníky. Toto období (1734–1750) prohloubilo začlenění Hetmanátu do carské správní struktury.

V roce 1750 byl Hetmanát obnoven pod vedením Kyryla Rozumovského, politicky obratného vůdce s úzkými vazbami na ruský dvůr. Rozumovský usiloval o modernizaci Hetmanátu prostřednictvím reforem správy, soudnictví a vojska, zároveň však chtěl posílit jeho autonomii. Přenesl hlavní město Hetmanátu do Hluchiva, který proměnil v politické a kulturní centrum. Zahájil také ambiciózní projekty, včetně plánů na založení univerzity, což odráželo jeho vizi Hetmanátu jako poloautonomního modernizovaného útvaru v rámci Ruské říše. Jeho rostoucí vliv a výzvy k větší nezávislosti však znepokojily Kateřinu Velikou, která byla rozhodnuta moc centralizovat.

V roce 1764 Kateřina Veliká Hetmanát formálně zrušila a jeho správu převedla na Maloruské collegium. Tento krok znamenal konec poloautonomního statusu Hetmanátu a jeho úplné začlenění do správní struktury Ruské říše. Zrušení Hetmanátu nejen zlikvidovalo jeho jedinečné politické a vojenské instituce, ale také symbolizovalo završení širší imperiální strategie potlačování regionální autonomie ve prospěch centralizované vlády.

Likvidace Záporožské Siče

Území ovládaná ukrajinskými kozáky na konci jejich existence

Během 18. století přešlo Ruské impérium od poskytování formální „ochrany“ k přímé kontrole nad střední Ukrajinou, čímž postupně rozkládalo autonomii kozáků. Kozácká povstání, která byla dříve namířena proti Polsko-litevské unii, se nyní zaměřovala na ruské úřady. Na konci 18. století tato povstání do značné míry utichla, jejich síla byla oslabena drtivou mocí Ruské říše a hlubokými rozpory uvnitř kozáckého vedení.

Rusko-turecká válka v letech 1768–1774 představovala zásadní zlom pro ukrajinské kozáky a jejich postavení v rámci Ruské říše. Kozáci během války poskytli zásadní podporu a významně přispěli k ruským vítězstvím. Konflikt vyvrcholil smlouvou z Küçük Kaynarca, která přinesla Rusku rozsáhlé územní zisky na úkor Osmanské říše podél černomořského pobřeží a Krymského chanátu (nikoli Krymu samotného), a také mu udělila právo postavit pravoslavný chrám v Konstantinopoli a prohlásit se za ochránce „rumského milletu“ (pravoslavných křesťanů) – což se stalo záminkou pro četné budoucí zásahy.

Tím se však výrazně snížil strategický význam Záporožské Siče, protože pohraničí, které kozáci po staletí bránili, bylo nyní pevně pod ruskou kontrolou. Tento geopolitický posun oslabil tradiční roli kozáků a připravil půdu pro jejich zánik.

V roce 1775 carevna Kateřina Veliká rozhodla o zničení Záporožské Siče, kterou vnímala jako potenciální hrozbu pro svou centralizovanou vládu. Sič, se svým poloautonomním postavením a militarizovanou společností, byla symbolem nezávislosti, který se příčil snahám impéria o sjednocení. Na její příkaz vyslal generál Petr Tekeli mohutné vojsko, které mělo Sič potlačit. 15. června 1775 Tekelijovy síly o počtu 45 000 vojáků – včetně 8 jezdeckých pluků, 10 pěších pluků, 20 husarských eskadron, 17 kopinických eskadron a 13 eskadron donských kozáků – Sič obklíčily. Ta byla bráněna pouze asi 3 000 kozáky a padla s minimálním odporem. Zničení Záporožské Siče znamenalo konec jedné éry a fakticky zlikvidovalo jeden z posledních pozůstatků ukrajinské samosprávy.

Poslední ataman Petro Kalnyševskyj byl zatčen a odvezen do vyhnanství na Solovecké ostrovy na dalekém severu, kde v těžkých podmínkách dožil a zemřel v zajetí. Po zničení Siče menší skupina kozáků uprchla do Osmanské říše, kde za Dunajem založila Zadunajskou Sič. Jiní se přesunuli do kubáňské oblasti v Ruské říši, kde se podíleli na vzniku kubáňakého kozáckého vojska. Většina ukrajinských kozáků však byla deportována do odlehlých částí Ruské říše, včetně Sibiře, což mělo rozbít jejich moc a rozptýlit jejich populaci. Spolu se ztrátou autonomie ruské jednotky zabavily přes 30 000 dokumentů spolu se zbraněmi a cennostmi, které představovaly historii Ukrajiny od 16. do 18. století. Tyto předměty byly uloženy v pevnosti svaté Alžběty, která byla hlavní základnou ruské císařské armády na Ukrajině, a zůstaly tam až do roku 1918, kdy byly převezeny do Kyjeva. Dnes představují cenný pramen k bohatým dějinám ukrajinského kozáctva.

Kozák Mamaj a hajdamaci věší Žida hlavou dolů. Ukrajinské lidové umění, 19. století

Mezitím na pravobřežní Ukrajině po desetiletí rostla nespokojenost s polskou vládou. Zvyšující se robotní (nucené) povinnosti spolu se zneužíváním moci ze strany polských magnátů, šlechty a jejich židovských správců vedly k rozsáhlým nepokojům. Rolníci, z nichž mnozí byli pravoslavní křesťané, se bouřili proti vnuceným daním a nuceným pracím na svých pozemcích, stejně jako proti přítomnosti římskokatolického a řeckokatolického kléru. Tato nespokojenost vyústila v sérii hajdamackých povstání, při nichž oddíly povstalců přepadaly a plenily města, přičemž cílily na majetky šlechty, duchovenstva a židovského obyvatelstva. Např. ve městě Umaň a na dalších místech docházelo k masakrům polských a židovských obyvatel. Velká povstání proběhla v letech 1734, 1750 a největší – známé jako Kolijivščyna – v roce 1768 pod vedením Ivana Honty. Toto povstání bylo vyvrcholením desetiletí nahromaděných křivd, zažehnuté pověstmi o chystaných náboženských a sociálních změnách, které ohrožovaly pravoslavnou komunitu. Povstání provázely rozsáhlé útoky na města a panství, které způsobily značné ztráty na životech i majetku. Přestože hajdamakové zpočátku dosáhli dílčích úspěchů, bylo jejich povstání nakonec brutálně potlačeno polskými silami za pomoci ruského vojska. Během povstání bylo zabito nejméně 100 000 lidí.

Na konci 18. století pak politické uspořádání Ukrajiny zásadně proměnila politika Kateřiny Veliké. Role kozáků při obraně pohraničí se stala zbytečnou, protože Ruské impérium nyní ovládalo Černé moře i Krym. Roku 1783 byl Krymský chanát formálně anektován Ruskem, čímž Rusko zpevnilo svou kontrolu nad severním černomořským regionem. O několik let dříve, v roce 1778, proběhla hromadná emigrace křesťanů z Krymu, která dále změnila demografické složení oblasti. Nakonec byla roku 1793, po druhém dělení Polska, pravobřežní Ukrajina oficiálně začleněna do Ruské říše a jeho součástí byla až do Únorové revoluce.

Na konci vlády Kateřiny Veliké se tak většina Ukrajiny ocitla pod ruskou kontrolou, čímž skončil staletý boj o autonomii a ukrajinský národ se ocitl pod nadvládou carské moci.

Moderní dějiny

Po téměř 150 let (od konce 18. století do začátku 20. století) se Ukrajinci ocitli pod vládou dvou impérií – carského Ruska a Habsburské monarchie – Rakouského císařství a později Rakousko-Uherska. Na začátku nové etapy svých dějin se tak museli přizpůsobovat novému politickému systému, který se radikálním způsobem odlišoval od toho, na co byli dlouho zvyklí. Tak jako všechna impéria, i Ruské impérium Romanovců a Rakousko-Uhersko Habsburků byly obrovské státní útvary, jejichž obyvatelstvo bylo etnicky a kulturně různorodé. Výhradně centralizovaná politická moc byla soustředěna do rukou imperátora, který nepotřeboval brát v úvahu názory, myšlenky a přání svých poddaných. Od svého lidu požadovali poslušnost a věrnost, protože to považovali nejen za politickou, ale i morální a náboženskou povinnost. Za pokoru a poslušnost lidu je panovníci odměňovali a slibovali jim bezpečnost, stabilitu a pořádek, což se mnohým obyvatelům obou impérií velmi líbilo.

Impéria a ukrajinské národní obrození

Související informace naleznete také v článcích Dělení Polska, Ukrajinské národní obrození, Ruské impérium, Nové Rusko a Rakousko-Uhersko.

Za vlády Alexandra I. (1801–1825) byla ruská přítomnost na Ukrajině převážně omezena na carskou armádu a byrokracii. Za vlády Mikuláše I. (1825–1855) však již Rusko zavedlo na Ukrajině centralizovanou správu. Po potlačení Listopadového povstání roku 1830 začal carský režim provádět politiky rusifikace, zejména na pravobřežní Ukrajině. Tyto politiky nejen potlačovaly ukrajinštinu, ale také usilovaly o oslabení místních tradic prosazováním loajality k Ruské pravoslavné církvi, která aktivně podporovala rusifikaci na rozdíl od dřívějšího vlivu řeckokatolické církve na západní Ukrajině. Ukrajina byla rozdělena na devět gubernií, které spolu tvořily tři velké regiony – Levobřežní Ukrajinu (Černihovská, Poltavská a Charkovská gubernie), Pravobřežní Ukrajinu (Kyjevská, Volyňská a Podolská gubernie) a nově osídlený jih, který byl kdysi domovinou Záporožských kozáků a Krymského chanátu (Jekatěrinoslavská, Chersonská a Krymská gubernie). Každá gubernie se dělila na okresy, které zase spolčovaly města a vesnice.

Zrušení nevolnictví v roce 1861 mělo pro Ukrajinu zásadní dopad, protože 42 % její populace tvořili nevolníci. Koncem 19. století vedly vysoké daně, rychlý populační růst a nedostatek půdy k rozsáhlému zbídačení rolnictva. Mnoho venkovských Ukrajinců začalo migrovat do měst, kde industrializace a urbanizace vytvářely nové ekonomické příležitosti, ale zároveň posilovaly rostoucí třídní uvědomění. Výstavba první železniční tratě v roce 1866 nejen začlenila ukrajinské hospodářství do systému Ruské říše, ale také usnadnila pohyb pracovníků a zboží. Navzdory těžkým podmínkám ukrajinští rolníci a dělníci významně přispívali k ekonomice říše – stepní oblasti produkovaly 20 % světové pšenice a 80 % cukru Ruské říše.

Předsednictvo a členové Ševčenkovy vědecké společnosti oslavující 100. výročí vydání Ivana Kotljarevského „Eneidy“ ve Lvově 31. října 1898: V první řadě sedí: Mychajlo Pavlyk, Jevenija Jarošynská, Natalija Kobrynska, Olha Kobyljanska, Sylvester Lepky, Andrij Čajkovskyj, Kost Pankivskyj. Ve druhé řadě: Ivan Kopač, Volodymyr Hnatiuk, Osyp Makovej, Mychajlo Hruševskyj, Ivan Franko, Oleksandr Kolessa, Bohdan Lepky. Ve třetí řadě stojí: Ivan Petrusevyč, Filaret Kolessa, Josyp Kyšakevyč, Ivan Truš, Denys Lukjanovyč, Mykola Ivasyuk.

Ukrajinské národní obrození začalo na konci 18. století vzestupem moderní ukrajinské literatury, jejímž průkopníkem byl Ivan Kotljarevskyj. Mezi významné ukrajinské autory 19. století patřili Taras Ševčenko, Mychajlo Kocjubynskyj a Lesja Ukrajinka v Ruské říši a Ivan Franko v Rakousko-Uhersku. Vznikající ukrajinská inteligence, stále více tvořená z prostých lidí a rolníků, zpochybnila nadvládu tradiční šlechty a podnítila hnutí za národní práva a sociální spravedlnost. Ruská vláda se však obávala vzestupu separatismu a proto uvalila přísná omezení na ukrajinský jazyk a kulturu. Roku 1863 zakázal Valujevův cirkulář používání ukrajinštiny v náboženských a vzdělávacích textech. Další represe přišly s emžským dekretem z roku 1876, který zakázal ukrajinskojazyčné publikace, dovoz ukrajinských knih ze zahraničí, používání ukrajinštiny v divadle a dokonce i veřejné čtení. Ukrajinské školy byly rovněž potlačovány. Tato politika přiměla mnoho ukrajinských intelektuálů, například Mychajla Drahomanova a Mychajla Hruševského, uprchnout do Rakouskem ovládané Haliče (západní Ukrajiny). Kromě toho rozvoj vzdělávacích spolků v rakouské Haliči, například spolku „Prosvita“, sehrál zásadní roli při uchovávání ukrajinské kultury. Navzdory těmto omezením se některým Ukrajincům v rámci Ruské říše přesto podařilo prosadit v systému, často kombinovali loajalitu k carovi s nenápadným podporováním vlastního kulturního dědictví. Od 19. století docházelo ke stěhování Ukrajinců do vzdálených oblastí Ruské říše. Podle sčítání lidu z roku 1897 žilo na Sibiři 223 000 etnických Ukrajinců a ve Střední Asii 102 000. Dalších 1,6 milionu emigrovalo na východ během deseti let po otevření Transsibiřské magistrály v roce 1906. Oblasti Dálného východu s etnickým ukrajinským obyvatelstvem se staly známými jako Zelená Ukrajina.

Návštěva rakouského císaře Františka Josefa I. v Haliči v roce 1880

Osud Ukrajinců v Rakouské říši byl však výrazně odlišný. Období, ve kterém Marie Terezie a její syn Josef II. uskutečnili řadu reforem, bylo pro ukrajinský národ velmi prospěšné a významné, jelikož byly tyto reformy provedeny v době, kdy se součástí Rakouska stala Halič, která byla obydlena Ukrajinci. Ti se takovým způsobem přičlenili k monarchii Habsburků právě v době jejího největšího rozmachu. V rakouské Haliči se Ukrajinci ocitli v choulostivém postavení v rámci rusko-rakouské rivality o vliv ve střední a jihovýchodní Evropě. Na rozdíl od Ruské říše zde byla vládnoucí elita převážně rakouského nebo polského původu, zatímco rusínské obyvatelstvo zůstávalo převážně rolnické. Během 19. století byla mezi slovanským obyvatelstvem Haliče zpočátku běžná rusofílie. Avšak příchod ukrajinských intelektuálů prchajících před ruskými represemi spolu s rakouskými zásahy postupně vytlačil rusofílii rostoucí ukrainofílií. Tento sentiment se šířil zpět i do Ruskem ovládané Ukrajiny a posiloval národní obrození.

2,4 milionu Ukrajinců pod habsburskou vládou žilo převážně ve východní Haliči, přičemž 95 % z nich tvořili rolníci. Tento region patřil k nejchudším v Evropě, trpěl trvalým nedostatkem půdy a omezenou industrializací. Přesto se řeckokatolická církev v Haliči stala klíčovou institucí při uchovávání ukrajinské kultury a posilování národního vědomí. V roce 1848 vyšel první ukrajinský jazykový novinový titul Zoria Halytska, který symbolizoval rostoucí národní probuzení. Mnoho Ukrajinců z Haliče a dalších rakouských území také v této době emigrovalo do Severní a Jižní Ameriky, aby hledali ekonomické příležitosti a unikli chudobě.

