Druhá italská válka za nezávislost

Druhá italská válka za nezávislost
Konflikt:
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Trvání: 29. dubna 1859 - 11. července 1860 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Lombardie-Benátky Casus belli: Výsledek: Francouzsko-Sardinské vítězství Změny území: Sardínie získala Lombardii Francie získala Savojsko a Nice
Strany
Francie Sardinie	Rakousko
Velitelé
Napoleon III. Viktor Emanuel II.	František Josef I. Ferencz Gyulai,Wilhelm Grünne
Síla
Francouzi: 130000 pěchoty 2000 kavalérie 312 děl Sardinie: 7000 pěchoty 4000 kavelérie 90 děl	220000 pěchoty 22000 kavalérie 824 děl
Ztráty

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Důvody k válce

Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo sjednocení Itálie. Království Sardinsko-Piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl a vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Válka

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův hofmistr Grünne prosadil neschopného Gyulaie. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal mír ve Villafrance a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.