Maurice Ravel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Joseph-Maurice Ravel
Rodné jménoJoseph Maurice Ravel
Narození7. března 1875
Francie Ciboure
Úmrtí28. prosince 1937 (ve věku 62 let)
Francie Paříž
Příčina úmrtíneurologická porucha
Místo pohřbeníLevallois-Perret Cemetery
Povolánídirigent, klavírista a hudební skladatel
OceněníSíň slávy Grammy (1991)
rytíř Řádu čestné legie
Římská cena
Nábož. vyznáníateista
RodičePierre-Joseph Ravel[1] a Marie Ravel[1]
Rodfamille Ravel
PříbuzníÉdouard Ravel (sourozenec)
PodpisJoseph-Maurice Ravel – podpis
Webhttp://www.maurice-ravel.net/index.htm
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joseph-Maurice Ravel [žozef móris ravel] (7. března 1875 Ciboure28. prosince 1937 Paříž) byl francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu. Jeho nejznámějším dílem je Bolero.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Joseph Ravel a Marie Delouartová, rodiče Maurice Ravela na portrétu Marcellina Desboutina (1886–1890)
Rodný dům Maurice Ravela v Ciboure

Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel ze Švýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Matka pocházela z Baskicka a španělský vliv se projevoval v pozdější Ravelově hudbě. [2] Manželé se usadili na francouzské straně Pyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic.

Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel hrál od šesti let na klavír a ve čtrnácti vstoupil na pařížskou konzervatoř.[3] Ravel studoval hru na klavír u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré.[4] Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl a celoživotní přítel.[2] Během studií se Ravel stal členem umělecké skupiny Les Apaches, která měla velkou zálibu v ruské hudbě. Jejím členům věnoval svůj klavírní cyklus Zrcadla. [2]

Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.

Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou rapsodií (1907), již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky (1901), všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku (1899). Pro Ruský balet Sergeje Ďagileva dokončil v roce 1912 hudbu k baletu Dafnis a Chloé. Později ji upravil do dvou suit, z nichž zejména druhá patří k nejhranějším Ravelovým skladbám.[4]

Vila Belvédère v Montfort-l'Amaury u Paříže

Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič.[4] Ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella – na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzského středověku a renesance.

Roku 1920 se přestěhoval do Montfort l'Amaury u Paříže, kde hledal klid na své deprese. Dům s japonskou zahradou byl plný starožitností a exotických předmětů. Ravel v něm bydlel až do své smrti 1937. Mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívil Skandinávii a Anglii, v roce 1928 USA a Kanadu.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Po otci, vynálezci, zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin.[4] Jeho dobrou přítelkyní byla Ida Rubinsteinová, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která inspirovala Ravela k napsání jednoho z jeho nejznámějších děl, baletu Bolero (1928).[4][5]

Na začátku třicátých let složil dva klavírní koncerty (G dur a D dur), které patří mezi jeho nejlepší skladby. Koncert D dur psal pro levou ruku na přání rakouského klavíristy Paula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku ve válce.[4] V roce 1932 podnikl větší turné po Evropě a v jeho rámci koncertoval i v Praze.

Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívil Španělsko a Maroko.[4] Zemřel 28. prosince 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Styl[editovat | editovat zdroj]

Maurice Ravel u klavíru a George Gershwin (zcela vpravo), New York, 1928

Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněn Claudem Debussym, Erikem Satiem, ale také ruskou Mocnou hrstkou a dalšími dobovými skladateli jako například Julesem Massenetem anebo Emmanuelem Chabrierem.[4] Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky.

Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu.

V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírní Valses nobles et sentimentales a především symfonická báseň La Valse. Při úspěšném turné po USA a Kanadě v roce 1928 se seznámil v New Yorku se skladatelem Georgem Gershwinem, který ho zavedl do Harlemu na koncert Duke Ellingtona. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeře Dítě a kouzla a Druhé sonátě pro housle a klavír

Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu – jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsoby instrumentace. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval často symfonickou formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.

Klavírní tvorba[editovat | editovat zdroj]

1. část Modéré
Problémy s přehráváním? Nápověda.
  • Le Menuet antique (1895), (později orchestrováno)
  • Pavana za mrtvou infantku (Pavane pour une infante défunte, 1899)
  • Vodotrysky (Jeux d'eau, 1901)
  • La Sonatine (1903 – 1905)
  • Zrcadla (Mirroirs, 1904)
  • Kašpar noci (Gaspard de la nuit, 1908) – temný klavírní triptych inspirovaný básníkem Aloysiem Bertrandem
  • Má matka husa (Ma mère L'Oye, 1910) – čtyřruční cyklus podle starých francouzských pohádek
  • Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales, 1911)
  • Náhrobek Couperinův (Le Tombeau de Couperin, 1917) – neoklasicistní suita starých francouzských tanců. Každý z nich je věnován konkrétnímu Ravelovu spolubojovníkovi z války.

