Jaroslav Mihule

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. PhDr. Jaroslav Mihule, CSc.
Jaroslav Mihule by Vojtěch Havlík.jpg
Narození 1. prosince 1930 (90 let)
Praha
Funkce emeritura
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Mihule (* 1. prosince 1930 Praha) je český muzikolog, vysokoškolský pedagog, hudební skladatel a diplomat.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. prosince 1930 v Praze, kde strávil většinu života. Mládí prožil na pražské periférii. Od raného dětství se u něho projevovalo hudební nadání (jako zpěvák a klavírista s absolutním sluchem). Svou hudebnost zdědil po předcích z obou stran rodičů. Do jeho rodu patří také divadelník a herec Václav Mihule (15. června 1758 Praha – 1808 Košice[3]), skladatel Jiří Mihule starší (22.  července 1907 Praha – 27. dubna 1977 tamtéž) i jeho syn, profesor Jiří Mihule, emeritní člen České filharmonie (* 4. června 1937 v Praze).

Po ukončení základní školní docházky (během nacistické okupace Československa, v tzv. Protektorátu Čechy a Morava) absolvoval středoškolská studia ve svém rodišti, nejprve na Amerlingově mužském ústavu učitelském (1944–45, s povinným studiem houslí), dále na Benešově reformním reálném gymnasiu v Praze 6 (1945–1946) a posléze na klasickém Akademickém gymnasiu v Praze 2 (maturita 1949).[1] Doba jej vedla nejprve k povinnému seznámení se s němčinou, na gymnáziu pak s francouzštinou, latinou a povinnou ruštinou, po přestupu na Akademické gymnasium pak ještě se starořečtinou a angličtinou.

Poté studoval bohemistiku na Filozofické fakultě a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (1949–1953, promovaný pedagog). Hudební vzdělání si prohloubil v letech 1952–1955 studiem skladby a dirigování na pražské konzervatoři (absolutorium 1955).

Akademická dráha[editovat | editovat zdroj]

Demokratické povahové založení jej přivedlo hned po ukončení vysoké školy k prvnímu střetu s totalitní mocí, která se držela ve státě  mezi roky 1948 až 1989. Místo akademické kariéry se musel zpočátku spokojit místem klavírního doprovazeče (v Československém státním souboru písní a tanců a na Institutu tělesné výchovy a sportu).

Na základě souboru prací o Bohuslavu Martinů získal v roce 1968 titul PhDr. V roce 1974 obhájil spis Čas hudebně-pohybových struktur a získal titul kandidát pedagogických věd (CSc.). Docentem jmenován v roce 1988, profesorem v roce 1990 (od 1998 emeritní profesor).[1]

V letech 1990–1994 byl na dvě období zvolen prorektorem Univerzity Karlovy a v roce 1994 proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Diplomatická činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 pověřen ministerstvem školství zastupováním ČSFR v komisi pro UNESCO na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a zařazen do mezinárodní databanky expertů UNESCO pro tento okruh činnosti.

V letech 1994–97 působil jako první mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Nizozemsku.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Činnost veřejná a společenská[editovat | editovat zdroj]

V letech 1954–1959 pracoval jako korepetitor v Československém státním souboru písní a tanců, pro nějž složil několik skladeb. Od roku 1959 je celoživotně spjat s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde působil jako lektor, odborný asistent, docent a profesor; vyučoval zde řadě s hudbou spjatých disciplín, a to jak teoretických (dějiny a teorie hudby, přednášky o komunikaci, kreativitě), tak praktických (pohybová skladba). Jeho skladatelská činnost se váže zejména také k tomuto působišti (autor několika spartakiádních skladeb a skladeb pro studenty Fakulty tělesné výchovy a sportu UK pro mezinárodní Večery družby, mnoha kompozic pro vystoupení v gymnastice moderní i sportovní apod.). Doktorát získal na Pedagogické fakultě UK, kde v devadesátých letech a znovu po roce 2010 byl pozván přednášet dějiny hudby 20. stol. a hudební estetiku.

Od roku 1953 spolupracoval více než po čtyřicet let s rozhlasem, zejména s redakcemi hudební, hudebně vzdělávací, školskou apod.; připravil velkou řadu průvodních textů ke gramofonovým deskám, zvláště věnovaným hudbě Martinů. Publicisticky aktivní v různých listech a periodikách, zejména to byly Hudební rozhledy (např. v sérii článků na obranu státní hymny v letech 1994–2007 apod.), Opus musicum,  Lidová tvořivost, Gramorevue, Národní divadlo, Zprávy Společnosti Bohuslava Martinů, Taneční listy, Czechoslovak Life, Mitteilungen der Paul Sacher Stiftung a j).

