Olof Palme

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Olof Palme
Olof Palme, 1974
Olof Palme, 1974
Rodné jméno Sven Olof Joachim Palme
Narození 30. ledna 1927
Stockholm
Úmrtí 28. února 1986 (ve věku 59 let)
Sveavägen
Příčina úmrtí vražda
Místo odpočinku Adolf Fredriks kyrkogård
Alma mater Stockholmská univerzita
Kenyon College
Povolání politik
Ocenění Cena Jawaharlal Nehru (1985)
Řád Bílého lva
Four Freedoms Award – Freedom from Fear
Politická strana Sociální demokraté
Manžel(ka) Jelena Rennerová (19481952)
Lisbet Palme (19561986)
Děti Joakim
Mårten
Mattias
Rodiče Gunnar Palme
Elisabeth von Knieriemová       
Příbuzní Claës Palme
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sven Olof Joachim Palme (30. ledna 1927 Stockholm28. února 1986 Stockholm) byl švédský politik, v letech 1969–1986 předseda sociální demokracie a dvojnásobný předseda vlády Švédska mezi roky 1969–1976 a 1982–1986, jehož život byl ukončen atentátem při návratu z kina, v době kdy stále zastával úřad premiéra.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1927 ve stockholmském Östermalmu do luteránské konzervativní rodiny z vyšší střední třídy. Otec Gunnar Palme (1886–1934) byl podnikatel s holandskými předky, v letech 1932–1934 generální ředitel firmy Lifförsäkrings AB Thule. Zemřel, když bylo synovi šest let. Matka Elisabeth von Knieriemová měla kořeny z rodiny německých obchodníků na Baltu. Její praděd byl v roce 1814 povýšen ruským carem. Do Švédska přicestovala roku 1915 jako uprchlice. Palmeho praděd Alexander von Knieriem (1837–1904) vykonával funkci generálního prokurátora v ruském Senátu, tehdejším legislativním, soudním i výkonném orgánu ruských carů.[1]

Olof Palme získával základní vzdělání od soukromých učitelů. V dětství se naučil anglicky a německy. Po dokončení střední školy Sigtunaskolan Humanistiska Läroverket, přešel v sedmnácti letech na Stockholmskou univerzitu. V lednu 1945 byl povolán do armády, kde další dva roky odsloužil povinnou službu u svealandského dělostřeleckého regimentu. V roce 1956 se stal kapitánem v záloze. V březnu 1947 nastoupil ke studiu univerzity.[2]

V letech 1947–1948 absolvoval stipendijní pobyt na ohijské Kenyon College, kde promoval s titulem bakalář umění (B.A.).[3] Napsal také kritickou esej na Hayekovu Cestu do otroctví. Následně autostopem procestoval Spojené státy a Mexiko. Později při opakovaných návštěvách Ameriky připomínal, že právě Spojené státy z něj učinily socialistu.[4]

Po návratu do Švédska se vrátil na Stockholmskou univerzitu ke studiu práva a v roce 1949 vstoupil do Sociální demokracie. Roku 1952 byl zvolen pezidentem Švédské národní unie studentstva. Zaměřoval se především na mezinárodní vztahy a poznával Evropu.[2]

Při poúnorové návštěve Prahy se Olaf Palme seznámil s Jelenou Rennerovou, jejíž otec byl právník Jan Renner, bývalý poradce expremiéra Kramáře a národní demokrat. Její děd Josef Seifert se stal prvorepublikovým senátorem. Pár spolu uzavřel účelové manželství, aby mohla Češka emigrovat do zahraničí. Švédský historik Henrik Bergren uvedl, že sňatek byl proveden korespondenčně, na dálku v prosinci 1948 během Palmeho londýnské cesty na studentský sněm. Ve Švédsku jí zajistil byt a formální manželský svazek rozvázali až v roce 1952, aby se vyhnuli podezření z účelovosti. Jana Palmeová se stala lékařkou a podruhé se vdala; přijala příjmení Zetterstromová.[5]

Podruhé se oženil 9. června 1956 s dětskou psycholožkou Lisbet Christinou Beckovou-Friisovou, která v letech 1990–1991 byla předsedkyní UNICEF.[6] Do manželství se narodili tři synové Joakim, Mårten a Mattias Palmeovi.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Palme ve stockholmské Norra Bantorget, 1973

Jeho politická kariéra začala v roce 1953, když ho Tage Erlander, tehdejší premiér, zaměstnal jako osobního asistenta. Již v té době Palme formoval myšlenky, které poznamenaly jeho politickou práci: odstranění kolonialismu, právo na národní sebeurčení, potřeba nového ekonomického světového řádu, boj proti rasismu, sen o rovných právech; demokratizace vzdělávání.

