Druhá italská válka za nezávislost
| Druhá italská válka za nezávislost | |||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| konflikt: Risorgimento | |||||||||
 Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863) | |||||||||
| |||||||||
| strany | |||||||||
 Francie Sardinie-Piemontpodpora:  Spojená knížectví
|
 Rakousko Lombardsko-benátské království
| ||||||||
| velitelé | |||||||||
| Napoleon III. Viktor Emanuel II. Giuseppe Garibaldi
|
František Josef I. Ferenc Gyulai Karl Ludwig Grünne Maxmilián Rakouský
| ||||||||
| síla | |||||||||
| Francie:
|
Rakousko:
| ||||||||
| ztráty | |||||||||
Francie:
|
12 568 mrtvých
| ||||||||
| nejsou zahrnutí ranění, zajatí, nezvěstní Rakušané... | |||||||||
Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.
Důvody k válce[editovat | editovat zdroj]
Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo sjednocení Itálie. Království Sardinsko-piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl, vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.
Válka[editovat | editovat zdroj]
Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův generální pobočník Grünne prosadil neschopného Gyulaye. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu dříve, než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal 11. července 1859 mír ve Villafrance[1] a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Conference of Villafranca | France-Austria [1859]. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- TARABA, Luboš, Krve po kolena, Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie, Epocha, Praha 2011
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá italská válka za nezávislost na Wikimedia Commons
