Bohuslav Martinů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bohuslav Martinů
Bohuslav Martinů v roce 1943
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
Základní informace
Narození 8. prosince 1890
Polička
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 28. srpna 1959 (ve věku 68 let)
Liestal
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Žánry opera, symfonie, klasická hudba a balet
Povolání hudební skladatel, hudebník a libretista
Nástroje housle
Významná díla Ariadna
Koncert pro hoboj a malý orchestr
Slzy nože
Čím člověk žije
Otvírání studánek
… více na Wikidatech
Ocenění Recipient of the Order of Tomáš Garrigue Masaryk, 2nd class (1991)
Guggenheimovo stipendium
Rome Prize
Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Web www.martinu.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička[1]28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl český hudební skladatel. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Bohuslav Martinů jako šestiletý či sedmiletý houslista, Čechy, Polička, kolem roku 1896
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce

Mládí a pobyt v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Polička, rodná světnička v ochozu věže kostela sv. Jakuba

Pocházel z rodiny obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů[2], narodil se ve věžní místnosti chrámu svatého Jakuba v Poličce. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906–1910, prošel dvěma odděleními – studium hry na housle přerušil a přešel do oddělení varhanního, kde se vyučovalo skladbě. Ani toto studium nedokončil. V letech 1920–1923] působil jako houslistaČeské filharmonii a jako úspěšný skladatel. V letech 1922–1923 se stal žákem Josefa Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře.

Pobyt ve Francii[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1923 žil dlouhodobě mimo svou vlast, nejprve v Paříži, kam získal ministerské stipendium na studia u skladatele Alberta Roussela. Obdivoval od mládí francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Hudba Paříže se po roce 1920 změnila. Impresionismus přestal vládnout hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který mu ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zapracovány folklórní motivy. To jej přivedlo ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i on záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji jej ovlivnil novoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala východiskem pro řadu nových děl. Po podepsání Mnichovské dohody, která jej trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.

Jeho klíčovým dílem třicátých let se stala „opera – sen“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický novoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v literatuře jako „Juliettin spoj“. Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem jeho pozdních skladeb jako „idée fixe“. Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost.

Pobyt v USA[editovat | editovat zdroj]

Bohuslav Martinů u klavíru pracující na své druhé symfonii. USA, New York, kolem roku 1942,
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce

V roce 1926 se seznámil s Charlotte Quennehen (1894–1978), s kterou uzavřel sňatek v roce 1931[2].Po obsazení Francie uprchl, spolu s manželkou, v roce 1941 do USA, kde zůstal až do roku 1953 (s návratem v období 1955-1956). Ve Spojených státech pak usiloval o nový lyrismus. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka. V padesátých letech vytvářel díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonie č. 6 Symfonické fantazie a průzračné dílo Fresky Piera della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. „pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období vyslovil myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:

"Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba."[3]

V roce 1946 vyučoval na Berkshire Music School, kde měl těžký úraz, jehož následky pociťoval až do konce života. Po tragické smrti Jana Masaryka (1948) opustil od myšlenky na návrat do Československa a zůstal v emigraci. Byl jmenován profesorem skladby na Princeton University v New Jersey (1948–1951), vyučoval na Mannes College of Music v New Yorku, převážně v období 1948–1956. V roce 1952 získal americké občanství.

Návrat do Evropy[editovat | editovat zdroj]

Pomník Bohuslava Martinů v městských sadech v Poličce

V roce 1953 mu bylo uděleno stipendium od Guggenheimovy nadace, opustil USA a s Charlotte se usadil v Nice. Od té doby žil převážně ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Byl zvolen členem amerického National Institute of Arts and Letters (1955), krátce vyučoval na Curtis Institute ve Filadelfii a opět na Mannes School of Music v New Yorku, než se definitivně vrátil v květnu 1956 do Evropy, kde vyučoval jako "composer in residence" na Americké akademii v Římě. V roce 1957 opět obdržel stipendium od Guggenheimovy nadace. Paul a Maja Sacherovi pozvali Bohuslava Martinů na Schönenberg poblíž Basileje, od září se tam s Charlotte usídlili natrvalo.[2]

Zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a jednou ze tří součástí Městského muzea a galerie Polička je Centrum Bohuslava Martinů.[4]

Žáci Bohuslava Martinů[editovat | editovat zdroj]

Mezi žáky Bohuslava Martinů vynikli zvláště Ned Rorem, Alan Hovhaness (1911–2000)[5], Herbert Owen Reed (1910–2014)[6], Jan Novák (1921–1984)[7], Vítězslava Kaprálová (1915–1940)[8], Howard Shanet (1918–2006)[9], Chou Wen-chung (* 1923)[10] a Burt Bacharach (* 1928)[11].

