Mannheimská škola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pamětní deska Jana Václava StamiceMannheimu

Mannheimská škola představuje významný mezník v historii vzniku a rozvoje hudebního klasicismu. Označuje skupinu skladatelů a hudebníků, kteří působili v německém Mannheimu a přičinili se o nový orchestrální sloh a nové hudební formy. Časový rámec její tvůrčí činnosti se obyčejně určuje dobou od založení vynikajícího mannheimského orchestru Kurpfälzisches Kammerorchester (Komorní orchestr falckého kurfiřtství) kurfiřtem Karlem Filipem do konce panování jeho následníka Teodora Falckého (1743-1778), za jehož panování dosáhl orchestr největšího věhlasu. [1][2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kořeny mannheimské školy jsou ve dvorním orchestru falckého kurfiřta Karla Filipa, který na přelomu 17. a 18. století sídlil ve Slezsku. V roce 1720 se usadil v Manhheimu a založil tam novou kapelu, do níž se přesunulo mnoho hudebníků z původního orchestru v čele s kapelníkem J. J. Gerberem. Největší vzestup hudebního života při dvoře nastal za panování kurfiřta Karla Teodora od čtyřicátých let 18. století.[2] Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru, jehož brilantnost a tvůrčí duch rovněž souvisely s velmi významnou finanční podporou. Ta znamenala příchod mnoha vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Za zakladatele Mannheimské školy je pokládán český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic.

Termín mannheimská škola jako první použil v roce 1771 muzikolog J.Ch. Stockhausen, který také upozornil na její hudebně-historický význam. Novou vlnu zájmu vyvolalo v roce 1902 zveřejnění práce Hugo Reimanna, který označil mannheimskou školu za předchůdce vídeňského klasického stylu v hudbě a vyvolal tím velkou polemiku. [2]

Charakteristické rysy[editovat | editovat zdroj]

Francouzské smyčcové techniky se v Mannheimské škole snoubí s plností tónu a zpěvností české hudby. Náhlá střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Jan Václav Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl lesní rohy a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takového věhlasu, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.[1]

Přínos[editovat | editovat zdroj]

Atributy, kterými Mannheimská škola přispěla nejvíce k rozvoji hudebního slohu jsou

  • důraz na plynulou dynamiku hudební skladby
  • nová formální struktura skladby (především cyklické - symfonie)
  • vytváření moderní orchestrální discipliny
  • použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru

S rozvojem Mannheimské školy vznikly důležité prvky a impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici nejvýznamnějších reprezentantů klasicismu, např.Haydna a Mozarta. Výrazové prvky, které byly dříve vyjadřovány sborem a áriemi se stávají stabilním zvukem, vyjádřeným instrumentálně. [3]

Další skladatelé Mannheimské školy[editovat | editovat zdroj]

Mannheimská škola se dělí na tři generace hudebníků. V první působili kromě Jana Václava Stamice další umělci českého původu: František Xaver Richter, Antonín Fils, Jiří Čart a Rakušan Ignaz Holzbauer. Druhou generaci tvořili povětšinou Stamicovi žáci, jako Christian Cannabich, Franz Ignaz Beck, Ignaz Fränzl a také jeho starší syn Karel. Do třetí generace patří Antonín Stamic a Franz Danzi.[2][3]

Akademie Praha - Mannheim[editovat | editovat zdroj]

Česko-německý projekt Akademie Praha-Mannheim vznikl v roce 2019. Je zaměřen na tvorbu představitelů mannheimské školy, kterou na jednom pódiu interpretují čeští a němečtí umělci. Cílem Akademie je přispívat k hlubšímu poznání děl autorů mannheimské školy. [4]

Seznam referencí[editovat | editovat zdroj]

  1. a b AMADEUS - Mannheimská škola. www.oocities.org [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  2. a b c d BASTLOVÁ, Jitka. STAMICOVÉ z německobrodského rodu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Město Havlíčkův Brod, 2017. ISBN 978-80-270-1548-1. Kapitola Mannheimská škola, s. 124--128. 
  3. a b HANUŠ, Miroslav. Český muzikant Jan Václav Stamic (1717-1757). 1. vyd. Pardubice: Východočeské muzeum a Historický klub, 1997. ISBN 80-86046-19-2. S. 56, 61. 
  4. PAROULKOVÁ, Veronika. Marek Štilec: Chceme pečovat o odkaz skladatelů mannheimské školy. www.klasikaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online. (česky) 


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

[1]