Alfredo Casella

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alfredo Casella
Alfredo Casella.jpg
Základní informace
Narození 25. července 1883
Turín
Úmrtí 5. března 1947 (ve věku 63 let)
Řím
Místo pohřbení Campo Verano
Žánry opera a symfonie
Povolání hudební skladatel, dirigent, klavírista a muzikolog
Nástroje klavír
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfredo Casella (25. července 1883 Turín5. března 1947 Řím) byl italský hudební skladatel, klavírista a dirigent.

Život[editovat | editovat zdroj]

Casella se narodil v Turíně jako syn Marie (rozené Uordinové) a Carla Casellových.[1] V jeho rodině bylo mnoho hudebníků: jeho dědeček, přítel Paganiniho, byl prvním violoncellistou v Divadle San Carlo v Lisabonu a nakonec se stal sólistou v Královské kapli v Turíně. Alfredův otec Carlo byl také profesionální violoncellista, stejně jako Carlovi bratři Cesare a Gioacchino; jeho matka byla klavíristka a dávala chlapci první hudební lekce.

V roce 1896 nastoupil na Conservatoire de Paris. Studoval klavír pod vedením Louise Diémera a kompoziciGabriela Faurého; jeho spolužáky tam byli i George Enescu a Maurice Ravel. Během pařížského období se spřátelil s osobnostmi jako byli Claude Debussy, Igor Stravinskij a Manuel de Falla. V kontaktu byl také s Ferrucciem Busonim, Gustavem Mahlerem a Richardem Straussem.

Casella získal hluboký obdiv k Debussymu po vyslechnutí jeho preludia Faunovo odpoledne v roce 1898, ale více se tehdy skladatelsky inspiroval romantismem (Strausse a Mahlera) než impresionismem. Jeho první symfonie z roku 1905 je z této doby, a právě s ní Casella debutoval jako dirigent, když řídil její premiéru v Monte Carlu v roce 1908.

Zpátky v Itálii během světové války začal Casella učit klavír na Accademia Nazionale di Santa CeciliaŘímě. Od roku 1927 do roku 1929 byl hlavním dirigentem orchestru Boston Pops, kde po něm nastoupil Arthur Fiedler.[2] Casella byl jedním z nejznámějších italských klavírních virtuosů své generace a spolu s Arturem Bonuccim (violoncello) a Albertem Poltronierim (housle) založili v roce 1930 Trio Italiano. Trio vystupovalo s velkým úspěchem v Evropě a v Americe. Jeho pozice klavíristy a jeho práce v triu stála u vzniku některých z jeho nejznámějších skladeb včetně A Notte Alta, Sonatiny, Nove Pezzi a Šesti studií op. 70 pro klavír. Pro turné svého tria napsal Sonatu a Tre a Trojkoncert.

Casella měl největší úspěch s baletem La Giara na scénáře Luigiho Pirandella; k dalšími významnými díly jsou Italia, Concerto Romano (inspirován Wanamakerovými varhanami), Partita a Scarlattiana pro klavír a orchestr, houslový a cellový koncert, Paganiniana a Koncert pro klavír, smyčce, tympány a bicí. Z jeho komorních děl se hrávají obě violoncellové sonáty, nádherná pozdní harfová sonáta a hudba pro flétnu a klavír. Casella také živě nahrál klavírní skladby na válečky systému Aeolian Duo-Art, které se dochovaly a dají se přehrát. V roce 1923 spolu s Gabrielem D'Annunziem a Gianem Francescem MalipieremBenátek založili sdružení na podporu moderní italské hudby, Společnost pro novou hudbu.

Vzkříšení díla Antonia Vivaldiho ve 20. století nastalo především díky Casellovu úsilí. Ten v roce 1939 zorganizoval nyní historický Vivaldiovský týden, do něhož se zapojil i básník Ezra Pound. Od té doby Vivaldiho skladby zažily téměř univerzální úspěch a příchod historicky poučené interpretace jen posílil jejich postavení. V roce 1947 benátský obchodník Antonio Fanna založil Istituto Italiano Antonio Vivaldi, jehož uměleckým ředitelem se stal skladatel Malipiero. Cílem tohoto ústavu byla podpora Vivaldiho hudby a práce na nové edici jeho děl. Casellova práce ve prospěch jeho italských barokních hudebních předchůdců ho na počátku 20. století uvedla do centra obrození staré hudby a hluboce ovlivnila jeho vlastní skladby. Jeho vydání klavírních děl Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena i mnoha dalších skladatelů měla velký vliv na hudební vkus a interpretaci hudby italských hudebníků následujících generací.[3]

Obvykle se generazione dell'ottanta, generace 80. let (19. století), včetně Caselly samotného, Malipiera, Respighiho, Pizzettiho a Alfana — tedy autorů narozených kolem roku 1880, post-pucciniovské generace — soustředila na psaní instrumentálních skladeb spíše než oper, na které se specializovali Puccini a jeho hudební předchůdci. Příslušníci této generace dominovali italské hudbě po Pucciniho smrti v roce 1924; měli své protějšky i v italské literatuře a malbě. Casella, který byl zvlášť vášnivým milovníkem výtvarného umění, shromáždil významnou sbírku obrazů a soch. Byl snad nejvíce "mezinárodním" členem generazione dell'ottanta co do rozhledu a stylových vlivů, a to přinejmenším zčásti díky svému hudebnímu vzdělání v Paříži a díky okruhu, ve kterém tam žil a pracoval. Zemřel v Římě.

Casellovými studenty byli Clotilde Coulombeová, Stefan Bardas, Maria Curciová, Francesco Mander, Branka Musulinová, Maurice Ohana, Robin Orr, Primož Ramovš, Nino Rota, Maria Tipo, Gaetano Giuffrè, Camillo Togni a Bruna Monestiroliová.

V Paříži se v roce 1921 oženil s Yvonne Müllerovou (1892 Paříž – 1977 Řím). Jejich vnučkou je herečka Daria Nicolodiová a jejich pravnučkou herečka Asia Argentová.[4][5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alfredo Casella na anglické Wikipedii.

  1. Knihy Google
  2. A History of the Boston Pops on the Occasion of its 125th Anniversary Season. www.bso.org [online]. [cit. 2018-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-25. 
  3. Bertoglio, Chiara (2012). Naučná Edice a hry na Klavír Praxi: Případová Studie. Saarbrücken: Lambert Academic Publishing.
  4. Naxos.com
  5. Csfd.cz

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]