Nadace Bohuslava Martinů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1975 založila vdova Charlotte Společnost Bohuslava Martinů. V roce 1977 převedla autorská práva děl svého manžela na nově založenou Nadaci Bohuslava Martinů v Praze a částečně také na Bohuslav Martinů Stiftung v Basileji.[12]

Nejvýznamnější skladby[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl Bohuslava Martinů.
Pamětní deska Bohuslava Martinů na věži kostela sv. Jakuba v Poličce, kde se skladatel narodil
  • 1. smyčcový kvartet, 1920–1921
  • Istar, balet, 1921
  • Loutky I–III, 1912–1924
  • Half-Time, 1924
  • 2. smyčcový kvartet, 1925
  • Kuchyňská revue, jazzový balet o 1 dějství, 1927, baletní libreto Jarmila Kröschlová, verše J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach)
  • Ruce (Les mains), balet. Skadba vznikla a objednávku tanečnice a choreografky Jelizavety Nikolské pro její taneční soubor. Místo a datum premiéry nejsou známé. Balet byl proveden v Německu, ve Francii a ve Spojených státech amerických. Provedení v Čechách je pravděpodobné, ale není doloženo. Naposledy byl balet uveden v roce 1941 v Německu. Skladba byla považována za ztracenou. Partitura byla v roce 2011 objevena v pozůstalosti po Jelizavetě Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Nejedná se o kompletní partituru, pouze o opisy partů jednotlivých nástrojů. Skladba byla zrekonstruována a koncertně provedena Pražskou komorní filharmonií pod vedením Jakuba Hrůši na koncertu v Rudolfinu dne 18. prosince 2011.[13]
  • Voják a tanečnice, komická opera o třech dějstvích, 1927, libreto J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach) podle Plautovy komedie Pseudolus
  • Tři přání, opera-film, 1929
  • Violoncellový koncert, 1930
  • Špalíček, balet, 1931–1932
  • Hry o Marii, opera, 1933–1934
  • Julietta (Snář), opera, 1936–1937
  • Concerto grosso, 1937
  • 5. smyčcový kvartet, 1938
  • Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, 1938
  • Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940
  • 1. symfonie, 1942
  • 2. symfonie, 1943
  • Památník Lidicím, 1943
  • 3. symfonie, 1944
  • 4. symfonie, 1945
  • 5. symfonie, 1946
  • 6. smyčcový kvartet, 1946
  • Ženitba, opera, 1952
  • 6. symfonie (Symfonické fantazie), 1953, premiéra 1955
  • Gilgameš, oratorium, 1954–1955
  • Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955
  • Fresky Piera della Francesca, 1955
  • 4. klavírní koncert Inkantace, 1956
  • 5. klavírní koncert Fantasia concertante, 1957
  • Mirandolina, opera, 1959
  • Řecké pašije, opera, první verze 1954–1957, druhá verze 1957–1959
  • Ariadna, opera, 1958
  • Rytiny, 1958

