Přeskočit na obsah

César Franck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
César Franck
César Franck (1882)
César Franck (1882)
Základní informace
Rodné jménoCésar Auguste Jean Guillaume Hubert Franck
Narození10. prosince 1822
Lutych
Úmrtí8. listopadu 1890 (ve věku 67 let)
Boulevard Saint-Michel
Příčina úmrtípleurální výpotek
Místo pohřbeníHřbitov Montparnasse
Žánryopera, symfonie a klasická hudba
Povoláníhudební skladatel, varhaník, hudební pedagog, klavírista a učitel
Nástrojepíšťalové varhany
Významná dílaPrélude, Choral et Fugue
Les Béatitudes
Les Djinns
Symphony in D minor
Oceněnírytíř Řádu akademických palem (1884)
rytíř Řádu čestné legie (1885)
Manžel/kaFélicité Saillotová Desmousseauxová (od 1848)
DětiGeorges Franck
RodičeNicolas-Joseph Franck a Marie-Catherine-Barbe Fringsová
PříbuzníJoseph Franck[1][2] (bratr)
PodpisPodpis
Webwww.cesar-franck.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

César Franck (10. prosince 1822 Lutych – 8. listopadu 1890 Paříž) byl belgicko-francouzský skladatel a varhaník, profesor pařížské konzervatoře.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 10. prosince 1822 ve valonském Lutychu. Matka byla Němka, otec Nicolas Franck se považoval za Rakušana a z důlního kontrolora se stal bankovním úředníkem.[3] Mladším bratrem Césara Augusta byl Joseph Jean, rovněž s hudebním nadáním. Otec je oba vedl k hudební kariéře a nechal je vystudovat lutyšskou konzervatoř – Césara klavír a Josepha housle.[3] Ve svých 11 letech podnikl César Franck první koncertní cestu.[3]

V roce 1835 se rodina přestěhovala do Paříže, v dalším studiu na zdejší konzervatoři řízené Luigim Cherubinim mu však bránila absence francouzského občanství, a tak studoval prozatím soukromě. Stal se nakrátko žákem Antonína Rejchy, který však v roce 1836 zemřel, a po získání občanství roku 1837 nastoupil již ke studiu konzervatoře.[3] Sklízel ocenění jak za hru na klavír a varhany, tak za kompozici.[3]

Po Césarově absolvování konzervatoře roku 1841 otec opět přestěhoval rodinu zpět do Belgie, v roce 1843 se však navrátila do Paříže a César Franck zde již vytrval. Opustil dráhu klavírního virtuosa, roku 1844 nastoupil jako varhaník v pařížském kostele Notre-Dame-de-Lorette a roku 1851 v Saint-Jean-Saint-François.[3][4] V kompoziční oblasti jej výrazně ovlivnilo setkání s Ferencem Lisztem.[3] Oženil se se svojí žačkou Félicité Desmousseauxovou, jejímiž rodiči byli herci Comédie-Française, čímž se definitivně rozešel s otcem a postavil na vlastní nohy.[3]

V roce 1858 se stal sbormistrem[4] a o rok později varhaníkem v chrámu St. Clotilde,[3] kde pak setrval do konce života. Roku 1872 převzal na konzervatoři třídu varhanní hry a improvizace,[3] neoficiálně však vyučoval i kompozici. Odtud vyšli mj. d’Indy, Chausson, Paul Vidal a s nimi i proud nové francouzské hudby, který se odklonil od tehdejší nadvlády opery v národním hudebním životě a vedl k založení ústavu Schola Cantorum (1894).

Franck žil spíše stranou společenského života a věnoval se chrámové hudbě, výuce a kompozici.[3] Nějakou dobu bydlel v rue Blanche č. 45 a od roku 1865 žil na bulváru Saint-Michel v čísle 95, a to až do smrti.[4] Zemřel na následky poranění při dopravní nehodě 8. listopadu 1890.[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Tvořil úsporně a prosadil se až svými pozdními díly; svou jedinou symfonii, velmi oblíbenou Symfonii d moll dokončil v 66 letech, neméně slavnou Sonátu pro housle a klavír A dur v 63 letech, tato sonáta patří mezi ty nejnáročnější nejen technicky, ale i psychologicky. Měkké kontury jeho melodiky, klasicky vytříbená forma a velmi bohatá harmonie mu získaly ohlas u hudební veřejnosti, oceňující i skladatelovu mravní vážnost. Mimořádný je jeho význam v oboru varhanní skladby. Větší odezvu než oratoria Les Béatitudes (Blahoslavenství) a Rédemption (Vykoupení) získaly symfonické básně Eolidy (1877), Prokletý lovec (1883), Džinové (1885), Psyché (1888) a zvláště Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885). Franckův harmonický jazyk je osobitý a bohatý. Typické jsou chromatické a enharmonické modulace a zvláštní spojování akordů. Často používá alterované akordy. Jeden z nich, jenž nejvíc vystihuje jeho styl, je tak zvaná "franckovská dominanta" (dominantní septakord se sníženou kvintou a septimou.

Další skladby

[editovat | editovat zdroj]
  • Preludium, chorál a fuga, Preludium air a finale pro klavír

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Франк. In: Riemannův hudební slovník.
  2. ↑ Německá národní knihovna: Gemeinsame Normdatei. [cit. 2022-12-08].
  3. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 César Franck / Bio. Muzikus.cz [online]. [cit. 2022-12-06]. Dostupné online.
  4. 1 2 3 César Franck, Belgičan v Paříži. D-dur [online]. Český rozhlas, 2022-12-04 [cit. 2022-12-06]. Dostupné online.
César Franck při hře na varhany.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=César_Franck&oldid=25683552“