Česká hudba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Strana ze Sedleckého antifonáře, vytvořeného ve 2. čtvrtině 13. století

Pojem česká hudba označuje jak hudbu, hudební kulturu a její projevy na území českého státu, tak českou hudbu za jeho hranicemi. Přesnější je však označení hudba českých zemí, neboť zahrnuje také hudbu českých Němců, hudbu českých Židůpolského kulturního okruhu. Časově sahá historie české hudební kultury asi do konce 10. století.

Nejstarší česká hudba[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší památky[editovat | editovat zdroj]

Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století nebo na počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, do textu písně ovšem pronikly – patrně v průběhu času – i prvky staročeštiny.

První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Opěvuje přítomnost Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z OstrovaDavle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie a oproti svatováclavskému chorálu má již složitější básnickou formu.

Nejstarší hudební knihy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam českých kancionálů.

Jako samostatný druh notace se vyvinula specifická česká chorální notace (dříve zvaná rhombika), která se vznikla v Čechách jako jeden z regionálních typů notace. Mezi nejstarší hudební písemné památky patří některé rukopisy, zpěvníky, např.:

15. století[editovat | editovat zdroj]

Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské).

Typické pro české země jsou také roráty a liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázejí, nemají v evropské kultuře obdobu.[1] Pro roráty je příznačné střídání chorálního zpěvu a menzurálních písní coby komentáře chorálního tématu.

Na konci 15. století vznikala tzv. Literátská bratrstva, hudební spolky při náboženských (katolických i nekatolických) institucích, která měla značný vliv na rozvoj hudby a hudebního vzdělání v Čechách. Z této doby zřejmě pochází rčení „co Čech, to muzikant“.

Období baroka[editovat | editovat zdroj]

Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka a Antonín Rejcha.

V Itálii působící Josef Mysliveček silně ovlivnil tvorbu mladého Wolfganga Amadea Mozarta. Další skladatelé byli Antonín Rejcha, Jan Dismas Zelenka, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi a Leopold Koželuh.

V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jakub Jan Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek.

Období klasicismu[editovat | editovat zdroj]

Mnoho českých skladatelů a hudebníků působilo v době hudebního klasicismu v zahraničí, zejména v německých zemích, kde ovlivnili další vývoj evropské hudby. Mezi ně patří např. Jan Václav Stamic, zakladatel mannheimské hudební školy.

Romantismus - česká národní škola[editovat | editovat zdroj]

Bedřich Smetana (před rokem 1880)

Toto byla základna, na níž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta, Dalibor) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, opera Rusalka, Slovanské tance, Violoncellový koncert h moll, Zlonické zvony, Stabat Mater, či Rekviem ad.).

Česká hudba 19. a 20. století[editovat | editovat zdroj]

Klasické proudy[editovat | editovat zdroj]

Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská symfonie, opera RusalkaSlovanské tance).

Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta.

Leoš Janáček před r. 1899

Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitní opery dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml.

V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Praze se narodil klavírní virtuóz Ignaz Moscheles, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek.

Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan KubelíkJosef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva UrbanováMagdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka.

Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety.

Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech.

Moderní žánry a pop music[editovat | editovat zdroj]

Mnoho českých hudebníků ve 20. století se prosadilo i v nových žánrech. V oblasti jazzu to byl např. Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal či Rudolf Friml, v populární hudbě Karel Gott, nebo skladatel Jan Hammer. Karel Gott proslavil Českou pop music během své kariéry (1960-současnost) jak v Evropě, tak i v dalších zemích (Japonsko, Čína, Rusko, USA, ad.). V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi (viz festival Kmochův Kolín). Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody).

Folk[editovat | editovat zdroj]

Mezi folkové hudebníky pak patří například Jaromír Nohavica, autor a interpret řady písní, z nichž některé zlidověly. Dále jsou to např. Karel Plíhal, Jaroslav Samson Lenk, Pepa Nos ad. Tvůrcem politicky zabarvených písní a balad byl také Karel Kryl a mnoho dalších.

Čeští muzikologové a hudební teoretici[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam českých muzikologů.

První teoretické spisy v českém jazyce, které se věnují hudbě, se objevují na přelomu 14. a 15. století. Mezi první autory zabývající se touto disciplínou se řadí:

Česká hudba ve světě[editovat | editovat zdroj]

Množství českých hudebníků i hudebních teoretiků působilo mimo české země. Nejčastěji odcházeli čeští hudebníci do okolních zemí, především do Německa a Rakous.

Příbuzná hesla[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Archivovaná kopie. svata-hora.cz [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-23.