Italské království (1805–1814)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Italské království
Regno d'Italia
Royaume d'Italie
18051814
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Milán[1]
obyvatelstvo
státní útvar
mateřská
(nadřazená)
země:
vznik:
1805 – vyhlášení království
zánik:
1815 – Vídeňský kongres[2]
státní útvary a území
Předcházející:
První Francouzské císařství První Francouzské císařství
Italská republika (1802–1805) Italská republika (1802–1805)
Benátská provincie Rakouského císařství Benátská provincie Rakouského císařství
Papežský stát Papežský stát
Republika Noli Republika Noli
Republika Dubrovník Republika Dubrovník
Nástupnické:
Lombardsko-benátské království Lombardsko-benátské království
Sardinské království Sardinské království
Modenské vévodství Modenské vévodství
Papežský stát Papežský stát

Italské království (italsky Regno d'Italia, francouzsky Royaume d'Italie) byl státní útvar, který se v letech 1805–1814 rozkládal na severu Itálie. Stát byl pod přímou kontrolou Francie a králem byl sám Napoleon Bonaparte.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Stát vznikl v roce 1805 přetvořením Italské republiky na Italské království, byla zřízena italská armáda. Francouzskou moc v zemi měl zastupovat Napoleonův nevlastní syn Evžen de Beauharnais, který ovšem neměl v rámci rozhodovacího procesu takřka žádné pravomoce – převážná část rozhodnutí závisela vždy na Napoleonovi, který si po své korunovaci císařem přisvojil i titul italského krále. Vedle původního území Italské republiky zahrnovalo Italské království oblasti získané v Napoleonových taženích během let 1806 až 1809 – Benátsko, Marky a Tridentsko. Vnitřní organizace země kopírovala francouzské dělení na departementy s velkým důrazem na centralizaci moci, byl rovněž zaveden napoleonský občanský zákoník. Dříve rozdrobené městské republiky a monarchie tak nahradil ucelenější státní útvar. Byly také zrušeny feudální povinnosti či právo prvorozenství a došlo ke konfiskaci církevního majetku.[3]

Nová vláda, tlačená nedostatkem peněz,[pozn. 1] rozprodávala národní majetek, na čemž bohatě profitovaly městské vrstvy a některé aristokratické rody. Zatímco k roku 1789 bylo v držení měšťanstva 24 % obhospodařované půdy, o 15 let později to již bylo 40 %.[pozn. 2] Naopak majetek šlechty poklesl ze 73 % na 58 %. Protože napoleonská armáda rovněž potřebovala ke svému chodu velké množství surovin a výrobků, příslušníci zámožnějších vrstev se stávali i armádními dodavateli, případně se podíleli na výstavbě veřejných děl a infrastruktury a dále rozvíjeli své podnikatelské aktivity.[5]

Na druhou stranu zasáhly italské obyvatelstvo odvody do armády, velmi nepopulární v zemi takřka bez vojenské tradice, a v oblasti hospodářství se italských poměrů citelně dotkla i pozdější kontinentální blokáda. Katastrofálně se projevila především v exportu surového hedvábí, v ostatních oblastech nebyl dopad tak znatelný, pro některé typy zboží blokáda naopak fungovala jako účinná ochranná bariéra před anglickou konkurencí.[4]

Pod napoleonskou nadvládou se utvářela nová italská intelektuální vrstva, povětšinou z řad lidí, kterým bylo dříve kvůli jejich původu bráněno v kariérním a sociálním vzestupu. Pro tuto vrstvu, jakož ale i pro příslušníky aristokracie, se otevíraly pozice ve správě, v armádě, ve vzkvétajících univerzitách, výtvarných akademiích a dalších specializovaných školách. Významnou pozici mělo také novinářství. Tito lidé měli často tendenci i k politickému sdružování. Protože něco takového nebylo v italském státě možné,[pozn. 3] docházelo ke vzniku tajných organizací a sekt, v severních oblastech to byla především společnost Adelfia.[pozn. 4] V těchto spolcích se mísily nejrůznější vlivy a názory, snažící se prosadit v prostředí, které dosud nedávalo k politické reprezentaci prostor.[7]

Konec napoleonské nadvlády[editovat | editovat zdroj]

Po zprávách o ústupu Napoleona od Moskvy roku 1812 a po bitvě u Lipska o rok později bylo lidem, kteří Itálii vládli v Napoleonově jménu, jasné, že stávající režim skončil. V dramatické situaci se pokoušeli distancovat od Napoleona. Přes uzavření příměří s nepřátelskými stranami ovšem nedokázal Evžen de Beauharnais udržet moc ve svých rukou – v dubnu 1814 byly v Miláně stranou takzvaných ryzích Italů rozpoutány nepokoje, které vyústily v zavraždění ministra financí Priny. V brzké době byla ve městě a celé Lombardii obnovena rakouská nadvláda, kterou stvrdil Vídeňský kongres roku 1815. Vedle obnovy starých italských států si severní část Italského království, tedy vedle Lombardie i Benátsko, ponechalo Rakouské císařství.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Více než polovina státního rozpočtu směřovala do Francie na zaplacení válečných výdajů.[1]
  2. Vzestup zažila například šlechtická rodina Cavourů.[4]
  3. Zákonodárný sbor království fungoval jen v roce 1805, poté byl Napoleonem zrušen, protože žádal o snížení poplatku za zápis do matriky.[1]
  4. Velmi známi jsou také Karbonáři, působící v Neapolském království.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2. S. 216. Dále jen [Procacci (1997)]. 
  2. HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85983-30-3. S. 283. 
  3. Procacci (1997), s. 216-218
  4. a b Procacci (1997), s. 218.
  5. Procacci (1997), s. 217-218.
  6. Procacci (1997), s. 221.
  7. Procacci (1997), s. 221-222
  8. Procacci (1997), s. 222-223.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]