Vokální tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Ballade de la reine morte d'aimer (1893)
  • Sainte (1896)
  • Chanson du rouet (1898)
  • Myrrha (1901) – kantáta
  • Alcyone (1902) – kantáta
  • Alyssa (1903) – kantáta
  • Manteau de fleurs (1903)
  • Shéhérazade (1903) – tři písně pro soprán a orchestr, nejrozsáhlejší dílo raného období
  • Historky z přírodopisu (Histoires naturelles, 1906) – při prvním provedení způsobily skandál
  • Trois poèmes de Stéphane Mallarmé (1913) – často nejceněnější Ravelovo dílo ovlivněné Arnoldem Schönbergem
  • Tři sbory a capella (1915)
  • Chansons Madécasses (1926) – jedno z nejdisonantnějších Ravelových děl
  • Don Quichotte et Dulcinée (1933),
  • Morgiane – nedokončené oratorium/balet

Komorní tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Sonáta č. 1 pro housle a klavír (1897)
  • Smyčcový kvartet v F dur
  • Introduction et Allegro pro harfu a komorní ansámbl (1905)
  • Trio pro klavír, housle a violoncello (1915)
  • Cikán (Tzigane, 1924) – pro housle a piano-luthéal
  • Sonáta č. 2 pro housle a klavír (1927)

Orchestrální tvorba[editovat | editovat zdroj]

(mnoho orchestrálních skladeb i baletů vzniklo dodatečnou instrumentací původně klavírních skladeb)

  • Shéhérazade (1898) – předehra k nikdy nedopsané opeře
  • Španělská rapsodie (Rapsodie espagnole, 1907)
  • Dafnis a Chloé (1912) – balet pro taneční soubor Sergeje Ďagileva[6], nejrozsáhlejší Ravelovo dílo
  • La Valse (1920)
  • Fanfára do „Janina vějíře“ (Fanfare pour "L'Éventail de Jeanne", 1927)
  • Bolero (1928)
  • Koncert pro levou ruku (Concerto pour la main gauche, 1929 – 1930) – pro pianistu Paula Wittgensteina, který ztratil pravou ruku ve válce
  • Klavírní koncert G dur (1930) – věnovaný francouzské pianistce a interpretce jeho děl Marguerite Longové[7]

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Španělská hodinka (L'Heure espagnole, 1907) – jednoaktová opera, hudební komedie s brilantní instrumentací hodinového krámku
  • Dítě a kouzla (L'Enfant et les sortilèges, 1925) – opera/balet o dvou částech na libreto Colette

Úpravy cizích děl[editovat | editovat zdroj]

  • Aranžmá řeckých lidových písní (1906)
  • Debussyho Nokturna (1909) – přepis pro dva klavíry
  • Chovanština (1913) – orchestrace Musorgského opery
  • Obrázky z výstavy (1922) – orchestrace Musorgského suity


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b rodný list. Dostupné online.
  2. a b c LEDEROVÁ, Iveta. Maurice Ravel: Zrcadla [online]. Brno: JAMU, 2020 [cit. 2023-01-10]. Diplomová práce. Dostupné online. 
  3. a b VALDEN, Milan. Před 85 lety zemřel skladatel Maurice Ravel [online]. Opera PLUS, 2020-03-07 [cit. 2024-01-10]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h PLEVKA, Bohumil. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Maurice Ravel, s. 127-130. 
  5. Ida Rubinstein Ballet Company 1928-1934 (anglicky)
  6. Daphnis et Chloé, premiéra 8. 6. 1912, Paříž (rešerše, anglicky)[nedostupný zdroj]
  7. Ravel Concerto in G major for piano and orchestra (rešerše a videa, anglicky). www.forte-piano-pianissimo.com [online]. [cit. 2014-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-26. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLZKNECHT, Václav. Maurice Ravel. Praha: Supraphon (Hudební profily – Svazek 15), 1967. 211 s. 
  • NICHOLS, Roger. Ravel. [s.l.]: Yale University Press, 2011. 430 s. Dostupné online. ISBN 978-03001-0882-8. (angličtina) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]