Stal se iniciátorem Společnosti Bohuslava Martinů, členem správní rady Fondation Martinů se sídlem v Basileji ve Švýcarsku a místopředsedou podobné rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze, členem rady Nadace Zdenky Podhajské, Nadace Milady Horákové apod. Byl členem výboru francouzsko-české společnosti Association pour la musique et l´art Tchécoslovaque se sídlem v Paříži, čestným členem Dvořák Society v Londýně a Mouvement Janáček v Paříži. Byl zván k přednáškové činnosti na amerických univerzitách (1989 a 1990 Washington University v St. Louis, Missouri, 1991 Vassar College, Bard College ve státě NY a v Princetonu, NJ), 1990 se zúčastnil muzikologické konference pořádané Sorbonnou Paris 3, v roce 1991 a později býval zván k vystoupení na Technische Universität v Karlsruhe (Institut für angewandte Mathematik), reprezentoval Univerzitu Karlovu v Basileji, Londýně (University of London), Aarhusu, Terstu, Římě apod. V roce 2003 pozván přednášet na letní školu Central European University v Budapešti (tematický okruh Crossing the Boundaries: Music as the Expression of Social and Political Ideas in Modern East-Europe), 2006 do nizozemského Hilversumu na třídenní seminář věnovaný Bohuslavu Martinů apod.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Byl oceněn cenou Zdeňka Nejedlého za knihu Bohuslav Martinů, profil života a díla (Praha, Supraphon 1972) a jako spoluautor získal cenu rektora UK za text Dagmar Šťastná - Jaroslav Mihule, Didaktika rytmické gymnastiky (Praha, UK 1984). Byl vyznamenán zlatou medailí Univerzity Karlovy (1994), cenou Classic ´95 za životní dílo (1995) a v roce 2015 mu byl udělen Pamětní list Města Poličky a Pamětní list Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Jako první získal Cenu Nadace Bohuslava Martinů "Za celoživotní zásluhy při vědeckém zhodnocení, šíření a uplatnění díla Bohuslava Martinů" (2018). V květnu 2019 mu předal starosta města Poličky diplom o čestném občanství a klíč od města.[4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Jaroslav MihuleČeském hudebním slovníku osob a institucí
  2. Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 25. 12. 2020]
  3. SCHERL, Adolf. Mihule, Václav [online]. Česká divadelní encyklopedie, 2007 [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. 
  4. HOLÁ, Monika. Profesor Jaroslav Mihule se stane čestným občanem města Polička [online]. Méstský úřad Polička, 2019-04-25 [cit. 2019-06-15]. Dostupné online. 
  5. NÁDVORNÍKOVÁ, Iveta. Jaroslav Mihule se stane čestným občanem Poličky [online]. Vltava Labe Media, a.s., 2019-04-14 [cit. 2019-06-15]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Lexika[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník (Praha SHV 1965).
  • Malá československá encyklopedie (Praha 1986).
  • International Who‘s Who in Music (Cambridge, 7. vydání 1975).
  • Marquis Who‘s Who in the World (Chicago, 4. vydání 1978–79).
  • Encyklopedie tělesné kultury díl A-O (Olympia Praha a Šport Bratislava 1988, s. 358).
  • Kdo je kdo (Praha 1992).
  • Kdo je kdo v České republice 94/95 (Praha, Modrý jezdec 1994).
  • Universum (Praha, Euromedia Group 2001).
  • Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti. 5000 životopisů (Praha, Kdo je kdo 2005).

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Pukl, Oldřich, Jaroslav Mihule: Bohuslav Martinů. Hudební věda 3, roč. XV/1978, Academia Praha ISSN 0018-7003, s. 280–281
  • Vejvoda, Jiří – Nutz, Ota: Káva u Kische III. (Praha, Radioservis 1993, s. 155–167).
  • Veber, Petr: Spasení v namáhavé nedostižnosti cíle (Lidové noviny 23. 12. 1995, s. XIII).
  • Vondrovicová, Kateřina: Jaroslav Mihule: Martinů – osud skladatele (Hudební rozhledy 55, 2002, č. 9, s. 40–41).
  • Matějka, Ivan (Hospodářské noviny 18. 6. 2002).
  • Klusák, Pavel (Týden 5. 8. 2002).
  • VEBER, Petr. Důstojná freska Bohuslava Martinů. Harmonie. 2003, čís. 2, s. 19. Dostupné online. ISSN 1210-8081. 
  • Gabrielová, Jarmila (Literární noviny 17. 2. 2003).
  • Zítková, Irena (Tvar 2003, č. 10, s. 22–23).
  • Doležal, Miloš - Štourač, Jiří: Rozhovor s Jaroslavem Mihule (Revolver Revue leden 2005, č. 57, s. 225–227).
  • Hejzlar, Tomáš: Jaroslav Mihule o životě a jeho proměnách (Haló noviny 16. 12. 2005, s. VIII).
  • Someš, Jaroslav: Jaroslav Mihule - Hudební eseje a morality (Hudební rozhledy 11/2015, r. 68 s. 54).
  • Ruml, Ivan: Interview (Hudební rozhledy 6/2017, s. 52–53).
  • Střelcová, Stanislava: Hledání hudebního krásna - Otázky hudební estetiky Jaroslava Mihuleho (Harmonie 24. 4. 2017)
  • Vondrovicová, Kateřina: Jaroslav Mihule „Martinů - Osud skladatele“ (Hudební rozhledy 2018/03)
  • Kettnerová, Lucie: Jaroslav Mihule a Univerzita Karlova (Forum 41/2018, s. 48–49).
  • Holá, Monika: Jaroslav Mihule - Martinů, Osud skladatele (Opus musicum 49/2018, No. 3, s. 101–103).
  • Holá, Monika: Jaroslav Mihule - Martinů, Fate of the Composer (Martinů Revue, Sept. - Dec. 2018/Vol. XVIII/No.3
  • Hudební vědu jsem si nevybral. Autobiografická kapitola. Harmonie 2. 3. 2020, s. 52–55.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]