Dmitrij Šostakovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dmitrij Šostakovič

Dmitrij Šostakovič (1950)
Základní informace
Narození 25. září 1906
Petrohrad, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 9. srpna 1975 (ve věku 68 let)
Moskva, Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Žánry hudební moderna
Povolání hudební skladatel, klavírista, hudební pedagog
Nástroje klavír
Aktivní roky 19261975
Významná díla Symfonie č. 1
Symfonie č. 10
Symfonie č. 12
Symfonie č. 7 (Šostakovič)
Ocenění Leninova cena (1958)
Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1966)
Stalinova cena
Řád rudého praporu práce
Řád přátelství mezi národy
… více na Wikidatech
Děti Maxim Šostakovič (dirigent), Galina
Podpis Shostakovich signature.svg
Web www.shostakovich.ru
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, rusky Дмитрий Дмитриевич Шостакович, (25. září 1906 Petrohrad9. srpna 1975 Moskva) byl ruský a sovětský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dmitrij Šostakovič se narodil v Petrohradě. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako fyzik v Ústavu měr a vah, matka byla klavíristka.[1] Přestože prokazoval výjimečné hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v devíti letech, kdy se začal učit hře na klavír. V roce 1919 byl přijat na konzervatoř, kde studoval klavír a kompozici.

Konzervatorní studia absolvoval svou 1. symfonií f moll a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní hrou k němým filmům, již v roce 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou filharmonií. Ve stejném roce napsal atonální klavírní sonátu. I v následujícím období let 1927–1929 vytvořil díla avantgardního ražení (např. opera Nos na Gogolovy texty). Současně vystupoval jako klavírní virtuos a interpret hudby progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernsta Křenka, Paula Hindemitha a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve Varšavě.

Počátkem 30. let zkomponoval balety Zlatý věk a Jasný potok. Toto období vyvrcholilo operou Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932), jejíž hudba byla následně označena stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku 1961 provedena ani následující 4. symfonie. V této době komponoval také filmovou hudbu, nejprve k filmu Vstřícný plán (1932), Dcery revoluce (1936) či Voločajevské dny (1937).

V dusném období stalinských čistek, při kterých zahynuli i jeho nejbližší přátelé (maršál Michail Tuchačevskij, režisér Vsevolod Emiljevič Mejerchold) začal psát novou, sedmou symfonii. V době Hitlerova vpádu do Sovětského svazu byla zkomponovaná teprve její první věta. Další dvě věty napsal v obleženém Leningradu, kterému je symfonie věnována. Proto je Šostakovičova 7. symfonie označována jako Leningradská. Šostakovič dílo dokončil v městě Kujbyševě (Samara), kam byl z obleženého Leningradu evakuován, a kde dílo mělo dne 5. března 1942 premiéru. Provedení orchestrem Velkého divadla řídil S. Samosud. V témže roce následovala první uvedení v Moskvě, Londýně a New Yorku, kde provedení řídil Arturo Toscanini. 9. srpna 1942 byla symfonie hrána v obleženém Leningradu. Partitura symfonie byla doručena letecky, hudebníci byli svoláni i z frontových linií. Toto provedení mělo ve městě, které už mělo podle plánů nacistického Německa a osobně Adolfa Hitlera být dobyto, nesmírný ideový význam. To vysoce oceňovali i spojenci v průběhu války.

Od roku 1943 žil Šostakovič v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový koncert a moll aj.). V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo opět podrobeno stranické kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel v té době reagoval zjednodušením struktury svých skladeb (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích aj.).

Na své vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vynikají zejména 10., 13. a 14. symfonie. V roce 1963 měla premiéru opera Kateřina Izmailová, což byla nová redakce opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo v jeho tvorbě např. písňové cykly Z židovské lidové poezie (1948), Satiry (1960), Suita na slova Michelangelova (1974) či Sonáta pro violu a klavír, napsaná v posledním roce skladatelova života (1975).

V roce 1954 obdržel Šostakovič titul národní umělec SSSR a Mezinárodní cenu míru.

Hrob D. Šostakoviče na Novoděvičím hřbitově v Moskvě. Notový zápis je hudebním kryptogramem jeho jména: D-Es-C-H.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Šostakovičovu tvorbu představuje 147 opusů nejrůznějších hudebních forem, jimž co do počtu vévodí 18 symfonických děl (15 symfonií, 2 komorní symfonie a 1 symfonická báseň), sborové skladby, koncerty. Významnou součástí díla je rozsáhlá filmová a scénická hudební tvorba, která umožňovala Šostakovičovi přežívat, když provedení některých symfonických děl bylo zakázáno pro údajně formalistický charakter.

