Dějiny Švédska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Prehistorie 9000 př. n. l. – 1000 n. l.[editovat | editovat zdroj]

Švédsko má stejně jako sousední Norsko vysokou koncentraci nástěnných maleb, přičemž nejvíce jich najdeme v provincii Bohuslän. Nejstarší však můžeme najít v provincii Jämtland datovaných do let kolem 9000 př. n. l.

Počátky švédského národa nelze určit přesně. Existenci silných kmenů zaznamenává na území Švédska již Tacitus kolem 100 př. n. l. Následují zmínky o královstvích Svea Rike a Göta Rike. Pravděpodobně z dob, kdy si Svea Rike podrobila druhou z říší, pochází současný název Sverige (Švédsko).

Vikingové[editovat | editovat zdroj]

Vikingové ovládli během 8.-11. století značnou část Evropy. Švédští Vikingové směřující hlavně na jihovýchod, kde byli označováni jako Varjagové, dobyli Kyjev a Novgorod. Dostali se až do Turecka, kde se setkali s Araby.

Sverkerovci, Erikovci a Folkungovci[editovat | editovat zdroj]

V 11. století se na švédském trůně střídali zástupci dvou dynastií, a to rod Sverkerovců a rod Erikův, po kterých ve 12. století nastoupila dynastie Folkungů. Folkungové jsou známí svými vzájemnými, často krvavými půtkami. V době krále Magnuse II. žila neslavnější švédská světice svatá Birgitta. Tzv. jarl (náčelník) Birger Magnusson z Bjölbo, který od roku 1250 vládl jako regent za svého syna, nezletilého krále Valdemara Birgerssona, se pak zasloužil o připojení Finska ke Švédsku. Jarl Birger také založil město Stockholm.

Kalmarská unie[editovat | editovat zdroj]

Švédsko mezi lety 1560 a 1815

V roce 1397 vznikla v Kalmaru Kalmarská unie. Nejvíc se o ní svými státnickými schopnostmi zasloužila Markéta I. Dánská. Unie sjednotila Švédsko, Norsko a Dánsko pod jednoho panovníka. Švédům se ale často nezamlouvaly dánské války s německými městy, kam směřovala většina švédského obchodu, což v 15. století vedlo k častým rozporům. Roku 1434 povstal majitel dolů Engelbrekt a od té doby nebyl král unie často na území Švédska ani vpuštěn.

Roku 1477 byla založena nejstarší Univerzita v Uppsale.

Švédská samostatnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1523 se králem stal Gustav I. Vasa a vytvořil samostatný švédský stát. Dynastie Vásovců, která pak vládla do roku 1659, byla strůjcem velmocenského postavení Švédska. Zejména tomu tak bylo za krále Gustava Adolfa, který dovedl Švédy ke značným úspěchům v třicetileté válce, ale nakonec padl v bitvě u Lützenu roku 1632.

Švédsko ovšem získalo značná území, např. pobaltské státy, Pomořansko a další. Po riskantním přechodu zamrzlého Malého i Velkého Beltu vojsky krále Karla X., přiřkl Mír z Roskilde z roku 1658 Švédsku jižní provincie Skåne, Blekinge a Halland.

Konec velmocenského postavení Švédska[editovat | editovat zdroj]

Vývoj Švédska 1560-1660

Nástupu mladého panovníka Karla XII. chtělo využít tehdy rozmáhající se Rusko k upevnění svých pozic. Car Petr I. Veliký začal obléhat švédský přístav Narva, ale švédský král mu přichystal zdrcující porážku (Bitva u Narvy). Tak začíná Velká severní válka, která končí Nystadským mírem z roku 1721 a Švédsko ztrácí pobaltská území i své velmocenské postavení na úkor Ruska.

V době panování následnice po Karlu XII. Ulrika Eleanora a zejména pak jejího manžela, švédského krále Fridricha I. byla královská moc značně zredukována ve prospěch parlamentu Riksdagu, kde se střetávaly zejména frakce čepců a klobouků. Až puč Gustava III. a jeho absolutistická vláda vrátila moc pevně do rukou krále.

Ztráta Finska a nástup rodu Bernadotte[editovat | editovat zdroj]

Napoleonské války a zejména boje s Ruskem vedly až k ztrátě Finska roku 1809. Švédská šlechta sesadila málo schopného krále Gustava IV. Adolfa, jenž i s nejstarším synem Gustavem a celou rodinou musel odejít do exilu v Německu. Králem se v roce 1810 stal jeho bezdětný strýc Karel XIII. Politikové hledali pro něj dostatečně silného nástupce, který by se zároveň podřídil Rigsdagu. Takového se stoupencům Francie podařilo hned v roce 1810 najít ve francouzském maršálu Jeanu-Baptiste Bernadottovi, který byl bezdětným králem adoptován jako syn a posléze po smrti Karla XIII. nastoupil v roce 1818 na trůn jako Karel XIV. Johann. Tomu se podařilo pro Švédsko získat Norsko na úkor Dánska smlouvou z Kielu.

Od skončení napoleonských válek se Švédsko, také díky své poloze na severovýchodním okraji Evropy, nezúčastnilo již žádného ozbrojeného konfliktu, což mu umožnilo značnou hospodářskou prosperitu a stabilní společenské poměry. Rod Bernadotte vládne ve Švédsku dosud.

Od 19. století a zvláště v 2. polovině 20. století se Švédsko začalo měnit z převážně zemědělské společnosti v silnou industriální zemi, kterou je v současnosti. Tento vývoj přinesl i odchod desítek tisíců lidí do USA.

Rozchod unie s Norskem[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv mělo Norsko v unii značnou autonomii, sílily v Norsku tendence k osamostatnění. Roku 1884 vzniká první Norská vláda. Hlavním bodem rozporu se stala snaha Norů mít vlastní konzuly v zahraničí, kterýžto návrh král Oskar II. třikrát vetoval. Pomalu se schylovalo k válce a obě země provedly několik vojenských cvičení. Norsko se chtělo odtrhnout, což král podmiňoval mimo jiné referendem. To se v Norsku uskutečnilo s jednoznačným výsledkem pro rozdělení unie. Po schůzkách v Karlstadu pak došlo k mírovému rozdělení obou zemí. Norskou korunu nabídnutou rodu Bernadotte král Oskar II. odmítl.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Švédsko zůstalo neutrální v obou válkách a využilo svého nerostného bohatství k posílení průmyslu a stalo se jednou z nejbohatších zemí. Roku 1995 vstoupilo do EU.

V současnosti ve Švédsku vládne král Karel XVI. Gustav, následnicí trůnu je princezna Victoria Švédská

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]