Konec 19. století přinesl pomalý, ale stálý růst ukrajinské městské populace a počátky politického uvědomění. Ukrajinci v Haliči založili Nejvyšší rusínskou radu a začali prosazovat autonomii a reformy, například pozemkovou reformu. V ruské části Ukrajiny mezitím podzemní sítě šířily literaturu, vzdělání a národní myšlenky mezi rolnictvem, čímž přispívaly k odolnosti ukrajinské identity v obtížných podmínkách. Ukrajinci vstoupili do první světové války na obou stranách – za Ústřední mocnosti pod Rakouskem a za Trojdohodu pod Ruskem. Do ruské carské armády bylo odvedeno 3,5 milionu Ukrajinců, zatímco 250 000 bojovalo v rakousko-uherské armádě.

První světová válka

Související informace naleznete také v článku První světová válka.

Východní fronta na začátku konfliktu v roce 1914

Území Haliče v letech 1722–1918

Gubernie Ruského impéria (1917)

V roce 1914 vypukla první světová válka, která se pro Evropu stala jednou z hrůzostrašných zkušeností. Dokázala do sebe zainteresovat nejen armády do války zapojených zemí, ale i jejich obyvatelstvo, které neváhalo finančně podporovat svá vojska na frontách. Tato válka se v konečném důsledku pro země, které v ní bojovaly, stala soutěží, ve které šlo o to, kdy se která země jako první totálně zruinuje. Silnější země však překvapilo to, že neruské národy se také snažily o právo kontrolovat vlastní osud, proto výjimkou nebyla ani Ukrajina, kde se v roce 1917 rozpoutala Ukrajinská národní revoluce. Ta by však nevypukla, kdyby silným státům ve válce postupně neubývalo sil, čímž dávaly možnost menším utlačovaným národům, aby řešily svou politickou nezávislost na silnějších zemích. Nakonec to byla jediná výhoda války a pozitivní aspekt, který umožnil slabším zemím bojovat o svůj další osud.

Důsledky války byly pro Ukrajince velmi těžké. Během celého průběhu bylo celé území Haliče, na kterém se usídlili, pod palbou neustálého boje a největšího krveprolití na východní frontě. Obyvatelé této oblasti museli snášet hrubost ruských a rakouských vojevůdců jakož i jimi postupné ničení obydlí a vyvražďování obyvatelstva. Zároveň s fyzickými ztrátami válka ještě více přispěla ke zhoršení osudu a situace Ukrajinců nemajících svůj vlastní stát, který by garantoval jejich konkrétní zájmy. Množství ukrajinských vojáků bojovalo a umíralo za obě impéria, která po celou dobu dokázala ignorovat jejich národní zájmy, a navíc se aktivně se snažila – a Ruské impérium toho bylo příkladem – zničit jejich národní hnutí.

Válka pro ukrajinský národ začala v srpnu roku 1914, kdy byla v Lvově všemi ukrajinskými parlamentními stranami založena Společná ukrajinská rada, jejímž cílem bylo uchránit ukrajinské obyvatelstvo od důsledků války. V jejím čele stál prorakušan Kosťa Levickij, který Ukrajince nabádal, aby bojovali za konstituční Rakousko-Uhersko na jeho straně proti Ruskému impériu a jeho samoděržaví slovy "vítězství Rakousko-Uherska bude i vašim vítězstvím a čím více si bude Rusko uvědomovat svou porážku ve válce, tím blíže bude čas osvobození ukrajinského národa". Na to všichni Ukrajinci začali houfně vstupovat do armády Rakousko-Uherska s nadějí, že se jeho slova splní.

Sotva se však Ukrajinci stihli vzpamatovat, museli před ruskou armádou utíkat do Vídně, protože jim Rusové srovnali se zemí východní část Haliče a zlomili odpor rakousko-uherské armády. Z neúspěchu obvinili Ukrajince sloužících v armádě Rakousko-Uherska, kteří zradili, tajně pomáhali Rusům a sympatizovali s nimi.

Situace se pro ukrajinské obyvatelstvo nakonec nezlepšila, naopak příslušníci rakousko-uherské armády pronásledovali rusofily a ruská armáda zase na oplátku ukrajinofily. A to vše pro obyčejné území východní Haliče. Byly zavřeny všechny ukrajinské kulturní instituce, přestala se vydávat periodika a zavedla se určitá opatření na ohraničení použití ukrajinského jazyka – naopak ruština se postupně etablovala do role úředního jazyka na Ukrajině. Obzvláště masové ataky zažívala řeckokatolická církev – symbol západoukrajinské svébytnosti, – když v Rusku skončilo tisíce řeckokatolických kněží, kteří byli nahrazeni pravoslavnými, snažícími se obrátit ukrajinské obyvatelstvo na pravoslavnou víru. Plány carského Ruska však narušilo Rakousko-Uhersko, které svou armádou v květnu 1915 zaútočilo na území východní Haliče. Ruská armáda však na ústupu ještě stihla vzít několik skupin ukrajinského obyvatelstva jako rukojmí, na kterých ve své zemi i nadále prováděla politiku mazepizmu, kterou ruský politik Pavel Miljukov označil za "evropský skandál".

V roce 1916 po zatčení ukrajinského publicisty Michaila Hruševského, který byl jedním z důležitých členů Ukrajinského národního hnutí se situace ještě zhoršila. Ukrajinci v Rusku se však nevzdávali a tajně rozjeli tisk ukrajinských knih a novin. Kromě toho se začalo dařit i ukrajinským knihovnám a knihkupectvím a v neposlední řadě i organizaci Společnost ukrajinských progresistů, jejímž cílem bylo získat pro Ukrajinu autonomii. Čím dál tím víc bylo cítit, že Rakousko-Uhersko již nemá ve válce hodně sil, a tak se v květnu 1915 otevřela cesta pro obnovení činnosti Společné ukrajinské rady, která když viděla, že o svůj osud bojují i jiné menší národy Rakousko-Uherska, tentokrát již směleji stanovila své požadavky jménem ukrajinského národa. Chtěla docílit nezávislost ruské části Ukrajiny, a také širokou autonomii pro území východní Haliče a Bukoviny. Ve snaze toto všechno dosáhnout se ráda v roce 1916 na znak protestu rozpustila a ve vídeňském parlamentu své zájmy nadále hájila v Ukrajinském klubu, jehož předsedou se stal Jevhen Petruševyč.

Začátkem roku 1917 se země, bojující v první světové válce ocitly na pokraji krachu. Ten se zvláště projevil v Rusku, kde se veškerá špína války vybouřila na režimu cara Mikuláše II. Ze všech zemí, které se války zúčastnily, ztratilo Rusko ve válce nejvíce lidí – přes osm milionů raněných a zajatých včetně Ukrajinců. Válka přispěla k ještě větší krizi ve společnosti, v níž navíc zuřil hlad, protože mobilizací mužské části populace se snížila výroba produktů a průmyslových výrobků a ceny rychle rostly. Obyvatelstvo Evropy bylo v beznadějné situaci.

Válka za nezávislost (1917–1922)

Související informace naleznete také v článcích Ukrajinská lidová republika, Ukrajinský stát, Sovětská okupace Ukrajiny, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Podkarpatská Rus a Polsko-ukrajinská válka.

Teritoria nárokované ukrajinskými nacionalisty na mapě z roku 1919

První světová válka a vlna revolucí, která se přehnala Evropou – včetně Říjnové revoluce v Rusku – otřásly impérii, jako bylo Rakousko-Uherské a Ruské impérium, a Ukrajina se ocitla uprostřed geopolitických otřesů. Mezi lety 1917 a 1919 několik ukrajinských republik vyhlásilo nezávislost, čímž vznikla složitá řada států a území usilujících o svrchovanost. Mezi nimi byly Ukrajinská lidová republika, Ukrajinský stát, Západoukrajinská lidová republika, Machnovščyna, Republika Cholodnyj Jar a Kubáňská lidová republika. Současně se řada bolševických revolučních výborů (revkomů) snažila nastolit sovětskou moc, což vedlo ke vzniku různých prosovětských útvarů, včetně Ukrajinské lidové republiky sovětů, Oděské sovětské republiky, Doněcko-krivorožské sovětské republiky, Ukrajinské sovětské republiky, Tavrické sovětské socialistické republiky, Haličské sovětské socialistické republiky a Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Každá z těchto republik a režimů představovala odlišné vize budoucnosti Ukrajiny, což odráželo ideologické a územní konflikty té doby, které hluboce ovlivnily region.

Ukrajinská lidová republika

Pohlednice Ukrajinské lidové republiky (listopad–prosinec 1917) zobrazující skupinu s žlutomodrou vlajkou a textem hymny, jak se brání proti ruské dvouhlavé orlici.

Ukrajinská lidová republika (ULR) byla oficiálně vyhlášena 20. listopadu 1917 uprostřed chaosu Ruské revoluce a rozpadu Ruského impéria. Zpočátku Ukrajinská ústřední rada, složená z významných ukrajinských politických představitelů, usilovala o autonomii v rámci federativního Ruska. Jak se však politická situace v Rusku stávala stále nestabilnější, ULR učinila rozhodující krok a 22. ledna 1918 vyhlásila úplnou nezávislost.

Nárokovala si pět gubernií bývalého impéria považovaných za ukrajinské: Kyjev, Volyň, Podolí, Poltava a Černihiv. Na konci listopadu Centrální rada rozšířila svou působnost dále na Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a na část Tavrické gubernie (bez Krymu). Na východě byla v lednu 1918 vyhlášená Oděská sovětská republika a v únoru Doněcko-krivorožská sovětská republika.

Od samého počátku čelila mladá Ukrajinská lidová republika (ULR) značným problémům. Vnitřně ji oslabovaly politické spory mezi různými frakcemi, včetně socialistů, nacionalistů a federalistů, které komplikovaly vládnutí a rozhodování. Ekonomicky republika zápasila s přechodem od carské správy k nezávislé administrativě, což vedlo k nedostatku zásob, inflaci a oslabené infrastruktuře. Z vnějších hrozeb byly nejvýznamnější útoky bolševiků, kteří považovali Ukrajinu za klíčovou pro svůj revoluční program. Spustili proto sérii vojenských tažení, aby získali kontrolu nad ukrajinským územím, čímž vyvolali dlouhé a intenzivní konflikty se silami ULR.

První bolševické revoluční výbory

Související informace naleznete také v článcích Ukrajinská lidová republika sovětů, Ukrajinská sovětská republika, Doněcko-krivorožská sovětská republika a Oděská sovětská republika.

Vlajka Ukrajinské lidové republiky sovětů

Když se bolševici snažili rozšířit svůj vliv na bývalých územích Ruského impéria, Ukrajina se stala významným bojištěm. V prosinci 1917, uprostřed chaosu Ruské revoluce a rozpadu carské moci, byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika sovětů. Tím přímo vyzvala Ukrajinskou lidovou republiku (ULR), která téhož roku vyhlásila nezávislost na Ruském impériu. Zatímco ULR, vedená nacionalisty a demokraty, usilovala o vybudování nezávislého ukrajinského státu, bolševiky podporovaná Lidová republika sovětů se snažila dostat Ukrajinu pod sovětskou kontrolu a sladit ji s cíli ruských bolševiků.

V březnu 1918 se tato nově vzniklá republika sloučila se dvěma dalšími krátkodobě existujícími sovětskými republikami v regionu – Doněcko-krivorožskou sovětskou republikou a Oděskou sovětskou republikou. Tyto republiky byly vytvořeny místními bolševickými skupinami, které usilovaly o nastolení sovětské moci v klíčových průmyslových a strategických oblastech Ukrajiny. Výsledkem sloučení byla Ukrajinská sovětská republika, stát napojený na sovětské Rusko, který byl součástí širší snahy bolševiků zajistit si kontrolu nad Ukrajinou v chaotickém období občanské války a zahraniční intervence. Toto období bylo poznamenáno prudkými střety mezi různými ukrajinskými frakcemi – včetně Ukrajinské lidové republiky, anarchistů, zahraničních mocností a postupujících bolševiků, což přispívalo k celkové nestabilitě regionu. Když se bolševické jednotky 18. dubna 1918 stáhly z tohoto území, byla Ukrajinská sovětská republika oficiálně rozpuštěna.

Ukrajinský stát

Související informace naleznete také v článku Ukrajinský stát.

Skoropadskyj při inspekci jednotek

Uprostřed rostoucích nepokojů provedl 29. dubna 1918 generál Pavlo Skoropadskyj státní převrat, který zrušil Ukrajinskou lidovou republiku (ULR) a vytvořil Ukrajinský stát, známý také jako Hetmanát. Skoropadskyj, bývalý důstojník ruské carské armády, přijal titul hetmana celé Ukrajiny a usiloval o vytvoření silného, centralizovaného státu s úzkými vazbami na Německé císařství a Rakousko-Uhersko. Jeho vize Hetmanátu zahrnovala obnovení pořádku, podporu hospodářského rozvoje a provedení pozemkových reforem, aby stabilizoval ekonomiku a společnost.

Ačkoli Hetmanát zpočátku přinesl určitou stabilitu, Skoropadského napojení na Ústřední mocnosti a jeho autoritářské politiky odcizily mnohé Ukrajince. Nacionalisté, socialisté i rolnické skupiny byli stále nespokojenější, protože jeho režim vnímali jako upřednostňující cizí zájmy před ukrajinskou suverenitou. Navíc Skoropadského pozemkové reformy, které často zvýhodňovaly velkostatkáře a částečně obnovovaly předrevoluční pozemkové pořádky, dále prohlubovaly odpor venkovského obyvatelstva.

Když se na konci roku 1918 Ústřední mocnosti začaly hroutit po porážce v první světové válce, odpor proti Skoropadského vládě prudce vzrostl. V listopadu 1918 zahájila koalice protihetmanátských sil známá jako Direktorium, vedená Symonem Petljurou, Volodymyrem Vynnyčenkem a dalšími významnými ukrajinskými vůdci, úspěšné povstání proti Skoropadského vládě. V prosinci 1918 byl Skoropadskyj donucen abdikovat, čímž došlo k zániku Ukrajinského státu a obnovení Ukrajinské lidové republiky.

Západoukrajinská lidová republika

Související informace naleznete také v článku Západoukrajinská lidová republika.

Nejvyšší velení Ukrajinské haličské armády. Sedící, pátý až sedmý zleva: generál Mychajlo Omeljanovyč-Pavlenko, plukovník Viktor Kurmanovyč a ataman Alfred Schamanek.

Současně byl na západě země vytvořen samostatný ukrajinský stát. Západoukrajinská lidová republika (ZULR) byla vyhlášena 19. října 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska. Tento nový stát byl soustředěn ve východní Haliči, zahrnoval klíčové město Lvov, Zakarpatsko a zasahoval i do částí Bukoviny, tedy oblastí s početným ukrajinským obyvatelstvem. Vláda ZULR vedená Jevhenem Petrusevyčem usilovala o vybudování nezávislého ukrajinského státu na západní Ukrajině, nezávislého na polském i ruském vlivu. ZULR rychle vybudovala své správní struktury, vytvořila Ukrajinskou haličskou armádu na obranu svých území a zavedla sociální a ekonomické reformy k upevnění nového státu. Nárok ZULR na východní Halič však okamžitě vyvolal konflikt s obnoveným polským státem, který si rovněž činil nároky na tento region. Tento územní spor přerostl v polsko-ukrajinskou válku (1918–1919), která začala prudkými boji ve Lvově, kde polské polovojenské jednotky kladly odpor ukrajinské správě.

Ačkoli ukrajinské síly zpočátku dosáhly dílčích úspěchů, polská armáda, posílená materiální podporou mocností Dohody, brzy získala převahu. V polovině roku 1919 zahájila polská armáda velkou ofenzivu, která zatlačila Ukrajinskou haličskou armádu a znovu obsadila sporná území. V červenci 1919 se síly ZULR pod tlakem přesunuly na území Ukrajinské lidové republiky (ULR), čímž ZULR jako nezávislý stát zanikla.

Smlouva o sjednocení

Související informace naleznete také v článku Smlouva o sjednocení.

