Jaroslav Mihule

prof. PhDr. Jaroslav Mihule, CSc.
Narození	1. prosince 1930 (90 let) Praha
Funkce	emeritura
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Mihule (* 1. prosince 1930 Praha) je český muzikolog, vysokoškolský pedagog, hudební skladatel a diplomat.

Život

Původ, mládí a studium

Narodil se 1. prosince 1930 v Praze, kde strávil většinu života. Mládí prožil na pražské periférii. Od raného dětství se u něho projevovalo hudební nadání (jako zpěvák a klavírista s absolutním sluchem). Svou hudebnost zdědil po předcích z obou stran rodičů. Do jeho rodu patří také divadelník a herec Václav Mihule (15. června 1758 Praha – 1808 Košice), skladatel Jiří Mihule starší (22.  července 1907 Praha – 27. dubna 1977 tamtéž) i jeho syn, profesor Jiří Mihule, emeritní člen České filharmonie (* 4. června 1937 v Praze).

Po ukončení základní školní docházky (během nacistické okupace Československa, v tzv. Protektorátu Čechy a Morava) absolvoval středoškolská studia ve svém rodišti, nejprve na Amerlingově mužském ústavu učitelském (1944–45, s povinným studiem houslí), dále na Benešově reformním reálném gymnasiu v Praze 6 (1945–1946) a posléze na klasickém Akademickém gymnasiu v Praze 2 (maturita 1949). Doba jej vedla nejprve k povinnému seznámení se s němčinou, na gymnáziu pak s francouzštinou, latinou a povinnou ruštinou, po přestupu na Akademické gymnasium pak ještě se starořečtinou a angličtinou.

Poté studoval bohemistiku na Filozofické fakultě a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (1949–1953, promovaný pedagog). Hudební vzdělání si prohloubil v letech 1952–1955 studiem skladby a dirigování na pražské konzervatoři (absolutorium 1955).

Akademická dráha

Demokratické povahové založení jej přivedlo hned po ukončení vysoké školy k prvnímu střetu s totalitní mocí, která se držela ve státě  mezi roky 1948 až 1989. Místo akademické kariéry se musel zpočátku spokojit místem klavírního doprovazeče (v Československém státním souboru písní a tanců a na Institutu tělesné výchovy a sportu).

Na základě souboru prací o Bohuslavu Martinů získal v roce 1968 titul PhDr. V roce 1974 obhájil spis Čas hudebně-pohybových struktur a získal titul kandidát pedagogických věd (CSc.). Docentem jmenován v roce 1988, profesorem v roce 1990 (od 1998 emeritní profesor).

V letech 1990–1994 byl na dvě období zvolen prorektorem Univerzity Karlovy a v roce 1994 proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Diplomatická činnost

V roce 1991 pověřen ministerstvem školství zastupováním ČSFR v komisi pro UNESCO na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a zařazen do mezinárodní databanky expertů UNESCO pro tento okruh činnosti.

V letech 1994–97 působil jako první mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Nizozemsku.

Dílo

Činnost veřejná a společenská

V letech 1954–1959 pracoval jako korepetitor v Československém státním souboru písní a tanců, pro nějž složil několik skladeb. Od roku 1959 je celoživotně spjat s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde působil jako lektor, odborný asistent, docent a profesor; vyučoval zde řadě s hudbou spjatých disciplín, a to jak teoretických (dějiny a teorie hudby, přednášky o komunikaci, kreativitě), tak praktických (pohybová skladba). Jeho skladatelská činnost se váže zejména také k tomuto působišti (autor několika spartakiádních skladeb a skladeb pro studenty Fakulty tělesné výchovy a sportu UK pro mezinárodní Večery družby, mnoha kompozic pro vystoupení v gymnastice moderní i sportovní apod.). Doktorát získal na Pedagogické fakultě UK, kde v devadesátých letech a znovu po roce 2010 byl pozván přednášet dějiny hudby 20. stol. a hudební estetiku.

Od roku 1953 spolupracoval více než po čtyřicet let s rozhlasem, zejména s redakcemi hudební, hudebně vzdělávací, školskou apod.; připravil velkou řadu průvodních textů ke gramofonovým deskám, zvláště věnovaným hudbě Martinů. Publicisticky aktivní v různých listech a periodikách, zejména to byly Hudební rozhledy (např. v sérii článků na obranu státní hymny v letech 1994–2007 apod.), Opus musicum,  Lidová tvořivost, Gramorevue, Národní divadlo, Zprávy Společnosti Bohuslava Martinů, Taneční listy, Czechoslovak Life, Mitteilungen der Paul Sacher Stiftung a j).

Stal se iniciátorem Společnosti Bohuslava Martinů, členem správní rady Fondation Martinů se sídlem v Basileji ve Švýcarsku a místopředsedou podobné rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze, členem rady Nadace Zdenky Podhajské, Nadace Milady Horákové apod. Byl členem výboru francouzsko-české společnosti Association pour la musique et l´art Tchécoslovaque se sídlem v Paříži, čestným členem Dvořák Society v Londýně a Mouvement Janáček v Paříži. Byl zván k přednáškové činnosti na amerických univerzitách (1989 a 1990 Washington University v St. Louis, Missouri, 1991 Vassar College, Bard College ve státě NY a v Princetonu, NJ), 1990 se zúčastnil muzikologické konference pořádané Sorbonnou Paris 3, v roce 1991 a později býval zván k vystoupení na Technische Universität v Karlsruhe (Institut für angewandte Mathematik), reprezentoval Univerzitu Karlovu v Basileji, Londýně (University of London), Aarhusu, Terstu, Římě apod. V roce 2003 pozván přednášet na letní školu Central European University v Budapešti (tematický okruh Crossing the Boundaries: Music as the Expression of Social and Political Ideas in Modern East-Europe), 2006 do nizozemského Hilversumu na třídenní seminář věnovaný Bohuslavu Martinů apod.

