Oskar Nedbal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oskar Nedbal

Oskar Nedbal
Základní informace
Narození 26. března 1874
Tábor
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 24. prosince 1930 (ve věku 56 let)
Záhřeb
Království Srbů, Chorvatů a SlovincůKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
Žánry klasická hudba, opereta, opera a balet
Povolání dirigent, hudební skladatel a violista
Nástroje viola
Významná díla Polská krev
Vinobraní
Cudná Barbora
Krásná Saskia
Erivan
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oskar Nedbal (26. března 1874 Tábor[1]24. prosince 1930 Záhřeb, Chorvatsko) byl český hudební skladatel, dirigent a violista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Oskara Nedbala v Táboře, čp. 355 Palackého ulice - proti divadlu. Pamětní deska Oskara Nedbala a jeho otce Karla Nedbala

Oskar Nedbal se narodil v rodině advokáta JUDr. Karla Nedbala (1836-1899) jako předposlední ze sedmi dětí.[2] Otec byl zakladatelem místního hudebního spolku a propagátorem hudby, také jeho potomci měli k hudbě vztah a nadání.[p 1] Matka Aloisie, rozená Hejnová z Pelhřimova, pocházela stejně jako její manžel z dobře situované rodiny hospodářského správce. Děti vychovávali ve vlasteneckém duchu. Oskarovi dal již v jeho útlém věku základy hry na housle místní regenschori Anderle. Když začal studovat na táborském gymnáziu a otec poznal, že kromě výrazného talentu jeví o hudbu i vážný zájem, přihlásil jej roku 1885 na pražskou konzervatoř. Jedenáctiletý Oskar byl přijat do třídy profesora Bláhy (hra na trubku - tympán). Dva roky se ve třídě učil na trubku a přitom soukromě u učitele Ferdinanda Lachnera na housle. V roce 1887 přestoupil do oddělení houslí k profesorovi a řediteli Antonínu Bennewitzovi a tam přešel ke hře na violu. Od 1. ledna 1891 se Nedbal stal žákem profesora Antonína Dvořáka, který na konzervatoři vyučoval hudební kompozici. Jeho talent mistra zaujal.[zdroj?] Oskar školu ukončil absolventským houslovým koncertem, o němž pochvalně psaly tehdejší pražské noviny.[zdroj?]

České kvarteto[editovat | editovat zdroj]

Na konzervatoři se Nedbal spřátelil se spolužákem Josefem Sukem. V roce 1891 – v posledním ročníku na konzervatoři, kdy se Nedbal v prodlouženém studiu věnoval kompozici – na podnět profesora komorní hudby Hanuše Wihana a zejména z iniciativy Nedbala a Suka došlo k sestavení smyčcového kvarteta. Vzniklo později velmi známé České kvarteto – toto jméno neslo od roku 1892. Oskar Nedbal v kvartetu působil 14 let nejen jako výborný violista a manažer, ale byl i vůdčí osobností tohoto hudebního tělesa.

Violista a dirigent[editovat | editovat zdroj]

Kromě hraní na violu se Oskar Nedbal zajímal o dirigování a 24. listopadu 1896 ve svých 22 letech poprvé dirigoval Českou filharmonii s velkým úspěchem a potom s ní spolupracoval až do roku 1906. Otevřela se mu cesta do hudebního světa, v němž brzy vyzrál na jednoho z nejvýznamnějších dirigentů (řídil koncerty např. v Berlíně, Paříži, Petrohradu, Varšavě, Oděse, Vídni a Londýně).

Bolestné události[editovat | editovat zdroj]

Do úspěšného začátku kariéry mladého hudebníka zasáhla nemoc (1894) a smrt kolegy z Českého kvarteta Otty Bergera, dobrovolný odchod ze života (1898) Oskarova staršího bratra Viléma, těžká nemoc a smrt otce (26. 2. 1899),[3] nemoc, dlouhé léčení a skon sedmadvacetileté manželky Josefiny[p 2] Léta po ovdovění nesl Nedbal žil a pracoval (i s Českým kvartetem) v pronajatém domku v Táboře, poblíž místa odpočinku své ženy.

