Mannheimská škola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pamětní deska Jana Václava StamiceMannheimu

Mannheimská škola byla skupina skladatelů hudebníků, kterou kolem roku 1743 založil v Mannheimu český hudebník Jan Václav Stamic se členy Mannheimského dvorního orchestru falckého kurfiřta Karla Theodora. Mannheimský dvorní orchestr byl až do svého přesunu od dvora do Mnichova v roce 1777 považována za nejslavnější a nejtalentovanější orchestr v Evropě. Skupinu se přičinila o nový orchestrální sloh a nové hudební formy.

Název původně označoval houslovou a dirigentskou školu a postupně také školu kompoziční. Tento vývoj je analogický vývoji předklasické školy ve Vídni (Georg Wagenseil, Johann Monn), která ji předcházela o více než deset let, a téměř souběžnému vývoji Berlínské školy (Johann Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, bratři Graunové a bratři Bendové).

Dílo mannheimské školy bylo rozhodující pro hudební vývoj od pozdního baroka k vídeňskému klasicismu a později k romantismu. Opustila dřívější tradici orchestrace bassa continua a citovost pozdního baroka. Vytvořila nový, hravější styl, v němž harmonii určovala melodie.

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
  • Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda)
  • Od konce 19. století do 20. a 21. století

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kořeny mannheimské školy jsou ve dvorním orchestru falckého kurfiřta Karla Filipa, který na přelomu 17. a 18. století sídlil ve Slezsku. V roce 1720 se usadil v Manhheimu a založil tam novou kapelu, do níž se přesunulo mnoho hudebníků z původního orchestru v čele s kapelníkem J. J. Gerberem. Největší vzestup hudebního života při dvoře nastal za panování kurfiřta Karla Teodora od čtyřicátých let 18. století.[1] Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru, jehož brilantnost a tvůrčí duch rovněž souvisely s velmi významnou finanční podporou. Ta znamenala příchod mnoha vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Za zakladatele Mannheimské školy je pokládán český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic.

Termín mannheimská škola jako první použil v roce 1771 muzikolog J. Ch. Stockhausen, který také upozornil na její hudebně-historický význam. Novou vlnu zájmu vyvolalo v roce 1902 zveřejnění práce Hugo Reimanna, který označil mannheimskou školu za předchůdce vídeňského klasického stylu v hudbě a vyvolal tím velkou polemiku. [1]

Charakteristické rysy[editovat | editovat zdroj]

Francouzské smyčcové techniky se v Mannheimské škole snoubí s plností tónu a zpěvností české hudby. Náhlá střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Jan Václav Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl lesní rohy a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takového věhlasu, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.[2]

Přínos[editovat | editovat zdroj]

Atributy, kterými Mannheimská škola přispěla nejvíce k rozvoji hudebního slohu jsou

  • důraz na plynulou dynamiku hudební skladby
  • nová formální struktura skladby (především cyklické - symfonie)
  • vytváření moderní orchestrální discipliny
  • použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru

S rozvojem Mannheimské školy vznikly důležité prvky a impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici nejvýznamnějších reprezentantů klasicismu, např. Haydna a Mozarta. Výrazové prvky, které byly dříve vyjadřovány sborem a áriemi se stávají stabilním zvukem, vyjádřeným instrumentálně. [3]

Další skladatelé Mannheimské školy[editovat | editovat zdroj]

Mannheimská škola se dělí na tři generace hudebníků. V první působili kromě Jana Václava Stamice další umělci českého původu: František Xaver Richter, Antonín Fils, Jiří Čart a Rakušan Ignaz Holzbauer. Druhou generaci tvořili povětšinou Stamicovi žáci, jako Christian Cannabich, Franz Ignaz Beck, Ignaz Fränzl a také jeho starší syn Karel. Do třetí generace patří Antonín Stamic a Franz Danzi.[1][3]

Akademie Praha - Mannheim[editovat | editovat zdroj]

Česko-německý projekt Akademie Praha-Mannheim vznikl v roce 2019. Je zaměřen na tvorbu představitelů mannheimské školy, kterou na jednom pódiu interpretují čeští a němečtí umělci. Cílem Akademie je přispívat k hlubšímu poznání děl autorů mannheimské školy. [4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku École de Mannheim na francouzské Wikipedii.

  1. a b c BASTLOVÁ, Jitka. STAMICOVÉ z německobrodského rodu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Město Havlíčkův Brod, 2017. ISBN 978-80-270-1548-1. Kapitola Mannheimská škola, s. 124--128. 
  2. AMADEUS - Mannheimská škola. www.oocities.org [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  3. a b HANUŠ, Miroslav. Český muzikant Jan Václav Stamic (1717-1757). 1. vyd. Pardubice: Východočeské muzeum a Historický klub, 1997. ISBN 80-86046-19-2. S. 56, 61. 
  4. PAROULKOVÁ, Veronika. Marek Štilec: Chceme pečovat o odkaz skladatelů mannheimské školy. www.klasikaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

https://web.archive.org/web/20031005171948/http://www.kko.de/orchester.html