Podpis smlouvy o sjednocení na náměstí Katedrály svaté Sofie v Kyjevě

Ve snaze upevnit své pozice během bouřlivého období se ULR a ZULR formálně sjednotily 22. ledna 1919 podpisem Sjednocovacího aktu (Akt Zluky). Toto historické prohlášení symbolizovalo sjednocení obou republik v jeden ukrajinský stát. Navzdory svému významu jako milník ukrajinských národních snah však sjednocení zůstalo převážně symbolické. Nedostatek účinné integrace mezi ULR a ZULR vedl k minimální vojenské koordinaci či vzájemné podpoře. Obě entity byly zaměstnány svými vlastními vojenskými problémy: ULR vedla zoufalý boj proti postupujícím bolševickým silám, zatímco ZULR bojovala s polskými jednotkami o územní nároky ve východní Haliči.

Další ukrajinské státy a hnutí

Související informace naleznete také v článcích Machnovščyna, Republika Cholodnyj Jar a Kubáňská lidová republika.

Vlajka Republiky Cholodnyj Jar během Euromajdanu v Kyjevě

Machnovščyna, která existovala v letech 1918 až 1921, byla revoluční anarchistické hnutí na jižní Ukrajině vedené Nestorem Machnem. Vznikla během chaosu ruské občanské války. Machnovci usilovali o vytvoření bezstátní, samosprávné společnosti založené na anarchistických principech, kde by rolníci a dělníci kontrolovali půdu a továrny. Machnovy jednotky bojovaly proti různým mocnostem, včetně bolševiků, bělogvardějců a zahraničních vetřelců. Navzdory počátečním úspěchům bylo toto hnutí nakonec bolševiky rozdrceno.

Republika Cholodnyj Jar, která existovala v letech 1919 až 1922, byla malý ukrajinský povstalecký stát nacházející se v oblasti Čyhyryn. Vznikla z místních odbojových bojovníků a rolníků, kteří se během ruské občanské války stavěli proti bolševické Rudé armádě i bělogvardějcům. Inspirována ukrajinskou nezávislostí a nacionalistickými ideály zůstala republika několik let nezávislá, ale nakonec byla přemožena bolševickými silami.

V květnu 1919 začalo na střední Ukrajině Hryhorivovo povstání, největší protisovětské povstání na Ukrajině, které bylo brutálně potlačeno pravidelnými jednotkami.

Kubáňská lidová republika, která existovala v letech 1918 až 1920, byla krátkodobý stát vytvořený kozáky v oblasti Kubáně u Černého moře. Po zhroucení Ruského impéria během revoluce vyhlásili kubánští kozáci nezávislost a vytvořili Kubáňskou radu, která měla vládnout. Jejich cílem bylo zachovat svou kulturní identitu a udržet kontrolu nad svým územím uprostřed ruské občanské války. Republika se spojila s bělogvardějci proti bolševikům a usilovala o sjednocení s Ukrajinskou lidovou republikou (ULR) kvůli společnému kozáckému dědictví a vzájemným strategickým zájmům. Tyto snahy však nikdy nevyústily v oficiální unii, protože republika, která byla tehdy izolovaná, podlehla v roce 1920 postupující bolševické Rudé armádě, čímž skončila její krátká nezávislost.

Pokračující boj a exil vlády ULR

Související informace naleznete také v článcích Varšavská smlouva (1920) a Rižský mír.

Ukrajinský vůdce v exilu Symon Petljura (vpravo v popředí) hovoří s polským generálem Antoni Listowskim po uzavření spojenectví s Poláky

Poté, co byla vláda ULR začátkem roku 1919 vytlačena z Kyjeva bolševickými silami, pokračovala pod vedením Symona Petljury v odporu proti bolševickému postupu i polskému pronikání. Do roku 1920, kdy čelila nepřekonatelným překážkám a zhoršující se vojenské situaci, hledal Petljura spojenectví s Polskem. V dubnu 1920 byla podepsána Varšavská smlouva, podle níž ULR souhlasila s uznáním polské kontroly nad západní Ukrajinou výměnou za polskou vojenskou podporu proti bolševikům.

Společné polsko-ukrajinské tažení zpočátku dosáhlo jistých úspěchů, včetně dočasného znovudobytí Kyjeva v květnu 1920. Bolševická protiofenziva však brzy zatlačila spojenecké síly zpět. Situace ULR se ještě zhoršila, když Polsko začalo usilovat o mír se sovětským Ruskem, což vyústilo v podepsání Rižské mírové smlouvy v březnu 1921. Tato smlouva fakticky rozdělila Ukrajinu, přičemž většina jejího území připadla Sovětskému svazu a západní části Polsku.

Po podpisu Rižské smlouvy odešla vláda ULR do exilu, především do Polska a dalších evropských zemí. Ukrajinští vůdci pokračovali ve snahách prosazovat ukrajinskou nezávislost na mezinárodní scéně, ale bez územní základny a významnějších vojenských sil byl jejich vliv omezený. Symon Petljura, klíčová postava ULR, pokračoval v politické činnosti v exilu až do své vraždy v Paříži v roce 1926.

Kanadský historik Orest Subtelny uvádí:

V roce 1919 zachvátil Ukrajinu naprostý chaos. Ve skutečnosti v moderních dějinách Evropy žádná země nezažila tak úplnou anarchii, hořký občanský svár a úplný kolaps autority jako tehdy Ukrajina. Na jejím území působilo šest různých armád – ukrajinská, bolševická, bělogvardějská, vojska Dohody [Francouzi], polská a anarchistická. Kyjev změnil majitele pětkrát za méně než rok. Města a regiony byly navzájem odříznuty četnými frontami. Spojení s okolním světem se téměř úplně zhroutilo. Vyhladovělá města se vylidňovala, protože lidé odcházeli na venkov hledat potravu.

Historik Paul Kubicek uvádí:

Mezi lety 1917 a 1920 vzniklo několik subjektů, které usilovaly o to být nezávislými ukrajinskými státy. Toto období však bylo mimořádně chaotické, vyznačovalo se revolucí, mezinárodní i občanskou válkou a absencí silné centrální autority. V oblasti dnešní Ukrajiny soupeřilo o moc mnoho frakcí a ne všechny skupiny si přály samostatný ukrajinský stát. Nakonec byla ukrajinská nezávislost krátkodobá, protože většina ukrajinských zemí byla začleněna do Sovětského svazu a zbytek, v západní Ukrajině, byl rozdělen mezi Polsko, Československo a Rumunsko.

Vznik Ukrajinské SSR

Hranice Ukrajinské SSR roku 1922

Když ULR i ZULR čelily porážce, bolševické síly upevnily svou kontrolu nad Ukrajinou. Dne 30. prosince 1919 bolševici vyhlásili vznik Ukrajinské sovětské socialistické republiky (Ukrajinská SSR), čímž ji postavili do role satelitu Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Nová sovětská vláda si kladla za cíl nastolit úplnou sovětskou moc nad všemi ukrajinskými územími a začlenit Ukrajinu do širšího rámce sovětské expanze.

Vznik Ukrajinské SSR znamenal začátek sovětské vlády na Ukrajině. V průběhu následujících dvou let Rudá armáda systematicky potlačila zbývající ukrajinské jednotky, nacionalistická odbojová hnutí a další antibolševické frakce. Do roku 1921 bolševické síly z velké části zničily organizovaný odpor a připravily cestu k začlenění Ukrajinské SSR jako jedné ze zakládajících republik Sovětského svazu v roce 1922.

Ukrajina v Sovětském svazu (1922–1991)

Související informace naleznete také v článcích Ukrajinská sovětská socialistická republika a Sovětský svaz.

Ukrajinizace a nová ekonomická politika

Související informace naleznete také v článcích Nová ekonomická politika a Ukrajinizace.

Program ukrajinizace měl za cíl podporovat ukrajinskou etnickou identitu mezi obyvatelstvem Ukrajiny. Tento náborový plakát z roku 1921 používá ukrajinský pravopis, aby sdělil svůj vzkaz: „Synu, vstup do Školy rudých velitelů (Школа червоних старшин) a obrana sovětské Ukrajiny bude zajištěna.“

Karikatura "Nepmena", Dmitrij Kardovskij, 20. léta

Tabulka gramotnosti ukrajinského obyvatelstva v letech 1917 a 1927

Necelých sedm let válek a občanských nepokojů dovedli bolševici podrobené území Ruského impéria do stavu totálního kolapsu a zruinovali ho. Jen na Ukrajině si první světová válka jakož i občanská válka vyžádaly přes 1,5 milionu životů. Nedostatek potravinářských produktů a materiálu na topení spolu s rostoucí nezaměstnaností přimělo statisíce lidí zanechat města a usídlit se na vesnicích. Tovární výroba se prakticky zastavila a na obyvatelstvu bylo vidět, že ještě není připraveno na sociální změny, jaké se snažili do jeho života etablovat bolševici.

Ve 20. letech 20. století zavedla sovětská vláda politiku „ukrajinizace“ jako součást širší strategie posílení podpory sovětského režimu v neruských republikách. Tato politika podporovala používání ukrajinštiny ve vzdělávání, vládě a médiích. Ukrajinská kultura a historie byly propagovány, aby si režim získal místní obyvatelstvo a intelektuální elitu. Ukrajinizace umožnila jistý kulturní rozkvět po letech ruské dominance na Ukrajině. Ukrajinská literatura, divadlo a umění zaznamenaly výrazný růst a školy začaly vyučovat v ukrajinštině. Tato politika však byla pečlivě kontrolována komunistickou stranou, aby se kulturní rozvoj držel v souladu se sovětskou ideologií. Ukrajinština byla postupně zaváděna i do důstojnických škol, ba dokonce se ji museli učit i příslušníci Rudé armády, jelikož je ukrajinský národ obvinil, že rusifikují ukrajinské obyvatelstvo.

Po ničivé válce a revoluci zavedla sovětská vláda Novou ekonomickou politiku (NEP), aby stabilizovala ekonomiku. Znamenala dočasný ústup od čistě socialistických zásad, když umožnila fungování některých prvků soukromého podnikání a tržních mechanismů vedle státem řízeného průmyslu. NEP měla na Ukrajinu smíšený dopad. Na jedné straně umožnila omezené hospodářské oživení, zejména v zemědělství a drobném průmyslu. Rolníkům bylo dovoleno prodávat přebytky na trhu a malé podniky mohly za určitých podmínek fungovat. Na druhé straně zůstával velkoprůmysl pod kontrolou státu a těžký průmysl, na kterém byla Ukrajina závislá, zůstával neefektivní a pomalu se zotavoval. Zatímco NEP přinesla rolníkům určitou úlevu, mnozí zůstávali vůči sovětské moci podezřívaví, zejména po tvrdé politice rekvizice obilí během občanské války. Napětí mezi venkovským obyvatelstvem a sovětským režimem nadále doutnalo.

Během tohoto období komunistická strana utáhla svou kontrolu nad Ukrajinou. Komunistická strana Ukrajiny (KSU) se stala klíčovým nástrojem prosazování sovětské politiky a udržování pořádku. Politická moc byla silně centralizovaná a rozhodnutí přijímaná v Moskvě určovala politiku na Ukrajině. Navzdory relativní kulturní svobodě v rámci ukrajinizace byl jakýkoli politický odpor proti sovětskému režimu tvrdě potlačován. Bývalí nacionalisté, intelektuálové a odpůrci sovětské moci byli vytlačováni na okraj a jakýkoli pokus o skutečnou ukrajinskou autonomii byl rychle potlačen.

V raných sovětských letech byl kladen silný důraz na obnovu válkou zničené ukrajinské ekonomiky. Ukrajina byla klíčovým průmyslovým centrem, zejména v těžbě uhlí, výrobě oceli a strojírenství. Přestože byla část infrastruktury obnovena, ekonomické problémy přetrvávaly kvůli neefektivnímu státnímu řízení a doznívajícím následkům války. Ukrajina jako zemědělsky bohatý region čelila potížím, protože rolníci byli podřízeni státní kontrole nad produkcí obilí. Navzdory NEP zůstávaly venkovské oblasti chudé, což později podnítilo odpor vůči sovětské politice.

Na konci 20. let byla NEP postupně ukončována, protože Sovětský svaz přešel pod Stalinovým vedením k centralizovanější, státem řízené ekonomice. Důraz se přesunul na rychlou industrializaci a nucenou kolektivizaci, čímž se položily základy dramatických a tragických událostí 30. let, včetně holodomoru. Ačkoli měla ukrajinizace ve 20. letech relativní úspěch, Stalinův režim tuto politiku ke konci desetiletí začal obracet a nahrazovat ji tlakem na ruskou centralizaci a samoděržaví. Následující roky přinesly tvrdé potlačení ukrajinského nacionalismu a kultury jako součást Stalinova širšího úsilí o upevnění kontroly nad sovětskými republikami.

Nucená kolektivizace, industrializace a holodomor

Související informace naleznete také v článcích Kolektivizace v Sovětském svazu, Industrializace v Sovětském svazu, Hladomor na Ukrajině a Památníky komunistických zločinů na Ukrajině.

Pokles populace v letech 1929–1933, včetně období Holodomoru.

Mrtvý během hladomoru v Charkově, 1932

V roce 1929 zahájil Josif Stalin kampaň nucené kolektivizace po celém Sovětském svazu, včetně Ukrajiny. Politika měla za cíl sloučit individuální rolnické usedlosti do velkých, státem řízených kolektivních farem (kolchozů), aby se zvýšila zemědělská produktivita a zajistily zásoby obilí pro rychlou industrializaci. Ukrajinští rolníci, zejména bohatší známí jako „kulaci“, kolektivizaci odporovali. Sovětský režim reagoval brutální silou – zabavoval půdu, dobytek a obilí a ty, kteří kladli odpor, deportoval nebo popravoval. Kolektivizace vedla k rozsáhlému chaosu na venkově. Zemědělská produkce prudce klesla kvůli špatnému plánování, nedostatku pobídek a odporu rolnictva. Rozvrácení tradičních zemědělských praktik a státní rekvizice obilí ještě více zhoršily nedostatek potravin.

Uměle vyvolaný hladomor v letech 1932–33 který byl důsledkem politiky sovětských rekvizic obilí a represivních opatření proti těm, kteří odporovali kolektivizaci. Stal součástí širšího sovětského hladomoru, který zasáhl i některé oblasti jižního Ruska. Lze jej porovnat s holokaustem a arménskou genocidou. Při hladomoru zemřelo hladem několik milionů Ukrajinců (5 až 6 milionů lidi, existují zdroje, které uvádějí až 10 milionů lidí), celé vesnice byly vyhlazeny a událost dodnes patří k nejtragičtějším epizodám ukrajinských dějin. Sovětská vláda hladomor popírala a během krize dál vyvážela obilí. Holodomor nejen zpustošil venkovské obyvatelstvo, ale také oslabil ukrajinskou národní identitu a kulturu. Sloužil jako tvrdé varování proti jakémukoli odporu vůči sovětské moci. Hladomor zanechal na obyvatelstvu Ukrajiny hluboké sociální, psychologické a demografické stopy, kterých se dodnes nezbavilo a vrhl černý stín na metody a všechny dosavadní dosažené cíle sovětského systému. Přestože západní země o hladomoru věděly, z jejich pozice, kterou společně deklarovaly v dokumentu britského ministerstva zahraničních věcí, nemohly nic udělat. Navíc mnozí západní intelektuálové v době velké deprese pociťovali silné prosovětského sympatie a energicky vyvraceli každou kritiku Sovětského svazu, zvláště tu, která se týkala hladomoru: "hanebné nebylo to, že omlouvali činy sovětů, ale to, že o nich dokonce nechtěli slyšet a vidět fakta na vlastní oči!"

