Heinrich Heine

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Heinrich Heine
Heinrich Heine
Heinrich Heine
Narození 13. prosince 1797
Düsseldorf
Úmrtí 17. února 1856 (ve věku 58 let)
Paříž
Místo odpočinku Montmartre
Alma mater Univerzita Friedricha Wilhelmse (18211823)
univerzita v Bonnu
Universita v Göttingenu
Povolání básník, spisovatel, novinář, literární kritik a publicista
Příbuzní bratr Gustav Heine von Geldern
sestra Charlotte Embden
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Christian Johann Heinrich Heine (13. prosince 1797 Düsseldorf17. února 1856 Paříž), vlastním jménem Harry Heine, byl německý prozaik, básník, publicista a esejista, představitel hnutí Junges Deutschland v období romantismu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze zámožné židovské rodiny, studoval práva v Bonnu a v Göttingenu. Židovství opustil a stal se protestantem. Od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána. Zde se roku 1843 seznámil a spřátelil s Karlem Marxem, s nímž vedl během jeho pařížského období rozsáhlé politické diskuse.[1] Heine sympatizoval se socialistickými myšlenkami, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Zastával liberalistické myšlenky, ve svých básních kritizoval církev, absolutismus, militarismus a pokryteckou morálku svých současníků. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii; od roku 1848 byl těžce nemocen a v posledních letech života zcela ochrnul.

Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J.V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského, Fráňu Šrámka a Františka Gellnera.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Heine byl nejcenzurovanější autor na světě[zdroj?] - byl velmi kritický k tehdejší společnosti. Brojil proti feudalismu, poměrům v tehdejším Německu, náboženství. Jeho tvorba je prosycena erotikou, což byl jeden z dalších důvodů cenzury. Jeho díla, pokud vyšla, byla upravována, zkracována nebo zakazována. Cenzura a zákaz vydávání se vztahoval i na díla, která ještě nebyla napsána. Objevovaly se i heinovské podvrhy.

Mnoho jeho básní bylo zhudebněno známými skladateli (například Dva grenadýři - R. Schumann).

Za éry nacismu byly výtisky Heineho poezie vyřazovány z knihoven a páleny (kvůli židovskému původu), některé z jeho básní, jež během 19. století v Německu zlidověly, však byly v nacistických čítankách uváděny jako výtvory anonymního německého génia. Za doby nacismu se plně naplnil Heinúv známý výrok, že "pokud jsou lidé schopni pálit knihy, jsou schopni pálit i lidi".[2]

Slavná jsou i jeho poslední slova "Bůh mi odpustí. Je to jeho zaměstnání."[3][4] Jako jeho epitaf bývá často uváděno:

Hier liegen meine Gebeine --
Wenn wären sie nur deine!
Heine.

("Zde leží moje kosti - kéž by tak byly tvoje! Heine."[5]), avšak jedná se o mýtus. Skutečné verše na náhrobku jsou zcela jiné (Kde znaveného poutníka / místo posledního odpočinku bude? etc.[6])

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Almansor, 1823
  • Anglické fragmenty (Englische Fragmente), 1831
  • Atta Troll: Sen noci svatojánské (Atta Troll: Ein Sommernachtstraum), 1842
  • Bimini, 1910
  • Cesta Harcem (Die Harzreise), 1826
  • Cesta z Mnichova do Janova (Reise von München nach Genua), 1828
  • Časové básně (Zeitgedichte), 18431844
  • Der Doctor Faust, 1851
  • Doktrína (Die Doktrin), 1844
  • Dva granátníci (Die beiden Grenadiere), 1844
  • Enfant perdu, 1844
  • Flétny a dýky, 1949
  • Florentinské noci. Fragment novely. Listy z Helgolandu, 1910
  • Francouzské poměry (Französische Zustände), 1833
  • Hebrejské melodie. Princezna Sabat. Jehuda ben Halevy. Disputace, 1911
  • Ideje: Kniha Le Grand (Ideen: Das Buch Le Grand), 1827
  • K dějinám náboženství a filosofie v Německu (Zur Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland), 1834
  • K Lazarovi (Zum Lazarus), 1854
  • Kniha písní (Buch der Lieder), 1827 - lyrická sbírka, nešťastná láska, báseň Lorelei
  • Korespondence Heinricha Heineho s Karlem Marxem, 1936
  • Lorelei - slavná báseň
  • Lutetia, 1854
  • Lyrické intermezzo (Lyrisches Intermezzo), 18221823
  • Meč a plamen, 1962
  • Návrat (Heimkehr), 18231824
  • Německo: Zimní pohádka (Deutschland: Ein Wintermärchen), 1844 - silně kritická vůči tehdejšímu Německu
  • Nové básně, 1844
  • O Ludwigovi Börnemu (Über Ludwig Börne: Eine Denkschrift), 1840
  • O Německu (De l'Allemagne), 1835
  • Obrazy z cest (Reisebildern), 18261831 (4 díly)
  • Paměti, 1911
  • Passionál, 1925
  • Písně a lamentace, 1966
  • Písně lásky a hněvu, 1980
  • Písně o tvoření, 1932
  • Plamen a květy, 1976
  • Poslední básně (Letzte Gedichte), 1854
  • Potulné krysy (Die Wanderratten), 1844
  • První básnický leták: Jindřich Heine, 1904
  • Rabín z Bacherachu (Der Rabbi von Bacherach), 1840
  • Ratcliff, 1823
  • Romantická škola (Die Romantische Schule), 1836
  • Romanzero, 1851 - Jedno z nejerotičtějších děl
  • Různé (Verschiedene), 1844
  • Salón (Der Salon), 18341840 (4 díly)
  • Severní moře (Nordsee), 18251826
  • Slezští tkalci (Die schlesischen Weber), 1844
  • Spisy, 19511967 (7 dílů)
  • Toť starý pohádkový les, 1955
  • Über den Denunzianten, 1837
  • Výbor básní, 1924
  • Výbor z díla, 1951 (2 díly)
  • Werke und Briefe, 19611964 (10 dílů)
  • Z básní Heinricha Heineho, 1930
  • Z pamětí pana von Schnabelewopski (Aus den Memoiren des Herrn von Schnabelewopski), 1834

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jost Hermand: Heinrich Heine, Köln – Weimar 2007, kap. „Heine und Marx“, s 85n.
  2. Heine's famous statement was made in Almansor (1823), 245, as found in Knowles (ed.), The Oxford Dictionary of Quotations, 368. Also see: Heinrich Heine, DHA, 5: 16, from Jonathan Skolnik, Jewish Pasts, German Fictions: History, Memory, and Minority Culture in Germany, 1824-1955 (Stanford, CA: Stanford University Press, 2014), p. 147
  3. Poslední slova
  4. Poslední slova
  5. Epitaf
  6. Find a Grave

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury /I/, SPN, Praha 1992
  • Kolektiv autorů: Encyklopédia spisovatelov sveta, Obzor, Bratislava 1987
  • Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
  • Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Odeon, Praha 1987
  • Kolektiv autorů: Universallexikon, Bibliographisches Institut, Leipzig 1988
  • Sochrová Marie: Literatura v kostce, Fragment, Praha 1995
  • ŠALDA, František Xaver. heslo Heinrich Heine. In kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha : Jan Otto, 1897. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XI, s. 25-26.
  • text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986,

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]