William Walton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
William Walton
Narození 29. března 1902
Oldham
Úmrtí 8. března 1983 (ve věku 80 let)
Ischia
Alma mater Christ Church
Ocenění Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1947)
Benjamin Franklin Medal (1972)
Manžel(ka) Susana Walton (19481983)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Sir William Turner Walton (29. března 1902, Oldham8. března 1983, Foro d’Ischia) byl anglický hudební skladatel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Waltonův otec byl učitelem a hudebníkem v poněkud bezvýrazném městečku v hrabství Lancashire, ale když se William v deseti letech stal sboristou v křesťanském kostele v Oxfordu, podnikal vše, aby se zbavil svých prostých severských kořenů a stal se městským, nebo dokonce kosmopolitním občanem. Ve dvanácti začal komponovat, nejprve sborovou hudbu, písně a hudbu pro varhany, a když přišel o hlas, děkan křesťanské církve, Thomas Strong, který sledoval jeho vývoj, přesvědčil Waltonova otce, aby svému talentovanému synovi dovolil studovat na univerzitě v Oxfordu, což se také v jeho neobyčejně raném věku šestnácti let stalo. Navzdory svému úspěchu v hudbě o dva roky později, v roce 1920, univerzitu opustil, neboť nebyl schopen složit povinnou zkoušku ze všeobecných předmětů zvanou „Responsions“.

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Do Oldhamu se však nevrátil. Namísto toho odešel žít do Londýna ke svému příteli Sachaverellovi Sitwellovi, literátovi o pět let staršímu, jehož zámožná a kultivovaná rodina byla něčím zcela jiným, než na co byl Walton zvyklý, a jehož bratr Osbert a sestra Edith byli rovněž spisovateli. Po následujících deset let byl jeho základnou jejich dům v Chelsea. Walton se poprvé proslavil jako autor hudby k vytříbeným básním Edithy Sitwellové. Tato skladba se nazývala Facade, „zábava“ pro vypravěče a malý instrumentální soubor, a byla poprvé uvedená v domě Sitwellových v lednu 1922 a pak způsobila poprask při svém uvedení v Aeolian Hall. V přibližně stejné době Walton napsal mohutný klavírní kvartet (věnovaný Thomasi Strongovi) a smyčcový kvartet, který byl uveden v roce 1923 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Salzburku a oceněn skladatelem Albanem Bergem. Později však druhé z děl stáhl s poznámkou, že je „plné nestráveného Bartóka a Schönberga“: byl to první příklad jeho přesného smyslu pro sebekritiku, který mu zůstal, ačkoliv kvartet byl v poslední době znovu uveden a ukazuje se, že si zaslouží své místo mezi jeho ostatními skladbami, ačkoliv některé jeho kritické poznámky jsou opodstatněné. Klavírní koncert nestáhl, ale vydatně přepracoval, dříve než se v roce 1924 objevil jako jeho první tiskem vydané dílo.

První úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Ve dvacátých a třicátých letech se po skladbě Facade dal do komponování cyklu orchestrálních děl, které mu přinesly proslulost. Patří sem Porthmouth Point, sinfonia concertante pro klavír a orchestr, koncert pro violu (lepší než koncert pro klávesový nástroj), oratorium Belsazarova slavnost s biblickým příběhem převyprávěným Osbertem Sitwellem, první symfonie a konečně houslový koncert zkomponovaný pro Jaschu Heifetze a dokončený tři měsíce před vypuknutím druhé světové války. Psal rovněž scénickou hudbu k filmům, která, jak řekl, „mu pomohla dosáhnout graciéznosti“, a tato zručnost přinesla své plody v několika nádherných partiturách, které složil v letech 1944 -1955 pro shakespearovské filmy Laurence Oliviera Hamlet, Jindřich V. a Richard III.

Vrchol a závěr života[editovat | editovat zdroj]

V roce 1948 po sňatku se Susanou Gilovou, okouzlující a inteligentní argentinskou dámou, se odstěhovali na italský ostrov Ischii, poblíž Neapole, a od té doby tam žili v domě s velkou a krásnou zahradou, krásná byla její vášní, vítali zde nejednoho návštěvníka z řad hudebních a společenských osobností, včetně Laurence Olivera a mladého britského klavíristu Johna Ogdona. Walton i nadále komponoval a k jeho dílům z tohoto období patří například Troilus a Cressida, violoncellový koncert a druhá symfonie. V roce 1951 získal od královny titul rytíře a v roce 1968 vyznamenání za zásluhy. Nikdy se však nestal plodným skladatelem a byl navíc brzděn vědomím změn hudebního vkusu, ke kterým docházelo, zatímco on stárl. V roce 1963 si povzdechl Benjaminu Brittenovi, že se mu nepodařilo pochopit nový „chaotický a jalový hudební svět“, ačkoliv Brittenovy hudby si vážil. Jeho poslední orchestrální skladbou, pocházející z roku 1969, byl cyklus improvizací na témata tohoto jeho hudebního přítele, a později rovněž napsal několik sborových skladeb. V posledních letech života se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval a nakonec zemřel na srdeční selhání.

Nejvýznamnější díla[editovat | editovat zdroj]

  • Partita
  • Capriccio burleso
  • Velká improvizace
  • Christopher Palmer
  • Portsmouth point
  • Scapino
  • Ostré scherzo
  • Crown Imperial
  • Belsazarova slavnost
  • Chocolate
  • Troilus a Cressida
  • Chaotický věk
  • John a Igollda
  • Tajemství hudby
  • Chytrý Troy
  • Jack Clikktonn