Stalinova hospodářská strategie zahrnovala sérii pětiletek, které měly za cíl rychlou industrializaci Sovětského svazu. Ukrajina se díky svým přírodním zdrojům a strategické poloze stala klíčovým cílem těchto plánů. Stala se hlavním centrem těžkého průmyslu, zejména těžby uhlí, výroby oceli a strojírenství. Města jako Charkov, Dněpropetrovsk (dnes Dnipro) a Stalino (dnes Doněck) se proměnila v průmyslové uzly. Rychlý růst průmyslu vedl k výrazné urbanizaci. Miliony Ukrajinců se stěhovaly z venkova do měst za prací, což zásadně proměnilo demografickou a sociální strukturu.

Politické represe a Velká čistka

Související informace naleznete také v článcích Popravené obrození a Velká čistka.

Masové pohřebistě v Bykivni

Dalším úderem pro ukrajinské obyvatelstvo byla po hladomoru centralizace, konec ukrajinizace obyvatelstva a jeho postupná rusifikace. Stalin od roku 1933 na Ukrajinu posílal tisíce ruských stranických funkcionářů, aby v této oblasti posílily politiku kolektivizace a postupně mezi obyvatelstvo zavedli ruštinu. Zároveň se zveličovaly všechny aspekty ruské kultury a vyzdvihovala se vedoucí úloha Ruska v SSSR. To vše se přitom dělo pod rouškou rozvoje internacionalismu, proletářské solidarity a "bratrství národů". Na margo tohoto všeho Stalin v roce 1936 řekl:

„Obyvatelstvo národů Sovětského svazu se od základu změnilo. Zmizel z něj vzájemný pocit nedůvěry a místo toho se rozvíjel pocit oboustranného přátelství mezi lidem, který tak položil základ opravdové bratrské spolupráce národů v systému jednotného svazového státu.“

Ve školách se zavedlo povinné vyučování ruského jazyka, změnila se ukrajinská podoba cyrilice, gramatika a slovníky se přiblížily k ruským ideálům. Používání ruštiny se na Ukrajině značně rozšířilo. Podobné změny nastaly i v tisku. Když na Ukrajině v roce 1931 vycházelo v ukrajinštině 90 % novin a 85 % časopisů, do roku 1940 procento pokleslo na 70 % a 45 %. V literatuře se zdomácněl princip socialistického realismu. Významní ukrajinští básníci a spisovatelé se rozvíjeli pod vlivem Sovětského svazu. Situace na konci 20. let, kdy státní moc podporovala politiku ukrajinizace, byla přesným opakem té o deset let pozdější, kdy vliv Sovětského svazu a ruské kultury nad Ukrajinou panoval.

Během 30. let se Stalinův režim stále více vyznačoval paranoiou a neúnavnou snahou odstranit jakoukoli domnělou hrozbu své autoritě. Toto klima podezřívavosti podnítilo rozsáhlé politické represe v celém Sovětském svazu, které hluboce zasáhly všechny vrstvy společnosti na Ukrajině. Čistky byly zaměřeny zejména na ukrajinské intelektuály, umělce, politické představitele a běžné občany podezřelé z nacionalistických sympatií či potenciálně opozičních názorů. Stalinovým cílem bylo jasné: odstranit jakýkoli možný zdroj odporu proti sovětské moci, ať už sebenepatrnější či smyšlený.

Velká čistka, která vrcholila v letech 1936 až 1938, zdevastovala Ukrajinu. Během tohoto období byly desetitisíce lidí zatčeny, mučeny a popraveny nebo poslány do nucených pracovních táborů (gulagů) v odlehlých částech Sovětského svazu. Ukrajinská inteligence, která byla zpočátku podporována během politiky ukrajinizace ve 20. letech, se stala zvláštním cílem, protože byla stále více považována za hrozbu pro sovětskou ideologickou jednotu. V systematickém zásahu NKVD, Stalinova tajná policie, rozbila ukrajinskou kulturní a intelektuální obec. Většina členů této inteligence byla buď uvězněna, popravena, nebo dohnána k zoufalství a sebevraždě. Jedním z nechvalně proslulých míst byl Dům Slovo v Charkově, kde žilo mnoho významných ukrajinských intelektuálů a která se stala známou jako místo, kde byli obyvatelé nejprve pečlivě sledováni a poté při těchto čistkách zatýkáni.

Tento teror si vyžádal hrůznou daň i v Kyjevě, který se v roce 1934 stal hlavním městem Ukrajinské SSR místo Charkova. Desetitisíce obyvatel Kyjeva byly odvlečeny sovětskými bezpečnostními složkami, mučeny a bez soudu popravovány na základě vykonstruovaných obvinění. Oběti byly bez důkazů obviňovány ze zrady, špionáže či nacionalistických aktivit a v inscenovaných procesech odsuzovány k smrti. Jejich těla byla tajně pohřbívána v Bykivni, lesnaté oblasti u Kyjeva, která se později stala jedním z největších masových pohřebišť na Ukrajině. Po získání nezávislosti Ukrajiny a odtajnění archivů KGB byly v Bykivni objeveny tisíce hrobů, což vedlo k vytvoření Památníku obětí hromadných hrobů v Bykivni. Sovětské úřady dlouho popíraly pravdu a tvrdily, že masové hroby jsou výsledkem nacistických zločinů.

Tyto čistky se vyznačovaly nechvalně známými monstrprocesy, při nichž byli významní činitelé donuceni, často brutálním výslechem, k doznání ke smyšleným obviněním z protisovětské činnosti. Ztráta vzdělaných a kvalifikovaných obyvatel Ukrajiny na desetiletí udusila intelektuální, kulturní a společenský rozvoj, vytvořila dědictví strachu, které brzdilo rozvoj Ukrajiny, a zanechala jizvu, na kterou se na Ukrajině vzpomíná do součanosti.

Druhá světová válka

Související informace naleznete také v článcích Sovětská invaze do Polska, Sovětská okupace východního Polska 1939–1941, Sovětská anexe východní Haliče a Volyně, Sovětská okupace Besarábie a Severní Bukoviny, Operace Barbarossa, Východní fronta (druhá světová válka), Říšský komisariát Ukrajina, Sovětské válečné zločiny a Zločiny Německa za druhé světové války.

Ústavní zákon o autonomii Karpatské Ukrajiny

Sovětský maršál Semjon Timošenko, který velel při sovětské invazi do Polska i během zimní války

Mapa komisariátu, září 1942

Propagandistický plakát UPA. Oficiální pozdrav OUN/UPA „Sláva Ukrajině – sláva (jejím) hrdinům“ je napsán ukrajinsky na dvou vodorovných liniích. Voják stojí na praporech Sovětského svazu a nacistického Německa.

Jednotky Einsatzgruppen vraždí ukrajinské Židy

Nikita Chruščov a maršál Rodion Malinovskij, který velel 2. ukrajinskému frontu, v Oděse v dubnu 1944

Titulem strany novin Zakarpatská Ukrajina s manifestem o sjednocení se Sovětskou Ukrajinou, 1944

V říjnu 1938, po Mnichovské dohodě, získala Karpatská Ukrajina, známá také jako Podkarpatská Rus, autonomii v rámci Československa. To umožnilo vytvoření místní vlády vedené Augustinem Vološinem. Toto období autonomie však bylo krátké.

V březnu 1939, když se Československo pod tlakem nacistického Německa rozpadalo, vyhlásila Karpatská Ukrajina nezávislost jako Republika Karpatská Ukrajina. Vláda si představovala tento malý hornatý region jako jádro budoucího nezávislého ukrajinského státu. Tato nezávislost však trvala jen krátce. Během několika dní region napadla a obsadila maďarská vojska podporovaná nacistickým Německem. Okupace byla brutální a mnoho ukrajinských vůdců bylo zatčeno nebo popraveno. Karpatská Ukrajina zůstala pod maďarskou kontrolou.

1. září 1939 začala druhá světová válka invazí nacistického Německa do západního Polska. O šestnáct dní později Sovětský svaz napadl východní Polsko na základě paktu Molotov–Ribbentrop, čímž si nacistické Německo a Sovětský svaz rozdělily východní Evropu na sféry vlivu. Východní část Polska, která zahrnovala západní Ukrajinu (Halič a Volyň), byla anektována do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Když sovětské síly obsadily tato území, rychle zavedly politiky sovětizace, potlačovaly nacionalistická hnutí a náboženské instituce, což vyvolalo místní odpor.

22. června 1941 zahájilo nacistické Německo a jeho spojenci operaci Barbarossa, invazi do Sovětského svazu. Sovětští generálové se dopustili strategické chyby, když se svými velkými vojsky sídlili velmi blízko hranic, čímž umožnili německým rychlým tankovým divizím je obklíčit a porazit. Rudou armádu stíhala porážka za porážkou. Sovětský svaz na chvíli zachvátila panika, že se každou chvíli zhroutí. Ukrajina se stala jedním z hlavních bojišť tohoto konfliktu, protože nacistické síly obsadily velkou část země včetně hlavních měst jako Kyjev, Oděsa a Lvov. Německá okupace, kterou někteří zpočátku vnímali jako potenciální osvobození od represivního sovětského režimu, se rychle ukázala jako brutální. Nacistická ideologie považovala Ukrajinu za klíčovou součást svého plánu na Lebensraum (životní prostor) a využívání zdrojů. Ihned poté, co Němci vstoupili do Lvova, zorganizovaly jednotky Einsatzgruppen ve spolupráci s ukrajinskými nacionalisty protižidovské pogromy jako odplatu za masakry vězňů sovětskou NKVD. Před masakrem Němci šířili fámy, které vinily Židy ze zabíjení ukrajinských politických vězňů.

V září roku 1941 Němci dokázali zvítězit v řadě bojů proti Rudé armádě, jejichž výsledkem bylo ztráta 650 000 vojáků sovětské armády v bitvě o Kyjev. Za čtyři měsíce od vpádu německých vojsk do SSSR Němci okupovali téměř celou Ukrajinu. Do prosince roku 1941 měli pod kontrolou kolem 80 milionů obyvatel (42 % obyvatel bývalého Sovětského svazu) a ovládali větší část ekonomiky SSSR. Kromě toho zajali i 3,8 milionu sovětských vojáků, z nichž 1,3 milionu bylo Ukrajinců. Celý vývoj událostí směřoval k úplné porážce Rudé armády, vše nasvědčovalo tomu, jak lehkovážně se Stalinovými čistkami zdecimované velení postavilo k obraně sovětského systému. V německých táborech na území Ukrajiny zemřelo hlady a následkem brutálního zacházení v letech 1941 a 1942 velké množství sovětských válečných zajatců.

Stalin proto použil taktiku "vypálení země", která podle jeho slov měla "nepříteli nesnesitelně ztrpčit život". Všechny průmyslové podniky, které by mohly Němci v boji použít, dal podpálit a srovnat se zemí. Aby před Němci uchránili své průmyslové podniky, včetně pracovníků a vědců, byly podniky přestěhovány na Ural a do oblasti Střední Asie – tam, kam se Němci zatím mohli jen těžko dostat. V další etapě vývoje války se tento krok masového stahování podniků a lidí ukázal jako dobrý tah.

Němci deportovali dva miliony Ukrajinců na práci do Německa jako ostarbeitery a zahájili program vylidnění Ukrajiny v rámci Generalplanu Ost, aby připravili území na německou kolonizaci. Vývoz obilí do Německa způsobil hladomor v ukrajinských městech. Jen v Charkově během německé okupace v letech 1942 a 1943 zemřelo hlady několik desítek tisíc lidí.

Přibližně 4,5 až 6 milionů Ukrajinců bojovalo v sovětské Rudé armádě proti nacistickému Německu a významně přispěli ke konečnému sovětskému vítězství. Současně se Ukrajina stala centrem partyzánského odporu. Někteří Ukrajinci spolupracovali s Němci v naději, že si zajistí nezávislost, zatímco jiní se připojili k odbojovému hnutí. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), vytvořená Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN), bojovala za nezávislou Ukrajinu, přičemž se střetávala jak s nacisty, tak se sovětskými silami. Tento dvojí boj byl motivován snahou osvobodit Ukrajinu od cizí nadvlády, avšak složitost spojenectví a nepřátelství z něj činila mnohostranný konflikt.

Mezitím některé frakce v rámci ukrajinského nacionalistického hnutí, jako Ukrajinské národně demokratické sjednocení (UNDA), usilovaly před válkou o autonomii v rámci propolského uspořádání. Polské politiky nucené asimilace však tyto snahy marginalizovaly, což vedlo k rostoucímu napětí mezi Poláky a Ukrajinci. Během německé okupace toto napětí přerostlo ve násilné etnické konflikty na Volyni a východní Haliči, známé jako volyňský masakr. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) a polské podzemní síly, včetně Zemské armády, vedly v letech 1943–1944 souběžné kampaně vzájemného násilí. UPA cílila na polské civilisty na Volyni a ve východní Haliči, přičemž usmrtila až 100 000 Poláků, zatímco polské síly podnikaly odvetné útoky na ukrajinské civilisty, při nichž zahynulo až 25 000 Ukrajinců. Tyto události, poháněné soupeřícími nacionalistickými ambicemi, způsobily obrovské utrpení na obou stranách a dodnes představují hluboce bolestivou kapitolu ukrajinsko-polské historie.

Nacistická okupace Ukrajiny byla poznamenána krajní brutalitou, zejména vůči Židům. Přibližně 1,5 milionu Židů bylo na Ukrajině zavražděno během holokaustu někdy s pomocí místních kolaborantů. Například při masakru v Babím Jaru, kde byly poblíž Kyjeva popraveny desítky tisíc Židů. Na tomto místě bylo v průběhu celé války zmasakrováno 100–200 tisíc občanů SSSR. Okupace rovněž přinesla rozsáhlé represe proti dalším skupinám, včetně Romů, komunistů a ukrajinských nacionalistů.

Od roku 1943, po bitvě u Stalingradu, se začala karta války obracet ve prospěch Sovětského svazu. Sovětské síly začaly vytlačovat Němce z Ukrajiny a do roku 1944 byla celá země znovu pod sovětskou kontrolou. Rudá armáda postupně porážela a vytlačovala německou armádu na Ukrajině ve čtvrté bitvě o Charkov, v bitvě o Dněpr, v bitvě o Kyjev, v dněpersko-karpatské operaci, v obkličovací korsuň-ševčenkovské operaci, v krymské operaci, v žytomyrsko-berdyčevské operaci a ve lvovsko-sandoměřské operaci. Po vytlačení německých vojsk z území Ukrajiny v letech 1943 a 1944 proběhla mobilizace místních mužů a stoupl tak podíl Ukrajinců v Rudé armádě. Podle oficiálních údajů k 1. lednu 1945 sloužilo v armádách 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, které v květnu 1945 v pražské operaci osvobodily velkou část Čech, celkem 1 049 229 Rusů a 610 668 Ukrajinců.

Sovětské „osvobození“ však mnohým Ukrajincům svobodu nepřineslo. Sovětská vláda uvalila tvrdé represe na ty, kteří byli podezřelí ze spolupráce s nacisty nebo z podpory ukrajinské nezávislosti. NKVD (sovětská tajná policie) prováděla hromadná zatýkání, deportace a popravy. Malé skupiny partyzánů UPA pokračovaly v ozbrojeném odporu proti sovětskému režimu ještě do konce 40. a počátku 50. let, zejména na západní Ukrajině, avšak sovětské úřady tento odpor nakonec potlačily.

Karpatská Ukrajina během maďarské okupace čelila značným represím, zejména vůči svému židovskému a ukrajinskému obyvatelstvu. Tisíce Židů z tohoto regionu byly deportovány do nacistických koncentračních táborů a mnoho ukrajinských nacionalistů bylo uvězněno nebo zabito. V roce 1944 Sovětská rudá armáda „osvobodila“ Karpatskou Ukrajinu od maďarských a německých sil.