Odchod do ciziny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1906 Oskar Nedbal náhle odjel s Marií Hoffmannovou do Vídně.[p 3] Odcestovali krátce do Egypta a Sýrie a od června 1906 žili ve Vídni v 8.obvodu poblíž Divadla v Josefově. Po vyřízení složitého rozvodu[p 4] a splnění podmínek pro sňatek se Oskar Nedbal s Marií 20. června 1910 v Prešpurku (Bratislavě) podruhé oženil. Ve Vídni se Nedbal stal se ještě populárním a uznávaným umělcem. Na podzim 1907 dirigoval první velký koncert ve Vídni a potom dalších skoro 12 let stál v čele vídeňského symfonického Tonkünstler orchestru. V roce 1909 byl Oskar Václav Jindřich Nedbal v Budapešti žijícím uherským státním občanem Davidem Popperem přijat za vlastního syna. Podle výnosu ministerstva spravedlnosti se od té doby podepisoval Nedbal-Popper.[1]

Dirigent a skladatel[editovat | editovat zdroj]

Oskar Nedbal se nevěnoval jen dirigování, ale i komponování. Po starší baletní pantomimě z roku 1902 Pohádka o Honzovi složil během let 1908–1912 další balety: Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Čertova babička V letech 1910-1912 složil operetu Polská krev. Námět našla Marie Nedbalová v Puškinově povídce Slečna selka, podle níž napsal Leo Stein operetní libreto. V létě tvořil v klidu barokního zámečku v Kamenné Lhotě nedaleko Tábora[4] a také měsíc u Jaderského moře. Opereta měla premiéru 25. října 1913 ve Vídni, byl to triumf a nejúspěšnější novinka sezóny. V prosinci 1913 proběhla česká premiéra v Plzni a během jednoho roku Polskou krev uvedlo na stovku divadel v Německu a Rakousku.

V ČSR byla opereta zfilmována poprvé již v roce 1934 (premiéra 1. prosince 1934, režie Karel Lamač, hlavní role Anny OndrákováTheodor Pištěk a v televizi (ČT) jako televizní film v roce 1978, režie František Filip, hlavní role Kateřina Macháčková a Josef Abrhám).

V létě 1915 pracoval Nedbal v zámečku u Plané nad Lužnicí (Strkov) na dokončení své třetí operety – Vinobraní. Ta měla premiéru 11. února 1916 ve Vídni, českou v květnu ve Vinohradském divadle v Praze, kde ji dirigoval autorův synovec Karel Nedbal[p 5] a režii měl Karel Hašler. Vinobraní mělo pak 46 repríz.

Úmrtí syna[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1918 obdržel Nedbal do Plané nad Lužnicí dopis z Vídně, který syn Oskar poslal původně z Prešpurku otci na jeho vídeňskou adresu. V listu prosil o prominutí svých prohřešků a chování a slíbil, že se polepší a brzy na bojišti (I. sv. války) dokáže, že je čestný a hoden jména. Otec Nedbal ihned jel vlakem za synem, ale při čekání ve Vídni na další spoj obdržel zprávu o synově smrti. Oskar Nedbal mladší (nar. 1901) studoval gymnázium v Táboře, v roce 1912 přešel na gymnázium v Mělníku a brzy do Českých Budějovic; v roce 1916 byl otcem poslán do vojenské vyšší reálky v Hranicích. I odtud byl převelen (1917) do Prešpurku do přípravky na polní využití. V duševní krizi napsal sebekritické zhodnocení svého dosavadního života a odeslal poštou otci. Za několik dní, v mylném přesvědčení o nezájmu otce se v Prešpurku v červnu 1918 při výkonu strážní služby zastřelil.

