Marshallův plán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapka ukazuje země, které přijaly Marshallův plán (zeleně). Modré sloupce ukazují relativní míru celkové obdržené pomoci.

Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy (angl. European Recovery Program) byl plán přijatý Kongresem 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě. V důsledku odmítnutí zeměmi východního bloku byl plán omezen na západní Evropu.

Plán poprvé vyhlásil ministr zahraničí USA George C. Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardově univerzitě. Byl iniciátorem a tvůrcem plánu. V letech 19481952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, obnovil průmysl, zemědělství a oživil mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, která se postupně rozdělila na bohatnoucí Západ a zaostávající Východ. Generál Marshall byl v roce 1953 za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír.

Počátky vzniku plánu[editovat | editovat zdroj]

Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit řadu zahraničněpolitických a vojenských problémů. Na únorové schůzce s Trumanem, Achesonem a senátorem Vandenbergem museli jednat o situaci v Turecku a zejména v Řecku. Během jednání došlo ke shodě demokratů i republikánů v otázce podpory zmiňovaných zemí. Na jejich podporu byla vyčleněna částka 400 milionů dolarů.

Marshall upíral stále více pozornosti k hospodářské situaci válkou zničené Evropy, kde byly desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím[zdroj?] a že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce pomoci. Částka zaslaná Řecku a Turecku byla pouze výrazem akutní potřeby. Pokud by se však situace nelepšila, hrozilo nebezpečí šíření komunismu do západní Evropy. Nebezpečná situace byla nejen ve Francii a Itálii, kde byli komunisté dokonce ve vládě, ale nejistý byl také vývoj v Německu. Zde Stalin zdržoval veškerá jednání o novém uspořádání[zdroj?]. Byl si dobře vědom, že čas hraje pro něj. A podle hesla „čím hůře, tím lépe pro nás“[zdroj?] čekal, že mu sílící komunistické hnutí v Německu zajistí kontrolu nad touto zemí.

Toto všechno si Marshall, který již během svého působení v Číně získal další zkušenosti s komunisty, uvědomoval[zdroj?]. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Ovlivnilo ji i hrozivé sucho v roce 1946 a krutá zima v roce 1947, kterou pocítila zejména severní Evropa. OSN neměla zdroje k řešní následků. Zdroje v rámci UNRRA byly nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší situace.

Zvolení generála Marshalla ministrem zahraničí (1947–1949) mělo značný význam[zdroj?], protože jeho renomé mu umožňovalo významně ovlivňovat kongres. Než však mohl svého vlivu na kongres využít, musel připravit plán na pomoc zničené Evropě. Důležitou roli měl sehrát Politický plánovací štáb Ministerstva zahraničních věcí USA. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan.

Jednání[editovat | editovat zdroj]

Když byl plán hotov, bylo nutné jej patřičně prezentovat. Optimální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen „...proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem pak mělo být „...obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“

Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval Francouze a Sověty a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 23. června 1947. Sovětská strana sice tento návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci v čele s Molotovem. Po týdnu jednání konferenci opustila. Odchod sovětské delegace sice vzbudil obavy, ale na druhé straně jednání bez účasti komunistů dávalo větší šance na konečnou dohodu.[zdroj?]

Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, sešli se evropští zástupci 12. července 1947 na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkali zástupci 17 států včetně Německa, které zde jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Každý stát měl zde vypočítat své individuální výdaje, které bude od Spojených států vyžadovat. Po složitých jednáních, kdy každý stát své skutečné potřeby nadsadil, byla stanovena částka 19 miliard dolarů.

Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět kongres k takovým výdajům. Zejména se dal očekávat tvrdý střet s konzervativním republikánským křídlem. To jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že plán pomůže i americkým výrobcům.

Předložení plánu kongresu[editovat | editovat zdroj]

Plán pomoci předložil Marshall kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“ Jednání byla velmi tvrdá. Další vývoj v Evropě dával za pravdu všem, kteří varovali před komunistickým nebezpečím. V únoru 1948 se chopili moci v Československu. Marshallovi pomohla i nevyjasněná smrt Jana Masaryka.[zdroj?] Dne 14. března 1948 potvrdil Marshallův plán americký senát v poměru hlasů 69 proti 17. Dne 31. března jej pak jednomyslně schválila sněmovna reprezentantů. Poté jej stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (European Recovery Program, E. R. P.) běžně známý jako Marshallův plán dostal zelenou.

Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace OEEC. Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (Economic Cooperation Administration, E. C. A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E. C. A. Hospodářská obnova Evropy tak mohla začít.

Nebyl by to však Stalin, aby se nepokusil situaci Spojencům zkomplikovat. Dne 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Američané demonstrovali vzdušnou převahu a zahájili grandiózní letecký most: na západoberlínském letišti Tempelhof přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla s humanitární pomocí Berlíňanům. Spojenci tentokrát podporovali svého nepřítele z války a tento akt se stal jedním z pilířů pozdější spolupráce. Přestože Stalinovi plán nevyšel, zrušil operaci až po jedenácti měsících v květnu 1949.

V tomtéž měsíci vznikla ze západních sektorů okupovaného Německa Spolková republika Německo. Ta také vstoupila do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, který byl pronesen ve francouzštině. Zde pak byl položen první kámen k další spolupráci obou po dlouhá desetiletí znesvářených národů.

Marshallův plán se po Trumanově podpisu rozeběhl. Američané vyslali několik svých odborníků do Evropy, aby zjistili tamní situaci. Ti byli někdy až šokováni situací v evropských podnicích. Viděli spoustu zastaralých technologií,[zdroj?] nízkou produktivitu práce i špatné vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. O tom všem referovali v USA. Výsledkem bylo, že do USA přicestovalo z Evropy na 25 000 dělnických předáků, dělníků a manažerů na několikaměsíční stáž. Doma pak postupovali podle amerických zkušeností.

Ne vše probíhalo bez problémů. Komunisté v západních zemích se snažili neustále všemi způsoby narušovat americkou pomoc. Od klasických demonstrací až po blokování výkladu amerického materiálu v evropských přístavech. Přesto po dvou letech americké pomoci začalo ozdravování evropského průmyslu. To omezovalo další vliv extrémistů. Situace v západní Evropě se stabilizovala. Byly již vidět první výsledky. Od severu k jihu se daly spatřit konzervárny ryb, nově vybudované přístavy, zlepšení situace na venkově – vše díky novým strojům a technologiím. Místo koní se již běžně objevovaly traktory. Na zaostalejším rakouském venkově konečně došlo k elektrifikaci. Každý stát tak podle svých plánů a potřeb čerpal finanční prostředky z fondů Marshallova plánu. Většinou byly využity na nákup strojů od amerických firem. Jen málokdy se čerpaly přímo peníze. Velká část finančních prostředků tak vlastně Spojené státy nikdy neopustila.

Projekt Marshallova plánu skončil po čtyřech letech. Sám Marshall se s agendou rozloučil brzy po vzniku plánu. Postupně jej opouštěli i další průkopníci – Averell Harriman či A. C. Hoffman. Ten při odchodu řekl: „Od roku 1947 jsme ukázali komunistům a jiným cynikům, že za prvé společně můžeme úspěšně nastartovat hospodářskou obnovu západní Evropy a za druhé že společně můžeme položit základy bezpečnosti proti útoku na naše atlantické společenství.“

Význam Marshallova plánu byl obrovský. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů. Hospodářský růst šel ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl oslaben vliv komunistů. Stalinovy plány tak nakonec ztroskotaly. Marshallův plán byl také dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a ke studené válce. To však nebylo Marshallovou chybou. On připravoval plán obnovy pro všechny, kteří o to budou stát.

Marshallův plán měl samozřejmě pozitivní dopad i na americké obchodníky, kteří svým zbožím zaplavili evropský trh. Marshall již od počátku kladl důraz na to, aby iniciativa přišla z Evropy. Tím donutil evropské země ke vzájemnému dialogu a spolupráci. To nebylo nic jednoduchého, neboť se jednalo o národy ještě před čtyřmi pěti lety nepřátelské. Přesto se mu to povedlo.

Marshallův plán se tak stal vlastně „duchovním otcem“ dalších organizací. Z OEEC se později stalo OECD, i další organizace se staly „dětmi“ Marshallova plánu. Ať to bylo již Evropské společenství uhlí a oceli, či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Marshallův plán přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a rokovat o společné obraně. Jedním z mnoha „dětí“ Marshallova plánu se tak vlastně stalo i NATO.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

(anglicky)