Kandidát věd

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Kandidát věd (lat. candidatus scientiarum), ve zkratce CSc. umisťované za jménem a oddělené od něj čárkou, je vědecká hodnost nižšího stupně, která je udělována v některých zemích světa (zejména v zemích bývalého tzv. Východního bloku). Udělují ji jak vysoké školy, tak akademie věd. Vyšším stupněm je pak vědecká hodnost doktora věd (ve zkratce DrSc. či DSc.). V Česku v současnosti tituly ve zkratce CSc. a DrSc. udělovány nejsou. Udělují se např. v Ruské federaci a zemích bývalého SSSR. Titul doktora věd (ve zkratce DrSc.) se uděluje též na Slovensku. Doktorát věd (ve zkratce DSc.) se uděluje též v Česku – uděluje jej Akademie věd České republiky jako vědecký titul dle svých vnitřních stanov, nikoliv dle vysokoškolského zákona.

Titul, či přesněji vědecká hodnost, kandidáta věd byla v českých zemích možná získat jak ve vědeckých, tak i v uměleckých oborech (celá hodnost se tedy formálně udílela pro konkrétní obor, např. kandidát věd o umění atp.). V Ruské federaci a v zemích bývalého SSSR však titul nese i konkrétní disciplínu, v které kandidát hodnost dostal, např. kandidát historických věd, kandidát chemických věd, kandidát pedagogických věd atd. Zkracuje se tak např. к. пед. н., к. псуx. н. apod., tedy např. д-р филос. Иван Иванович Кузмин, к. пед. н.PhDr. Ivan Ivanovič Kuzmin, CSc.

Formální oslovování hodností CSc. (pane kandidáte) se nepoužívá.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vědecká hodnost kandidáta věd byla v Československu zavedena roku 1953 podle sovětského vzoru (Кандидат наук) vládním nařízením č. 60/1953 Sb.,[1] později ji upravovaly zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 64/1959 Sb.[2] a zákon č. 53/1964 Sb.[3] Vědecká výchova vedoucí k udělení této vědecké hodnosti pokračovala i v České republice, zastavena byla až v roce 1998 s tím, že již zahájené mělo být ukončeno nejpozději do 31. prosince 2001 (i když pak už jen v AV ČR, aby doběhly zahájené vědecké/umělecké aspirantury).[4][5]

Po vzoru anglosaského světa byla nahrazena doktorským titulem ve zkratce Ph.D. (tedy doktor), ale udílí se dodnes v Rusku, kde titul kandidát věd odpovídá českému, resp. mezinárodnímu či anglosaskému, titulu Ph.D. „Tituly se v Rusku na rozdíl od nás [Čechů] před jmény ani za jmény běžně neuvádějí a oslovování titulovaných lidí se děje stejně jako v běžné společnosti pomocí křestního jména a jména po otci.”[6]

Po revoluci v období mezi lety 19901998, tedy ještě před Boloňským procesem, předcházel ještě zavedení titulu „doktor“ ve zkratce Ph.D. stejný titul, tedy „doktor“, ovšem oficiálně ve zkratce Dr., pro absolventy tohoto postgraduálního studia. Po roce 1998 a zavedení Ph.D., jakožto standardního titulu označujícího vědce, již nastala přeměna „postgraduálního studia“ v doktorský studijní program (8 v ISCED), všechny tři uvedené jsou tedy de facto ekvivalenty. („Vysokoškolské studium“ se následně též přeměnilo na magisterský studijní program a „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia“ se změnila na bakalářský studijní program.)

Vyšší vědecká hodnost doktora věd (DrSc.) pak byla z právního řádu České republiky, resp. vysokoškolského zákona, zcela odstraněna a později AV ČR zavedla určitou náhradu udílenou dle vlastních stanov (ve zkratce DSc.).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vládní nařízení č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol. Dostupné online.
  2. Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 64/1959 Sb., o udělování vědeckých hodností a o Státní komisi pro vědecké hodnosti. Dostupné online.
  3. Zákon č. 53/1964 Sb., o udělování vědeckých hodností a o Státní komisi pro vědecké hodnosti. Dostupné online.
  4. § 100 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Dostupné online.
  5. KVAČKOVÁ, Radka. RNDr., PhDr., MVDr... Česko v zajetí titulů. Není doktor jako doktor. idové noviny (Lidovky.cz) [online]. 2014-06-12. Dostupné online. 
  6. GREGOR, Jan. Rusko dnes – země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 175. Dostupné online. ISSN 1214-4967.