Otakar Zich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otakar Zich
Skladatel Otakar Zich
Skladatel Otakar Zich
Základní informace
Narození 25. března 1879
Městec Králové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. července 1934 (ve věku 55 let)
Ouběnice u Benešova
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Žánry klasická hudba a opera
Povolání spisovatel, hudební skladatel, muzikolog a vysokoškolský pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otakar Zich (25. března 1879 Městec Králové[1]9. července 1934 Ouběnice u Benešova) byl význačný český skladatel a estetik.

Život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1897–1901 poslouchal na pražské filozofické fakultě přednášky z matematiky, fyziky a estetiky. Byl žákem vynikajícího estetika Otakara Hostinského, a chráněnec obrazoboreckého muzikologa a kritika Zdeňka Nejedlého.[2] V letech 1903–1906 vyučoval fyziku a matematiku na střední škole v Domažlicích. V letech před první světovou válkou Zich žil v Praze, kde se aktivně podílel na hudebním životě jako kritik. Z této funkce podporoval snahy Nejedlého pro-smetanovské kliky proti intelektuálním zastáncům Antonína Dvořáka, zejména během tzv. Dvořákovy aféry v letech 1911–1914, kdy zpochybňoval uměleckou integritu Dvořákovy kompozičního jazyka.[3] Tyto aktivity pevně spojily Zicha s akademickým okruhem Nejedlého na Univerzitě Karlově, kde se roku 1911 habilitoval z estetiky. V letech 1919–1923 dojížděl z Prahy do Brna, kde na Masarykově univerzitě zřídil a vedl filozofický seminář. Přednášel zde nejen z dějin filozofie, ale také a především z psychologie a estetiky. Roku 1924 byl jmenován profesorem estetiky na Univerzitě Karlově, kde obnovil a až do své smrti roku 1934 vedl estetický seminář.[4][5]

Styl[editovat | editovat zdroj]

Jako skladatel byl Zich z velké části samoukem, ačkoli bychom ho mohli označit za pokračovatele post-smetanovské linie českých skladatelů (mezi něž patřili také Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster a Otakar Ostrčil, kteří byli všichni nějakým způsobem spojeni s Nejedlým). Jeho hlavními příspěvky ke koncertnímu životu v Praze byly opery Malířský nápad (1908), Vina (1915) a Preciézky (na Zichův vlastní překlad Molièreových Les précieuses ridicules, 1924). Také vytvořil několik sólových vokálních a sborových skladeb. Jeho hudební styl je rozkročený mezi pozdním romantismem a raným neoklasicismem, spojujících hutnou orchestraci, Wagneriánské leitmotivy a mohutně lineárním kontrapunktem s hravou odezvou ve starších stylech.[6] S výjimkou Preciézek a několika menších skladeb, většina Zichova díla nebyla publikována.

Kvůli jeho spojení s Nejedlým se představení Zichových skladeb část setkávala s chladným nepochopením meziválečné Prahy, kdy kritika oceňovala nové kompozice na základě faktické loajality. Zřejmě nejhoršího přijetí se dočkala premiéra Viny v roce 1922, kterou ultrakonzervativní kritik Antonín Šilhan napadl v urážlivém článku nazvaným Finis musicae (Konec hudby). Šilhanova argumentace se primárně zaměřovala na orchestrální partituru opery, kde kontrapunkt místy hraniční s atonalitou.[7]

Zich je také autorem mnoho folklorních studií a knih o estetice: nejvýznamnější z nich jsou Estetické vnímaní hudby (1911) a Estetika dramatického umění (1931). V obou z nich zkoumá užití fenomenologie pramenící z díla Hegela a Husserla, na různé druhy dramatického umění, a jeho teorie jsou dodnes předmětem debat v současných českých akademických kruzích. Jako muzikolog se věnoval také studiu Smetanova života a díla, s četnými analytickými články v českojazyčných hudebních časopisech.

Hudební dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Malířský nápad op. 7 (podle Svatopluka Čecha, 1908)
  • Vina op. 10 (podle hry Jaroslava Hilberta, 1911–1915, Státní cena za rok 1923)
  • Preciézky op. 12 (aktovka podle Molièra, 1922–1924, Státní cena za rok 1927)

Kantáty[editovat | editovat zdroj]

  • Osudná svatba op. 1 (na lidové texty, 1905, orchestrální verze 1919)
  • Pátý hrobeček op. 2 (1906)
  • Zimní balada (text Jan Neruda, 1906)
  • Polka jede op. 5 (text Jan Neruda, 1907)
  • Romance o Černém jezeře op. 6 (melodram, Neruda, 1907)

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Česká suita pro housle a violoncello op. 14 (1928)
  • Smyčcové trio e-moll op. 21
  • Klavírní trio e-moll (1902)
  • Chodská suita op. 23 (oktet, rovněž úprava pro noneto)

Četné písně a sbory.

Literární dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • O typech básnických, 1918
  • Sokolstvo z hlediska estetického, 1920
  • Symfonické básně B. Smetany, 1924
  • Estetika dramatického umění: Teoretická dramaturgie, 1931
  • Estetika hudby, 1981
  • Několik úvah z theorie hudby, Výroční zpráva c.k. vyššího gymnasia v Domažlicích za šk. r. 1903–04 a 1905–06.
  • Poznámka k tzv. subjektivním spodním tónům, Česká mysl 1908
  • Z posledních let činnosti O. Hostinského, Česká mysl 1910
  • Estetické vnímání hudby. Psychologický rozbor na podkladě experimentálním, Česká mysl 1910
  • K psychologii uměleckého tvoření. Metodologická úvaha, Česká mysl 1911
  • Estetika na školách středních, Estetická příprava mysli, Úkoly české esthetiky, Česká mysl 1919
  • Umělecká etika, Česká mysl 1927
  • Rozhledy po estetice, Česká mysl 1929

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otakar Zich na anglické Wikipedii.

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Locke, B: Opera and Ideology in Prague: Polemics and Practice at the National Theater, 1900–1938 ISBN 1-58046-228-6
  3. Zich, O: "Dvořákova umělecká tvorba," 1911
  4. Slonimsky, Nicolas(1978)."Zich, Otakar", Baker's Biographical dictionary of musicians., 6th, New York: Schirmer Books, 1945. ISBN 0-02-870240-9. 
  5. Kovárna, František: „Učitel a přítel“ [nekrolog], Pražské noviny CCLV, 1934, č. 168, 24. 7., s. 3.
  6. Locke, B: Opera and Ideology in Prague
  7. Locke, B: Opera and Ideology in Prague

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]