Kromě anexe Haliče a Volyně bylo v důsledku paktu Molotov–Ribbentrop a následných válečných událostí do Ukrajinské SSR začleněno několik dalších území. Patřily k nim severní Bukovina, Karpatská Ukrajina (Zakarpatsko) a části severní a jižní Besarábie, oblasti s převážně ukrajinským obyvatelstvem. Celkové ztráty způsobené ukrajinskému obyvatelstvu během války se odhadují na 6,8 milionů (včetně Židů). Z odhadovaných 8,6 milionu ztrát sovětských vojáků připadá na 1,4 milionu na etnické Ukrajince. Ztráty ukrajinského lidu ve válce činily 40-44 % celkových ztrát SSSR. Bylo zničeno více než 700 ukrajinských měst a 28 000 vesnic.

Poválečná Ukrajinská SSR, omezené reformy a pokračování represí

Související informace naleznete také v článcích Stalinismus, Operace Visla, Organizace ukrajinských nacionalistů a Destalinizace.

Územní vývoj Sovětské Ukrajiny, 1918–1991

Deportovaní byli přepravováni v takových vagónech

Poštovní známka SSSR z roku 1979, oslavující 25. výročí kampaně za obdělání celin.

Umístění Ukrajinské SSR (žlutě) v rámci Sovětského svazu v letech 1954–1991

Procentuální vyjádření vydávaní periodik a knih v ukrajinském jazyce v letech 1960–1980

Počet Ukrajinců, kteří označili ukrajinštinu za svůj rodný jazyk v letech 1959 a 1979

Velký morální stimul, který vítězstvím ve druhé světové válce bolševici Stalinovi dosáhli v jeho záměru dalšího rozvoje Sovětského svazu nestačil. Byl přesvědčen, že válka sovětské společnosti uštědřila vážný problém v jeho ideologickém směřování. Těch 70 milionů občanů SSSR, kteří obývali zónu německé okupace, pracovali v Německu a dostali se do jeho zajetí, se totiž seznámilo se západním způsobem života a bylo přesvědčeno, že takový Sovětský svaz, jaký chtěl Stalin vybudovat, nechtějí. Kromě toho anexí území Ukrajiny Sovětským svazem se jeho součástí stalo i mnoho dalších ukrajinských občanů, kteří se na sloučení se sovětskou zemí dívali skepticky nebo přímo nesouhlasili s její ideologií a směrováním a politickým systémem v ní. Proto musel Stalin posílit kontrolu mezi ukrajinským obyvatelstvem, aby je přesvědčil o správnosti svého směrování. Mezi skupinu lidí, kteří se zasazovali za větší liberalizaci Sovětského svazu a jeho kultury poslal v roce 1946 svou blízkou "pravou ruku" Andreje Ždanova, aby tam udělal řád.

Po druhé světové válce byly přijaty dodatky k ústavě Ukrajinské SSR, které jí umožňovaly v některých případech vystupovat jako samostatný subjekt mezinárodního práva a do určité míry zároveň zůstat součástí Sovětského svazu. Tyto dodatky konkrétně umožnily Ukrajinské SSR stát se spolu se Sovětským svazem a Běloruskou SSR jedním ze zakládajících členů Organizace spojených národů (OSN). Šlo o součást dohody se Spojenými státy, která měla zajistit určitý stupeň vyváženosti v rámci Valného shromáždění, jež bylo podle názoru SSSR nakloněno Západnímu bloku. V rámci svého členství v OSN byla Ukrajinská SSR nestálým členem Rady bezpečnosti OSN v letech 1948–1949 a 1984–1985.

Toto období však bylo také poznamenáno tvrdými represemi a společenskými otřesy. Hladomor v letech 1946–1947 zpustošil velké části Ukrajiny, protože sovětská vláda zabavila veškerou sklizeň obilí, čímž ještě více prohloubila nedostatek potravin. Západní Ukrajina však byla hladomorem zasažena méně, a to především díky odbojové činnosti Ukrajinské povstalecké armády (UPA). V reakci na to sovětský režim v roce 1947 zahájil operaci „Západ“, během níž bylo násilně deportováno přes 77 000 osob – mužů, žen i dětí – ze západní Ukrajiny na Sibiř. Tito deportovaní později sehráli klíčovou roli při organizování povstání v rámci sovětského systému gulagů, včetně známého Norilského povstání, které urychlilo úpadek sítě nucených pracovních táborů. Stalinismus nakonec pohltil všechny oblasti ukrajinského života – kulturu a náboženství, jakož i literaturu a hudbu a svého vrcholu dosáhl v roce 1951, kdy autora básně "Milujte Ukrajinu!" obvinili z nacionalismu a přinutili ho veřejně se omluvit. Takové kroky sovětské vlády však nekončily jen u obvinění jednotlivých lidí. Oběťmi stalinismu bylo i mnoho Židů, které Sověti pronásledovali a vraždili.

Po Stalinově smrti v roce 1953 a nástupu Nikity Chruščova k moci bylo z gulagů propuštěno značné množství politických vězňů, včetně mnoha ukrajinských nacionalistů a intelektuálů. Ti, kteří byli považováni za hrozbu pro sovětskou moc, však často zůstávali pod přísným dohledem. Ačkoli někteří oběti stalinských čistek byli formálně rehabilitováni, tento proces byl selektivní a neúplný a mnoha jednotlivcům stále nebyla umožněna plná reintegrace do společnosti.

Chruščov, soustředící se na rozvoj zemědělství, zdůrazňoval význam úrodné půdy Ukrajiny pro sovětskou produkci potravin. To bylo zvláště významné v kontextu kampaně za obdělávání panenské půdy, během níž byly prostředky a pracovní síla přesunuty k rozvoji zemědělských oblastí v Kazachstánu a na Sibiři. Ačkoli měla tato kampaň dlouhodobý dopad na ukrajinský zemědělský sektor, ukrajinské kolchozy zůstávaly neefektivní a trpěly byrokratickým špatným řízením, které brzdilo potenciální přínosy těchto reforem. V tomto období pokračoval i průmyslový růst, se zvláštním důrazem na těžký průmysl, jako je výroba oceli a těžba. Zastaralá infrastruktura a špatné plánování však často podkopávaly pokrok a ekonomická neefektivita přetrvávala v celé zemi.

Chruščovovo tání, období relativní kulturní liberalizace, také umožnilo omezený projev ukrajinské identity, zejména prostřednictvím literatury, umění a historických studií. Objevili se významní ukrajinští spisovatelé jako Oles Hončar a Lina Kostenková, kteří ve své tvorbě odráželi témata národní identity a společenských změn. Jejich díla představovala jemnou formu odporu vůči sovětské ideologii, přestože se museli pohybovat v silně cenzurovaném prostředí. Industrializace zároveň vyvolala rychlou urbanizaci, přičemž mnoho Ukrajinců se stěhovalo do měst za prací v továrnách a do dolů. Toto období zaznamenalo nárůst gramotnosti a přístupu ke vzdělání, což přispělo k rozvoji technicky kvalifikovanější populace. Učební osnovy však zůstávaly ideologicky zaměřené, upřednostňující loajalitu ke Komunistické straně před nezávislým myšlením či národní identitou.

V roce 1954 byl Krymský poloostrov převeden z Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) na Ukrajinskou SSR. Tento převod byl převážně administrativní, protože jak RSFSR, tak Ukrajinská SSR byly součástí Sovětského svazu, a šlo spíše o součást širší Chruščovovy strategie než o gesto skutečné autonomie pro Ukrajinu. Mezitím ukrajinští nacionalisté, včetně zbytků Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA), nadále čelili perzekuci. Ačkoli byl ozbrojený odpor UPA do počátku 50. let z velké části potlačen, nacionalistické smýšlení zůstávalo skrytou silou, zejména mezi intelektuály a venkovským obyvatelstvem. Ti, kteří se příliš odchýlili od sovětské ideologie, čelili cenzuře, obtěžování a někdy i věznění. Navzdory krátkému kulturnímu oživení a zlepšení životní úrovně bylo toto období poznamenáno pokračující ekonomickou neefektivitou a politickou represí. Omezené svobody povolené za Chruščovovy vlády podnítily novou generaci ukrajinských intelektuálů, kteří začali zkoumat národní identitu způsoby, jež později podnítily disidentské hnutí. Přestože šlo o malé krůčky směrem ke kulturní a intelektuální svobodě, Ukrajina zůstávala pevně pod sovětskou kontrolou, s minimální politickou autonomií a bez prostoru pro skutečný národní rozvoj.

Předání moci Nikity Chruščova Leonidu Brežněvovi v roce 1964 bylo výsledkem puče zorganizovaného vedením Komunistické strany. Chruščovovy politiky, jako destalinizace a hospodářské reformy, vyvolaly mezi stranickými elitami nespokojenost kvůli jejich vnímané nestabilitě a neefektivnosti. V říjnu 1964 byl Chruščov během zasedání politbyra obviněn ze selhání politiky a donucen k rezignaci. Leonid Brežněv, který si získal důvěru stranických konzervativců, nahradil Chruščova na pozici generálního tajemníka. Brežněvovo vedení znamenalo návrat ke kolektivnímu rozhodování, stabilitě a konzervativnější politice, s důrazem na kontinuitu a vyhýbání se odvážným reformám spojeným s Chruščovem.

Někteří z ukrajinských disidentů

Ivan Dzjuba

Za Brežněva, často spojovaného s „obdobím stagnace“, čelila Ukrajina značným problémům. Centralizovaná kontrola z Moskvy ponechávala ukrajinské vůdce Komunistické strany, jako byl Volodymyr Ščerbyckyj, pouze v roli vykonavatelů politik Kremlu. Politika rusifikace zesílila, přičemž ukrajinský jazyk a kultura byly odsouvány ve prospěch nadvlády sovětské ruštiny. Ukrajinská literatura, umění a historie byly silně cenzurovány, díla odrážející národní identitu byla zakazována nebo přepisována. Politické represe byly tvrdé. KGB cílila na disidenty, intelektuály a kulturní osobnosti prosazující ukrajinskou autonomii nebo identitu. Osobnosti jako Vasyl Stus, Ivan Dzjuba a Vjačeslav Čornovil čelily obtěžování, věznění nebo vyhnanství. Navzdory represím podzemní hnutí přetrvávala a pomocí samizdatu šířila zakázaná díla a upozorňovala na porušování lidských práv v Sovětském svazu.

Ekonomicky zůstávala Ukrajina průmyslovou velmocí, vyráběla ocel, uhlí a stroje a sloužila jako „obilnice“ Sovětského svazu. Avšak neefektivní plánování, zastaralá infrastruktura a zhoršující se životní prostředí sužovaly ekonomiku. Nízké zemědělské výnosy a byrokratické špatné řízení vedly k nedostatku potravin. Urbanizace rostla, ale nedostatek bydlení a nedostatečné služby poukazovaly na stagnaci. Ekologické problémy se zhoršovaly, zejména v průmyslových oblastech jako Donbas, kde znečištění vážně ovlivňovalo veřejné zdraví. Venkovské oblasti byly zanedbávány, což podporovalo migraci do měst. Navzdory ukrajinskému přínosu pro sovětský vesmírný program a průmyslovou výrobu docházelo k minimální modernizaci.

Ukrajinská helsinská skupina

Potlačování ukrajinské identity a zápasy disidentů zasely semínka odporu. Aktivisté jako Vasyl Stus a Ukrajinská helsinská skupina odhalovali porušování lidských práv v Sovětském svazu, ačkoliv za to čelili tvrdým trestům. Od 60. do 80. let se Ukrajina stala ohniskem disidentské činnosti v rámci SSSR. Nepřiměřeně vysoký počet ukrajinských intelektuálů, aktivistů a kulturních osobností byl vězněn, posílán do vyhnanství nebo podrobován represivní psychiatrii za odpor vůči režimu. Tato hnutí nejen poukazovala na systémové útlaky v Sovětském svazu, ale také položila základy pro národní probuzení, které nakonec podnítilo ukrajinské úsilí o nezávislost.

Po smrti Leonida Brežněva v roce 1982 zažil Sovětský svaz období krátkodobého vedení pod Jurijem Andropovem (1982–1984) a Konstantinem Černěnkem (1984–1985), než se v roce 1985 dostal k moci Michail Gorbačov. Gorbačovovo zavedení glasnosti (otevřenosti) a perestrojky (přestavby) znamenalo zlom, podnítilo atmosféru reforem a zesílilo veřejnou nespokojenost se sovětskou vládou. Glasnosť otevřela dveře větší svobodě projevu, což umožnilo ukrajinským intelektuálům, aktivistům a disidentům veřejně řešit dlouhodobě potlačovaná témata, jako byla rusifikace, ekologická devastace a historické zločiny, například Holodomor. V této době vznikly organizace jako Ukrajinská helsinská skupina a hnutí jako Ruch (Lidové hnutí Ukrajiny, založené v roce 1989), které se staly klíčovými zastánci větší autonomie, kulturního obrození a nakonec i nezávislosti. Jako hlavní průmyslové a zemědělské centrum v rámci SSSR nesla Ukrajina hlavní tíhu celkové sovětské ekonomické stagnace. Neefektivní centrální plánování, nedostatek inovací a nadměrné využívání zdrojů vedly k rozsáhlým hospodářským neefektivitám a vážnému poškození životního prostředí.

Pripjať s Černobylskou jadernou elektrárnou v dálce

26. dubna 1986 se ukrajinské město Pripjať stalo dějištěm nejhorší jaderné katastrofy v historii, když došlo k explozi reaktoru č. 4 v Černobylské jaderné elektrárně. Do atmosféry se uvolnilo značné množství radioaktivního materiálu, který byl větrem roznesen po celé Evropě. Výsledný radioaktivní spad kontaminoval rozsáhlé oblasti severní Ukrajiny a sousedního Běloruska. Bezprostřední následky výbuchu byly ničivé. Dva pracovníci elektrárny zemřeli v noci během havárie a v následujících týdnech podlehlo 28 záchranářů akutní nemoci z ozáření. Katastrofa si vynutila evakuaci více než 100 000 lidí z Pripjati a okolních oblastí, které se proměnily v opuštěná města a kontaminovanou černobylskou uzavřenou zónu, jež zůstává dodnes neobyvatelná. Tato tragédie měla hluboké environmentální, zdravotní i politické důsledky. Když Moskva viděla, že se důsledky výbuchu jaderné elektrárny nelze ukrýt, požádala o pomoc při odstraňování následků škody západní země Evropy. Důsledkem celého neštěstí bylo přes 35 000 mrtvých lidí a ani toto číslo podle mnohých historiků není konečným. Více než 135 000 Ukrajinců muselo navždy opustit své domovy. Černobylská havárie podnítila místní hnutí za nezávislost, jako byl Ruch, které v pozdních 80. letech nabylo značného vlivu a přispělo k následnému rozpadu Sovětského svazu.

Konec 80. let byl na Ukrajině svědkem kulturního probuzení, které se vyznačovalo obnoveným zájmem o ukrajinský jazyk, tradice a historii. Snaha o znovuoživení ukrajinské kulturní identity zpochybnila desetiletí sovětské politiky zaměřené na její potlačení. Obnovení Ukrajinské řeckokatolické církve a hnutí usilující o vznik nezávislé Ukrajinské pravoslavné církve podtrhovaly rostoucí nespokojenost se sovětským ateismem a posilovaly nacionalistické smýšlení. Tyto události signalizovaly vzestup ukrajinského sebeuvědomění a odhodlání znovu získat národní identitu a suverenitu. Nové myšlenky glasnosti se ihned začaly objevovat ve většině periodik v zemi. Začalo se otevřeně hovořit o kultu osobnosti Josifa Stalina a publikovat nové sovětské autory, kteří zastávali čistě protirežimní názory. Tento boom "nového ducha" se však na Ukrajině projevoval pomalu jelikož vedoucí posty v zemi zastávali přívrženci brežněvovského režimu. Přesto se široký ohlas politiky glasnosti projevil ve Lvově. Zde shromáždění disidenti a jejich přívrženci v červnu a červenci roku 1988 provedli několik manifestací, na kterých otevřeně demonstrovali proti útisku ukrajinského národa. O měsíc později je však KGB začala svérázným způsobem zatýkat. Organizátory manifestací obvinila z "protisovětské činnosti" a některé z nich zatkla.

