Nonet č. 2 (Martinů)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nonet č. 2, H 374 pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello a kontrabas vznikl na počátku roku 1959 (dokončen byl 1. února), 34 let po Nonetu č. 1, H 144, jako jedna z posledních kompozic Bohuslava Martinů. Skladba je emocionálně bohatá, je zde slyšet zřetelný dozvuk romantismu i vliv českého lidového muzikantství.[1]

Popis skladby[editovat | editovat zdroj]

Kompozice je dedikována Československému nonetu, na jehož popud také vznikla. Emil Leichner st., vedoucí souboru, Martinů opakovaně oslovil, zda by pro noneto nezkomponoval skladbu k 35. výročí založení souboru.[2] Martinů souhlasil a během února a ledna 1959 českou i mezinárodní veřejností očekávaný nonet zkomponoval. „Také zavolej Leichtera [sic] z Českého noneta […] a řekni mu, že si mohou dáti už můj nový nonet na program, právě na tom pracuji […].[3]). Ke konci ledna práce již pokročily – „Opravuji právě korekturu Noneta, a tak napíši Leichnerovi později. Zatím mu řekni, že Nonet trvá asi 20 minut s pauzami a 18 minut hraní, lépe vždy udat 20 minut, aby pak v Radiu vždy neuřízli konec, jako se obvykle stává.“[4] O tom, jak byla skladba nedočkavě očekávána, svědčí i noticka z Lidové demokracie z února 1959: „K letošnímu 35. jubileu Českého noneta napsal vynikající skladatel Bohuslav Martinů novou skladbu pro tento originální soubor. Skladba s věnováním jubilujícímu souboru došla právě do Prahy a již se studuje.“[5]

Nonet vznikal jen několik měsíců po skladatelově operaci žaludku, kterou prodělal kvůli diagnostikované rakovině. Ta se bohužel právě v době vzniku Nonetu vrátila.

Části[editovat | editovat zdroj]

Nonet se skládá ze tří částí:

  1. Poco Allegro
  2. Andante
  3. Allegretto

Premiéra[editovat | editovat zdroj]

Předpremiéra se konala v Poličce 20. června 1959. Leichner v dopise Martinů, který napsal ještě ten večer, popisuje, jaké emoce vzbudila 2. věta Nonetu u posluchačů – „[…] posluchači propukli v potlesk, který byl díkem za tu velkou krásu, kterou jsme mohli tlumočit prostřednictvím Vaší hudby.“[6]

Premiéra Nonetu proběhla 27. července 1959 na festivalu Salzburger Festspiele. Místo premiéry vzbuzovalo ve skladateli obavy: „[…] tam co není dodekafonie anebo 12ton, tak to neexistuje, tak ať si nic z toho nedělají, když mne tam zřežou, jako s Freskami.“[7] Na programu večera byly dále skladby Grand Nonett F dur Ludwiga Spohra a Kvintet, op. 39 Sergeje Prokofjeva. Martinů nový nonet byl publikem nadšeně přijat, koncert byl natáčen a druhý den vysílán rozhlasem.[8]

Pražská premiéra byla naplánována na 15. října 1959 k jubilejnímu koncertu 35. výročí založení Českého noneta. Uskutečnila se však již o měsíc dříve, na koncertu k uctění skladatelovy památky dne 15. září v sálu klubu Svazu československých skladatelů (Martinů zemřel po vleklé nemoci 28. srpna 1959 v nemocnici v ve švýcarském Liestalu). Kritik z Lidové demokracie zhodnotil skladbu a provedení následujícími slovy: „Dílo B. Martinů dojímalo čistotou, moudrostí a českostí své hudby a budilo úctu klasickými rysy formy. Dokonale chápané provedení dovršilo velký úspěch tohoto díla poprvé uvedeného v autorově vlasti.[9]