Návrat do ČSR[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa (1918) se Oskar Nedbal rozhodl vrátit domů. Dokončil ve Vídni probíhající koncertní sezónu a k 10. dubnu 1919 dal v Tonkünstler orchestru výpověď. Manželé Nedbalovi požádali o domovské právo, Oskar v Táboře a Marie v rodných jihočeských Vodňanech a získali československé občanství. V červnu 1919 se spolu s jinými repatrianty stěhovali do ČSR; Nedbalovi do pronajatého zámečku v Chlumu u Třeboně. Oskar Nedbal však nenašel plné pochopení, zejména v Praze, spíše závist a pomluvy a někteří lidé z hudebního světa[kdo?] mu vyčítali jeho údajné projevy nemístné loajality k Rakousku při jeho pobytu ve Vídni. K dirigování velkého československého orchestru se skoro nedostal. Zklamaný hudebník-skladatel však pracoval dál, žil převážně v ústraní v Chlumu u Třeboně. Složil zde jedinou svoji operu Sedlák Jakub. Premiéru měla na podzim 1922 v Brně, ale bez většího ohlasu. Nedbal cítil úbytek své tvořivé síly a viděl možnost uplatnění jedině v nabídce bratislavského ředitele SND B. Jeřábka.

Léta v Bratislavě[editovat | editovat zdroj]

Zklamaný a duševně strádající Nedbal odešel z Čech na Slovensko a přijal místo ředitele opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Situace SND - finanční i personální byla složitá, ale Nedbal přistoupil na podmínky a podepsal smlouvu. 26. srpna 1923 začal dirigováním opery Prodaná nevěsta v nastudování režiséra Jaroslava Kvapila a úspěchem. Během krátkého času získal několik významných uznání, např. Komenského univerzita jej jmenovala lektorem instrumentace, totéž přednášel v Hudební a dramatické akademii, společnost Radiojournal mu svěřila vedení hudebního vysílání bratislavské pobočky (řídil také několik přímých symfonických přenosů z Prahy). Dne 8. října 1924 mu byla ministrem povolena změna jména Nedbal-Popper zpět na jméno Nedbal. V červnu 1925 zorganizoval 14denní zájezd opery do Prahy, kde uvedený Sedlák kavalír měl úspěch.

Nedbal výrazně pozvedl uměleckou úroveň opery i činohry. Bez vloh k ředitelování ale naivně přijal i nesolidní nabídku na vedení celého divadla. Rostly problémy s nedostatkem financí, slíbené podpory nedostával a naopak se stal terčem anonymních pomluv a nenávistných útoků. Jako ředitel se snažil vše řešit, někdy i za cenu drobných ústupků. Po letech úsilí o zlepšení pozice SND – obklopen mnoha nepřejícími lidmi, unaven stálými rozpory a také občasnými neshodami s manželkou Marií – cítil velké duševní vyčerpání. Přiznal sám sobě pochybnosti o vhodnosti převzetí podnikatelského závazku. Jedním z posledních větších rozhodnutí bylo to, že předal činohru SND do vedení režiséra Jána Borodáče a zároveň Václava Jiříkovského z šéfa činohry povýšil na hospodářského ředitele a svého zástupce.

Poslední roky[editovat | editovat zdroj]

Oskar Nedbal s manželkou, 1928

Další nápory obtíží již Nedbal nevydržel a na podzim 1928 se vzdal podnikatelského vedení. Ještě přemluvil svého synovce Karla Nedbala, aby opustil Olomouc a převzal vedení bratislavské opery. V květnu 1930 měsíční zájezd opery do Prahy skončil finanční ztrátou a Oskar Nedbal byl mnohými označován za hlavního viníka všech potíží v divadle, i když kontrola z ministerstva konstatovala, že z jeho strany nedošlo k pochybení a že rozhodující část deficitu není z doby jeho vedení. Rostly dluhy a penále za nesplácené půjčky, nebyly peníze na výplaty, další půjčky bankou ani podpory z ministerstva nebyly již poskytnuty. Došlo k rozhodnutí: vedení SND převezme zpět družstvo a Nedbal musí vše uhradit. Dostal se do těžké finanční situace a zvládnout ji nedokázal. Protože se zaručil za finanční závazky, přišel o všechny své úspory. Předložil svůj abdikační list s návrhem, aby se vedení SND ujal šéf opery Karel Nedbal a také s žádostí o přispění peněz na finanční uspokojení mnoha věřitelů.