Ocenění

Byl oceněn cenou Zdeňka Nejedlého za knihu Bohuslav Martinů, profil života a díla (Praha, Supraphon 1972) a jako spoluautor získal cenu rektora UK za text Dagmar Šťastná - Jaroslav Mihule, Didaktika rytmické gymnastiky (Praha, UK 1984). Byl vyznamenán zlatou medailí Univerzity Karlovy (1994), cenou Classic ´95 za životní dílo (1995) a v roce 2015 mu byl udělen Pamětní list Města Poličky a Pamětní list Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Jako první získal Cenu Nadace Bohuslava Martinů "Za celoživotní zásluhy při vědeckém zhodnocení, šíření a uplatnění díla Bohuslava Martinů" (2018). V květnu 2019 mu předal starosta města Poličky diplom o čestném občanství a klíč od města.

Odkazy

Literatura

Lexika

• Československý hudební slovník (Praha SHV 1965).
• Malá československá encyklopedie (Praha 1986).
• International Who‘s Who in Music (Cambridge, 7. vydání 1975).
• Marquis Who‘s Who in the World (Chicago, 4. vydání 1978–79).
• Encyklopedie tělesné kultury díl A-O (Olympia Praha a Šport Bratislava 1988, s. 358).
• Kdo je kdo (Praha 1992).
• Kdo je kdo v České republice 94/95 (Praha, Modrý jezdec 1994).
• Universum (Praha, Euromedia Group 2001).
• Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti. 5000 životopisů (Praha, Kdo je kdo 2005).

Ostatní

• Pukl, Oldřich, Jaroslav Mihule: Bohuslav Martinů. Hudební věda 3, roč. XV/1978, Academia Praha ISSN 0018-7003, s. 280–281
• Vejvoda, Jiří – Nutz, Ota: Káva u Kische III. (Praha, Radioservis 1993, s. 155–167).
• Veber, Petr: Spasení v namáhavé nedostižnosti cíle (Lidové noviny 23. 12. 1995, s. XIII).
• Vondrovicová, Kateřina: Jaroslav Mihule: Martinů – osud skladatele (Hudební rozhledy 55, 2002, č. 9, s. 40–41).
• Matějka, Ivan (Hospodářské noviny 18. 6. 2002).
• Klusák, Pavel (Týden 5. 8. 2002).
• VEBER, Petr. Důstojná freska Bohuslava Martinů. Harmonie. 2003, čís. 2, s. 19. Dostupné online. ISSN 1210-8081. 
• Gabrielová, Jarmila (Literární noviny 17. 2. 2003).
• Zítková, Irena (Tvar 2003, č. 10, s. 22–23).
• Doležal, Miloš - Štourač, Jiří: Rozhovor s Jaroslavem Mihule (Revolver Revue leden 2005, č. 57, s. 225–227).
• Hejzlar, Tomáš: Jaroslav Mihule o životě a jeho proměnách (Haló noviny 16. 12. 2005, s. VIII).
• Someš, Jaroslav: Jaroslav Mihule - Hudební eseje a morality (Hudební rozhledy 11/2015, r. 68 s. 54).
• Ruml, Ivan: Interview (Hudební rozhledy 6/2017, s. 52–53).
• Střelcová, Stanislava: Hledání hudebního krásna - Otázky hudební estetiky Jaroslava Mihuleho (Harmonie 24. 4. 2017)
• Vondrovicová, Kateřina: Jaroslav Mihule „Martinů - Osud skladatele“ (Hudební rozhledy 2018/03)
• Kettnerová, Lucie: Jaroslav Mihule a Univerzita Karlova (Forum 41/2018, s. 48–49).
• Holá, Monika: Jaroslav Mihule - Martinů, Osud skladatele (Opus musicum 49/2018, No. 3, s. 101–103).
• Holá, Monika: Jaroslav Mihule - Martinů, Fate of the Composer (Martinů Revue, Sept. - Dec. 2018/Vol. XVIII/No.3
• Hudební vědu jsem si nevybral. Autobiografická kapitola. Harmonie 2. 3. 2020, s. 52–55.

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Mihule
• http://worldcat.org/identities/lccn-n82106213/ uvádí 80 prací ve 212 publikacích v 9 řečech a v 1 082 knihovních sbírkách
• Jaroslav Mihule v Českém hudebním slovníku osob a institucí (autor Ivan Poledňák)
• RUML, Ivan. Jaroslav Mihule, muzikolog, autor publikací o Bohuslavu Martinů [online]. Český rozhlas, 2016-01-08 [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. 
• Stanislava Střelcová: Jaroslav Mihule, člověk, který se nebál. Harmonie, 21. prosince 2020. Dostupné on-line

Autoritní data: AUT: jk01081409 | LCCN: n82106213 | VIAF: 69483084 | WorldcatID: lccn-n82106213

Portály: Česko | Hudba | Lidé