Literární noviny přinesly rozsáhlejší popis skladby. Nonet je kompozice „blízká posledním symfonickým koncepcím skladatelovým, naplněným obsahem neurčitějším a zároveň závažnějším, všelidštějším. K jeho klasicizující tvářnosti však patří i smíšení tohoto výrazového zacílení s názvuky jasu a vzruchu, zvlášť výrazného v rytmicky oživené první části. V tomto smyslu Martinů jako by zde zkondenzoval široké rozpětí myšlenek a prožitků v tvar klasicky vyvážený, přehledný a zejména velmi hutný a stručný, lapidární snad až natolik, že zanechává dokonce dojem neukončenosti. V oblasti technicko-tvárných prostředků nepřináší nonet mnoho nového, jeho význam a poslání jsou ovšem docela jinde: je dílem uzrálého mistrovství zaměřeného dovnitř, nikoliv navenek.[10] Oficiální pražská premiéra potom proběhla podle původního plánu 15. října v Domě umělců (Rudolfinum).[8] V Brně byla skladba poprvé provedena 23. března 1960 v interpretaci Moravského noneta.[11]

Vydání[editovat | editovat zdroj]

Vydání Nonetu nabídl Martinů v březnu 1959 pařížskému vydavatelství Eschig, ke spolupráci však nakonec nedošlo. Neautorizovanou (tedy skladatelem nekorigovanou) kapesní partituru skladby vydalo SNKLHU v Praze na podzim téhož roku.[12]

V roce 2015 vyšel Nonet ve vědecko-kritické edici muzikoložky Jitky Zichové (Institut Bohuslava Martinů) u nakladatelství Bärenreiter (Souborné vydání díla Bohuslava Martinů IV/4, sv. 1). Nonet je zahrnut ve svazku spolu se skladbami Les Rondes, H 200, Serenáda č. 1, H 217, Serenáda č. 3, H 218, Stowe Pastorals, H 335. Svazek je opatřen detailní předmluvou a kritickou zprávou, vč. faksimile důležitých pramenů (vše v českém a anglickém jazyce).[13]

Autograf Nonetu č. 2 je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. Praha: Editio Supraphon, 1974. S. 535. 
  2. ZICHOVÁ, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XVIII.
  3. Bohuslav Martinů Karlu Šebánkovi, 20.01.1959, uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce(dále CBM), sign. PBM Kkš 1050. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  4. Bohuslav Martinů Karlu Šebánkovi, 20.01.1959, uložen v CBM, sign. PBM Kkš 1050. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  5. Dar Bohuslava Martinů Českému nonetu. Lidová demokracie. 26. 2. 1959, roč. 15, čís. 49, s. 3. 
  6. Emil Leichner Bohuslavu Martinů, 20. 6. 1959, uložen v Národním muzeu – Českém muzeu hudby.
  7. Bohuslav Martinů Miloši Šafránkovi, 14. 5. 1959, uložen v CBM. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  8. a b ZICHOVÁ, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XIX.
  9. Jubilejní koncert Českého noneta v Domě umělců. Lidová demokracie. 18. 10. 1959, roč. 15, čís. 249, s. 4. 
  10. Nonet B. Martinů. Literární noviny. 31. 10. 1959, roč. 8, čís. 44, s. 6. 
  11. PEČMAN, Rudolf. Nonet Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy. 1960, roč. 13, čís. 8, s. 340. 
  12. KAŠPÁREK, Ludvík. Křest 4. svazku Souborného vydání díla Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy. 2016, roč. 69, čís. 12, s. 18. 
  13. Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015.
  14. HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. 2. rev. vyd. Mainz: Schott, 2007. S. 384–385. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mihule, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974, s. 534-536.
  • Šafránek, Miloš. Bohuslav Martinů: život a dílo. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 333.
  • HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. Mainz: Schott, 2007, s. 384-385.
  • Zichová, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XVIII-XIX.
  • Dar Bohuslava Martinů Českému nonetu. Lidová demokracie, 26.2. 1959, r. 15, č. 49, s. 3.
  • Jubilejní koncert Českého noneta v Domě umělců. Lidová demokracie, 18. 10. 1959, r. 15, č. 249, s. 4.
  • Třicet pět let Českého noneta. Mladá fronta, 15.10. 1959, r. 15, č. 246, s. 6.
  • Nonet B. Martinů. Literární noviny, 31. 10. 1959, r. 8, č. 44, s. 6.
  • PEČMAN, Rudolf. Nonet Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy, 1960, r. 13, č. 8, s. 340
  • České nonetoČeském hudebním slovníku osob a institucí
  • KAVALOVÁ, Lenka: České noneto. Diplomová práce, katedra hudební vědy FFUK, Praha: 2001.
  • KAŠPÁREK, Ludvík. Křest 4. svazku Souborného vydání díla Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy, 2016, r. 69, č. 12, s. 18

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]