Tragický konec[editovat | editovat zdroj]

V půli prosince 1930 odjel do chorvatského Záhřebu k vystoupení s tamní filharmonií a k vedení premiéry své Pohádky o Honzovi v Chorvatském národním divadle. Cestou se mu zdravotně přitížilo, jak z dlouhé atmosféry pomluv, zášti a intrik, tak z čerstvě obdržené zprávy o zamítnutí jeho žádosti o finanční pomoc na úhrady dluhů. Byl na konci všech fyzických a psychických sil a myslel jen na své jméno a čest. Den po veřejném koncertním vystoupení – na Štědrý den roku 1930 v 11 hodin dopoledne Oskar Nedbal spáchal sebevraždu skokem z okna zkušebny v budově divadla.

Oskar Nedbal byl pohřben na záhřebském hřbitově Mirogoj.

Návrat ostatků do ČR[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka na převezení skladatelových ostatků zpět se zrodila v hlavě houslového virtuosa Josefa Suka, s jehož dědečkem Oskar Nedbal hrával v Českém kvartetu. Za pomoci ministerstva zahraničí byly jeho ostatky převezeny a Oskar Nedbal byl 12. května 2006 pohřben na pražském Slavíně.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Busta v táborském divadle DON
  • Od roku 1930 nesl táborský Městský hudební ústav (založený 1913) skladatelovo jméno – v současnosti Základní umělecká škola Oskara Nedbala. Hudební škole Oskar Nedbal v roce 1919 věnoval sto tisíc korun na provoz.
  • V polovině třicátých let 20. století Tábor uctil památku svého rodáka Oskara Nedbala a jeho otce Karla Nedbala zasazením pamětní desky na rodném domě v Palackého ulici
  • 21. prosince 1984 byla v táborském divadle odhalena busta Oskara Nedbala – dar Národního muzea (z iniciativy společnosti Antonína Dvořáka)
  • 26. března 1990 rozhodlo vedení města o přejmenování táborského divadla z „Divadlo Ivana OLBRACHTA“ na „Divadlo Oskara Nedbala“ (DON)
  • 11. ledna 2011 byla na Ministerstvu vnitra ČR zaregistrována Mezinárodní společnost Oskara Nedbala Tábor
  • Nedbalova ulice je ve více městech (Teplice, Říčany, Praha-Chodov, Ústí nad Labem)
  • Ulice Oskara Nedbala je v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Prostějově, Vlašimi a Trutnově

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Operety[editovat | editovat zdroj]

Balety[editovat | editovat zdroj]

  • Pohádka o Honzovi (1902)
  • Z pohádky do pohádky (1908)
  • Princezna Hyacinta (1911)
  • Čertova babička (1912)
  • Andersen (1914)

Opera[editovat | editovat zdroj]

Filmografie (skladatel hudby)[editovat | editovat zdroj]

  • 1978 Polská krev (TV inscenace)
  • 1974 Dobrodruh a kavalír (TV film, na motivy operet Polská krev a Frimlovy Rose-Marie)
  • 1972 Vinobraní (TV film)
  • 1972 Z pohádky do pohádky (TV film)
  • 1934 Polská krev (režie Karel Lamač, hlavní role Anny Ondráková, též natočeno v německé verzi)
  • 1929 Svatý Václav (režie Jan S. Kolár, hlavní role Zdeněk Štěpánek)

