Neoklasicismus (hudba)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Igor Stravinskij, klíčový představitel hudebního neoklasicismu

Hudební neoklasicismus je hudební směr 20. století. Zejména v meziválečné éře se někteří autoři vážné hudby začali vracet k řádu klasicistické (a někdy dokonce barokní) hudby, čímž oponovali pozdnímu romantismu na straně jedné a formálním experimentům (zejm. expresionismu) počátku 20. století na straně druhé. Technicky to sebou neslo metrické zjednodušení, oživení technik a forem jako passacaglia, concerto grosso, motetová technika, návrat k tonalitě a klasickému orchestru. Vůči tzv. programové hudbě, zejména romantické, neoexpresionisté stavěli tzv. absolutní hudbu (hudbu "o ničem", hudbu pro hudbu samu, někdy též "abstraktní hudbu"). Nešlo však o umělecké hnutí, k němuž by se autoři otevřeně hlásili, spíše o trend, který až druhotně rozpoznala muzikologie. Také je zřejmé, že autoři řazení k neoklasicismu, mu věnovali obvykle jen část svého díla. Patří k nim zejména Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij, Bohuslav Martinů, Paul Hindemith, Maurice Ravel, Manuel de Falla, Nadia Boulangerová, Iša Krejčí či Alfredo Casella.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neoclassicism (music) na anglické Wikipedii.

  1. neoklasicismus, hudba, směr období mezi dvěma světovými válkami - CoJeCo.cz - Vaše encyklopedie. www.cojeco.cz [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Messing, Scott (1988). Neoclassicism in Music: From the Genesis of the Concept Through the Schoenberg/Stravinsky Polemic. Rochester, New York: University of Rochester Press. ISBN 978-1-878822-73-4.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]