Symfonie[editovat | editovat zdroj]

  • Symfonie č. 1, op. 10 (1924–25)
  • Symfonie č. 2, op. 14, „Říjnu“, se závěrečným sborem na slova Alexandra Bezymenského (1927)
  • Symfonie č. 3, op. 20, „Prvomájová“ (1929)
  • Symfonie č. 4, op. 43 (1935–36)
  • Symfonie č. 5, op. 47 (1937)
  • Symfonie č. 6, op. 54 (1939)
  • Symfonie č. 7, op. 60, „Leningradská“ (1941)
  • Symfonie č. 8, op. 65 (1943)
  • Symfonie č. 9, op. 70 (1945)
  • Symfonie č. 10, op. 93 (1953)
  • Symfonie č. 11, op. 103, „Rok 1905“ (1957)
  • Symfonie č. 12, op. 112, „Rok 1917“ (1961)
  • Symfonie č. 13, op. 113, „Babi Jar“ na slova básně Jevgenije Jevtušenka (1962)
  • Symfonie č. 14, op. 135 (1969)
  • Symfonie č. 15, op. 141 (1971)
  • Komorní symfonie, op. 110 a 118 (1960 a 1964)
  • Symfonická báseň „Říjen“, op. 131 (1967)

Kantáty, sbory, písně, pochody a romance[editovat | editovat zdroj]

  • Poema o Vlasti, op. 74
  • Deset poem na revoluční básně, op. 88
  • Nad naší vlastí slunce vychází, op. 90
  • Poprava Stěpana Razina, op. 119, kantáta pro bas, smíšený sbor a orchestr na slova Jevgenije Jevtušenka (1964)
  • Šest romancí na texty japonských básní
  • Romance (9) o Puškinovi
  • Šest romancí na texty anglických básní, op. 62
  • Ze židovské poezie, op. 79
  • Šest španělských písní, op. 100
  • Jaro, op. 128
  • Romance, op. 121, 140
  • Sedm romancí na Alexandra Bloka, op. 127
  • Pochod sovětských vojáků, op. 139
  • Sváteční pochod

Koncerty a sonáty[editovat | editovat zdroj]

  • Houslový koncert č. 1 a moll (1. verze, op. 77 (1948), 2. verze, op. 99, (1955)
  • Houslový koncert č. 2, op. 129 (1967)
  • Klavírní koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, op. 35 (1933)
  • Klavírní koncert č. 2, op. 102 (1957)
  • Koncert pro violoncello č. 1, op. 107 (1957)
  • Koncert pro violoncello a moll, op. 125
  • Koncert pro violoncello č. 2, op. 126 (1966)
  • Klavírní sonáta č. 1, op. 12 (1926)
  • Klavírní sonáta č. 2, op. 61 (1942)
  • Sonáta pro violu a klavír (1975)
  • Sonáta pro violoncello a klavír d moll, op. 40 (1934)

Opery a balety[editovat | editovat zdroj]

  • Nos, op. 15 (1927-1928)
  • Lady Macbeth Mcenského újezdu, op. 29 (libreto podle stejnojmenné divadelní hry Nikolaje Leskova, premiéra 1934)
  • Boris Godunow, op. 58 (instrumentace opery M.P. Musorgského, 1940)
  • Hry, op. 63
  • Kateřina Izmailová, op. 114 (nová redakce opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, 1963)
  • Zlatý věk, (1930)
  • Šroub, balet o 3 dějstvích (1931)
  • Orango (nedokončená) (1932)
  • Jasný potok, balet o 3 dějstvích (1935)
  • Moskva - Čerjomušky, hudební komedie/opereta, op.105 (1958)

Oratoria[editovat | editovat zdroj]

  • Píseň o lesích, op. 81 (1949)

Smyčcové kvartety[editovat | editovat zdroj]

  • Smyčcové kvartety č. 1–15
    • No. 1 op. 49 C dur (1938)
    • No. 2 op. 68 A dur (1944)
    • No. 3 op. 73 F dur (1946)
    • No. 4 op. 83 D dur (1949)
    • No. 5 op. 92 B dur (1952)
    • No. 6 op. 101 G dur (1956)
    • No. 7 op. 108 fis moll (1960)
    • No. 8 op. 110 c moll (1960)
    • No. 9 op. 117 Es dur (1964)
    • No. 10 op. 118 As dur (1964)
    • No. 11 op. 122 f moll (1966)
    • No. 12 op. 133 Des dur (1968)
    • No. 13 op. 138 b moll (1970)
    • No. 14 op. 142 Fis dur (1972–73)
    • No. 15 op. 144 es moll (1974)

Suity[editovat | editovat zdroj]

  • Suita fis moll, op. 6
  • Zlatý věk, op. 22a
  • Suita na slova Michelangela Buonarottiho, op. 145
  • Jazzové suity č. 1 a 2
  • Baletní suity č. 1–4

Filmová a scénická hudba[editovat | editovat zdroj]

Hudba k filmům: Nový Babylon, Sama, Zlaté břehy, Protiplán, Povídka o popovi a dělníkovi, Láska a nenávist, Mládí Maxima Gorkého, Přítelkyně, Velký občan, Návrat Maxima, Prostí lidé, Mladá garda, Pirogov, Mičurin, Setkání na Labi, Pád Berlína, Píseň velkých řek, Pět dní - pět nocí, Hamlet, Rok jako život, První eskadra, Král Lear, Poslové věčnosti, Ovád, Křižník Potěmkin, Čerjomušky, Spalující touha a další; scénická hudba: Výstřel, Rule, Britannia !, Celina, Lidská komedie, Otčina, Ruská řeka a další.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (Český rozhlas)

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. Zaznamenal Solomon Volkov. Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra teorie a dějin hudby: Praha, 2005. Přel. Hana Linhartová a Vladimír Sommer. 422 s. ISBN 80-7331-057-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]