Hudba Oskara Nedbala byla použita v dalších hraných a dokumentárních filmech a televizních inscenacích, zejména v loutkovém filmu Jiřího Trnky Zvířátka a Petrovští (1946).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nedbalova dcera Luisa od dětství hrávala na harmonium , se sestrou Elsou si později v Praze zřídily hudební školu; dcera Marie hrála na klavír a v dospělosti vyučovala zpěv a hru na klavír; nejstarší syn Rudolf hrál dobře na violoncello, syn Vilém hrál na housle.
  2. Josefína (nar. 1876 v Táboře), dcera hoteliéra a místostarosty Jana Setunského, provdaná za Oskara Nedbala 28. srpna 1898 v děkanském kostele v Táboře, v manželství se narodil v únoru 1901 syn Oskar. Onemocněla plicní chorobou a nepomohlo ani léčení v sanatoriu v cizině - zemřela 6. ledna 1903 a byla pohřbena 10. ledna 1903 na svatojakubském hřbitově (nedaleko hradu Kotnova) v Táboře. Syn Oskar byl vychováván u Setunských v Táboře
  3. Marie Hoffmannová (roz. Mokrá; od června 1899 manželka Karla Hoffmanna (primária Českého kvarteta), s kterým se už déle chtěla rozvést
  4. Rozvod manželů Hoffmannových byla: složitá kauza; rakouský občanský zákoník (katolický kodex) neuznával rozluku ani rozvod žijících osob, ale v Uhrách to bylo možné. Nedbal i Hoffmannová mimo jiné museli získat uherské občanství; po dlouhém jednání právníků získali adoptivní rodiče: Davida Popperra a Heinricha Grünfelda a Nedbal měl úřední jméno Oskar Nedbal-Popper
  5. Karel Nedbal (28. 10. 1888 ve Dvoře Králové – 20. 3. 1964), syn JUDr. Rudolfa Nedbala; ze studií práv přešel k hudbě - ke kapelnické dráze. Po působení v různých operních scénách stál u budování opery v Olomouci (1920-1928); v roce 1924 řídil první zahraniční provedení Smetanových oper ve Vídni; v letech 1928-1939 byl ve SND v Bratislavě a roku 1945 byl povolán do pražského ND jako dirigent a člen umělecké správy opery.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu a pozn. o adopci
  2. Úmrt. ozn. Karla Nedbala se soupisem tehdy žij. dětí. Národní listy. 28. 2. 1899, s. 7. Dostupné online.  
  3. Denní zprávy/úmrtí. Národní listy. 27. 2. 1899, s. 2. Dostupné online.  
  4. ZAHRADNÍKOVÁ, Andrea; ZAJÍČEK, Zdeněk. Z Tábora Oskar Nedbal utekl s manželkou svého spoluhráče, Polskou krev napsal v Kamenné Lhotě [online]. České Budějovice: Český rozhlas, 2016-06-19, [cit. 2017-07-01]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha
  • Budinský Libor: Sebevraždy slavných; 3.vyd./ Knižní klub / Praha, 2004; ISBN 80-242-1329-X
  • Buchner Alexander: Opera v Praze; PANTON, Praha, 1985, str. 175
  • Burghauser Jarmil: Slavní čeští dirigenti; 1.vyd./ Státní hud.vydavatelství / Praha, 1963
  • Černý Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 49, 53, 62, 318, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Hutter Josef, Chalabala Zdeněk: České umění dramatické, Část II. – zpěvohra; Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 196–201
  • Kukačka Rudolf: Nejen o třech generacích Nedbalů – Před pamětní deskou; Týdeník Palcát, č. 41, 26.10.2005, s.5
  • Šulc Miroslav: Cesta k nesmrtelnosti Oskara Nedbala; Nakladatelství – Jaroslava Pokerová /2007, ISBN 978-80-903601-7-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]