Franz Grillparzer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Franz Grillparzer
Narození 15. ledna 1791
Vídeň
Úmrtí 21. ledna 1872 (ve věku 81 let)
Vídeň
Povolání spisovatel, básník, dramatik a 'Dichterjurist'
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Grillparzer (15. ledna 1791 Vídeň21. ledna 1872 Vídeň) byl rakouský spisovatel a dramatik.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do početné rodiny múzicky nadané a neurotické Anně Františce Sonnleithnerové († 1819), která byla dcerou advokáta dvorského soudu a děkana právnické fakulty ve Vídni Christopha Sonnleithnera. Christoph Sonnleithner byl přítel skladatele Josefa Haydna, sám zkomponoval 36 smyčcových kvartetů. Grillparzerův otec byl advokát[3] Wenzel E. J. Grillparzer[4] (1760 - 1809), horlivý přívrženec liberální vlády císaře Josefa II. Rodina žila ve stálých dluzích a v selském domě.

Grillparzer vystudoval právnickou fakultu univerzity ve Vídni, po jejím ukončení v roce 1811 se stal soukromým učitelem[5] a zároveň nastoupil na místo neplaceného koncipienta do Dvorní knihovny, čímž získal neomezený přístup do knihovního fondu. Roku 1813 nastoupil jako koncipient - praktikant do C. a k. Dvorní komory. Od roku 1821 pracoval jako právní koncipient na ministerstvu financí. Počínaje rokem 1832 řídil archiv tohoto ministerstva (dříve c. k. dvorské komory) a to až do odchodu do důchodu roku 1852.

V roce 1823 na pozvání ministra financí a tehdejšího majitele jemnického panství hraběte Jana Filipa Stadiona pobýval v Jemnici. Hrabě v rozsáhlých sklenících pěstoval cizokrajné rostliny z celého světa, zejména z Indie. Jejich krása básníka okouzlila natolik, že ve své básni Rozčarování říká „na Moravě je má Indie“.

Nikdy se neoženil, ale s družkou Kateřinou Fröhlichovou byl zasnouben. Jeho spisovatelská činnost byla oceněna až koncem života. K jeho přátelům a následovníkům patřil např. August Sauer. Roku 1872 zemřel, byl pochován na hřbitově v Hietzingu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jako spisovatel byl v mládí jistě ovlivněn napoleonskou dobou a dozvuky osvícenství josefínské epochy. Na jednu stranu tíhl sice ke konzervatismu, na druhou však nemohl nevidět důsledky zpátečnictví za vlády císaře Františka I., které často zastřeně kritizoval. Nezískal si tak oblibu ani u dvorské kritiky, ani u radikálnějších stoupenců mladoněmeckého hnutí. Publikum si však jeho her cenilo.

Grillparzerova socha ve Vídni

S velkým úspěchem byla hrána již jeho prvotina Die Ahnfrau (Pramáti) z roku 1817, osudová tragédie ovlivněná romantismem. Roku 1818 následovala Sapho (uvedena ve Vídni 1819) a roku 1822 byla ve vídeňském Hofburgtheateru uvedena trilogie Das Goldene Vlies (Zlaté rouno). Poslední část této trilogie Medea zdomácněla na všech německých scénách. Také v současné době je tato Medea inspirací, jak je vidět např. z nastudování Karin Beierové v kolínském Schauspielhausu v květnu roku 2008.

Roku 1825 byla uvedena jeho tragédie König Ottokars Glück und Ende / Sláva a pád krále Otakara. Jejím hrdinou je římský císař Rudolf I. Habsburský a odpůrcem český král Přemysl Otakar II., který je zde líčen jako neurvalý uzurpátor. Hra tak vzbudila velkou nevoli mezi českými buditeli a Grillparzer se při své návštěvě Prahy následujícího roku pokoušel Čechům vysvětlit, že chtěl oslavit prapůvodní ideály habsburské dynastie, nikoliv útočit na české vlastenecké smýšlení. V každém případě se Štěstí a pád krále Otakara překladu do češtiny dosud nedočkalo.

Do konfliktu s cenzurním úřadem i s míněním císařského dvora se dostal hrou Ein treuer Diener seines Herrn (1828). Traduje se, že císař chtěl šíření díla zabránit skoupením jeho výtisků. Roku 1835 byla uvedena tragédie Tristia ex Ponto. Následovala dosti ceněná tragédie Des Meeres und der Liebe Wellen (Vlny moře a lásky) z roku 1831, podobně jako oslavné drama Feldmarschall Radetzky z roku 1848, uvedené s úspěchem za přítomnosti hrdiny Josefa Václava Radeckého i císaře Františka Josefa I. ve Vídni, a posmrtně roku 1858 také v Praze. Oproti tomu komedie Weh dem, der lügt (1848) úplně propadla a autor se zařekl, že další díla už nebude veřejně uvádět. Drama Libussa čerpající látku z mýtických českých dějin napsal roku 1847, ale bylo objeveno až v jeho pozůstalosti. Také drama Židovka z Toleda z roku 1851 bylo poprvé provedeno až po jeho smrti v roce 1872 v Praze. V roce 1919 napsal podle této hry rakouský scenárista a režisér českého původu Robert Land scénář k němému filmu. Vedle divadelních her Grillparzer skládal i básně a epigramy.

Teprve po roce 1848 se dočkal většího ocenění. Univerzita v Lipsku jej roku 1859 odměnila čestným doktorátem, roku 1861 stal se doživotním členem Panské sněmovny, roku 1864 čestným občanem Vídně.

Jeho úplné dílo vydáno v letech 1909–1942 ve 42 svazcích. Mnohá díla jsou digitalizována a několik her je přístupných online.

Hrob Franze Grillparzera v Hietzingu (Vídeň)

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAUMANN, Gerhart. Grillparzer, Franz Seraphicus [online]. www.deutsche-biographie.de, [cit. 2016-05-11]. Dostupné online.  
  2. Grillparzer, Franz [online]. www.zeno.org, [cit. 2016-05-11]. Dostupné online.  
  3. Franz Grillparzer [online]. gutenberg.spiegel.de, [cit. 2016-05-11]. Dostupné online.  
  4. Franz Grillparzer [online]. www.lernhelfer.de, [cit. 2016-05-11]. Dostupné online.  
  5. Grillparzer - Biografie & Lebenslauf [online]. gedichte.xbib.de, [cit. 2016-05-11]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]