Symfonie č. 9 (Dvořák)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Symfonie č.9, e-moll, op. 95, zvaná též „Novosvětská“ či „Z Nového světa“ (From the New World), Antonína Dvořáka je nejen nejvýznamnější autorovo dílo tohoto typu, ale lze ji zařadit nejen k absolutní špičce hudebního romantismu, ale též k nejlepším dílům světové symfonické tvorby všech dob.[1][zdroj?]

Antonín Dvořák, Symfonie č. 9 op. 95

1. Adagio – Allegro molto

2. Largo

3. Scherzo : Molto vivace

4. Allegro con fuoco

Neil Armstrong také vzal její nahrávku na Měsíc, když v roce 1969 Apollo 11 poprvé přistálo na Měsíci.[2]

Části[editovat | editovat zdroj]

  • Adagio – Allegro molto
  • Largo
  • Molto vivace
  • Allegro con fuoco

Historie díla[editovat | editovat zdroj]

Dvořákova symfonie č.9 vznikla v době skladatelova pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 18921895 jako ředitel newyorské konzervatoře. Základní inspirací k ní byla jak atmosféra, kterou jej naplnil hektický způsob života bouřlivě se rozvíjející země, tak pocity, které načerpal během svých pobytů na americkém venkově, který pravidelně navštěvoval, ale i nostalgie po domově. Dvořák na symfonii pracoval poměrně krátkou dobu - od ledna do 24. května 1893.

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Titulní stránka Dvořákova rukopisu

Symfonii – více než cokoli jiného – charakterizuje její syntetická forma. Tato syntéza, jakkoli obsahuje motivy i tónorodé principy americké lidové hudby nejrůznějších etnik, stejně jako intonačních schémata hudby typicky české, Dvořákovy americké dojmy i stesk po vzdáleném domově, je především naplněním základních principů skladatelovy tvorby coby klasicko-romantické a teoreticky programně-absolutní hudební filozofie.

Snažit se analyzovat Dvořákův záměr jako epický příběh se jeví jako marný úkol navzdory pokušení spatřovat ve dvou středových větách symfonie inspiraci Longfellowovým poemem Píseň o Hiawatě, který byl nepochybně objektem Dvořákova zájmu. Jakkoli Scherzo působí čas od času dojmem, že chce být obrazem rituálního tance ku příležitosti svatby Hiawaty, podobně jako Largo, které mnoho analytiků Dvořákova díla popisuje jako „pohřeb v lese“, struktura celého díla a vývoj skladby, včetně naprosto evidentně českých „barev“ hudby takové domněnky odsuzuje k zániku.

Stejně tak v otevření poslední věty symfonie skladatel pouze těží, nikoli opisuje, z amerických dojmů, kterými byl fascinován a jimiž byly především nový způsob života kypící bouřlivým civilizačním rozvojem i divoká panenská příroda, stejně jako okázalé sebevědomí obyvatel a demokratická povaha společnosti. Vše, co lze v symfonii zaznamenat, tedy nejrůznější dojmy a stimuly vyvolávající u skladatele korespondující hudební témata a obrazy, nelze zjednodušovat či vulgarizovat tím, že je budeme považovat za nesporné zobrazení něčeho naprosto konkrétního. Vše je transformováno do variací a střetů s jinými tématy. Příkladem může být vstupní věta, kde postupně v jejím vývoji dochází ke konfrontací hlavního motivu symfonie, kterým je fanfára plná sebevědomí s nepochybně českým pohledem na věc, čímž vrhá jakýsi stín pochybnosti a přináší pocity odcizení. Druhá a závěrečná věta díla očividně odkrývá skladatelem pociťovaný rozpor, který viděl v americké společnosti díky tehdejší úloze barevných obyvatel státu. Slyšíme zde sympatie k boji za svobodu těchto tehdy druhořadých členů americké společnosti, který Dvořák objevil v jejich hudbě (spirituály). Dynamické, quasitaneční Scherzo, vykazující zřetelné atributy české hudby, přivádí skladbu k závěrečné větě, kde někteří slyší rytmiku psaní telegrafní zprávy, která je však spíše komunikací souhrnu Dvořákových amerických dojmů, jejichž chaotický a mnohotvárný charakter skladatele ohromil i zahltil. Obraz Ameriky se zde proto proplétá prostřednictvím aplikací jednotlivých tematických bodů, přítomných v předešlých větách a vytváří tím jakýsi definitivní vnitřní autorův pohled. Více než cokoli jiného zde však Dvořák reflektuje svou nostalgii po domově, právě tak jako srovnání jeho starého a nového bydliště. Největším a nejslyšitelnějším hlasem symfonie je ovšem výraz touhy po univerzální svobodě a lidské sounáležitosti.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 pořádala australská rozhlasová stanice ABC Classic FM soutěž o 100 nejoblíbenějších symfonií. Australané v ní na 1. místo zvolili Novosvětskou, na 2. a 3. příčce se umístily symfonie Ludwiga van Beethovena, Symfonie číslo 9 s Ódou na radost a Symfonie číslo 6 známá jako Pastorální.[3]

Nejvýznamnější nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 6. místo na http://www.digitaldreamdoor.com/pages/best-classic-symp.html, 4. místo na http://www.the-top-tens.com/lists/greatest-symphonies.asp, atd. Každé hodnocení tohoto typu bude do znčné míry subjektivní, ale v případě Novosvětské symfonie nikoliv přehnané.
  2. Crowndozen.com
  3. ČTK. Dvořákova Novosvětská je nejoblíbenější symfonií v Austrálii. Deník [online]. 2009-09-24 [cit. 2011-09-27]. Dostupné online.