Renesanční hudba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Období renesance v evropské hudbě se obvykle klade mezi roky 1430 a 1600. Jedná se samozřejmě pouze o orientační rozdělení. Jako v kultuře obecně, je renesance v hudbě charakteristická obnoveným zájmem o antickou kulturu a ideály a uplatněním těchto myšlenek na současné umění. Pro renesanční hudbu je tak charakteristický velký důraz na libozvučnost, kontrast, soulad, řád, umění má základ v pozemském světě na rozdíl například od gotiky.

  • Název renesance byl tomuto období přisouzen zpětně, podobně jako tomu bývá u mnohých významných událostí i jak tomu bylo například u období Ars antiqua.

Společenské a kulturní základy renesanční hudby[editovat | editovat zdroj]

Nástup renesanční hudby byl provázen změnami v myšlení i kultuře. Nikdy nepřerušená kontinuita antického odkazu na Apeninském poloostrově sehrála důležitou roli a renesance se dá vlastně vnímat jako vrchol procesu, který zde probíhal od pádu Západořímské říše. Na změně myšlení se podepsala i ekonomická prosperita italských měst, která přinesla prostor pro rozkvět kultury i hudby. S prosperitou a blahobytem také přišlo relativní oslabení náboženského dogmatu, který vykresloval pozemský život jako krutý a nemilosrdný a obracel se k nadpřirozenu jako jediné podstatné stránce lidského údělu. Pozemská realita, světskost, získává v renesanci nový a důležitý význam, a stává se tak i základem umění.

Hudba renesance[editovat | editovat zdroj]

Z hudby tak mizí disonance a stoupá důraz na harmonii. Umělecké dílo není a nemůže být shlukem dílčích detailů, ale musí tvořit komplexní propracovaný celek, jehož části se navzájem doplňují, vytvářejí rovnováhu, harmonii. Pro renesanční hudbu je charakteristická konsonantnost, vzájemný vztah všech částí díla. Důležitý je také princip jednoty:

  • vertikální - snaha pokrýt jednou zvukovou barvou celý tonální rozsah. V tomto období také vznikají označení bas, tenor, alt, soprán

O vertikální jednotu se usiluje i v instrumentální hudbě. V baroku bude následovat proces opačný, snaha o dominanci jedné hlavní melodie.

  • horizontální - tedy jednota v časovém rozměru díla. Renesanční hudba představuje souvislý proud, nepřerušitelný tok hudebních myšlenek. Díky tomuto a výše zmíněným ideálům (jednota, řád, konsonatnost) dochází v renesanci k rozvoji polyfonní kompozice a také konkrétně vokální polyfonie.

Tři generace renesančních skladatelů[editovat | editovat zdroj]

Hudba renesance se obvykle rozděluje do tří generací, rozdílných svým přístupem i přínosem, který hudbě přinesly.

První generace[editovat | editovat zdroj]

První generace ještě tvoří v relativní návaznosti na předchozí období Ars nova. Častou formou je izorytmické moteto. V tomto období dochází k rozvoji mše a chansonu. Nejvýznamnější představitel první generace byl Guillaume Dufay (1397? – 1474).

Druhá generace[editovat | editovat zdroj]

Druhou generaci tvoří vesměs žáci příslušníků generace první. Tito skladatelé rozšiřují renesanční hudbu do celé Evropy, dále rozvíjí kompozici mše, zjednodušují moteto a hojně využívají techniky imitace. V tomto období je to hlavně imitace přísná tedy doslovné opakování určitého motivu v jiném hlase. Za nejvýznamnějšího představitele této generace je považován Johannes Ockeghem (1410 - 1497). Dochází také k rozvoji kompozičních technik, které dnes patří k základům skladatelského vzdělání: Kromě již zmíněné imitace se jedná o

  • Račí postup (melodický motiv se převrátí podle vertikální osy, viděno na notové osnově, tedy je hrán „odzadu“)
  • Zrcadlové obrácení - převrácení podle horizontální osy
  • Kombinace předchozích dvou

Na poli rytmu:

  • Augmentace - prodloužení rytmických hodnot not
  • Diminuce - krácení rytmických hodnot

Třetí generace[editovat | editovat zdroj]

Třetí generace představovala vrchol v kompozičních dovednostech a naplnění renesančních uměleckých ideálů a zároveň znamenala i konec renesanční hudby. Dovednost skladatelů dosáhla vysoké úrovně, často tak vysoké, že vznikaly skladby, které sloužily pouze k testování těchto schopností (hádankový kánon) V této generaci převládala v kompozici volná imitace. Za nejvýznamnějšího představitele je považován Josquin Desprez (1440 – 1521).

Vrcholným představitelem[editovat | editovat zdroj]

renesanční hudby je Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 nebo 1526 - 1594) a Orlando di Lasso (? 1532 - 1594)

Hudební nástroje[editovat | editovat zdroj]

V období renesance se zdokonalily dechové a smyčcové hudební nástroje. Na konci renesance vznikly z předchůdců (rubeba, fidula, lira da braccio a různé druhy viol..) housle, trubka, fagot, pozoun, cembalo a spinet.

Dále se vyvinuly[editovat | editovat zdroj]

různé druhy viol, např. viola da gamba
viola da braccio
lira da braccio
různé druhy louten

Renesanční hudba v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Kvůli husitským válkám se v Čechách hudební vývoj mírně zbrzdil. Nejdůležitějším představitelem byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Související články[editovat | editovat zdroj]

České současné kapely hrající renesanční hudbu[editovat | editovat zdroj]