Cesta k nezávislosti

Setkání Vjačeslava Čornovila se stávkujícími horníky během stávek horníků na Donbasu v roce 1990

Deklarace státní suverenity Ukrajiny byla vyznačena na poštovní známce SSSR z roku 1991

Do roku 1990 dosáhly požadavky na ukrajinskou suverenitu vrcholu, podnícené desetiletími kulturního útlaku, hospodářského vykořisťování a rostoucím národním vědomím mezi Ukrajinci. 21. ledna 1990 došlo k jedné z nejikoničtějších demonstrací jednoty a odhodlání, kdy více než 300 000 Ukrajinců vytvořilo „živý řetěz“ sahající z Kyjeva do Lvova. Tento symbolický akt, známý jako „Řetěz jednoty“, připomínal výročí Sjednocovacího aktu Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky z roku 1919. Zdůraznil neochvějné odhodlání národa znovu získat svou nezávislost a poukázal na jednotu mezi východní a západní Ukrajinou.

Tyto události byly součástí širší ukrajinské revoluce v letech 1989–1991 – období demokratické transformace, národního probuzení a rostoucího odporu proti sovětskému autoritářství. Revoluci vedla občanská společnost, studentská hnutí, intelektuálové a reformně smýšlející politici, kteří prosazovali suverenitu, environmentální spravedlnost, lidská práva a národní sebeurčení. Jednou z nejvlivnějších sil tohoto období bylo hnutí Ruch (Lidové hnutí Ukrajiny). Původně vzniklo jako kulturní a občanská organizace, ale rychle se vyvinulo v mocnou politickou sílu prosazující ukrajinskou nezávislost. Sehrálo klíčovou roli při organizaci protestů, obraně národních symbolů a prosazování legislativních reforem, jako bylo uznání ukrajinštiny za oficiální státní jazyk.

Klíčovou postavou tohoto hnutí byl Vjačeslav Čornovil – bývalý sovětský disident, novinář a vášnivý obhájce národních práv. Čornovil se stal jedním z nejuznávanějších hlasů revoluce. Jeho morální autorita, zkušenost s vězněním za politické přesvědčení a silná rétorika inspirovaly tisíce lidí. Jako vůdce v rámci hnutí Ruch pomohl sjednotit různorodé opoziční skupiny a formulovat jasnou vizi nezávislé Ukrajiny založené na demokratických principech a historické spravedlnosti.

Jedním z určujících momentů tohoto období byl říjen 1990, kdy proběhl studentský protest v Kyjevě známý jako „Revoluce na žule“. Stovky studentů držely hladovku na centrálním náměstí a požadovaly demisi se Sověty spjaté vlády, odmítnutí nové unijní smlouvy a povinnou vojenskou službu Ukrajinců výhradně na území Ukrajiny. Jejich nenásilný protest zaujal veřejnost a skončil úspěchem – demisí premiéra Vitalije Masola a částečným splněním jejich požadavků. Šlo o přelomovou událost, která ukázala sílu občanského odporu a odhodlání mladé generace Ukrajiny vydat se novým politickým směrem.

16. července 1990 přijal Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky Deklaraci státní suverenity Ukrajiny – základní právní dokument, který potvrzoval nadřazenost ukrajinských zákonů nad sovětskou legislativou, právo vytvořit vlastní armádu, vést mezinárodní vztahy a budovat nezávislou ekonomiku. Ačkoli to ještě nebylo vyhlášení úplné nezávislosti, šlo o rozhodující krok, který položil základy budoucího ukrajinského státu a poskytl právní rámec pro postupné odpoutávání se od SSSR.

V březnu 1991 se konalo referendum o zachování Sovětského svazu a na Ukrajině většina voličů schválila nový svazový pakt, když podpořila myšlenku setrvání v Sovětském svazu na základě Deklarace státní suverenity Ukrajiny. Voliči byli konkrétně dotázáni: „Souhlasíte s tím, aby Ukrajina byla součástí svazu svrchovaných sovětských států na základě Deklarace státní suverenity Ukrajiny?“ Návrh byl schválen 81,7 % hlasů.

Jen o několik měsíců později však došlo k událostem, které situaci radikálně změnily. V srpnu 1991 proběhl v Moskvě takzvaný srpnový puč, pokus konzervativních komunistů chopit se moci a znovu nastolit pevnou kontrolu v rámci SSSR. Puč selhal, ale vážně podkopal důvěru v centrální vládu v SSSR a vyvolal vlnu vyhlášení nezávislosti mezi jednotlivými svazovými republikami.

Současné dějiny

Nezávislá Ukrajina (1991–současnost)

Související informace naleznete také v článcích Ukrajina, Politický systém Ukrajiny, Prezident Ukrajiny a Parlament Ukrajiny.

Budování základů nezávislosti

Ukrajinský prezident Leonid Kravčuk a ruský prezident Boris Jelcin při podpisu bělověžské dohody, rozpad Sovětského svazu, 8 prosince 1991

Titulní strana parlamentních novin Holos Ukrajiny s textem deklarace vytištěným ve spodní polovině (27. srpna 1991)

24. srpna 1991 vyhlásila Verchovna rada (ukrajinský parlament) nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu, což byl rozhodující krok učiněný v návaznosti na neúspěšný srpnový puč. Toto historické rozhodnutí bylo potvrzeno celonárodním referendem dne 1. prosince 1991, kdy 90,32 % voličů podpořilo nezávislost, a to s většinou ve všech regionech (včetně 54,19 % na Krymu). Téhož dne se konaly první prezidentské volby, klíčový okamžik v postsovětských dějinách země. Leonid Kravčuk, bývalý vysoce postavený sovětský funkcionář, volby vyhrál a stal se prvním prezidentem Ukrajiny. Během svého působení usiloval o udržení stability, omezování vlivu Moskvy a zvládání vnitřních politických problémů.

Rozpad SSSR byl formálně stvrzen v Bělověžském pralese v Bělorusku, kde 8. prosince 1991 podepsali vůdci Ukrajiny, Běloruska a Ruska – Leonid Kravčuk, Stanislav Šuškevič a Boris Jelcin – Bělověžské dohody. Tyto dohody prohlásily Sovětský svaz za zaniklý a vytvořily Společenství nezávislých států (SNS) jako volné sdružení bývalých sovětských republik. 26. prosince 1991 Sovětský svaz oficiálně zanikl a nezávislost Ukrajiny byla de iure uznána mezinárodním společenstvím.

Po vyhlášení nezávislosti zahájila Ukrajina složitý postsovětský přechod, při němž utvářela svou identitu jako nový nezávislý stát. V letech 1991 až 1996 prošla Ukrajina významnými politickými, ekonomickými a sociálními proměnami s cílem etablovat se jako svrchovaný stát na mezinárodní scéně.

V raných letech nezávislosti hrála Verchovna rada klíčovou roli při vytváření právního a politického rámce země. Jako zákonodárný orgán Ukrajiny byla Rada zodpovědná za tvorbu a přijímání zákonů, které měly položit základy politických a ekonomických struktur země. Čelila však ideologickým rozkolům, protože její členové diskutovali o tom, zda se má Ukrajina orientovat na integraci se Západem, nebo udržovat silnější vazby na Ruskou federaci. Tyto debaty odrážely širší společenské rozpory a výrazně ovlivnily legislativní reformy.

Ukrajinská vlajka

Aby si Ukrajina upevnila svou národní identitu, přijala státní symboly, které měly historický a kulturní význam. Parlament zvolil za národní symboly modrožlutou vlajku a tryzub (trojzubec), které se staly silnými vyjádřeními ukrajinské svrchovanosti a jednoty.

Významným historickým okamžikem tohoto období bylo předání pravomocí od prezidenta Ukrajinské lidové republiky v exilu Mykoly Plavjuka nově zvolenému prezidentovi nezávislé Ukrajiny Leonidu Kravčukovi během slavnostního zasedání Nejvyšší rady dne 22. srpna 1992 v Kyjevě. Toto předání, byť převážně symbolické, představovalo kontinuitu ukrajinského boje za nezávislost, jelikož propojovalo úsilí minulých vůdců s novou vládou. Tento akt představoval završení více než 70 let ukrajinských národních aspirací a signalizoval prohlubující se závazek ke státní svrchovanosti a historické kontinuitě. Ve svém prohlášení Plavjuk prohlásil, že současný ukrajinský stát je právoplatným nástupcem Ukrajinské lidové republiky a pokračováním její autority a státních tradic.

Budapešťské memorandum o bezpečnostních zárukách, podepsané 5. prosince 1994 Ukrajinou, Ruskem, Spojenými státy a Spojeným královstvím, bylo zásadní dohodou v postsovětské geopolitice. Formalizovalo proces, v jehož rámci se Ukrajina vzdala třetího největšího jaderného arzenálu na světě, který zdědila po rozpadu Sovětského svazu a který zahrnoval přibližně 1 900 strategických jaderných hlavic. Ačkoli byly tyto zbraně umístěny na ukrajinském území, jejich operační kontrola byla v Moskvě, a vlastnictví takového arzenálu Ukrajinou vyvolávalo vážné obavy v rámci celosvětového úsilí o nešíření jaderných zbraní. Výměnou za vzdání se těchto zbraní poskytly signatářské mocnosti Ukrajině záruky její svrchovanosti, územní celistvosti a nezávislosti. Memorandum zaručovalo, že proti Ukrajině nebude použita síla ani hrozby silou a že nebude uplatňován žádný ekonomický či politický nátlak, který by podrýval její status. Rovněž potvrzovalo, že v případě agrese proti Ukrajině zasáhne Rada bezpečnosti OSN. Tyto záruky však byly politickými závazky, nikoli právně vymahatelnými garancemi, což jejich prosazení činilo závislým na dobré vůli signatářů.

Přechod na tržní ekonomiku byl navíc ztížen inflací a politickou nestabilitou. Absence okamžitých reforem vedla k široké frustraci, která vyústila v předčasné prezidentské volby v roce 1994, v nichž byl Leonid Kravčuk vystřídán Leonidem Kučmou, inženýrem a bývalým sovětským funkcionářem. Kučmovo prezidentství mělo za cíl modernizovat ukrajinskou ekonomiku a podporovat vyvážené vztahy jak s Ruskem, tak se západní Evropou – což byl choulostivý přístup k udržení nezávislosti Ukrajiny uprostřed složitých geopolitických tlaků.

Hřivna z 11.–12. století z Kyjeva, jak ji reprodukovala Národní banka Ukrajiny

Ve snaze stabilizovat ekonomiku zavedla Ukrajina v roce 1992 dočasnou měnu – ukrajinský karbovanec. Tato měna měla sloužit jako provizorní opatření, dokud nebude možné zavést trvalejší řešení. Karbovanec se však rychle znehodnocoval, což přispívalo k narůstající ekonomické nestabilitě. V roce 1996 Ukrajina zavedla hřivnu jako národní měnu, čímž dosáhla významného milníku v procesu ekonomické transformace a dále upevnila svou nezávislost. Název hřivna pochází z míry hmotnosti používané v Kyjevské Rusi.

Navzdory sporům v parlamentu, který tehdy zápasil o dosažení konsensu v otázkách reforem a o sladění zájmů prozápadních a proruských frakcí, Ukrajina učinila rozhodující krok k vymezení své právní struktury přijetím Ukrajinské ústavy dne 28. června 1996. Tento dokument stanovil Ukrajinu jako demokratický právní stát s prezidentsko-parlamentním systémem a jasně vymezil rozdělení moci mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní moc. Ústava, vypracovaná s přispěním různých politických frakcí a odborníků, zakotvila závazek Ukrajiny k právnímu státu a lidským právům a stala se základním kamenem rozvoje Ukrajiny jako nezávislého státu.

Na konci tohoto transformačního období vytvořila Ukrajina hlavní pilíře své nezávislosti. S vlastní měnou, ústavou, státními symboly a rostoucím smyslem pro národní identitu začala Ukrajina vytyčovat svou cestu jako svrchovaný stát. Přestože postsovětské období přineslo četné hospodářské a politické problémy, toto formativní období sehrálo důležitou roli při utváření směru a identity moderní Ukrajiny.

• 
  Deklarace nezávislosti Ukrajiny, jak byla vytištěna na hlasovacím lístku pro celonárodní referendum 1. prosince 1991.
• 
  Leonid Kravčuk, první prezident Ukrajiny, 1992
• 
  Leonid Kučma, druhý prezident Ukrajiny, 2001
• 
  Ústava Ukrajiny

Posilující a rostoucí rozpory

Související informace naleznete také v článcích Kazetový skandál, Viktor Juščenko a Julija Tymošenková.

Třetí prezidentské volby na Ukrajině se konaly v roce 1999 a vyústily ve vítězství Leonida Kučmy, který v druhém kole porazil Petra Symoněnka. Tím si Kučma zajistil druhé po sobě jdoucí funkční období. Jeho druhé období však bylo poznamenáno rozsáhlými kontroverzemi, včetně obvinění z autoritářství, všudypřítomných korupčních skandálů, omezování svobody médií a rozsáhlých veřejných protestů, které zpochybňovaly jeho vedení a legitimitu.

Protesty z 6. února 2001 během kampaně Ukrajina bez Kučmy

Jednou z nejtemnějších epizod Kučmova prezidentství byl „kazetový skandál“, který propukl poté, co byly zveřejněny nahrávky údajně pořízené jeho bývalým bodyguardem Mykolou Melnyčenkem. Tyto nahrávky spojovaly Kučmu se závažným zneužíváním moci, včetně podílu na vraždě novináře Georgije Gongadzeho, a také s korupcí a volebními manipulacemi. Skandál vyvolal obrovské veřejné pobouření, které vyvrcholilo protesty „Ukrajina bez Kučmy“ v letech 2000–2001. Tyto protesty, vyznačující se svou intenzitou a širokou podporou, vážně podkopaly Kučmovu pozici jak doma, tak v zahraničí.

Během jeho prezidentství byla Kučmova administrativa obviňována z potlačování opozičních médií a z obtěžování novinářů a politických oponentů. Významné osobnosti jako Vjačeslav Čornovil zemřely za záhadných okolností, což dále posilovalo podezření ze zapojení státu. Historik Serhy Jekelčyk poznamenal, že Kučmova vláda „volně využívala volebních podvodů“, zejména během prezidentských voleb v roce 1999 a ústavního referenda v roce 2000.

Uprostřed těchto problémů se do popředí dostal Viktor Juščenko, uznávaný ekonom a reformátor. Jeho působení v roli guvernéra Národní banky Ukrajiny mu přineslo uznání za profesionalitu a integritu, což vedlo k jeho jmenování premiérem v roce 1999, během Kučmovy znovuzvolovací kampaně. Juščenko byl vnímán jako technokratický lídr schopný čelit hospodářské stagnaci a korupci na Ukrajině.

Juščenko jako premiér při návštěvě Polska v roce 2000

Zpočátku se Juščenkova vláda pustila do ambiciózního reformního programu. Tyto reformy zahrnovaly zavedení fiskální disciplíny, restrukturalizaci klíčových průmyslových odvětví a snahu stabilizovat ekonomiku, která utrpěla během prvního Kučmova období. Juščenkova politika však brzy narazila na odpor zakořeněných oligarchických sítí, které vzkvétaly pod Kučmovou ochranou. Tyto oligarchické frakce, mající značný vliv v parlamentu i v Kučmově administrativě, aktivně bránily reformám, jež ohrožovaly jejich monopolní praktiky a přístup ke státním zdrojům.

