Mannheimská škola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mannheimská škola představuje významný mezník v historii vzniku a rozvoje hudebního klasicismu. Časový rámec její tvůrčí činnosti se obyčejně určuje dobou od založení vynikajícího mannheimského orchestru Kurpfälzisches Kammerorchester (Komorní orchestr falckého kurfiřtství) kurfiřtem Carlem Philippem do konce panování jeho následníka Theodora Falckého (1743-1778).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem a otcem Mannheimské školy je český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic. Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru. Jeho brilantnost a tvůrčí duch byly založeny na též významné podpoře shora, která měla za následek příchod vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Francouzské smyčcové techniky se zde snoubí s tónem plnosti a zpěvností české hudby. Náhlé střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Jan Václav Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl horny a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takové pověsti, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény“.

Přínos[editovat | editovat zdroj]

Atributy, kterými Mannheimská škola přispěla nejvíce k rozvoji hudebního slohu jsou

  • důraz na plynulou dynamiku hudební skladby
  • nová formální struktura skladby (především cyklické - symfonie)
  • vytváření moderní orchestrální discipliny
  • použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru

S rozvojem Mannheimské školy vznikly důležité prvky a impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici nejvýznamnějších reprezentantů klasicismu, např.Haydna a Mozarta. Výrazové prvky, které byly dříve vyjadřovány sborem a áriemi se stávají stabilním zvukem, vyjádřeným instrumentálně.


Další skladatelé Mannheimské školy[editovat | editovat zdroj]

Stamicovými druhy či žáky byli např. skladatel a violoncellista Antonín Fils, rodem z Čech, František Xaver Richter z Holešova, z mladších pak Christopher Cannabich, František Beck a synové J. V. Stamice, Karel a Antonín.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

[1]