Pierre Boulez

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pierre Boulez
Pierre Boulez (1968).jpg
Rodné jménoPierre Louis Joseph Boulez
Narození26. března 1925
Montbrison, FrancieFrancie Francie
Úmrtí5. ledna 2016 (ve věku 90 let)
Baden-Baden, NěmeckoNěmecko Německo
Alma materNárodní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Povolánídirigent, hudební skladatel, muzikolog, hudební teoretik, vysokoškolský učitel, klavírista, autor, hudebník a spisovatel
Významná dílaKladivo bez pána
OvlivněnýClaude Debussy
Arnold Schönberg
Anton Webern
OceněníHudební cena Ernsta von Siemense (1979)
komandér Řádu britského impéria (1979)
Čestný odznak Za vědu a umění (1983)
Hudební cena Léonie Sonningové (1985)
čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (1988)
Praemium Imperiale (1989)
Cena Theodora W. Adorna (1992)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre Boulez [pjɛʁ bu.lɛːz] (26. března 1925 Montbrison, Francie5. ledna 2016 Baden-Baden, Německo) byl francouzský hudební skladatel, dirigent a klavírista.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Od dětství hrál na klavír a byl nadaný i na matematiku. Později studoval na Pařížské konzervatoři u Oliviera Messiaena.[1] Později byl dirigentem mnoha hudebních těles, mezi které patří BBC Symphony Orchestra a New York Philharmonic. V roce 1984 spolupracoval s Frankem Zappou, se kterým nahrál album Boulez Conducts Zappa: The Perfect Stranger.

V roce 1989 získal jako jeden z prvních cenu Praemium Imperiale a v roce 1996 se stal držitelem Polar Music Prize. V roce 2000 získal Wolfovu cenu za umění. V roce 2009 převzal na Janáčkově akademii múzických umění v Brně čestný doktorát.[2] V roce 1990 a znovu o dvacet let později vystoupil na Pražském jaru.[3]

"eSACHERe"[editovat | editovat zdroj]

Spolu s dalšími 11 skladateli – přáteli (C. Beck, L. Berio, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, A. Ginastera, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutosławski) švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999), byl požádán ruským violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, aby u příležitosti Sachrových 70. narozenin napsal skladbu pro sólové violoncello s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Pierre Boulez vytvořil skladbu Messagesquisse. Skladby byly částečně uvedeny Curychu 2. května 1976. Celý projekt "eSACHERe" byl uveden (poprvé v kompletním koncertním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem na podzim 2011 v Praze.[4]

Skladatel Skladba
Conrad Beck Drei Epigramme
Luciano Berio Les Mots sont allés ...
Pierre Boulez Messagesquisse
Benjamin Britten Tema 'Sacher'
Henri Dutilleux 3 Strophes sur le nom de Sacher
Wolfgang Fortner Thema und Variationen
Alberto Ginastera Punena n° 2, op. 45
Cristóbal Halffter Variationen über das Thema eSACHERe
Hans Werner Henze Capriccio per Paul Sacher
Heinz Holliger Chaconne
Klaus Huber Transpositio ad infinitum
Witold Lutosławski Sacher-Variation

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠIMÁČEK, Pavel. Pierre Boulez znovu na Pražské jaru [online]. Opera Plus, 2010-05-31 [cit. 2013-03-30]. Dostupné online. 
  2. BEZR, Ondřej. „Einstein hudby“ Pierre Boulez převzal v Brně čestný doktorát [online]. iDNES.cz, 2009-06-11 [cit. 2013-03-30]. Dostupné online. 
  3. DOBROVSKÁ, Wanda; VEBER, Petr. Pierre Boulez – po dvaceti letech na Pražském jaru [online]. Muzikus, 2010-04-28 [cit. 2013-03-30]. Dostupné online. 
  4. eSACHERe World Premiere of unique set of 12 works, solo cello [online]. MFiles, 2011-05-09. Dostupné online. 
  5. Orden Pour le Mérite für Wissenschaften und Künste Dostupné online
  6. Anfragebeantwortung 10542/AB XXIV.GP, S. 689 Dostupné online
  7. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]