Jedním z nejspornějších momentů Juščenkova premiérství bylo odvolání jeho místopředsedkyně vlády Julije Tymošenkové v roce 2001. Tymošenková, která stála v čele protikorupčních iniciativ a reforem energetického sektoru, představovala výraznou hrozbu pro zájmy oligarchů. Pod tlakem Kučmy a oligarchických spojenců byl Juščenko donucen Tymošenkovou odvolat, což symbolizovalo omezení možností reforem za Kučmova prezidentství. Krátce poté přijal parlament, ovládaný prokučmovskými frakcemi, hlasování o nedůvěře Juščenkově vládě, čímž fakticky ukončil jeho působení ve funkci premiéra. Kučmova neochota podpořit Juščenka během této politické krize poukázala na prohlubující se rozkol mezi oběma vůdci.

Po svém odvolání se Juščenko stal výrazným symbolem reforem a boje proti korupci a získal značnou podporu veřejnosti. V roce 2002 založil politickou koalici Naše Ukrajina (Naša Ukrajina), která prosazovala prozápadní a demokratické ideály. Tento blok se stal klíčovou opoziční silou proti Kučmově politice a připravil půdu pro zásadní prezidentské volby v roce 2004. V těchto volbách Juščenko jako hlavní opoziční kandidát vyzval Viktora Janukovyče, Kučmova vybraného nástupce, v souboji, který měl na dlouhá léta určit politický vývoj Ukrajiny.

• 
  Georgij Gongadze, novinář, zakladatel populárních internetových novin Ukrajinska pravda, který byl v roce 2000 unesen a zavražděn
• 
  Leonid Kučma s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a ázerbájdžánským prezidentem Hejdarem Alijevem
• 
  Julija Tymošenková, Juščenkova místopředsedkyně vlády v roce 2002

Oranžová revoluce a výzvy po revoluci

Související informace naleznete také v článcích Oranžová revoluce a Viktor Janukovyč.

Symbol Oranžové revoluce a solidarity s hnutím Viktora Juščenka na Ukrajině.

V roce 2004 oznámil ukrajinský prezident Leonid Kučma, že po dvou funkčních obdobích nebude znovu kandidovat. Toto rozhodnutí vytvořilo politické vakuum, které připravilo půdu pro velmi vyhrocené prezidentské volby v roce 2004 mezi dvěma hlavními kandidáty. Viktor Janukovyč, tehdejší úřadující premiér, byl podporován Kučmou a Ruskou federací. Prosazoval užší vztahy s Ruskem. Naproti tomu Viktor Juščenko, vůdce opozice, vedl kampaň jako reformátor, zdůrazňoval demokratické změny a užší integraci s Evropskou unií.

Rozhovory u kulatého stolu s ukrajinskými a zahraničními zástupci během oranžové revoluce

Kampaň zdůraznila hluboké regionální a kulturní rozdíly na Ukrajině. Západní a centrální oblasti země se semkly za Juščenkem, zatímco východní a jižní regiony silně podporovaly Janukovyče. Výraznou osobností Juščenkovy koalice byla Julija Tymošenková, charismatická a polarizující politička. Známá svým ikonickým copánkovým účesem a ohnivou rétorikou sehrála Tymošenková klíčovou roli při mobilizaci podpory pro opozici. Její projevy a vůdcovství se staly symboly hnutí za změnu.

Druhé kolo prezidentských voleb, konané 21. listopadu 2004, oficiálně označilo Viktora Janukovyče za vítěze. Rozsáhlá obvinění z volebních podvodů, včetně vhazování falešných hlasů, zastrašování voličů a falšování výsledků, však vedla k politické krizi. Situaci dále vyhrotil pokus o otravu Viktora Juščenka dioxinem během kampaně, který ho těžce znetvořil. Tento útok vyvolal širokou vlnu sympatií vůči Juščenkovi a mobilizoval jeho příznivce.

Oznámení Janukovyčova vítězství vyvolalo masové protesty, které znamenaly začátek Oranžové revoluce, zásadní události moderních dějin Ukrajiny. Od 22. listopadu 2004 se na kyjevském Majdanu nezávislosti (Maidan Nezaležnosti) shromáždily stovky tisíc Ukrajinců, kteří požadovali spravedlnost, demokracii a férové volby. Protestující přijali oranžovou barvu, symbolizující Juščenkovu kampaň a širší ideály naděje a odporu vůči korupci a autoritářství.

Demonstranti v oranžovém oblečení se shromáždili na Náměstí nezávislosti v Kyjevě

Julija Tymošenková se stala ústřední postavou revoluce, inspirovala davy svými vášnivými projevy a koordinovala úsilí o udržení hnutí. Protesty zůstaly převážně nenásilné – účastníci zdůrazňovali nenásilí a občanskou neposlušnost, navzdory provokacím, které měly vyvolat nepokoje. 3. prosince 2004 Nejvyšší soud Ukrajiny kvůli důkazům o podvodech anuloval výsledky voleb a nařídil opakování druhého kola. Toto opakované hlasování, konané 26. prosince 2004, vyústilo ve vítězství Viktora Juščenka s 52 % hlasů. Janukovyč rezignoval na funkci premiéra a jeho kabinet byl 5. ledna 2005 odvolán. Juščenkova inaugurace do prezidentského úřadu znamenala završení Oranžové revoluce.

V únoru 2005 byla Julija Tymošenková jmenována premiérkou, čímž upevnila svou roli klíčové politické osobnosti v porevoluční Ukrajině. Oranžová koalice však během Juščenkova prezidentství čelila vnitřním sporům. Vztahy mezi Juščenkem a Tymošenkovou se začaly zhoršovat, což oslabovalo schopnost vlády prosazovat reformy. V září 2005 Juščenko Tymošenkovou odvolal z funkce premiérky, čímž vznikl rozkol, který měl trvalý dopad na ukrajinskou politiku.

Za Juščenkovy vlády se ukrajinská zahraniční politika posunula směrem k posilování vztahů s Evropskou unií, často na úkor vztahů s Ruskem. Tento přesměrovaný kurz vyvolal napětí, zejména v otázkách energetiky. V roce 2005 vedl spor o ceny zemního plynu s Ruskem k výpadkům dodávek v celé Evropě, protože Ukrajina sloužila jako klíčová tranzitní země pro dodávky plynu. V lednu 2006 bylo dosaženo kompromisu, avšak incident zdůraznil křehkost vztahů Ukrajiny s jejím východním sousedem.

Výsledky ukrajinských parlamentních voleb v roce 2006, zobrazující nejpopulárnější stranu v každém volebním okruhu

Parlamentní volby na Ukrajině v roce 2006 odrážely hluboce roztříštěné politické prostředí. Volby se nesly ve znamení návratu Viktora Janukovyče, rivala prezidenta Viktora Juščenka a zastánce užších vztahů s Ruskem. Janukovyčova Strana regionů získala značnou podporu, což mu umožnilo stát se premiérem. Znamenalo to posun v politické orientaci Ukrajiny, protože Janukovyč prosazoval více proruskou agendu na rozdíl od Juščenkova proevropského postoje. Volby prohloubily napětí mezi prezidentským úřadem a parlamentem, přičemž otázka rovnováhy moci mezi oběma složkami vlády se stala ústředním tématem. Časté politické patové situace ochromovaly vládnutí a zdržovaly klíčové reformy. Napjaté vztahy mezi Juščenkem a Janukovyčem vedly k patu, který nakonec vyústil v předčasné volby v roce 2007. Tyto předčasné volby přinesly vznik koalice odporující Janukovyčově agendě. Julija Tymošenková se vrátila na post premiérky, avšak politické prostředí zůstalo nadále poznamenáno nestabilitou. Spory mezi Juščenkem a Tymošenkovou, které začaly již dříve, pokračovaly, dále oslabovaly vládu a přispívaly k široce rozšířené frustraci veřejnosti.

Napětí dosáhlo bodu zlomu v září 2008, kdy propukla velká politická krize. Krize začala, když Juščenkův blok Naše Ukrajina – Lidová sebeobrana (NU-NS) vystoupil z vládní koalice poté, co Blok Julije Tymošenkové (BJUT) podpořil spolu s opoziční Stranou regionů návrh zákona z 4. září 2008, který měl omezit pravomoci prezidenta ve prospěch premiéra a parlamentu. Juščenko to vnímal jako přímý útok na svou autoritu, obvinil Tymošenkovou ze zrady principů koalice a ze spojenectví s proruskými silami. 16. září 2008 byl oznámen oficiální rozpad koalice BJUT/NU-NS. Jelikož pokusy o obnovení aliance selhaly, vedlo to k prohloubení politického patu.

Juščenko a Tymošenková zastupující své strany na summitu Evropské lidové strany v Lisabonu v Portugalsku 18. října 2007

Krize nakonec skončila 9. prosince 2008, kdy byla znovu vytvořena Oranžová koalice, tentokrát i za účasti Lytvynova bloku. Stalo se tak poté, co byl 8. prosince zvolen Volodymyr Lytvyn předsedou parlamentu, čímž si zajistil podporu své frakce pro novou vládní většinu. Krátce nato, 16. prosince 2008, byla vytvořena nová vláda, která se opírala o 245poslaneckou většinu složenou z Lytvynova bloku, Bloku Julije Tymošenkové a bloku Naše Ukrajina – Lidová sebeobrana. Ačkoli tato koalice dočasně stabilizovala politické prostředí, hluboké rozpory mezi ukrajinským vedením přetrvávaly a nadále podkopávaly vládnutí i důvěru veřejnosti.

Ukrajinu těžce zasáhla finanční krize v roce 2008. Krize vedla k prudkému hospodářskému propadu, přičemž HDP výrazně klesl v důsledku pádu poptávky po klíčových ukrajinských exportních komoditách, jako je ocel. Vláda čelila rozpočtové krizi a musela se spolehnout na finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu (MMF), aby ekonomiku stabilizovala. Balíček MMF byl spojen s přísnými podmínkami, včetně úsporných opatření a strukturálních reforem, které vyvolaly domácí kontroverze. K ekonomickým potížím Ukrajiny navíc přispěl narůstající energetický spor s Ruskem. Ukrajina, jakožto hlavní tranzitní země pro ruský zemní plyn do Evropy, se ocitla v centru geopolitického napětí. Neshody ohledně cen plynu a tranzitních poplatků mezi ukrajinskou společností Naftogaz a ruským Gazpromem vyvrcholily v roce 2009.

Plynovody z Ruska do Evropy

Plynový konflikt v roce 2009 byl velkým střetem, který odhalil zranitelnost Ukrajiny a její závislost na ruské energii. Spor se točil kolem obvinění z nezaplacených účtů a požadavků Ruska na zvýšení cen plynu. V lednu 2009 Gazprom přerušil dodávky plynu do Evropy přes Ukrajinu, čímž uvrhl několik evropských zemí do energetické krize uprostřed zimy. Jednání nakonec vedla k nové dohodě, ale tato epizoda zdůraznila křehkost energetické bezpečnosti Ukrajiny. Krize poškodila pověst Ukrajiny jako spolehlivé tranzitní země a napjala její vztahy jak s Ruskem, tak s Evropskou unií. Zároveň vyvinula značný finanční tlak na vládu a dále destabilizovala ekonomiku.

Po celé toto období soupeření mezi Juščenkem a Tymošenkovou nadále destabilizovalo ukrajinskou politiku. Jejich střety ohledně politiky, způsobu vládnutí a priorit vytvářely atmosféru nefunkčnosti. Tymošenková obviňovala Juščenka, že brání jejím snahám řešit hospodářské a sociální problémy, zatímco Juščenko kritizoval její populistické politiky jako nezodpovědné a kontraproduktivní. Tyto vnitřní spory nejen brzdily pokrok, ale také prohlubovaly rozčarování veřejnosti z politické elity.

• 
  Oficiální portrét Viktora Juščenka, 3. prezidenta Ukrajiny
• 
  Julija Tymošenková v parlamentu, 4. února 2005
• 
  Juščenko při setkání s americkým prezidentem Georgem W. Bushem na tiskové konferenci v dubnu 2005
• 
  Julija Tymošenková, 2007

Období politických turbulencí

Související informace naleznete také v článcích Prezidentské volby na Ukrajině 2010, Strana regionů a Svoboda (politická strana).

V době prezidentských voleb na Ukrajině v roce 2010 se spojenectví mezi Viktorem Juščenkem a Julijí Tymošenkovou, klíčovými osobnostmi Oranžové revoluce, rozpadlo. Tymošenková soupeřila jak s Juščenkem, tak s Viktorem Janukovyčem v těsně vedeném třístranném souboji. Kvůli drastickému poklesu Juščenkovy popularity mnoho prooranžových voličů nehlasovalo, což vedlo k druhému kolu mezi Tymošenkovou a Janukovyčem. V závěrečném kole získal Janukovyč prezidentský úřad s 48 % hlasů, zatímco Tymošenková obdržela 45 %.

Podpis Charkovské dohody 21. dubna 2010

Po nástupu do úřadu se Janukovyč a jeho Strana regionů rychle pustili do konsolidace moci. V březnu 2010 nově vzniklá parlamentní většina nazvaná „Koalice stability a reforem“ odvolala Tymošenkovou z funkce premiérky a nahradila ji Janukovyčovým dlouholetým spojencem Mykolou Azarovem. Jeho administrativa prosazovala užší vztahy s Ruskem, zejména podpisem kontroverzní Charkovské dohody, která prodloužila pronájem ruské Černomořské flotily v Sevastopolu do roku 2042 výměnou za zlevněné ceny plynu. Tato dohoda vyvolala protesty proevropských a nacionalistických skupin, které ji vnímaly jako hrozbu pro svrchovanost Ukrajiny.

V parlamentních volbách v roce 2012 Strana regionů dále posílila svou moc, když získala největší počet křesel navzdory rozšířeným obviněním z volebních podvodů, administrativního nátlaku a zneužívání státních prostředků. Opozice zůstala roztříštěná, i když zaznamenala výrazné zisky. Nově vzniklá strana UDAR, vedená šampionem v těžké váze Vitalijem Kličkem, se profilovala jako proevropská síla, zatímco nacionalistická strana Svoboda, která byla dříve na okraji politiky, nečekaně překročila volební práh a využila rostoucí nespokojenosti s Janukovyčovou vládou.

Největší opoziční blok Vlast (Batkivščyna) vedený Arsenijem Jaceňukem v nepřítomnosti Tymošenkové se snažil vyvažovat dominanci vládní strany, ale nedařilo se mu to. Tymošenková byla v té době od roku 2011 ve vězení na základě obvinění ze zneužití pravomoci, což západní vlády i organizace na ochranu lidských práv široce odsoudily jako politicky motivované. Její uvěznění spolu s cíleným stíháním dalších opozičních představitelů bylo uváděno jako hlavní důvod neochoty Evropské unie prohlubovat vztahy s Ukrajinou za Janukovyčova vedení.

• 
  Oficiální portrét Viktora Janukovyče, 4. prezidenta Ukrajiny
• 
  Janukovyč, Nicolas Sarkozy a Dmitrij Medveděv před začátkem summitu o jaderné bezpečnosti, 2010
• 
  Janukovyč a polský prezident Bronisław Komorowski, 3. února 2011

Euromajdan a Revoluce důstojnosti

Související informace naleznete také v článcích Euromajdan a Revoluce důstojnosti.

Na konci roku 2013 stála Ukrajina na zásadním rozcestí svých moderních dějin. Po letech vyjednávání se očekávalo, že vláda podepíše asociační dohodu s Evropskou unií. Prezident Viktor Janukovyč však 21. listopadu 2013 náhle pozastavil podpis dohody s odkazem na tlak ze strany Ruska. Místo toho se vláda rozhodla pro užší přiblížení k Ruskem vedené Euroasijskému hospodářskému svazu.

