Hana Hegerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hana Hegerová
Hana Hegerová v roce 2006
Hana Hegerová v roce 2006
Základní informace
Rodné jméno Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková
Jinak zvaná Hana Hegerová,
Hana Čelková
Přezdívky Velká dáma šansonu,
Piaf z Prahy,
Šansoniérka se slovanskou duší
Narození 20. října 1931 (88 let)
Bratislava, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Žánry šanson
Povolání zpěvačka šansonu, herečka
Nástroje zpěv
Aktivní roky 1957–2011
Vydavatel Supraphon
Příbuzná témata divadlo Semafor
Manžel(ka) Dalibor Heger (1930–2011; rozvod cca 1958)
Příbuzní syn Matúš Heger (1955–2015),[1] vnuci Marek Heger (*1987) a Matouš Heger
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Hegerová, rozená Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková (* 20. října 1931 Bratislava) je významná zpěvačka a herečka slovenského původu, působící dlouhodobě v Česku, nekorunovaná královna československého šansonu. Zahraniční kritici ji nazývají Velkou dámou šansonu, Piaf z Prahy, nebo také Šansoniérkou se slovanskou duší. Prosadila se především jako zpěvačka šansonů, v dobách svého aktivního působení neměla v zemích bývalého Československa žádnou srovnatelnou konkurenci. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala hlavně schopností dramaticky interpretovat text. Velké uznání sklidila i v cizině, hlavně v německy mluvících zemích. V současnosti již aktivně nevystupuje. Na její tvorbu navazuje např. šansoniérka Renata Drössler.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v rodině bankovního ředitele. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu v Národním divadle v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na Vysokou školu ekonomickou. Když jí to bylo kvůli jejímu třídnímu původu znemožněno, pracovala v komárenských strojírnách a přednášela na tamní učňovské škole. Ve věku 15 let se zálibou poslouchala americké vysílání ze Stuttgartu, kde se hrála také swingová muzika.[2]

Po absolvování odborného divadelního kurzu při státní konzervatoři v letech 1951 až 1953 se stala členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. V té době již měla dítě, a to syna Matúše s manželem Daliborem Hegerem (divadelní dramaturg a později divadelní ředitel). Manželství vydrželo jen tři roky, syn Matúš byl nakonec vychováván otcem, neboť Hegerová se věnovala kariéře a bydlela v podnájmu.[1]

V roce 1954 hrála titulní roli ve filmu Frona pod uměleckým jménem Hana Čelková. V roce 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka. Od roku 1961 vystupovala v pražském divadle Rokoko. V letech 1962 až 1966 vystupovala v divadle Semafor, kde hrála v pásmu písniček Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, v Dobře placené procházce. S kolegy ze Semaforu hrála i ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (role Edity).

V letech 1967 a 1968 hostovala v pařížské Olimpii, což ji v zahraničí vyneslo přezdívku Piaf z Prahy.[3] V Semaforu ji začátkem devadesátých let nahradila šansoniérka Renata Drössler, která převzala i její repertoár.

Dosáhla velkých mezinárodních úspěchů svou interpretací původních i cizích šansonů. Absolvovala celou řadu úspěšných vystoupení doma i v zahraničí. V roce 1967 vystoupila s francouzsky zpívanými písněmi v Pařížské Olympii a na Světové výstavě v Montrealu. Začali jí vydávat gramofonové desky v NSR, vystupovala v televizních pořadech NDR.[4] V 70. letech 20. století se umisťovala pravidelně v první desítce ankety Zlatý slavík.[5]

Na přelomu 70. a 80. let strávila půl roku ve vězení. Na její účet omylem přišla vyšší finanční částka, která ve skutečnosti patřila Karlu Gottovi. Hegerová se podle vlastních slov domnívala, že jde o honorář z Německa a nechala si ho, soud to vyhodnotil jako zpronevěru.[6]

V období kolem let 2002 a 2003 pravidelně čtyřikrát ročně koncertovala v pražském divadle Kalich, kde se setkala například s Jankem Ledeckým.[3][7]

Dne 12. srpna 2011 ohlásila konec své koncertní kariéry.[8]

V říjnu 2015 zemřel její jediný syn Matúš.[1]

V roce 2017 vyšlo protestsongové dvojalbum se skoro 50 písněmi nazvané Protestsongy 1966–2017, zahrnuta byla 85letou Hegerovou nově zazpívaná verze Modlitby pro Martu.[9]

Mlýnské kolo v srdci mém[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 vydala své poslední album Mlýnské kolo v srdci mém, více než 20 let od předchozí desky Potměšilý host. [10][11] Album obsahuje písně, jejichž texty u sebe měla Hegerová několik let, někdy již od zesnulých autorů jako v případě Pavla Kopty nebo Pavla Vrby.[10][12] Namísto bilancování se šansoniérka zaměřila na tématickou rozmanitost.[11] Vedle písní popisujících rozdílný svět mužů a žen se tu nachází rovněž duet s Jaromírem Nohavicou a také beatbox.[11][12] Mlýnské kolo v srdci mém se nakonec stalo třetí nejprodávanější deskou roku,[13] uznáváno bylo též hudební kritikou.[13] V říjnu 2011 – po roce od vydání – převzala od vydavatelství Supraphon diamantovou desku za přes půl druhého milionu prodaných nosičů.[14]

Spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Spolupracovala s dvojicí Petr Hapka a Michal Horáček. V 70. a 80. letech byl jejím textařem Pavel Kopta (1930–1988). Další texty pro ni připravila např. Jiřina Fikejzová. Oba psali jak text vlastní, tak přeložený.[15][16]

Od roku 1965 do roku 1990 ji doprovázel hudební klavírista a skladatel Milan Dvořák.[17] Později spolupracovala se skladatelem Petrem Maláskem, který byl se svou skupinou dvě desetiletí jejím hudebním doprovodem.[15] Společně vystupovali na přibližně 2500 koncertech.[14] Roku 1994 Hegerová a Malásek koncertovali v německém Stuttgartu společně s jazzovým kontrabasistou Robertem Balzarem. [17]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Je držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury. Dne 28. března 2012 obdržela na Staroměstské radnici čestné občanství Prahy 1 a šek na 250.000 Kč.

Dne 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. Z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho řád převzal v zastoupení její vnuk. Podle vyjádření velvyslance byl zpěvačce udělen za významné přispění k propagaci francouzského šansonu a francouzské kultury obecně.[18]

Dne 28. října 2014 jí český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Slovenský prezident Andrej Kiska jí 7. ledna 2016 na Bratislavském hradě udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.[19]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam písní Hany Hegerové.
Hana Hegerová, 2009
Řadová alba
Živá alba
Kompilace
EP
Zahraniční alba

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c JANOVSKÁ, Adina. Životní tragédie Hany Hegerové. Těžce nemocná královna šansonu ztratila to nejcennější v životě. Prý kvůli alkoholu. Krajské listy [online]. 2015-10-17 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  2. ↑ Interview BBC (přepis rozhovoru). BBC [online]. 2002-01-11 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Rozhovor se zpěvačkou Hanou Hegerovou. Radiožurnál [online]. 2003-09-01 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Hana Hegerová, s. 224. 
  5. ↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Tabulka slávy IV., s. 228. 
  6. ↑ Hegerová (85) šokuje: Znovu ve vězení!. Ahaonline.cz. Dostupné online [cit. 2016-11-03]. 
  7. ↑ JUST, Hynek. Na Hanu Hegerovou do divadla Kalich. Český rozhlas [online]. 2002-09-20 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ ČTK. Hana Hegerová ukončila pěveckou kariéru. Novinky.cz [online]. 2011-08-12 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. 
  9. ↑ Vychází dvojalbum českých protestsongů, novou verzi Modlitby pro Martu zpívá také Hegerová. Ihned.cz [online]. 2017-10-08 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Hana Hegerová: dluh jsem splatila. ireport.cz [online]. 2010-10-29 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c FERENC, Petr. Hegerová na novince nebilancuje, spíš účtuje s muži. Aktuálně.cz [online]. 2010-11-09 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b S. POLÍVKA, Tomáš. Hegerová vydala po 23 letech nové album. Je na něm beatbox i Nohavica. Ihned.cz [online]. 2010-10-25 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b Hana Hegerová žije s nadhledem a elegancí. Lidovky.cz [online]. 2011-10-16 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b Hana Hegerová převzala diamantovou desku Supraphonu. Česká televize [online]. 2011-10-25 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Hana Hegerová: Můj dík. Novinky.cz [online]. 2005-11-03 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  16. ↑ FALTÝNEK, Vilém. Mlýnské kolo Hany Hegerové. radio.cz [online]. 2011-04-06 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b HARTMAN, Ivan. Krabička poslední záchrany. Box deseti alb Hany Hegerové je mírou všech šansonových věcí. Ihned.cz [online]. 2016-10-19 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  18. ↑ ČTK, bk. Hegerová za své šansony obdržela francouzský Řád za zásluhy. ČT24 [online]. 2013-04-04 [cit. 2013-04-04]. Dostupné online. 
  19. ↑ Kiska vyznamenal 15 ľudí, Handzuša, Hegerovú aj zabitého právnika Valka

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michal Herzán, Václav Budinský: Divadlo Rokoko, vyd. Victory, Most, 1998, str. 10, 11, 32–3
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 266. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 187. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 437. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Síň slávy Akademie populární hudby
1991 Karel Gott • 1992 Olympic – Petr Janda • 1993 Vladimír Mišík • 1994 Karel Kryl† • 1995 Hana Hegerová • 1996 Jiří Suchý • 1997 Petr Novák† • 1998 Marta Kubišová • 1999 Waldemar Matuška • 2000 Milan Hlavsa† • 2001 Helena Vondráčková • 2002 Michal Tučný† • 2003 Jaromír Nohavica • 2004 Zuzana Navarovᆠ• 2005 Radim Hladík • 2006 Karel Svoboda† • 2007 Karel Černoch† • 2008 Katapult • 2009 Marie Rottrová • 2010 Petr Muk† • 2011 Václav Neckář • 2012 Pavel Bobek • 2013 Petr Hapka • 2014 Hana Zagorová • 2015 Michal Pavlíček • 2016 Věra Špinarovᆠ• 2017 Vladimír Merta • 2018 Michal Prokop • 2019 Jiří Černý
† – in memoriam
Autoritní data: AUT: jn19990209228 | GND: 119552868 | ISNI: 0000 0000 7863 5138 | LCCN: no98046034 | VIAF: 79430018 | WorldcatID: lccn-no98046034
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hana_Hegerová&oldid=18741019“