Hana Hegerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hana Hegerová
Hana Hegerová v roce 2006
Hana Hegerová v roce 2006
Základní informace
Rodné jménoCarmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová
Jinak zvanáHana Hegerová,
Hana Čelková
PřezdívkyVelká dáma šansonu,
Piaf z Prahy,
Šansoniérka se slovanskou duší
Narození20. října 1931
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí23. března 2021 (ve věku 89 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtíkomplikace po zlomenině krčku
Žánryšanson
Povolánízpěvačka šansonu, herečka
Nástrojezpěv
Aktivní roky1957–2011
VydavatelSupraphon
Příbuzná tématadivadlo Semafor
Oceněnímedaile Za zásluhy mzz III. stupeň (2002)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 1. třídy (2014)
Manžel(ka)Dalibor Heger (1930–2011; rozvod cca 1958)
Příbuznísyn Matúš Heger (1955–2015),[1] vnuci Matouš Heger (*1980) a Marek Heger (*1987)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Hegerová, rozená Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová, (20. října 1931 Bratislava – 23. března 2021 Praha) byla slovensko-česká zpěvačka a herečka, označovaná za nekorunovanou královnu československého šansonu. Zahraniční kritici ji nazývali Velkou dámou šansonu, Edit Piaf z Prahy, nebo také Šansoniérkou se slovanskou duší. Prosadila se především jako zpěvačka šansonů. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala hlavně schopností dramaticky interpretovat text. Mimo Československo uznání sklidila hlavně v německy mluvících zemích.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v rodině bankovního ředitele. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na vysokou školu ekonomickou. Když jí to bylo kvůli jejímu třídnímu původu znemožněno, pracovala v komárenských strojírnách a přednášela na tamní učňovské škole. Ve věku 15 let se zálibou poslouchala americké vysílání ze Stuttgartu, kde se hrála mimo jiné swingová muzika.[2]

V letech 1951 až 1953 absolvovala odborný divadelní kurz při státní konzervatoři. Poté se stala členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. V roce 1954 se vdala za divadelního ředitele Dalibora Hegera. V roce 1955 se rodině narodil syn Matúš. Manželství vydrželo jen tři roky do roku 1957. Syna Matúše nakonec vychovával otec, neboť Hegerová bydlela v podnájmu a věnovala se kariéře.[1]

V roce 1954 hrála titulní roli ve filmu Frona pod uměleckým jménem Hana Čelková. V roce 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka. Od roku 1961 vystupovala v pražském Divadle Rokoko. V letech 1962 až 1966 vystupovala v divadle Semafor, kde hrála v pásmu písniček Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma a v Dobře placené procházce. S kolegy ze Semaforu hrála i ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (role Edity).

V letech 1967 a 1968 hostovala v pařížské Olympii, což ji v zahraničí vyneslo přezdívku Édith Piaf z Prahy.[3] V Semaforu ji začátkem 90. let nahradila šansoniérka Renata Drössler, která převzala i její repertoár.

Dosáhla velkých mezinárodních úspěchů svou interpretací původních i cizích šansonů. Absolvovala celou řadu úspěšných vystoupení doma i v zahraničí. V roce 1967 vystoupila s francouzsky zpívanými písněmi v pařížské Olympii a na Světové výstavě v Montrealu. Její gramofonové desky byly vydávány v Německu, vystupovala v televizních pořadech Německé demokratické republiky.[4] V 70. letech 20. století se umisťovala pravidelně v první desítce ankety Zlatý slavík.[5]

Na přelomu 70. a 80. let strávila půl roku ve vězení. Na její účet omylem přišla vyšší finanční částka, která ve skutečnosti patřila Karlu Gottovi. Hegerová se podle vlastních slov domnívala, že jde o honorář z Německa a nechala si ho, soud to vyhodnotil jako zpronevěru.[6]

V období kolem let 2002 a 2003 pravidelně čtyřikrát ročně koncertovala v pražském Divadle Kalich, kde se setkala například s Jankem Ledeckým.[3][7]

Dne 12. srpna 2011 ohlásila konec své koncertní kariéry.[8]

V říjnu 2015 zemřel její jediný syn Matúš.[1]

V roce 2017 vyšlo protestsongové dvojalbum se skoro 50 písněmi nazvané Protestsongy 1966–2017, zahrnuta byla i nově zazpívaná verze „Modlitby pro Martu“, na které se podílela i Hegerová.[9]

Zemřela 23. března 2021 ve věku 89 let v Nemocnici na Homolce kvůli komplikacím po prodělané zlomenině krčku.[10]

Mlýnské kolo v srdci mém[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 vydala Hana Hegerová poslední album, Mlýnské kolo v srdci mém, a to 23 let po předchozí desce Potměšilý host. [11][12] Album obsahuje písně, jejichž texty u sebe měla Hana Hegerová několik let, někdy již od zesnulých autorů jako v případě Pavla Kopty nebo Pavla Vrby.[11][13] Namísto bilancování se zaměřila na tematickou rozmanitost.[12] Vedle písní o rozdílném světě mužů a žen je na albu duet s Jaromírem Nohavicou a také beatbox.[12][13] Mlýnské kolo v srdci mém se stalo třetí nejprodávanější deskou roku,[14] uznáváno bylo též hudební kritikou.[14] V říjnu 2011, po roce od vydání převzala Hana Hegerová od vydavatelství Supraphon diamantovou desku za více než půl druhého milionu prodaných nosičů.[15]

Spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Spolupracovala s dvojicí Petr Hapka a Michal Horáček. V 70. a 80. letech byl jejím textařem Pavel Kopta (1930–1988). Další texty pro ni připravila např. Jiřina Fikejzová. Oba psali jak text vlastní, tak přeložený.[16][17]

Od roku 1965 do roku 1990 ji doprovázel hudební klavírista a skladatel Milan Dvořák.[18] Později spolupracovala se skladatelem Petrem Maláskem, který byl se svou skupinou dvě desetiletí jejím hudebním doprovodem.[16] Společně vystupovali na přibližně 2500 koncertech.[15] V roce 1994 Hegerová a Malásek koncertovali v německém Stuttgartu společně s jazzovým kontrabasistou Robertem Balzarem.[18]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Byla držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury. Dne 28. března 2012 obdržela na Staroměstské radnici čestné občanství Prahy 1 a šek na 250 000 Kč.

Dne 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. Z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho převzal řád v zastoupení její vnuk. Podle vyjádření velvyslance byl zpěvačce udělen za významné přispění k propagaci francouzského šansonu a francouzské kultury obecně.[19]

Dne 28. října 2014 jí český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Slovenský prezident Andrej Kiska jí 7. ledna 2016 na Bratislavském hradě udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.[20]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam písní Hany Hegerové.
Řadová alba
Živá alba
Kompilace
EP
Zahraniční alba

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c JANOVSKÁ, Adina. Životní tragédie Hany Hegerové. Těžce nemocná královna šansonu ztratila to nejcennější v životě. Prý kvůli alkoholu. Krajské listy [online]. 2015-10-17 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  2. ↑ Interview BBC (přepis rozhovoru). BBC [online]. 2002-01-11 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Rozhovor se zpěvačkou Hanou Hegerovou. Radiožurnál [online]. 2003-09-01 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Hana Hegerová, s. 224. 
  5. ↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Tabulka slávy IV., s. 228. 
  6. ↑ Hegerová (85) šokuje: Znovu ve vězení!. Ahaonline.cz. Dostupné online [cit. 2016-11-03]. 
  7. ↑ JUST, Hynek. Na Hanu Hegerovou do divadla Kalich. Český rozhlas [online]. 2002-09-20 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ ČTK. Hana Hegerová ukončila pěveckou kariéru. Novinky.cz [online]. 2011-08-12 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. 
  9. ↑ Vychází dvojalbum českých protestsongů, novou verzi Modlitby pro Martu zpívá také Hegerová. Ihned.cz [online]. 2017-10-08 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  10. ↑ ŠTEFL, Jiří. Zemřela Hana Hegerová. Legendární šansoniérce a hvězdě Semaforu bylo 89 let. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2021-03-23 [cit. 2021-03-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b Hana Hegerová: dluh jsem splatila. ireport.cz [online]. 2010-10-29 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c FERENC, Petr. Hegerová na novince nebilancuje, spíš účtuje s muži. Aktuálně.cz [online]. 2010-11-09 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b S. POLÍVKA, Tomáš. Hegerová vydala po 23 letech nové album. Je na něm beatbox i Nohavica. Ihned.cz [online]. 2010-10-25 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b Hana Hegerová žije s nadhledem a elegancí. Lidovky.cz [online]. 2011-10-16 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Hana Hegerová převzala diamantovou desku Supraphonu. Česká televize [online]. 2011-10-25 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Hana Hegerová: Můj dík. Novinky.cz [online]. 2005-11-03 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  17. ↑ FALTÝNEK, Vilém. Mlýnské kolo Hany Hegerové. radio.cz [online]. 2011-04-06 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b HARTMAN, Ivan. Krabička poslední záchrany. Box deseti alb Hany Hegerové je mírou všech šansonových věcí. Ihned.cz [online]. 2016-10-19 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  19. ↑ ČTK, bk. Hegerová za své šansony obdržela francouzský Řád za zásluhy. ČT24 [online]. 2013-04-04 [cit. 2013-04-04]. Dostupné online. 
  20. ↑ Kiska vyznamenal 15 ľudí, Handzuša, Hegerovú aj zabitého právnika Valka

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michal Herzán, Václav Budinský: Divadlo Rokoko, vyd. Victory, Most, 1998, str. 10, 11, 32–3
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 266. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 187. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 437. 
  • PADEVĚT, Tomáš. Carmen – Skutečný život Hany Hegerové. [s.l.]: Ikar, 2021. 520 s. ISBN 978-80-249-4619-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Síň slávy Akademie populární hudby
1991 Karel Gott • 1992 Olympic – Petr Janda • 1993 Vladimír Mišík • 1994 Karel Kryl† • 1995 Hana Hegerová • 1996 Jiří Suchý • 1997 Petr Novák† • 1998 Marta Kubišová • 1999 Waldemar Matuška • 2000 Milan Hlavsa† • 2001 Helena Vondráčková • 2002 Michal Tučný† • 2003 Jaromír Nohavica • 2004 Zuzana Navarovᆠ• 2005 Radim Hladík • 2006 Karel Svoboda† • 2007 Karel Černoch† • 2008 Katapult • 2009 Marie Rottrová • 2010 Petr Muk† • 2011 Václav Neckář • 2012 Pavel Bobek • 2013 Petr Hapka • 2014 Hana Zagorová • 2015 Michal Pavlíček • 2016 Věra Špinarovᆠ• 2017 Vladimír Merta • 2018 Michal Prokop • 2019 Jiří Černý • 2020 Robert Křesťan • 2021 Jaroslav Uhlíř
† – in memoriam
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hana_Hegerová&oldid=21232742“