Protesty Euromajdan v roce 2013 v Kyjevě

Toto rozhodnutí vyvolalo masové protesty na kyjevském Náměstí nezávislosti (Majdan Nezaležnosti), vedené studenty, občanskými aktivisty a běžnými občany, kteří v evropské integraci viděli cestu k demokracii, spravedlnosti a modernizaci. Hnutí, které brzy získalo název Euromajdan, se rychle rozrostlo v celonárodní povstání. Napětí eskalovalo poté, co 30. listopadu pořádková policie násilně rozehnala poklidné demonstranty, což vyvolalo pobouření a vlnu solidárních protestů po celé Ukrajině. V Kyjevě demonstranti vybudovali rozsáhlý tábor na Majdanu, zatímco demonstrace se rozšířily do dalších velkých měst, včetně Lvova, Charkova, Čerkas, Ternopilu, Ivano-Frankivska, Oděsy, Doněcku a dalších.

Klíčovou roli v organizaci hnutí sehrála politická opozice. Proti Janukovyčově vládě se postavily tři hlavní strany: Vlast (Baťkivščyna) vedená Arsenijem Jaceňukem, UDAR vedený boxerem Vitalijem Kličkem a nacionalistická Svoboda vedená Olehem Ťahnybokem. Tyto strany protesty podporovaly a usilovaly o politické reformy, včetně návratu k parlamentně-prezidentskému systému.

V lednu 2014 vláda přijala přísné protidemonstrantské zákony, které ještě více podnítily nepokoje. V centru Kyjeva, zejména v ulici Hruševského, propukly násilné střety. Demonstranti vytvářeli sebeobranné jednotky, zatímco policie použila slzný plyn, gumové projektily a nakonec i ostrou munici.

Tváře zesnulých protestujících na výstavě v Kyjevském historickém muzeu

Krize vyvrcholila mezi 18.–20. únorem, kdy vládní ostřelovači zahájili palbu na demonstranty. Přibližně 100 protestujících bylo zabito a byli později uctěni jako „Nebeská stovka“ (Небесна Сотня). Násilí vyvolalo mezinárodní odsouzení a přimělo EU a USA k uvalení sankcí na ukrajinské představitele.

21. února 2014 podepsal prezident Janukovyč dohodu zprostředkovanou EU s opozičními vůdci o uspořádání předčasných voleb a obnovení ústavy z roku 2004. Nicméně uprostřed rostoucího tlaku, masových přeběhů z jeho strany a ztráty podpory bezpečnostních složek Janukovyč téže noci uprchl z Kyjeva. Cestoval vrtulníkem a kolonou aut směrem na východ Ukrajiny a nakonec překročil hranici do Ruska. O několik dní později se znovu objevil v ruském městě Rostov na Donu, kde uspořádal tiskovou konferenci.

22. února 2014 hlasoval parlament o odvolání Janukovyče z funkce s odůvodněním, že opustil své ústavní povinnosti. Parlament rovněž hlasoval o propuštění Julije Tymošenkové z vězení. Téhož dne rezignoval předseda parlamentu a Janukovyčův spojenec Volodymyr Rybak a byl nahrazen Oleksandrem Turčynovem, blízkým spolupracovníkem Tymošenkové. Turčynov byl jmenován úřadujícím prezidentem Ukrajiny do doby, než budou uspořádány nové volby.

• 
  Majdan ze shora
• 
  Památník protestujících zabitých při masakru na Majdanu v Kyjevě
• 
  Opoziční vůdci Oleh Tjahnybok, Arsenij Jaceňuk a Vitalij Kličko promlouvají k demonstrantům
• 
  Státní vlajka Ukrajiny za zdí anonymních protestujících v Kyjevě na Ukrajině. Události z 18. února 2014

Rusko-ukrajinská válka a integrace se Západem

Související informace naleznete také v článcích Rusko-ukrajinská válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Válka na Donbase, Ruská invaze na Ukrajinu a Ruské válečné zločiny.

V březnu 2014 Rusko napadlo a anektovalo Krym. Ačkoli oficiální výsledky referenda o připojení Krymu k Rusku uváděly drtivou většinu hlasů pro tento krok, hlasování proběhlo za ruské vojenské okupace a bylo Evropskou unií i Spojenými státy označeno za nelegitimní.

Válka na Donbase, Pervomajsk, červenec 2014

Krizi na Krymu následovaly proruské nepokoje na východní a jižní Ukrajině. V dubnu 2014 separatisté na Ukrajině sami vyhlásili Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku a 11. května 2014 uspořádali referenda, v nichž podle jejich tvrzení hlasovalo téměř 90 % pro nezávislost. Koncem dubna 2014 pak boje mezi ukrajinskou armádou a proukrajinskými dobrovolnickými prapory na jedné straně a silami podporujícími Doněckou a Luhanskou lidovou republiku na straně druhé přerostly ve válku na Donbase. Do prosince 2014 si tento konflikt vyžádal více než 6 400 obětí a podle údajů OSN vedl k tomu, že přes půl milionu lidí bylo v rámci Ukrajiny vnitřně vysídleno a dvě stě tisíc uprchlo (většinou) do Ruska a dalších sousedních zemí. Ve stejné době byly zahájeny i politické (včetně přijetí lustračního zákona a zákona o dekomunizaci) a ekonomické reformy. 25. května 2014 byl v prvním kole prezidentských voleb zvolen prezidentem Petro Porošenko. Do druhé poloviny roku 2015 nezávislí pozorovatelé konstatovali, že reformy na Ukrajině výrazně zpomalily, korupce nepolevila a ekonomika Ukrajiny zůstávala v hluboké krizi. Podle údajů OSN si válka na Donbase do prosince 2015 vyžádala již více než 9 100 mrtvých (z velké části civilistů). according to United Nations figures.

Křehkost Budapešťského memoranda se naplno projevila v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a začalo podporovat separatistická hnutí v ukrajinských regionech Doněck a Luhansk. Tyto kroky porušily závazky memoranda respektovat ukrajinské hranice a svrchovanost. Rusko své jednání ospravedlňovalo tvrzením, že chrání ruskojazyčné obyvatelstvo, což mezinárodní společenství široce odmítlo. Navzdory protestům Ukrajiny a západních mocností nebyla podniknuta žádná přímá opatření, která by Rusko přiměla memorandum dodržovat. Krize odhalila omezení nezávazných dohod, zanechala Ukrajinu v nejistém postavení a přetvořila celosvětovou diskusi o bezpečnostních zárukách a spolehlivosti mezinárodních závazků.

1. ledna 2016 se Ukrajina připojila k DCFTA s EU. Ukrajinští občané získali 11. června 2017 možnost cestovat bez víz do schengenského prostoru na dobu až 90 dní během jakéhokoli 180denního období a asociační dohoda formálně vstoupila v platnost 1. září 2017. Mezi významné úspěchy v oblasti zahraniční politiky patří podpora protiruských sankcí, získání bezvízového režimu se zeměmi Evropské unie a větší uznání nutnosti překonat vnitřní složité úkoly. Staré místní elity však nechtěly žádné změny – byly sice částečně „očištěny“ od protimajdanských aktivistů (lustračními opatřeními), ale jen zčásti. Byl spuštěn boj proti korupci, ale omezil se na postihování drobných úředníků a elektronická majetková přiznání, zatímco nově vzniklé orgány NABU a NACP provázely skandály. Soudní reforma byla doprovázena dosazováním starých, kompromitovaných soudců. Vyšetřování zločinů proti obyvatelům Majdanu se protahovalo. Aby se čelilo rozsáhlé celosvětové ruské protiukrajinské propagandě v rámci „informační války“, vzniklo Ministerstvo informační politiky, které však za 5 let své existence neprokázalo výraznější výsledky – kromě zákazu produktů Kaspersky Lab, Dr.Web, 1С, Mail.ru, Yandex a ruských sociálních sítí VKontakte a Odnoklassniki a propagandistických médií. V roce 2017 podepsal prezident zákon „O vzdělávání“, který narazil na odpor národnostních menšin a vedl ke sporu s maďarskou vládou.

19. května 2018 podepsal Porošenko dekret, který uváděl v platnost rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny o definitivním ukončení účasti Ukrajiny na statutárních orgánech Společenství nezávislých států (SNS). Od února 2019 Ukrajina omezila svou účast ve Společenství nezávislých států na kritické minimum a fakticky dokončila svůj odchod. Parlament Ukrajiny nikdy neratifikovala přistoupení, tedy Ukrajina nikdy nebyla plnoprávným členem SNS.

25. listopadu 2018 se odehrál Incidentu v Kerčském průlivu, kdy pohraniční stráž Federální bezpečnostní služby (FSB) ostřelovala a zajala tři lodě ukrajinského námořnictva, které se pokoušely proplout z Černého do Azovského moře přes Kerčský průliv na cestě do přístavu Mariupol.

Prezident Petro Porošenko a Filaret, 16. dubna 2018

6. ledna 2019 obdržela ve čtvrti Fener delegace Pravoslavné církve Ukrajiny za účasti prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka tomos o autokefalii. Tomos byl předán hlavě církve metropolitovi Epifanijovi během společné liturgie s ekumenickým patriarchou. Následující den byl tomos přivezen na Ukrajinu a vystaven v Sofijském chrámu. 9. ledna všichni členové synodu Konstantinopolské pravoslavné církve tomos podepsali během plánovaného zasedání synodu.

21. února 2019 byla Ústava Ukrajiny změněna tak, že do její preambule, tří článků a přechodných ustanovení byly zakotveny normy o strategickém směřování Ukrajiny k členství v Evropské unii a NATO.

21. dubna 2019 byl prezidentem ve druhém kole prezidentských voleb zvolen Volodymyr Zelenskyj. Předčasné parlamentní volby 21. července umožnily nově vzniklé prezidentské straně Služebník lidu získat poprvé v historii nezávislé Ukrajiny absolutní většinu křesel (248). Předseda strany Dmytro Razumkov byl zvolen předsedou parlamentu. Většina mohla 29. srpna sama, bez nutnosti vytvářet koalice, sestavit vládu a schválila Oleksije Hončaruka jako premiéra. 4. března 2020, kvůli poklesu HDP o 1,5 % (místo očekávaného růstu o 4,5 % v době voleb), Verchovna rada odvolala Hončarukovu vládu a novým premiérem se stal Denys Šmyhal.

28. července 2020 vznikla v Lublinu iniciativa Lublinský trojúhelník, kterou založily Litva, Polsko a Ukrajina s cílem prohloubit spolupráci tří historických zemí bývalé Polsko-litevské unie a dále podpořit integraci Ukrajiny a její přistoupení k EU a NATO.

2. února 2021 zakázal prezidentský dekret televizní vysílání proruských kanálů 112 Ukraine, NewsOne a ZIK. Rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny a prezidentský dekret z 19. února 2021 uvalily sankce na 8 fyzických a 19 právnických osob, včetně proruského politika a Putinova kmotra Viktora Medvedčuka a jeho manželky Oxany Marčenko.

17. května 2021 vzniklo podpisem společného memoranda ministrů zahraničí Gruzie, Moldavska a Ukrajiny Asociační trio – trojstranný formát pro posílenou spolupráci, koordinaci a dialog těchto tří zemí (které podepsaly asociační dohodu s EU) s Evropskou unií o otázkách společného zájmu týkajících se evropské integrace, prohlubování spolupráce v rámci Východního partnerství a závazku k perspektivě vstupu do EU.

Na summitu NATO v Bruselu v červnu 2021 představitelé Aliance zopakovali rozhodnutí přijaté na summitu v Bukurešti v roce 2008, že se Ukrajina stane členem Aliance s Akčním plánem členství (MAP) jako nedílnou součástí procesu, a potvrdili právo Ukrajiny určovat si svou budoucnost a zahraniční politiku bez vnějšího zasahování.

Prezident Volodymyr Zelenskyj s příslušníky ukrajinské armády 18. června 2022

Během roku 2021 začalo Rusko hromadit vojska podél rusko-ukrajinské hranice, na okupovaném Krymu, v Donbasu a v Bělorusku. 24. února 2022 ruské jednotky vpadly na Ukrajinu. Rusko rychle obsadilo velkou část východu a jihu země, ale nedokázalo postoupit za město Mykolajiv směrem na Oděsu a bylo donuceno stáhnout se ze severu poté, co se mu nepodařilo obsadit Kyjev, Černihiv, Sumy a Charkov. Po neúspěchu při získávání dalších území a po vytlačení z Charkovské oblasti rychlou ukrajinskou protiofenzívou Rusko 30. září 2022 vyhlásilo anexi Doněcké a Luhanské lidové republiky spolu s Chersonskou a Záporožskou oblastí.

Invaze vyvolala mezinárodní odsouzení. Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci odsuzující invazi a požadující úplné stažení ruských vojsk. Mezinárodní soudní dvůr nařídil Rusku pozastavit vojenské operace a Rada Evropy Rusko vyloučila. Mnoho zemí uvalilo na Rusko a jeho spojence Bělorusko sankce a poskytlo Ukrajině humanitární i vojenskou pomoc. Pobaltské státy označily Rusko za teroristický stát. Po celém světě probíhaly protesty, zatímco v Rusku docházelo k masovým zatýkáním odpůrců války a byl přijat zákon umožňující větší cenzuru médií. Více než 1 000 firem ukončilo své působení v Rusku a Bělorusku v důsledku invaze.

Na prahu ruské invaze v roce 2022 byla Ukrajina nejchudší zemí v Evropě, což bylo přičítáno vysoké míře korupce a pomalému tempu ekonomické liberalizace a institucionálních reforem. Ruská invaze poškodila ukrajinskou ekonomiku a její vyhlídky natolik, že se odhadovalo, že HDP země klesne během prvního roku po invazi až o 35 %.

Ukrajina se původně připravovala na formální podání žádosti o členství v EU v roce 2024, ale místo toho podala žádost o členství již v únoru 2022.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Ukraine na anglické Wikipedii.

Literatura

• AUSKÝ, Stanislav; HULÁK, Jaroslav. Kozáci. Praha: Academia, 1999. 311 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0766-0. 
• BOJKO, Olexandr. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997. 267 s. ISBN 80-7217-031-7. 
• Dějiny Čechů na Ukrajině = Ìstorìja Čechìv v Ukrajinì. Kyjev: NAU, 2013. 598 s. ISBN 978-966-598-842-7. 
• KOUBSKÝ, Petr. Dějiny Ukrajiny. 1500 let na křižovatce civilizací. Deník N [online]. 2022-03-18 [cit. 2023-01-20]. ISSN 2571-1717. 
• KŠICOVÁ, Danuše. Z dějin ukrajinské kultury : umění, divadlo, hudba. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 281 s. ISBN 978-80-210-7494-1. 
• MAGOCSI, Pavel Robert; RYCHLÍK, Jan; ZILYNSKYJ, Bohdan. Dějiny Ukrajiny. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 524 s. ISBN 978-80-7106-409-1. 
• PLOKHY, Serhii. Brány Evropy. Brno: [s.n.], 2023. ISBN 978-80-7689-062-6. 
• PLOKHY, Serhii. The Russo-Ukrainian war. London: [s.n.], 2023. Dostupné online. ISBN 978-1-802-06178-9. 
• ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu : století polských povstání (1794-1864). Praha: Argo, 2006. 391 s. ISBN 80-7203-668-8. 
• TÉRA, Michal. Kyjevská Rus : dějiny, kultura, společnost. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2019. 721 s. ISBN 978-80-7465-413-8. 
• TÉRA, Michal. Vyprávění o minulých letech : Nestorův letopis ruský : nejstarší staroruská kronika. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. 276 s. ISBN 978-80-7465-119-9. 
• V'JATROVYČ, Volodymyr. Ukrajinské 20. století: utajované dějiny. Brno: Academia, 2020. 744 s. ISBN 978-80-200-3086-3. 

Související články

• Dějiny Ruska
• Dějiny Litvy
• Dějiny Polska

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny Ukrajiny na Wikimedia Commons

Autoritní data	IEU: H\I\historyofukraine LCCN: sh85139343 LNB: 000069494 NLI: 987007558404805171

Portály: Historie | Ukrajina