Carl Philipp Emanuel Bach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carl Philipp Emanuel Bach

Carl Philipp Emanuel Bach (8. březen 1714, Výmar, Německo - 14. prosinec 1788, Hamburg), druhý nejstarší syn Johanna Sebastiana Bacha a jeho manželky Marie Barbary Bachové, proslul jako cembalista, skladatel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Prošel důkladným kontrapunktickým školením u svého otce, který ho i přes zjevný hudební talent poslal studovat práva.[1] V roce 1738 se Philipp Emanuel definitivně rozhodl pro hudbu. Jeho další tvůrčí dráha přinesla odklon od barokního směru k novému hudebnímu myšlení raného klasicismu. Nicméně seriózní, myšlenkově hluboký umělecký projev jeho otce zůstal i jemu vlastní a projevil se v jeho tvorbě osobitou výrazovou hloubkou. Bach působil nejprve ve službách pruského krále jako cembalista, v roce 1767 však přesídlil do Hamburku, kde převzal po Telemannovi úřad městského hudebního ředitele. Stal se čelnou osobností hudebního života tohoto svobodného města, přátelil se s významnými německými básníky a dalšími umělci. Jako jeden z prvních v Německu organizoval veřejné koncerty.

V roce 1744 se oženil s dcerou berlínského obchodníka s vínem, s Johannou Marií Daneemannovou.[1] Zemřel na tuberkulózu.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Největší význam má jeho instrumentální tvorba - orchestrální symfonie, klavírní sonáty, triové sonáty a smyčcové kvartety. Nejrozsáhlejší je ovšem Bachova tvorba pro sólový klavír (cembalo), zvláště klavírní sonáty, jichž napsal na 200; v nich dospěl nejen k pozoruhodné úrovni nástrojové sazby, nýbrž i k vývojovému pokroku v oblasti hudebního výrazu nového slohu: stal se charakteristickým představitelem tendence Sturm und Drang, projevující se obzvláště intenzitou výrazu zejména v polohách vášnivých a citově vypjatých, které předznamenaly v období raného klasicismu situaci označovanou též jako romantická krize. K dosažení vysokého stupně výrazové intenzity jsou u Bacha zapojeny všechny složky hudební řeči - osobitou formulací témat počínaje a jejich harmonickým výkladem i nástrojovou stylizací konče. Objevují se i programní názvy, které mají blíže specifikovat vlastní hudební obsah díla. Svým pojetím klavírní sonáty ovlivnil řadu dalších skladatelů včetně Josepha Haydna a W. A. Mozarta. Ve vokálním oboru je autorem oratorií a velkého počtu chrámových skladeb, písní, árií a ód s duchovním i světským obsahem. Je také autorem jednoho z nejvýznamnějších pramenů o předklasické hudební interpretaci a estetice Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (Studie o pravém umění klavírní hry). První díl tohoto spisu byl vydán v r. 1753, druhý v r.1762.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Smolka - Dějiny hudby
  • Jiří Vysloužil - Hudební slovník pro každého II.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carl Philipp Emanuel Bach na anglické Wikipedii.

  1. a b EWEN, David. Composers of Yesterday: A Biographical and Critical Guide to the Most Important Composers of the Past. New York : H. W. Wilson, 1937. S. 23-25. (anglicky)