Zůstal po celý život reformátorem, následoval přitom tradiční švédskou sociálnědemokratickou politiku. Věřil v silnou společnost, v níž jsou plná zaměstnanost a veřejný sektor dva nejdůležitější prostředky k větší rovnosti mezi různými sociálními skupinami i mezi pohlavími. Jedna z jeho základních myšlenek byla představa o politice všeobecného blahobytu: všichni, bez ohledu na jejich zdroje, by měli mít prospěch ze státu blahobytu. To vede k zachování vzájemné solidarity a ochotě platit daně, a také pomáhá předcházet tomu, aby bohatí hledali soukromá řešení mimo dosah chudých.

Palme v Moře, srpen 1985

Blízké přátelství a spolupráce s Tagem Elanderem pokračovaly i nadále, když se Olof Palme stal ministrem bez portfeje (1963), ministrem spojů (1965) a ministrem školství (1967). Bylo celkem logické, že po odstoupení Erlandera v roce 1969 byl zvolen předsedou švédské Sociálnědemokratické strany, čímž se stal také předsedou vlády.

Na začátku roku 1970 dosáhl švédský sociální systém jistého vrcholu, byl vytvořen koncept známý jako „švédský model“. Na konci dekády však západní demokracie obecně zažívaly to, co bylo nazýváno „krizí demokracie“. Švédsko nebylo ušetřeno. Olof Palme přišel s koncepcí obnovy demokracie rozsáhlými reformami pracovního života a v průběhu 70. let bylo přijato mnoho nových zákonů týkajících se pracovního trhu.

Boj proti nezaměstnanosti považoval za nejdůležitější úkol sociální demokracie a navzdory tlaku neoliberálů uhájil model silné společnosti se silnými odbory a všeobecným blahobytem až do konce.

V zahraničí i doma budil velký zájem a stal se známým a uznávaným politikem. Jeho zájem o mezinárodní otázky a sociální cítění se probudily už v mládí, když jako student procestoval značnou část Spojených států a Dálného východu.

Vražda[editovat | editovat zdroj]

Pietní místo v místě vraždy na ulici Sveavägen, 1986

Byl hlavně reformátor, ale byl také velký řečník a agitátor. Jeho vášnivé odhodlání a plamenná rétorika budily silný ohlas doma i mimo Švédsko. Někteří jedinci ho nesnášeli do té míry, že to hraničilo s nenávistí a skutečným pronásledováním jeho osoby. Palmeho aktivity vadily především vládám Reagana a Thatcherové.[zdroj?] Ovšem drtivá většina Švédů, jakož i přistěhovalců a uprchlíků, oceňovala jeho silnou solidaritu s sociální a ekonomické ambice Švédska.[zdroj?] Zpráva o jeho vraždě hluboce zasáhla celou zemi i velkou část světové veřejnosti.

Olof Palme s manželkou, jako obvykle bez ochranky, odcházeli domů z kina večer dne 28. února 1986, když ze tmy vystoupil muž a zastřelil ho. Vražda nebyla dosud objasněna. Podle některých investigativních novinářů směřují nitky k CIA.[zdroj?] Jiné konspirační teorie hovoří o neonacistickém spiknutí, prorostlém dokonce do švédské policie.[zdroj?] Vyšetřování však bylo zastaveno.

Šlo o muže silného přesvědčení. "Mír byl jeho nejdůležitější úkol," řekl Ingvar Carlsson, jeho nástupce, na jeho pohřbu, "protože viděl válku jako největší hrozbu pro lidstvo."

Ani 30 let po jeho smrti není jasné, zda šlo o vraždu, či pouze o útok šílence nebo o atentát s politickým podtextem. Jednoznačné je pouze to, že pachatel tohoto činu nebyl doposud dopaden.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Olof Palme na anglické Wikipedii.

  1. Книрим Александр Александрович [online]. [cit. 2015-02-03]. [1]. (anglicky) 
  2. a b Olof Palme [online]. [cit. 2015-02-03]. [2]. (anglicky) 
  3. Bill Mayr.Remembering Olof Palme
  4. Hendrik Hertzberg, "Death of a Patriot", in: Idem, Politics. Observations and Arguments, 1966–2004 (New York: The Penguin Press, 2004) pp. 263–266, there 264
  5. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. Jarošov nad Nežárkou : Pejdlova Rosička. ISBN 978-80-905720-3-4. S. 255–256.  
  6. Officers of the Executive Board, 1946-2006 [online]. UNICEF, [cit. 2008-06-12]. [3]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]