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c BŘEZINA, Aleš. Bohuslav Martinů : Život v datech [online]. Institut Bohuslava Martinů [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  3. MARTINŮ, Bohuslav. Pozdrav domovu. Československý boj. 4. 11. 1939, roč. 1, čís. 28, s. 1. 
  4. Centrum Bohuslava Martinů v Poličce [online]. Polička: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  5. Alan Hovhaness is One Modern Composer Concerned with Origins, Roots of Music. Arizona Daily Sun. 17. 6. 1959, s. 5. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Lecture-Recital Is Scheduled By Music Club. Battle Creek Enquirer. 04. 04. 1946, s. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  7. MRÁČKOVÁ, Jarmila. Jan Novák a Bohuslav Martinů. Červen. 2011, čís. 33, s. 18. (česky) 
  8. MACEK, Jiří. Vítězslava Kaprálová. 2. rozšířené a upravené. vyd. Praha: Litera Proxima, 2014. 272 s. ISBN 9788021670658. (česky) 
  9. Howard Shanet, 87, conductor and composer. Bohuslav Martinů Newsletter. Květen - srpen 2006, čís. 2, s. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  10. GILLESPIE, Don. Chou Wen-Chung on Varèse: An Interview. American Music. 2009, roč. 27, čís. 4, s. 441-460. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Burt Bacharach : Biography [online]. Burt Bacharach [cit. 2018-01-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Nadace Bohuslava Martinů : Charakteristika instituce [online]. Nadace Bohuslava Martinů [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. (česky, anglicky) 
  13. jab. PKF oživí Ruce Bohuslava Martinů. Česká televize [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. 1. vyd. Praha: Panton, 1985. 236 s. S. 25, 35, 47, 57, 164–6, 170, 209, 210, 212, 218. (česky, rusky, německy, anglicky) 
  • CRUMP, Michael. Martinů and the Symphony. London: Toccata Press, 2010. 512 s. (Symphonic studies; no. 3). ISBN 978-0-907689-65-2. (anglicky) 
  • ERISMANN, Guy. Martinů, un musicien à l'éveil des sources. 1. vyd. Arles: Actes Sud, 1990. 392 s. ISBN 28-686-9504-3. (francouzsky) 
  • EYCKEN, Karel van. Bohuslav Martinů. Steenokkerzel: vlastní náklad, 1984. 422 s. (nizozemsky) 
  • FRYDRYCH, Karol. Posunout aspoň o kousek dál. Se Zdeňkem Zouharem o Buhuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách. Harmonie, Praha, 2010, roč. 18, č. 2, s. 16-17. ISSN 1210-8081.
  • FRYDRYCH, Karol. Zdeněk Zouhar & Vít Zouhar - Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi. Hudební rozhledy, Praha, 2009, roč. 62, č. 10, s. 57. ISSN 0018-6996.
  • HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. 2. revidované. vyd. Mainz: Schott, 2007. 579 s. ISBN 978-379-5705-657. (německy) 
  • JIRGLOVÁ, Lucie. Polička – dobrý tip na výlet. Harmonie. Červenec 2010, čís. 7, s. 10-12. ISSN 1210-8081. 
  • KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: Pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky. 1. vyd. Řevnice: Arbor vitae, 2014. 299 s. ISBN 978-80-7467-043-5. (česky) 
  • LARGE, Brian. Martinů. New York: Holmes & Meier Publishers, 1976. 198 s. ISBN 0-8419-0256-9. (anglicky) 
  • MARTINŮ, Bohuslav. Domov, hudba a svět: Deníky, zápisníky, úvahy a články. Příprava vydání Miloš Šafránek. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. 370 s. (Hudba v zrcadle doby; sv. 3). (česky) 
  • MARTINŮ, Bohuslav. Dopisy domů : Z korespondence do Poličky. Příprava vydání Iša Popelka. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 213 s. ISBN 80-204-0599-2. (česky) 
  • MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 2. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1. (česky) 
  • MIHULE, Jaroslav. Martinů: Osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. (česky) 
  • POPELKA, Iša. Soupis autografů, manuskriptů, faksimile a přidružených tisků skladeb Bohuslava Martinů ve fondech Památníku Bohuslava Martinů / Catalogue of autographs, manuscripts, facsimiles and other printed versions of Bohuslav Martinů compositions at the Bohuslav Martinů Museum. Polička: Městské muzeum a galerie v Poličce, 1997. 119 s. ISBN 80-902-4592-7. (česky a anglicky) 
  • ŠAFRÁNEK, Miloš. Bohuslav Martinů : Život a dílo. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. 398 s. (česky) 
  • ŠAFRÁNEK, Miloš (ed.). Divadlo Bohuslava Martinů. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1979. 437 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]